Obluda vyskočila na sedadlo sněžného skútru, Kate nastartovala a společně proburácely neprotaženou čtyřicetikilometrovou cestou do Niniltny, pak šest a půl kilometru do městečka duchů Kanuyaq a nahoru po ledové cestě k ředitelství rezervace. Tam Kate sesedla, prodrala se závějemi ke dveřím a mašírovala chodbou ke kanceláři Dana O’Briana, kam vešla bez zaklepání, bez vyzvání se posadila a řekla: „Takže. Mohl bys mi doslovně zopakovat, co jsi dneska ráno pověděl Ethanu Int-Houtovi?“
„Ahoj, Kate,“ odpověděl polekaně Dan. „Taky tě rád vidím.“
Obluda v závěsu za Kate štěkla, jednoslabičně, krátce, ostře, vyčítavě. „No dobře, tebe taky rád vidím.“ Otevřel šuplík, vytáhl plátek domácího sušeného losího masa a hodil jí ho. Obluda ho zachytila ještě ve vzduchu, ulehla, čímž zabrala zbytek volného místa na podlaze v Danově kanceláři a vypadala krajně potěšeně.
Avšak Kate nikoliv. „No?“
„Jsem pro ně příliš velký ochránce přírody, Kate.“
Kate seděla velice rovně a toporně. „Příliš velký ochránce přírody pro koho přesně?“
„Pro novou administrativu.“ Dan mávl rukou k mapě Aljašky na zdi za sebou. „Chtějí vrtat v Arktické národní rezervaci. Mají mě zaškatulkovaného jako někoho, kdo si myslí, že to není nejlepší nápad, jaký federální vláda kdy měla, a teď jsou na mě naštvaní všichni od městské radnice v Kaktoviku po ministerstvo vnitra ve Washingtonu. Měla bys vidět ty e-maily, co dostávám. Div že mi nevzplane počítač.“ Pročísl si rukou hustou kštici tuhých rezavých vlasů, které začínaly na spáncích ustupovat, a potom si oběma dlaněmi promnul hranatý obličej s velkýma očima a pihami, které nikdy nevybledly. „Nikdy jsem nechtěl být ničím jiným, než jsem, rangerem na Aljašce. Ale sakra, já nevím. Ministryně ani nenaslouchá vlastním zaměstnancům. Chtějí prostě vrtat. A poohlížejí se i po Iqaluku.“
„Co prosím?“ promluvila velice jemným hlasem, který zkreslil chrapot způsobený jizvou na jejím hrdle. Obluda přestala žvýkat, nastražila svoje velice vysoké šedé uši a upřela na Kate žlutý zrak.
Mávl rukou. „Nemusíš se strachovat, aspoň ne zatím.“
„O Iqaluk se já strachuju vždycky,“ odpověděla Kate.
„Já vím.“
„Takže tě vyhodili?“
Zašklebil se. „Ne tak úplně. Spíš mi nabídli brzký odchod do důchodu.“ Povzdechl si a znovu řekl: „Já nevím, Kate. Clinton s Gorem měli aspoň nějaké ponětí o životním prostředí, nebo přinejmenším předstírali, že ho mají. Ale tenhle chlap, proboha.“ Odstrčil židli, postavil se a přešel k oknu, kde hleděl na hromadu sněhu na parapetu. „Já nevím,“ zopakoval do třetice a otočil se zpátky. „Možná nastal čas. Nevím, jestli budu schopný s nimi dělat další čtyři roky, možná osm. Mám odpracovaných třiadvacet let. A sakra, možná mají pravdu. Možná je čas na změnu vedení. Nemluvě o úhlu pohledu, protože, do prdele, já už vyšel z módy. Možná musím obrátit list a koupit si malý srub a kus pozemku, najít si nějakou tvoji sestřenici a usadit se.“
„Jo, a já se možná potřebuju střelit do hlavy,“ odpověděla Kate, „ale to by mě mohlo zabít, tak to asi dělat nebudu.“
Zazubil se, ačkoliv Kate mu ten úsměv úplně nevěřila.
„S kým jsi mluvil? Kdo tě požádal, abys odešel?“
„Dean Wellington. Ředitel z Anchorage. Nejsem jediný. Oni to čistí odshora dolů, Kate.“
„Kdo tě nahradí? Slova ‚pro rozvoj‘ a ‚ranger‘ k sobě jaksi nejdou dohromady.“
Pokrčil rameny. „Kdybych to měl rozhodnout já, nahradil bych se nějakým čerstvým absolventem – nezkušeným, tvárným a snadno ovlivnitelným.“
„Někým, kdo udělá, co od něj chtějí, aniž by pokládal ty otravné otázky typu: ‚Jaké jsou nepříznivé dopady rozsáhlé ropné skvrny na zonální biomy?‘ Aniž by počítal medvědy v populaci, aby zjistil, jestli daný podzim může, či nemůže povolit lov?“
Dan se přestal usmívat a vůbec poprvé vypadal unaveně a na svých devětačtyřicet let. Kate ho takhle ještě nikdy neviděla. „Kdy jsi měl naposledy dovolenou?“ zeptala se.
