Onoho rána na počátku prosince roku 1138 přicházel bratr Cadfael do kapitulního shromáždění s pokojnou myslí, připraven snášenlivě přečkat i nudné, přízemní čtení bratra Františka a upovídané právnické rozklady sakristána, bratra Benedikta. Lidé jsou různí, nedokonalí a musí se na ně shovívavě. A rok, který tak bouřlivě začal v křečích obléhání, vraždění a rozvratu, sliboval skončit v klidu a poměrné hojnosti. Příboj občanské války mezi králem Štěpánem a přívrženci císařovny Matyldy ustoupil na jihozápadní hranice a Shrewsbury se mohlo opatrně vzpamatovávat z toho, že podporovalo slabší stranu a krvavě za to zaplatilo. A přes všechny překážky kladené dobrému hospodaření byla po nádherném létě úspěšně sklizena úroda, stodoly byly plné, mlýny se otáčely, ovce a skot se vypásaly na dosud bujných a zelených pastvinách a počasí zůstávalo překvapivě vlídné, jen s náznakem mrazu za časných jiter. Nikdo ještě nemrzl, nikdo ještě nehladověl. Už to tak nemohlo dlouho vydržet, ale každý den byl požehnáním.
I v Cadfaelově královstvíčku byla úroda bohatá a rozmanitá, přístřeší jeho dílny na zahradě bylo celé ověšené plátěnými pytlíky se sušenými bylinami, džbány vína seděly v baculatých, spokojených řadách, police přetékaly lahvičkami a kelímky léků na všechny zimní neduhy, od rýmy po bolavé klouby a zanícené, sípající průdušky. Svět byl lepší, než vypadal zjara, a konec, který napraví začátek, je vždy dobrá novina.
Bratr Cadfael se tedy spokojeně loudal ke svému vyvolenému místečku v kapitulní síni, příhodně schovanému za sloupem v šerém koutě, a s ospalou blahovůlí sledoval, jak jeho bratři zaplňují síň a zaujímají svá místa: opat Heribert, starý, mírný a ustaraný, smutně zemdlený bouřlivým rokem, který se schyloval ke konci; převor Robert Pennant, nesmírně vysoký a patricijský, se slonovinovou tváří a stříbrnými vlasy i obočím, vždy vzpřímený a vznešený, jako by již nosil mitru, po níž prahl. Nebyl ani starý, ani křehký, ale šlachovitý a bezvěký jedenapadesátník, přestože dokázal vypadat každým coulem jako patriarcha posvěcený celoživotní svatostí; skoro stejně vypadal již před deseti lety a téměř jistě se nezmění za dalších dvacet let. Věrně v patách se mu plížil bratr Jeroným, jeho písař, a odrážel Robertovu libost i nelibost jako malé křivé zrcadélko. Za nimi přicházeli všichni ostatní hodnostáři, podpřevor, sakristán, špitálník, almužník, správce nemocnice, opatrovník oltáře Panny Marie, sklepník, předzpěvák a dozorce nad novici. Důstojně se rozesadili k dennímu jednání, jež neslibovalo být nijak pozoruhodné.
Mladý bratr František, který byl postižen rýmou a poněkud hubenou znalostí latiny, dal pěkně na frak čtení seznamu svatých a mučedníků, kteří měli být připomenuti v modlitbách během následujících dnů, a zmotal zbožný komentář o službě svatého Ondřeje apoštola, jehož svátek právě minul. Sakristán bratr Benedikt dokázal zcela přesvědčivě předložit, že on jako odpovědná osoba za údržbu kostela a celé enklávy má největší nárok na částku společně odkázanou pro tento účel a na světla u oltáře mariánské kaple, kterou spravoval bratr Mořic. Předzpěvák oznámil dar nového hudebního doprovodu k „Sanctus“, věnovaný patronem skladatele, avšak podle vlažného nadšení, s nímž takový štědrý dar vítal, neměl valné mínění o jeho hodnotě, takže jej asi kostel často neuslyší. Bratr Pavel, dozorce noviců, měl stížnost na jednoho svého žáka, podezřelého z větší lehkovážnosti, než připouštělo mládí a nezkušenost. Chlapce totiž slyšeli, jak si v křížové chodbě při opisování modlitby svatého Augustina zpívá světskou píseň skandálního obsahu, údajně nářek křesťanského poutníka uvězněného Saracény, který se utěšuje tím, že tiskne k prsům košilku, kterou mu dala na rozloučenou jeho milá.
