Připravujeme

Zločin na stříbrném plátně
Vilém Křížek

DALŠÍ, TENTOKRÁTE PRVOREPUBLIKOVÝ PŘÍPAD ELIÁŠE... Více...





Devátá oběť

Dana Stabenow

DALŠÍ PŘÍPAD SOUKROMÉ VYŠETŘOVATELKY S JIZVAMI NA TĚLE I NA DUŠI KATE SHUGAKOVÉ...

Překlad: Alžběta Lexová

Datum vydání: 14. 10. 2019

ISBN: 978-80-7588-148-9

Počet stran: 224

Vazba: vázaná s přebalem

Série: Kate Shugaková

Díl v sérii: 2.

Skladem: Ne

  • Na Aljašku dorazilo jaro. Sníh taje, ptáci zpívají a přírodní rezervace v srdci aljašské divočiny, domov Kate Shugakové, se probouzí k životu.

    Kate se věnuje jarnímu úklidu a nemá ani ponětí, že v osamělém srubu nedaleko její usedlosti právě jeden muž přišel o rozum a vydává se na vražednou výpravu s puškou v ruce. Když výstřely konečně utichnou, leží ve sněhu devět mrtvých těl.

    Ale má je všechny na svědomí on? Zpočátku se zdá, že ano, ale pouze do chvíle, kdy rutinní balistika prokáže opak. Devátou oběť totiž zabila úplně jiná zbraň.

    Kancelář návladního se znovu obrací na svou bývalou vyšetřovatelku Kate Shugakovou, aby se vydala po stopách tajemného střelce, který se skrývá mezi obyvateli rezervace. A podezřelí jsou tentokrát úplně všichni…

    ____

    „Originální hlas v šedi současné krimi.“ – Michael Connelly

  • Byl první jarní den, šest hodin ráno, a přestože do východu slunce zbývala ještě dobrá půlhodina, podkroví už bledlo chladným, stříbrným příslibem úsvitu. Kate neochotně otevřela oči, posadila se a protáhla, zívla si a pak odhrnula peřinu.

    Na dlouhé podvlékačky, ve kterých spávala, si natáhla tepláky a slezla ze žebříku do jediné čtvercové místnosti srubu.

    „Ahoj, holka.“ Obluda se tiskla ke dveřím, s nastraženýma ušima a zježenými šedivými chlupy kolem tváře, jíž dominovaly zářivé žluté oči, nyní úpěnlivě upřené na Kate. „Za vteřinku. Vydrž.“

    Kate přešla ke kamnům, otevřela dvířka a přiživila oheň dřívím z košíku stojícího vedle. Uhlíky z předchozí noci byly stále horké a dřevo chytilo skoro okamžitě. Potom napumpovala vodu do dřezu a doplnila téměř čtyřlitrovou konvici, z níž se během noci část vody vypařila. S námahou ji zvedla zpět na kamna. „Dobře, holka,“ povzdechla si a nazula si na bosé nohy holínky. Obluda netrpělivě tancovala kolem dveří, avšak jakmile se Kate natáhla pro obojek a vodítko, stáhla fena ocas mezi nohy a tichounce, tesklivě zakňučela.

    „Na to zapomeň,“ prohlásila Kate přísně. Jizva na jejím krku, bledý, plochý propletenec zahojené tkáně napínající se od jednoho ucha k druhému, proti užívání poškozených hlasivek tak brzo ráno protestovala, a Katein hlas zněl jako cirkulárka. „Včera se tu zas potloukal ten starý vlk. Vím, že by sis ráda vrzla, ale štěňata jsou to poslední, co potřebujeme.“ Obluda přitiskla uši k hlavě a zuřivě zamávala ocasem. „S tímhle na mě nechoď. Ty si možná nepamatuješ, jak to dopadlo posledně, ale já jo.“

    Obluda v Kateině hlase zaslechla nesmlouvavý tón. Ocas strnul v půlce pohybu, čenich poklesl k zemi a pak si fena hluboce povzdechla. S aurou největší mučednice na světě si pokorně nechala nasadit obojek a vodítko, sklesle se vyploužila ze dveří a zamířila za hromadu nasekaného dříví.

    Kate vodítko povolila na maximum, aby jí dopřála trochu soukromí, a čekala. Nadechovala se chladného ranního vzduchu a vychutnávala si vůni borovicové smůly a kouře z hořícího dřeva. Velký, oblý, placatý teploměr připevněný na zdi srubu hlásal minus deset stupňů, ale bylo teprve půl sedmé. Ano, jaro opravdu konečně dorazilo.