Znovu si promnul obličej. „Za hranicemi jsem byl v říjnu.“ Spustil ruce a zadíval se na ni. „Rodinná sešlost.“
Odfrkla si. „To není dovolená, to je námezdní služba. Myslím skutečnou dovolenou – bílý písek, blankytně modré moře, drinky s papírovými paraplíčky servírované dívkou oděnou v sarongu.“
„Ježíši, já nevím, asi někdy, když jsi ji měla i ty.“
„Já si dovolenou neberu,“ opáčila Kate. „Já hibernuju. Tak kdy?“ Neodpověděl. „Udělej pro mě něco, Dane. Šéfovi neodpovídej. Vezmi si volno a nech mě něco vymyslet.“
„Proč?“
„Proboha!“ Kate se postavila. Obluda polkla zbytek sušeného masa a vyskočila na nohy, mírně přitom mávala hustým ohonem. „Nebudu tady sedět a honit ti ego. Vypadni z města.“
Tentokrát se usmál upřímně. „To je dobře, vzhledem k tomu, že honění mého ega ti moc nejde. Ale nevypadnu, i když mě to naprosto děsí.“
„Proč nevypadneš?“
„Mám holku.“
„A odkdy je to novinka?“
„Ne, Kate, myslím to vážně. Mám holku.“
Odhadovala, kolik megawattů může mít úsměv zářící mu na tváři. „Danieli Patricku O’Briane, ty ses snad zamiloval?“
Rozesmál se. Možná dokonce zčervenal. „Ummm, slovo na ‚L‘, nestraš mě.“
„Zamiloval?“
„Já nevím. Ale nechci ji opustit.“
„Kdo je to?“
„Servírka z Roadhousu. Je skvělá. Kate, nikdy jsem nikoho, jako je ona, nepoznal. Má ráda přírodu, miluje divočinu, horskou turistiku, horská kola a běžky, chce se naučit lézt a příští léto možná zdolá i Velkou Hroudu. A taky je nádherná.“ Odmlčel se. „Jsem přinejmenším o dvacet let starší. Bál jsem se zeptat, kolik jí je. Nevím, co na mně vidí.“
„Jo,“ pravila Kate, „o to se neboj. Já to vím.“
Mírně stydlivě se uculil. „Odpoledne do Roadhousu zajedu. Představím vás. A koupím ti drink?“
„To si piš. Uvidíme se tam.“ Zastavila se a zadívala se na něj ode dveří. Jiskra v jeho oku a taky dolíčky ve tvářích ji uklidnily, takže se otočila a odešla. Obluda ji následovala a mávala přitom svým vznešeným ohonem jako praporem přátelství.
Úsměv mu zůstal, i když osaměl. Měl pocit, jako by kolem něj zuřila bitva, a jestli se nemýlil, právě dorazily posily.
Inu, jestliže se za něj budou rvát jeho přátelé – a zdálo se, že přeci jen nějaké má –, nemohl zůstat pozadu.
Jeho úsměv se ještě rozšířil. A věděl přesně, koho povolat do první linie. Postavil se a sáhl pro svou zimní parku.
Cestou dolů Kate uvažovala nad vším, co mohla Danovi odpovědět. Že byl šéfem rangerů osmnáct let, sám se vypracoval v potravinovém řetězci rezervace až na špici, zatímco bojoval s aligátory na Floridě a vulkány na Havaji. Že krysy z rezervace ho znaly a věřily mu jako žádný obyvatel Aljašky jinému federálnímu rangerovi nikdy nevěřil. Losi a medvědi hnědí i černí se jí pravidelně procházeli po dvorku a stáda karibu neochvějně migrovala přes planinu a nikdo v rezervaci, kdo uměl střílet, ani jeho rodina či přátelé, během služby Dana O’Briana netrpěl hlady.
Že Dan O’Brian zvládl, a občas levou zadní, udržovat zdravou populaci každého druhu divoké zvěře od syslů pod zemí po orly nad hlavou a dokázal si přitom neznepřátelit krysy z rezervace, jak domorodé, tak bílé, staré mazáky či zelenáče, samozásobitele i lovce vysoké, lidi, co rybařili pro obživu, sportovní rybáře i ty komerční, a navíc ho nikdo ani nepostřelil, vlastně na něj téměř nestříleli, což byl sám o sobě znamenitý úspěch. Kdyby to převzal nějaký nováček, kterého by ovládala současná administrativa, rezervace by začala chátrat a divoká zvěř by to odnesla jako první. Mac Devlin by si tam přifrčel se svojí D-9 a v honbě za zlatou žílou by začal rovnat hory se zemí a přehrazovat řeky. Dick Nickel by začal do vesnice lifrovat sportovní rybáře charterovým letem v 737. John Letourneau by přivážel evropské lovce zvěře v 747, pokud už to nedělal. Dan O’Brian byl pouze prstem na díře v přehradní hrázi, ovšem docela zásadním.