Bratr Cadfael se s trhnutím probral z dřímoty, když poznal a vybavil si tu krásnou a tesklivou píseň. Vždyť na té křížové výpravě byl, znal tu zemi, Saracény, strašidelné světlo a tmu takového vězení i takovou bolest. Viděl, jak bratr Jeroným zbožně zavírá oči a křečovitě se otřásá nad zmínkou o nejintimnějším ženském rouše. Snad proto, že se k němu nikdy nepřiblížil natolik, aby se ho mohl dotknout, pomyslel si Cadfael, stále ještě v milosrdném rozpoložení. Několik starých, nevinných celoživotních bratrů, pro které byla polovina stvoření knihou uzavřenou a zakázanou, se zachvělo pohoršením. Cadfael vynaložil v kapitule neobvyklou námahu a mírně se zeptal, čím se mladík hájil.
„Říkal,“ odpověděl bratr Pavel poctivě, „že se tu písničku naučil od dědečka, který bojoval za Kříž při dobývání Jeruzaléma, a melodie mu připadala tak krásná, že ji považoval za svatou. Poutník, který ji zpíval, nebyl totiž mnich ani voják, ale chudák, který podnikl tu dlouhou pouť z lásky.“
„Z náležité a posvěcené lásky,“ zdůraznil bratr Cadfael, používaje slova, jež mu nebyla úplně přirozená, neboť považoval lásku za sílu, která sama posvěcuje a nepotřebuje omluvu. „Je snad ve slovech té písně něco, co by naznačovalo, že ta žena, kterou nechal doma, nebyla jeho manželka? Já si na nic takového nevzpomínám. A nápěv stojí za povšimnutí. Účelem našeho řádu přece není rušit nebo kárat svátost manželství u těch, kdo necítí povolání k celibátu. Myslím, že ten mladík neprovedl nic tak špatného. Neměl by ho bratr předzpěvák vyzkoušet, zda není obdařen pěkným hlasem? Ti, kdo si při práci zpívají, obvykle cítí potřebu nějak využít nadání, které dostali od Boha.“
Předzpěvák, překvapený, podnícený a nijak přetížený zpěváky, které by mohl formovat, úslužně vyjádřil, že by rád slyšel novice zpívat. Převor Robert svraštil své přísné brvy a zamračeně zvedl svůj patricijský nos; kdyby bylo na něm, zbloudilý mládeneček by to odnesl tvrdým pokáním. Ale dozorce noviců nebyl přívrženec nadměrného ukázňování a zdál se spokojen příznivým výkladem žákova poklesku.
„Je pravda, že se zatím jevil jako upřímný a ochotný, otče opate, a je u nás teprve krátce. V soustředění se člověk snadno zapomene – a opisuje pečlivě a oddaně.“
Zpěvák vyvázl s lehkým pokáním, po kterém mu ani neztuhnou kolena. Opat Heribert byl vždy spíš shovívavý, a tohoto rána vypadal víc než obvykle zabraný do sebe a nepřítomný. Blížili se k závěru denních událostí. Opat vstal, jako když se chystá ukončit shromáždění.
