Letní obloha byla bez mráčku. Z modré vody vyskočil losos a vzápětí s plesknutím dopadl zpátky na hladinu, až se to rozlehlo po celé zátoce. Rybářská sezona začala přesně v poledne a bude trvat ještě hodiny, než výkupní loď vůbec začne přijímat dodávky od rybářů. A to i přesto, že se plováky na tenatových sítích zběsile houpaly a slibovaly rušné a produktivní období.
Rybáři se připravovali ke spuštění člunů, ale na palubě Freyi nastal čas, aby si na přídi rozložili lehátka, vyhodili si nohy na zábradlí a snědli tlusté sendviče z domácího chleba s rostbífem a štědrou vrstvou křenu. Nastal čas na líné komentáře o schopnostech, nebo spíš jejich nedostatku, které prokazovali kapitáni zhruba čtyřiceti lodí rozmisťujících sítě co nejblíž k říčním bójkám, aniž by na sebe upozornili poldu.
Onen zmíněný polda, osmadvacetiletý Lamar Rousch, brázdil vodu nedaleko, jeho gumový člun vypadal vedle přesily rybářských lodí s trupy posetými jizvami z mnohých bitev chabě a zranitelně. Na sobě měl hnědou uniformu Oddělení ochrany ryb a volně žijících živočichů Aljašské státní policie. Stál na člunu toporně zpříma, jako by tím mohl někoho zmást, že dorostl do výšky celých sto pětapadesáti centimetrů namísto pouhých sto padesáti dvou. Kate by mohla vyprávět. Pozorovala ho, jak gestikuluje na Joea Anahonaka a posádku Darlene, aby se vzdálili od bójek Amartuq Creeku. Bzučení přívěsného motoru na zádi jeho nafukovacího člunu přitom znělo jako naštvaná vosa.
Joe se drze zazubil, okázale Lamarovi zamával a posunul se možná tři metry jižně od ústí řeky. Jeho tvrdohlavý postoj jasně naznačoval odhodlání nenechat se odstřihnout. Stávalo se to, když člověk nedával pozor nebo měl smůlu. Chvilkové rozptýlení a jiný rybář s lepším postřehem spustí síť do vody mezi vás a říční bójky a vy ztratíte výhodu být nejblíž úzkému trychtýři, kterým proudí stovky tisíc lesknoucích se červených lososů. Po pěti letech ve výživných hlubinách Severního Pacifiku byli vykrmení a kypěli zdravím a teď zoufale prahli po znovudosažení té části řečiště, kde se zrodili, aby se tam sami vytřeli a zemřeli. Nakonec se vraceli spočinout a shnít na oblázkovém dně svých předků.
Ne poprvé Kate přemýšlela nad tím, jak marnotratná je příroda. Nepamatovala si přesná čísla, ale bylo to nějak takhle: Ze čtyř tisíc lososích jiker, které každý rok vypustí jediný losos, řekou do slané vody doplave jen dva tisíce kusů mladých ryb. Z těch dvou tisíc to do hlubokého oceánu zvládne jen tisícovka. Z té tisícovky se do Průlivu prince Williama vrátí osm. Z těch osmi se do míst, kde se proti proudu řeky budou třít, dostanou dva. Dva přeživší ze čtyř tisíc jiker. Vždy když se dívala přes zátoku plnou skákajících, lesknoucích se lososů, kteří se vraceli domů navzdory nepředstavitelně špatným vyhlídkám, ji ohromila vynalézavost přírody a cítila respekt k jejímu úspěšnému dílu s mnoha vestavěnými pojistkami.
Místní garant úspěšného díla najel svým nafukovacím člunem mezi ústí řeky a Terru Jean Yuriho Andreeva. Yuri nehnul ani brvou a síť ze sporné oblasti vytáhl. Joe po něm zvesela křikl pozdrav, jenž Yuri důstojně ignoroval a jen o vlásek se vyhnul vnější bóji zakotvené sítě, jejíž majitel na něho zakřičel z pláže. Toho ignoroval taky.