A kromě toho, kdyby odešel, stýskalo by se jí.
Zastavila se v Niniltně, kde si promluvila s tetou Vi, která si ji bedlivě vyposlechla a nakláněla přitom hlavu na stranu jako ptáček. „Začnu volat,“ řekla a hrdě vytáhla mobilní telefon. Byl limetkově zelený a průhledný.
Kate ucouvla, jako by narazila na chřestýše západního. „Super, teto. Teď si zajdu promluvit s Billym. A možná pojedu do Anchorage.“
„Někoho tam znáš?“
„Seznámím se.“
Teta Vi se zazubila, a to zlo v jejím úsměvu hřálo Kate u srdce celou cestu do kanceláří vedení domorodé asociace Niniltny. Když vešla k Billymu, dotyčný vzhlédl a řekl: „Skoro jsem unikl.“
Kate byla v rezervaci a napříč Aljaškou známá pro mnoho věcí, ovšem jemné lichotky to nebyly. „Slyšel jsi o Danu O’Brianovi?“
„Ne.“
Pověděla mu to. A jako pádný důkaz dodala: „Dan tvrdí, že federálové chtějí taky prodávat licence na průzkumné vrty v Iqaluku, Billy. Potřebujeme ho.“
Billy se zamračil, ale mlčel.
Kate nevěřícně pronesla: „Neříkej mi, že je chceš nechat vrtat v Iqaluku!“
„Lidi by měli práci, Kate.“
„Z nás nikdo! Tady nikdo těžit ropu neumí!“
„Mohli by se to naučit. Mohli bychom si to dát do podmínek licenčních smluv.“
Na špičce jazyka ji zašimrala peprná odpověď. Nevěděla jak, ale zvládla ji potlačit. „V tom případě,“ bojovala o sebekontrolu, „by ses měl raději ujistit, že budeme mít nejvyššího mluvčího federálů v rezervaci na své straně.“
Zamračil se. „Co chceš, abych udělal?“
„Chceš krotit nového rangera? Někoho, kdo bude pronásledovat nezákonné usedlíky, i když tady zakotvili už před dvaceti lety? Někoho, kdo nepozná losa od karibu a neodvrátí pohled ve chvíli, kdy něčí děcko něco skolí po konci sezony? Někoho, kdo tady zakáže rybolov, protože lobbisti za sportovní rybáře byli hlasitější a měli naditější peněženku než lobbisti za komerční rybáře?“ Odmlčela se a zhluboka se nadechla. „Já budu bojovat proti jakékoliv industrializaci v Iqaluku, Billy, tedy kromě smluv na těžbu dřeva, které jsme už podepsali, ale jestli se rozhodneš povolit těžbu nerostných surovin a uspěješ, pro nás všechny bude lepší mít tam Dana, který nás zná a zná naše způsoby, než nějakého blbce s diplomem tak novým, že mu na něm ještě neuschl inkoust. Dan aspoň naslouchá starším ohledně lososích tahů. A díky němu se dnes do průlivu vracejí tuleni.“ Znovu se odmlčela. „Ty víš, že žádného nováčka krotit nechceš.“
„Inu,“ podotkl Bill s defenzivním výrazem v obličeji kulatém jako měsíc. Na tohle existovala jediná správná odpověď a oba to moc dobře věděli. „Ne.“
„Tak dobře. Zavolej každému, koho znáš v Juneau, a pak začni obvolávat Washington. Domorodá asociace v Niniltně má lobbistu, ne?“
„To ano.“
„Zavolej tam a pověz mu, že domorodá asociace v Niniltně, největší soukromý vlastník půdy v rezervaci, má dobrý pracovní vztah se současným šéfem rangerů a že bys hrozně nerad viděl nějakou změnu. Vlastně by ti to vadilo tak moc, že by se jakýkoliv nový ranger dosazený na jeho místo velice pravděpodobně setkal s hlubokou nelibostí a možná taky aktivním odporem. Nemůžeš se zaručit za jeho nebo její bezpečnost. Zmiň se o kolomazi a peří.“
Billy se rozesmál. Kate na něho hleděla. Billymu zmrzl úsměv. Co Kate Shugaková postrádala v jemných způsobech, to více než vynahrazovala silou osobnosti. Navíc byl Billy především chytrý politik a moc dobře věděl, jak by krysy z rezervace volily v případě, kdyby Dan O’Brian opustil úřad. Odkašlal si a sáhl po telefonu.