„Je tu několik listin k zpečetění,“ řekl sklepník, bratr Matouš, a chvatně zašustil pergameny, protože se mu zdálo, že opat z roztržitosti zapomněl na tuto povinnost. „Je tu ta věc s lenním statkem v Halesu a nadací Waltera Aylwina a také hostovská dohoda s Gervasem Bonelem a jeho manželkou, jimž přidělujeme první dům za mlýnským rybníkem. Pan Bonel si přeje nastěhovat se co nejdříve, ještě před vánočními svátky.“
„Ano, ano, já nezapomněl.“ Opat Heribert se zdál drobný, důstojný, ale rezignovaný, když tak před nimi stál se svým vlastním svitkem, jejž svíral oběma rukama. „Musím vám všem něco oznámit. Tyto nutné listiny dnes zpečetěny být nemohou z dostatečně dobrého důvodu. Možná že nyní nespadají do mé kompetence a já již nemám právo uzavírat za toto obecenství žádnou dohodu. Zde mám pokyn, který mi byl včera doručen z Westminsteru, od králova dvora. Všichni víte, že papež Inocenc uznal nárok krále Štěpána na trůn v této říši a na jeho podporu vyslal legáta s plnými mocemi, Alberika, kardinála biskupa z Ostie. Kardinál navrhuje uspořádat v Londýně legátský koncil pro reformu církve a já jsem vyzván k účasti, abych vydal počet ze své správy jako opat tohoto kláštera. Jasně z toho vyplývá,“ řekl Heribert pevně a smutně, „že mé místo je v rukou legátových. Prožili jsme bouřlivý rok a zmítali se mezi oběma uchazeči o trůn v naší zemi. Není žádnou tajností, že Jeho Milost, když tu v létě byla, mě příliš nevyznamenávala přízní, protože jsem ve zmatku doby neviděl jasně svou cestu a nespěchal uznat její svrchovanost. Proto se nyní považuji za sesazeného ze svého opatského úřadu, dokud a pokud mě v něm legátský koncil nepotvrdí. Nemohu stvrzovat žádné listiny ani dohody ve jménu našeho domu. Cokoli je nyní nedokončeno, musí tak zůstat, dokud nebude někdo jmenován napevno. Nemohu zasahovat do věcí, jež možná budou patřit jinému.“
Řekl, co chtěl. Opat usedl a trpělivě složil ruce, zatímco jejich zmatené, zaražené mumlání zhoustlo a zesílilo v zděšený hukot jako v úle. Cadfael ovšem viděl, že všichni se nezhrozili. Převor Robert, stejně překvapený jako ostatní a zběhlý v zachovávání patřičného vzezření, přesto za slupkou své slonovinové tváře zářil jako slunce, docházeje k závěru, jenž byl nasnadě, a bratr Jeroným, který bystře vnímal každý náznak z té strany, se radostně objímal pažemi schovanými v rukávech kutny, zatímco jeho tvář vyjadřovala zbožnou soustrast a bolest. Ne že by proti Heribertovi něco měli, jen to, že se stále držel v úřadě, po kterém házeli očkem netrpěliví podřízení. Milý starý pán, samozřejmě, ale zaspal dobu a je příliš laxní. Jako král, který žije příliš dlouho a přímo volá po zavraždění. Ale ostatní se tetelili a plašili jako slepice, když mezi ně vtrhne liška, a vykřikovali:
„Ale otče opate, král vás přece určitě dosadí zpátky!“
„Otče, musíte na ten koncil?“
„Zůstaneme tu jako ovce bez pastýře!“
Převor Robert, který se pokládal za dokonale způsobilého v případě potřeby spravovat stádečko svatého Petra vlastnoručně, šlehl po onom bědujícím baziliščím pohledem, avšak zdržel se jakýchkoliv námitek; dokonce sám jen zamumlal něco soustrastného a zarmouceného.
„Má povinnost a mé sliby patří církvi,“ řekl opat Heribert smutně, „a jako věrný syn musím uposlechnout výzvy. Jestliže se církvi zlíbí potvrdit mě v úřadě, vrátím se a ujmu se svého obvyklého úkolu. Bude-li na mé místo jmenován někdo jiný, přesto se mezi vás vrátím, pokud mi to bude dovoleno, abych dožil jako věrný bratr tohoto domu pod naším novým nadřízeným.“
Cadfael měl dojem, že přitom postřehl krátký samolibý zákmit úsměvu, jenž přeletěl Robertovou tváří. Kdyby konečně měl svého bývalého nadřízeného jako pokorného bratra pod svou mocí, příliš by mu to nevadilo.