Nahazovalo se tu ostošest i ze břehu, nejen z lodí. Tihle rybáři věřili přílivům a proudům a samotným lososům, že se podělí o část z mocných hejn hrnoucích se do zátoky. Z paluby Freyi jejich vybavení vypadalo jako dlouhá nepřerušovaná řada bílých zátek protkaná oranžovými kotevními bójemi, pečlivě odstupňovaná šňůra korálků na tmavě modrém hrdle zátoky.
Předešlého dne nesvítilo slunce a voda měla kalnou, matně zelenou barvu. Kate spláchla poslední sousto rostbífu dlouhým hltem vlažné vody a protáhla se jako kočka, takže svých sto padesát dva centimetrů o notný kus prodloužila. Snažila se co nejvíc nastavit slunci.
Její snědá pleť už získala tmavší odstín a napadlo ji, jestli by si přece jen neměla ustřihnout spodek trička. Rukávy už byly pryč, stejně jako lem u krku a velká část jejích starých džínů. Ale nakonec se rozhodla, že na plný žaludek by to byla příliš velká námaha, a zavřela před sluneční září oči.
Byla spokojená. Kate milovala rybolov a všechno s ním spojené od prvního záblesku stříbrných šupin pod průzračnou vodou v bystřině na jaře, přes vykupování ryb a různorodé výstřední potřeby rybářů, lodě s tenatovými sítěmi a lodě s vlečnými sítěmi, až po sto fyzických rozdílů samotné flotily – dřevěné a sklolaminátové trupy vyrobené těmi nejlepšími řemeslníky či přestavěná plavidla pobřežní hlídky, malé motorové čluny a motorové lodě a plavidla s košelkovými nevody. Dřina jí teprve začne, ale až začne, bude milovat i ji. Hluboce ji uspokojovalo vědomí, že je součástí něčeho, co byl v podstatě rituál táhnoucí se zpět až do dob, kdy začal člověk v pravěku rybařit ve vodách, z nichž vzešel, lovil kořist, kterou nikdy nenapadlo nechat si narůst nohy a vyjít na souš. Její rodina rybařila v Aljašském zálivu po tisíc let. Byla to pro ni s láskou chovaná a se ctí dodržovaná tradice.
Stařec vedle ní se zazubil. „Není to pohoda?“
„To teda je.“ Mohutně zívla. Slunce zalévalo krajinu zlatavým světlem. Vlnky pleskaly o trup, pomíjivý západní vánek jí ovíval tvář a Freya se na vlně na okamžik vzepřela nadcházejícímu přílivu. Kate otevřela jedno oko, ale příďová i záďová kotva držely, takže ho zase klidně zavřela. Uslyšela hluboké zafunění a sklouzla rukou z opěrky křesla. Obluda se s téměř rozkošnickým zasténáním převalila na bok a vyhodila nohy do vzduchu. Podrbej mě na břiše, prosím. Kate se usmála a s očima stále zavřenýma feně vyhověla.
Odněkud z pravoboku se ozval slabý výkřik.
Nikdo se ani nepohnul.
Ozval se znovu, tentokrát hlasitěji a hned po něm další s narůstající intenzitou a obavami.
Obluda si podrážděně odfrkla a zvedla hlavu, aby dohlédla na Kate. Kate si ztěžka povzdechla, otevřela oči a zadívala se na starého Sama na lehátku vedle ní. Starý Sam kreativně zaklel, postavil se a přešel k zábradlí, kde si jednou rukou zastínil oči proti slunci. Z přídě uviděl na levoboku loď s tenatovou sítí – Tanyu, asi, odhadl s přimhouřenýma očima – a se dvěma zpocenými, vystresovanými, nadávajícími muži na přídi. Větší část sítě byla ve vodě a ti dva jako by se s ní přetahovali. Vytáhli ji kus k sobě, síť stáhla je i loď dopředu, oni zatáhli zpátky, síť je zase stáhla vpřed. Sam užasle sledoval, jak za sebou loď zanechává brázdu malých vírů opile, ale vytrvale proudících k ústí zálivu a Průlivu prince Williama.