    Ucítila jemné, nesmělé trhnutí za vodítko. Zpoza hromady dříví vykouklo jedno velké žluté oko. „Tos uhodla,“ odfrkla si Kate a zamířila k latríně, aniž by vodítko pustila z ruky.

     

    * * *

     

    Zabiják se probudil o několik minut později a o čtyřicet kilometrů dál na východ. Vyskočil z postele a s veselým hvízdáním si opláchl obličej studenou vodou. Potom si pomalu a metodicky vyčistil zuby a oholil se, opatrně a pečlivě, aby se ne­řízl, jako by každý pohyb byl součástí rituálu. Nové oblečení – levisky, košile, ponožky, tričko a boxerky koupené den předtím v Niniltně – leželo na posteli v pořadí, v jakém ho tam vyskládal.

    Prodavačka v obchodě ho předchozího dne nepoznala, přes­ tože tam nakupoval celou zimu. Otřel si z tváře zbytky pěny na holení a usmál se na sebe do zrcadla.

     

    * * *

     

    Kate dojedla chleba z minulého týdne – ačkoli si ho musela namáčet do kávy, aby se dal vůbec kousat – a pak uválela nové těsto, přikryla ho vlhkou utěrkou a nechala ho kynout vedle kamen. Pustila se do úklidu, převlékla postel v podkroví, vydrhla dřez, umyla plotnu na kamnech, vytahala koberce na verandu a vyklepala je a vytřela dřevěnou podlahu. Napumpovala dost vody na naplnění necek, přidala mýdlo a oblečení a nechala všechno ohřívat na kamnech. Vyčistila komíny a zastřihla knoty ve všech propanových lampách. Obvyklá pondělní rutina, kterou vykonávala naprosto automaticky. Bylo dobré mít nějakou rutinu. Udržovala věci v chodu a umožňovala Kate zapomenout na to, jak izolovaná tu je. V srdci aljašského národního parku, který se rozpínal na ploše osmdesáti tisíc kilometrů čtverečních, kde jejími nejbližšími sousedy byli grizzly za řekou, probouzející se právě ze zimního spánku, a vlk, co s nadějí čmuchal kolem její nadržené feny, by se snadno mohla cítit osaměle, kdyby si něco takového připustila. Ale Kate nikdy nelelkovala tak dlouho, aby se nad tím mohla zamýšlet.

    Když douklízela, posadila se ke stolu vedle naftových kamen a natáhla se pro velikou plechovku od másla. Vysypala ji na stůl a začala třídit mince a bankovky. Po sečtení došla k částce dvě stě devadesát šest dolarů a šedesát jedna centů.

    „No,“ prohodila směrem k Obludě, „je to lepší než loni. Tentokrát aspoň nezahájíme jaro úplně na mizině.“

    Obluda namísto odpovědi jen zavrtěla ocasem.

     

    * * *

     

    Winchestrovku model 70, ráže 30.06, si koupil předchozího dne v Niniltně, ve stejném obchodě jako oblečení, od stejné lhostejné prodavačky. I náboje měl nové, tucet krabiček s nablýskanými poloplášťovými střelami Super X Silvertips o hmotnosti 11,7 gramů, značky Winchester (byla to jeho oblíbená). V každé krabičce měl dvacet střel. Neodolal, jednu z krabic otevřel a vytáhl z ní náboj. Mosaz, měď i stříbrná špička se v brzkém ranním světle zaleskly a zatřpytily. Nic tak krásného v životě neviděl.

    Rozestavěl prázdné plechovky na kmen stromu položeného přes cestu vedoucí k jeho srubu a vedle si pověsil papírový terč s několika soustřednými kruhy.

    Odpočítal sto padesát kroků po staré, rovné cestě, pozůstatku podloží železnice, které sloužilo jako jediná silnice v celé rezervaci. Ušlapaný tvrdý sníh začínal po zimě pod jeho nohama tát a praskat. Dřepl si a krabici s municí odložil stranou. Zvedl pušku oběma rukama, na pár vteřin si ji přiložil k obličeji a vdechoval vůni naolejovaného ořechového dřeva. Láskyplně přejel prstem po zářivé černé hlavni a otestoval chod závěru, který hladce klouzal sem a tam. Z každého detailu čišela řemeslná zručnost, díky níž jednotlivé součástky tvořily jeden dokonalý celek.