„Je ovšem jasné,“ pokračoval pokorně opat Heribert, „že již nemohu užívat práva opata, dokud záležitost nebude vyřízena, a tyto dohody musí vyčkat mého návratu nebo doby, kdy je zváží a vyjádří se k nim někdo jiný. Je některá z nich naléhavá?“
Bratr Matouš zalistoval v pergamenech a uvažoval, ještě otřesen náhlou novinou. „Ve věci Aylwinovy nadace není proč spěchat; je starým přítelem našeho řádu a jeho nabídka jistě zůstane v platnosti, dokud bude třeba. A statek v Halesu má čas až do svátku Nanebevzetí Panny Marie příštího roku. Ale pan Bonel spoléhá na to, že smlouva bude uzavřena co nejdřív. Čeká, aby se mohl přestěhovat sem do domu.“
„Prosím, připomeň mi podmínky, buď tak dobrý,“ řekl opat omluvně. „Měl jsem plnou hlavu jiných věcí a zapomněl jsem, jak jsme se přesně dohodli.“
„Bezvýhradně nám věnuje svůj statek Mallilie i s několika nájemci výměnou za ubytování zde v opatství – první dům od města u mlýnského rybníka je prázdný a nejlépe se hodí pro jeho domácnost – spolu s doživotní stravou pro něho a pro manželku a také pro dva sloužící. Podrobnosti jsou, jak je v těchto případech zvykem. Denně dostanou dva mnišské bochníčky chleba a jeden pro sloužící, dva galony klášterního piva a jeden pro sloužící, o masitých dnech masitý pokrm, jako dostávají opatští šafáři, o rybích dnech ryby z opatovy kuchyně, a zákusek, kdykoli se podávají mimořádné lahůdky. Vyzvedávat je bude jejich sluha. Budou také denně dostávat masitý nebo rybí pokrm pro své dva sloužící. Pan Bonel má také každý rok dostat oděv, jaký dostávají vyšší opatští úředníci, a jeho manželka – tak si to přeje ona – dostane ročně deset šilinků, aby si pořídila oděv, jaký jí bude libo. Bude se také ročně poskytovat deset šilinků na prádlo, obuv a otop, a stáj a obživa pro jednoho koně. Po smrti jednoho či druhého zůstane dům druhému a s tím polovina všeho výše zmíněného živobytí; ovšem přežije-li manželka, nebude potřebovat ustájení pro koně. Takové jsou podmínky a chtěl jsem po shromáždění nechat přivést svědky k potvrzení smlouvy. Soudní úředník čeká.“
„Přesto se obávám,“ řekl opat ztěžka, „že i to musí počkat. Má práva jsou pozastavena.“
„To bude pro pana Bonela velmi nepříjemné,“ řekl sklepník ustaraně. „Už mají všechno sbaleno a čekali, že se za pár dní přestěhují. Blíží se Hod boží vánoční a nemůžeme je přece nechat v nepohodlí.“
„Stěhování by se přece provést mohlo,“ nadhodil převor Robert, „i když potvrzení smlouvy musí počkat. Je velmi nepravděpodobné, že by si kterýkoli jmenovaný opat přál tuto dohodu zrušit.“ Protože bylo docela jasné, že právě on je na řadě, aby byl jmenován, a protože věděl, že se králi Štěpánovi zamlouval víc než jeho nadřízený, mluvil se samozřejmou autoritou. Heribert se z návrhu zaradoval.
„Myslím, že takový postup je přípustný. Ano, bratře Matouši, můžeš jednat, s výhradou konečného schválení, a já jsem přesvědčen, že přijde. Ubezpeč v té věci našeho hosta a dovol mu, aby ihned přivezl svou domácnost. Je jedině správné, aby se do Vánoc v klidu zabydleli. Žádný jiný případ k vyřízení tu není?“
„Žádný, otče.“ A tlumeně a zamyšleně se otázal: „Kdy musíte vyrazit na cestu?“
„Měl bych jet pozítří. Poslední dobou jezdím pomalu a cesta nám potrvá několik dní. V mé nepřítomnosti tu bude všechno řídit převor Robert.“
Opat Heribert jim požehnal rozčilenou rukou a první vyšel z kapituly. Převor Robert se nesl za ním a bezpochyby se už cítil pánem všeho uvnitř zdí benediktinského opatství svatého Petra a Pavla v Shrewsbury, a pokud bude záležet na něm, hodlal jím setrvat nadosmrti.