„Zatraceně,“ pronesl uctivě.
Kateina židle zaskřípala a na palubě se ozvaly její kroky. „Co je?“
Vrásky jak havraní nožky v koutcích jeho jasně hnědých očí se prohloubily. „Kapitán Nemo buď potřebuje výsadkovou loď, nebo se Dougovi zamotal do sítě platýs.“
Kate přimhouřila oči. „Táhne je proti proudu.“ Fascinovaně sledovali, jak pod hladinou mizí i plováky na tenatové síti. Najednou sebou síť škubla, loď se nahnula doleva a poškrábala si levobok o pravobok Angelique. Rhonda Pettingillová vzhlédla od vymotávání více než dvacetikilového lososa čavyči ze své sítě a ten pohled ji natolik ohromil, že nedokázala dělat nic jiného než zírat. Když Tanya přetrhla plováky na síti Marie Josephine, Terry a Jerry Nicolovi byli sdílnější.
„Kruci,“ řekl starý Sam a poškrábal se za uchem. „Proč to prostě neuřežou?“
„Hmm,“ uvažovala Kate.
Zadíval se na ni. „Co je?“
Vrazila si ruce do zadních kapes a zhoupla se v bocích, zatímco obdivovala opálení ohnutého kolena. „Tanya ztratila jednu síť minulý týden, ne? Nezůstali viset na Jahodovém útesu?“ Nechala mu chvilku na rozmyšlenou. „A víš, že se Doug chová jako kretén vždycky, když prohraje s rybou.“
„Kruci,“ zopakoval stařík, povzdechl si a zatvářil se truchlivě. „A já si právě začínal zvykat na život zahálčivého gentlemana. Vytáhni ty zatracené kotvy, Shugaková, a já jim hodím řetěz.“
„Jasně, šéfe,“ zazubila se Kate a šla vykonat, co jí bylo poručeno.
Paluba Freyi se otřásla, když na ní zarachotil poslední článek řetězu, z něhož kapala voda. O chvilku později vyrazili na pomalou, opatrnou cestu mezi loděmi, plováky, čluny a rybáři zběsile vybírajícími sítě. Pod hladinou se mrskala obrovská hejna lososů v horlivé snaze dostat se do ústí řeky, jejich stříbrné boky v hlubinách potemněly do barvy břidlice.
Tanya dorazila k ústí zálivu v okamžiku, kdy ji Freya dostih la. Doug, tmavovlasý kostnatý muž, mlčky zuřivě pracoval na přídi vedle malého tlustého blonďáka, jehož většinou rozzářený obličej nyní nabyl stejně odhodlaného soustředění.
Starý Sam stáhl na můstku okýnko, až zarachotilo, a zakřičel: „Zavezu nás na stejnou úroveň, Kate, ty přehoď ráhno!“
Stěžeň se tyčil těsně za nástavbou na přídi. Kate snížila ráhno a uvolnila hák připevněný k řetězu. Obojí se zhouplo přes bok lodi. „Ahoj, Tanyo!“ křikla, její ochraptělý hlas se přes vodu jasně nesl. „Dougu! Jime!“
Doug vzhlédl právě včas, aby hák chytil. Za zádí se vařila voda, Sam zařadil na Freye zpětný chod a zastavil vlečnou loď. Doug a Jim naložili na hák tolik sítě, kolik udržel. Kate ho na opačném konci obtočila kolem cívky a spustila naviják. Zaúpěl na protest proti těžkému nákladu a Freya se trochu naklonila, zatímco vytahovali síť z vody.