    Zapřel si pažbu do ramene a zadíval se přes hlaveň na terč. Maličký kovový kroužek na jejím konci se zdál být současně blízko i daleko. Kov se v ranním slunci blýskal novotou. Muž se zamračil a zašátral v kapsách pro zápalku. Škrtnul jí a přidržel ji pod kroužkem tak, aby ho stoupající dým trochu ztmavil.

    Prohlédl si mířidla, která byla součástí pušky, a s požitkářským úsměvem zavrtěl hlavou. Z jiné kapsy vytasil vlastní dio­ ptr a nasadil ho na pouzdro závěru. Nabil pušku, pět ran do zásobníku, jednu do komory, a postavil se. Zapřel pažbu a zadíval se do dioptru. S uspokojením seznal, že navzdory zářivé bělobě okolního sněhu je opálený kroužek na konci hlavně dobře vidět a nevrhá žádné matoucí odlesky. Vypálil šest ran a s každou si vychutnával praskavý zvuk výstřelu, zpětný ráz pažby do ramene a hladkou práci páky. Jakmile byla komora prázdná, vydal se po cestě k terči. Většina střel se soustředila nalevo a kousek nahoru od středu. Seřídil šroubovákem dioptr, znovu nabil a celý proces zopakoval. Napotřetí střílel na plechovky.

    Za necelou hodinu už měl připravený dokonalý smrtící stroj, pro který nebyla vzdálenost tří set metrů mezi terčem a střelcem žádný problém. „Každá rána si najde cíl,“ řekl a usmál se. A to ho manželka nazývala sucharem bez špetky humoru.

    Znovu nabil a zkontroloval pojistku. Nechtěl omylem zastřelit sám sebe.

     

    * * *

     

    „Řekla jsem ne a myslela jsem to smrtelně vážně,“ oznámila Kate dveřím. Obluda za nimi tesklivě zakňučela. „Věř mi, s chlapy jsou jen potíže.“

    Prudce zatahala za kliku, aby se ujistila, že petlice drží, a pak vykročila ke garáži. Teď, když tlustá vrstva sněhu a ledu kolem pantů konečně roztála, se dvoukřídlé dveře daly otevřít snadno.

    Garáž byla vlastně jen nevyhřívaná bouda z dřevotřísky, do níž kvůli řadě zamazaných a rok nemytých oken pronikalo jen málo světla. Podél zdí se táhly dlouhé pruhy křiklavě růžové izolace nacpané mezi dřevěná prkna a police přišroubované ke zdem od hrubé, neotesané podlahy až ke stropu. V jednom koutě stála červená kovová bedna na kolečkách, vysoká zhruba jako Kate, ve druhém se nacházela stolní pila a dílenský ponk, nad nímž byla ke zdi přibitá dřevěná deska s nářadím. Možná byla garáž stavebně trochu nedotažená, ale svému účelu sloužila dobře a všechno tam bylo hned po ruce. Kate přejela očima po vystaveném nářadí, a když se ujistila, že se žádný nástroj v její nepřítomnosti samovolně nepřesunul na jiné místo, spokojeně se usmála.

    Obešla sněžný skútr parkující vepředu a zamířila k pick-upu za ním. Byl to malý Isuzu Trooper s naftovým motorem a podomácku vyrobenou bednou na nářadí umístěnou na korbě za kabinou. Zvedla kapotu. Loni na podzim, když přišel první sníh, odpojila baterii, ale nevytáhla ji. Nyní ji však vyndala a přenesla na pracovní ponk. Vyšla ven z garáže a zamířila k boudě s generátorem. Generátor s kapacitou tří a půl kilowattu kupovala loni na podzim, ale byl taky na naftu a z principu odmítal naskočit snadno. Povolila klapku a upustila trochu vzduchu a pak s hekáním několikrát zabrala za kliku. Motor s hlasitým řevem ožil a Kate uskočila leknutím. Zabouch­ la dveře boudy a vrátila se do garáže. Pološero v místnosti rozháněla jediná stopadesátiwattová žárovka, kterou zapomněla v únoru vypnout. Zapojila baterii k nabíječce a nechala ji tam.