Bratři vycházeli ven v truchlivém mlčení, ale sotva se rozptýlili po velkém nádvoří, propukly tlumené, ale rozčilené rozhovory. Heribert byl jejich opatem jedenáct let, vycházelo se s ním snadno, byl přístupný, vlídný, snad až trošičku příliš povolný. Netěšili se na změny.
V půlhodince před velkou mší o desáté se Cadfael velmi zamyšleně odebral do své dílny v bylinkářské zahradě, aby dohlédl na několik lektvarů, které vařil. Dobře ošetřovaná zahrada, obepjatá hustým živým plotem, s prvním mírným chladem začínala ztrácet barvy. Listí zestárlo, vyschlo a zhnědlo, a nejcitlivější rostlinky se zatahovaly do tepla země; ve vzduchu však se dosud vznášela utkvělá aromatická vůně složená z přízraků všech letních vůní, a v kůlně se kořennou sladkostí až točila hlava. Cadfael se tam ubíral vždy, když si chtěl o samotě zapřemýšlet. Byl tak zvyklý na opojný vzduch uvnitř, že jej skoro nevnímal, ale v případě potřeby dokázal rozlišit každou přísadu, jež do něj přispěla svou troškou, a vystopovat ji ke zdroji.
Takže král Štěpán přece jen nezapomněl na staré křivdy a opat Heribert se má stát obětním beránkem za to, že Shrewsbury odporovalo jeho nárokům. Přitom král nebyl od přírody mstivý. Možná že spíš cítil potřebu zavděčit se legátovi, když ho papež uznal za anglického krále a poskytl mu papežskou podporu, což není nijak zanedbatelná zbraň ve sporu s císařovnou Matyldou, soupeřkou o trůn. Ta odhodlaná dáma se určitě jen tak nevzdá, bude v Římě silně prosazovat svou věc, a i papežové dovedou změnit názor. Takže Alberic z Ostie dostane co možno volnou ruku při svých plánech na reformu církve a Heribert je možná jen jedna oběť naservírovaná jeho horlivosti.
Do myšlenek se mu však vytrvale vtírala ještě jedna zvláštní věc: tihle občasní hosté opatství, jak se jim říká, duše, které se rozhodly opustit svět práce – někdy v nejlepších letech – a předat svůj dědičný majetek opatství výměnou za snadný, chráněný, nečinný život v ústraní se stravou, oblečením, otopem, pro něž nemusejí hnout ani prstem! Snili snad o tom během let, kdy v potu tváře ošetřovali ovce při bahnění, lopotili se při žních nebo tvrdě pracovali jako řemeslníci? O malém ráji tady dole, kde jídlo padá z nebe a člověk nemusí dělat nic než v létě se vyhřívat na sluníčku a v zimě u ohně popíjet ohřáté pivo? A když to dostanou, jak dlouho okouzlení trvá? Jak záhy je omrzí nic nedělat a nic nemuset? U slepého, chromého, nemocného by to pochopil. Ale co ti zdraví a činorodí a zvyklí namáhat tělo i hlavu? Ne, to nechápal. Za tím musí být něco jiného. Všichni si přece nedají namluvit, ani sami sobě nenamluví, že zahálka je blaženství. Co jiného může vést k takovému kroku? Nemají dědice? Puzení k mnišskému životu, které ještě nechápou, a nedostatek odvahy jít ihned až do konce? Možná. U ženatého muže, kterému přibývají roky a který si stále více uvědomuje blížící se konec, by to tak mohlo být. Nejeden muž oblékl kutnu pozdě, když odchoval děti a vnoučata a prožil dlouhý den lopoty. Dům z milosti a postavení hosta může být jedním krokem na cestě. Anebo je snad možné, že se ti lidé nakonec zbaví svého celoživotního díla z čiré zášti k světu, k nezdárnému synu, k břemeni vlastní duše?
Bratr Cadfael zavřel dveře za sytou jablečníkovou vůní čaje proti kašli a velmi střízlivě se odebral na velkou mši.