Naklonila se ještě víc, málem tolik, aby se voda přelila přes pravobok, když se z vody vynořil obrovský platýs. Placatá ryba s hnědým hřbetem a bílým břichem měla obě oči na svrchní straně. Bojovala, aby se osvobodila, ale povedlo se jí síť jenom víc roztrhat. Kate měla připravenou dvaadvacítku, ale než ji zvedla k rameni, Doug přeskočil na palubu Freyi a vytrhl jí pušku z ruky. Když spatřila jeho výraz, udělala rozumnou věc a ustoupila. Byl to automat a pět střel vyšlo tak rychle, že zněly jako jedna, načež následovala dlouhá ozvěna.
Doug držel pušku u ramene s prstem na spoušti a vteřiny ubíhaly. Platýs sebou naposledy křečovitě škubl, vytrhl další dva metry síťoví a ochabl. Kate mlčela. Ačkoli Doug zabil monstrum, které mu zničilo vybavení a pravděpodobně ho připravilo i o týden rybolovu, s uspokojením, byla to stejnou měrou nutnost jako odplata. Neodvažovali se vytáhnout platýse na palubu živého. Byl dost velký na to, aby rozmlátil Freyu na cimprcampr.
Když ho vyzdvihli na palubu, tlamou tlačil do dveří nástavby a ocas ohýbal nahoru o lodní kuchyni. Ploutve téměř, ale ne zcela po obou stranách z lodi přesahovaly.
Užasle se nad ním sehnuli. „Kristova noho,“ pronesl starý Sam zbožně. „Jak myslíš, že je velký, Dougu?“
Doug byl pořád naštvaný. „Myslím si, že je na hovno, že ho nemůžu zabít podruhý.“
„To je na pytel, že nemáme dost velkou váhu na to, abychom toho hajzlíka zvážili,“ zahloubal se Jim. „Vsadím deset babek, že má aspoň dvě stě padesát kilo.“
„Možná dvě stě sedmdesát,“ řekla Kate.
„Tři sta dvacet,“ odhadl Sam a aby svá slova zdůraznil, odplivl si přes bok lodi.
„Jestli nemá aspoň tři sta šedesát kilo, tak já jsem zoubková víla,“ vyletěl Doug. Ostatní moudře zachovávali mlčenlivost.
Ticho přerušilo škrábnutí člunu o trup na levoboku. Kate se překvapeně rozhlédla, rychle vstala a pak se radostně rozzářila. „Teto Joy!“
„Alaqahu,“ řekla teta Joy, jejíž kulatý obličej vykoukl nad zábradlím. „Tomu já říkám úlovek, Samueli.“
„Jako kráva, Joy, děvče.“ Stařec se postavil a nabídl jí ruku. „Pohni zadkem a popadni nůž, hodila by se nám pomoc.“
Stará žena se rozesmála. Kate si nemohla pomoct a musela se usmát také. Stejně se culily i tři další ženy dosud usazené v malém motorovém člunu přiraženém k trupu Freyi. „Ahoj, teto Vi. Ahoj, teto Edno. Teto Balasho, nevěděla jsem, že jsi v rezervaci.“
Teta Joy přijala ruku starého Sama a s hbitostí, která byla v rozporu s jejím věkem i kily, překročila přes bok lodi na palubu. Ostatní ženy ji následovaly. Kate všechny představila. „Dougu, Jime, tohle je Joyce Shugaková, Viola Mooninová, Edna Aguilarová a Balasha Shugaková. Moje tety.“ Řekla to hrdě, ač nepřesně. Jedna z nich byla opravdu její teta, ostatní tři byly pratety a sestřenice, ale jejich vztahy byly tak spletité a zahrnovaly i manžela sestry Kateiny babičky, který se rozvedl se svojí první ženou a znovu se oženil a přestěhoval do Ouzinkie, že by jejich rozuzlení trvalo půl hodiny. Joy byla z těch čtyř nejmladší, sotva pětašedesátiletá žába. Teta Vi se ke svému věku nikdy konkrétně nevyjadřovala a zbývajícím dvěma bylo lehce přes osmdesát. Pleť měly snědou jako kaštany, seschlou jako ořechy a obličeje kulaté a veselé jako Santa Claus. Člověka povzbudila už jen jejich blízkost.