    Obešla srub zezadu a vylezla po dřevěném žebříku k bytelné plošině s dvanácti dvousetlitrovými barely nafty položenými na bok, které dohromady propojovala dlouhá měděná trubka vedoucí zároveň ke srubu a boudě s generátorem. Z police vzala testovací tyčku a zasunula ji do každého z barelů, aby zjistila, kolik paliva v něm zbývá. Naftu na usedlosti používala jen do nádrže auta, do naftových kamen a do generátoru, který zásoboval elektřinou garáž kvůli nářadí, takže ve všech barelech zbývala dobrá čtvrtina nebo třetina paliva. Do konce května nebo začátku června, kdy se otevřou silnice a obrovský kamion z Ahtny bude konečně moct projet, jí to vystačí. „Žádný stres,“ řekla Kate nahlas, otřela tyčku a zašroubovala poslední barel.

    Vrátila se do srubu a pak ven vynesla kbelík mýdlové vody, houbu a stěrku a pustila se do umývání garážových oken. Během dne se oteplilo natolik, že si dokonce sundala svetr a pracovala jen v tričku a košili.

    „Vsadím se, že se to dneska vyšplhá k nule,“ konstatovala. Potom se zarazila a provinile se zadívala ke srubu. Z okna nad dřezem ji sledoval vyčítavý pár žlutých očí. „Jedeš z toho pultu?“ zahulákala Kate nijak zvlášť pánovitě. Odpovědí jí bylo cosi mezi zakňučením a zavytím. Kate si povzdechla a odložila stěrku.

    Obluda ji u dveří vítala nadšeným štěkotem a snažila se kolem ní proklouznout ven. Kate jí zabořila jednu ruku do kožichu a druhou sáhla pro obojek a vodítko. Vyvedla fenu ven, navlékla jí kovový obojek a vodítko přichytila k drátu, který se táhl mezi dvěma stromy a okrajem mýtiny. Tak mohla Obluda pobíhat sem a tam po celé délce drátu, aniž by se do vodítka zamotala. Fena okamžitě padla na břicho a beze špetky studu se před Kate začala plazit, aby si vyprosila svobodu.

    „Nekoukej tak na mě,“ varovala ji Kate. „Víš, že to je pro tvoje dobro.“

     

    * * *

     

    Zabiják si nasadil čepici, oblékl si kabát a rukavice a pušku přehodil přes rameno. Z hřebíku na zdi sundal malé zrcátko a podržel si ho před sebou na délku paže, aby se mohl důkladně prohlédnout. Zamračil se a mírně si poupravil límeček košile. Při pohledu na to, jak mu popruh pušky pomačkal nový vlněný kabát, nakrabatil obočí. Uhladil látku rukou, posunul popruh o milimetr doleva a konečně byl spokojený.

    Rozhlédl se po srubu. Nikde ani smítko. Otlučený bílý porcelán dřezu byl dočista vydrhnutý, stejně jako třpytící se deska kamen. Podlaha byla zametená a postel pod olivově zbarvenou vojenskou přikrývkou úhledně ustlaná. Potěšeně kývl hlavou. Nikdo o něm nebude moct říct, že byl bordelář.

    Jeho první zastávka se nacházela necelé dva kilometry daleko. Užíval si procházku, příjemný chladný vzduch i breben­ tění veverek. Jednou se zastavil uprostřed kroku a naklonil hlavu na stranu, protože by přísahal, že zaslechl strnadce zlatotemenného, jak cvrliká svůj charakteristický třínotový popěvek „Jaro je tu“. Zvuk se však už znovu neozval, a tak pokračoval v chůzi.

    Když dospěl na mýtinu, kde stál srub jeho nejbližšího souseda, zastihl ho právě ve chvíli, kdy vycházel z latríny. Sousedův pozdrav sice nebyl nijak zvlášť srdečný, ale dal se považovat za dostatečně zdvořilý. „Á, zdravíčko! Konečně přišlo jaro, co? Kávu?“

    Otočil se ke srubu a první kulka ho trefila do zad. Přeťala mu páteř a vyrazila ven hrudí, kde po sobě zanechala patnácticentimetrovou díru. Druhá kulka se mu provrtala zátylkem a rozmetala hrdlo, takže jeho poslední zděšený výkřik se rázem proměnil v nevěřícné bublavé zachrchlání.

Chladný den pro vraždu
Dana Stabenow
Díl v sérii: 1.

OPRAVDOVÁ SEVERSKÁ KRIMI Z DRSNÉ ALJAŠKY. PRVNÍ... Více...