„Jste na cestě do rybářského tábora, Joy, děvče?“ zeptal se starý Sam.
Kate si vybavila rodinný rybářský tábor asi kilometr a půl proti proudu Amartuq Creeku, od jehož ústí se ani ne před půlhodinou pokusil Yuri Andreev odříznout Joea Anahonaka.
„Ano,“ odpověděla teta Joy. „Přiletěly jsme s Georgem z Niniltny a z Cordovy jsme dorazily s ranním přílivem.“ Rozzářila se. „Samy skáčou do sítí, že?“
„Doslova,“ řekl Sam.
Jako na zavolanou potvrdil jeho slova výkřik kdesi u přístavu. Pete Petersen na Monice vytáhl něco, co vypadalo jako čtyřiatřicetikilový čavyča, který se prodává do konzervárny za šest dolarů za kilo.
Kate se zadívala na starého Sama. „Tu palubu budeme brzo potřebovat.“
Přikývl. „Přines nože.“
Kate zamířila do nástavby. V místě, kde se příď zužovala do špičky, se vytvořil úložný prostor, který sloužil jako spíž, sklad náhradních dílů, nářadí a kdejakého haraburdí. Uvnitř byla tma jako v pytli a Kate jednou rukou přidržela otevřené dveře, zatímco druhou šmátrala po baterce zavěšené na hřebíku na přepážce. Prostor byl tak přecpaný věcmi, že ani baterka jí moc nepomohla, a než se dostala k řeznickým špalkovým nožům, odřela si holeň o bednu vajec, malíčkem nakopla malou kartonovou krabici plnou zaprášených mosazných klik a copem se zachytila o svazek háčků na platýse.
Byly to nože s širokou ostrou čepelí a plastovou rukojetí a jakmile je přinesla na palubu, všichni přítomní se o ně podělili a sehnuli se k porcování platýse a záchraně toho, co zbylo ze sítě Douga a Jima.
Čtyři ženy se k nim připojily a každá vytáhla svůj vlastní nůž s gestem, který Kate neodolatelně připomněl znepřátelené gangy ve West Side Story. Nože tetiček měly dlouhé, štíhlé a ďábelsky ostré čepele s rukojeťmi vyřezanými ze dřeva, kosti a paroží a tetičky s nimi v řezničině předčily i starého Sama, jenž se tak živil asi jenom šedesát let.
K překvapení všech a k Jimově vroucí úlevě byla síť v lepší formě, než jak vypadala s platýsem uvnitř. Doug mlčel a snědýma mozolnatýma rukama vyměřoval díry, které se budou muset spravit, než budou moct zase lovit. Na druhou stranu tady nikde nestála opravna sítí. Kate si vzpomněla, že jeho žena, Loralee, před šesti měsíci porodila miminko, vánoční dáreček jménem Eddie, usměvavé dítě se světlými vlasy a obrovskýma modrýma očima své matky a hranatou čelistí nesoucí náznak otcovy tvrdohlavosti.
Doug na sobě musel cítit Katein pohled, vzhlédl a zadíval se na ni. Kate měla zdravý pud sebezáchovy a zdržela se jakýchkoli projevů sympatie. Doug by si je přebral jako litování a hrdost by mu nedovolila přijmout jakékoli nabídky další pomoci. A jak znala svoje tety, nabídka pomoci přijde vzápětí.
„Máte jehly a motouz?“ promluvila teta Vi vedle ní.
Dougův zrak sklouzl z mladé ženy ke starší. „Cože?“
Teta Vi trpělivě zopakovala: „Máte jehly? Máte motouz?“ Neodpověděl, proto pokračovala ještě trpělivěji: „Abychom ti spravily síť?“ Ukázala na ostatní ženy. „Já a moje sestry, ty sežeň jehly a motouz a my ti pomůžeme.“ Čekala.
Pohledem zkontroloval tváře ostatních tří – tvářily se lhostejně. Vrátil se k tetě Vi. „Jistě,“ řekl pomalu. „Mám jehly i motouz.“
