Připravujeme

Lars útočí
Daniel Gris

NOVÝ PŘÍPAD DRSŇÁKA LARSE BUDE TENTOKRÁT... Více...





Splátka růží

Ellis Peters

DALŠÍ PŘÍPAD LEGENDÁRNÍHO BRATRA CADFAELA BUDE TRNITĚJŠÍ NEŽ RŮŽOVÉ KEŘE...

Naše cena vč. DPH: 209 Kč

Běžná cena vč DPH: 299 Kč

Překlad: Stanislava Pošustová-Menšíková

Datum vydání: 21. 09. 2020

ISBN: 978-80-7588-203-5

Počet stran: 240

Vazba: vázaná s přebalem

Série: Bratr Cadfael

Díl v sérii: 13.

Skladem: Ano

  • Jaro roku 1142 ne a ne přijít, až si v shrewsburském klášteře začínají dělat starosti: pokud se brzy neoteplí, nestihnou do dvaadvacátého června vykvést růže. Právě v tento den každého roku musí mladá vdova Judita Perleová obdržet jednu bílou růži jako symbolickou splátku za dům, který převorství pronajala, jinak smlouva pozbyde platnosti.

    V okolí kláštera se však vyskytuje někdo, jehož chamtivosti hraje váhání přírody do karet – a když růže nakonec vykvetou, neváhá sáhnout k násilí, aby dosáhl svého. Jeho první obětí se stává mladý mnich, který vlastním tělem chrání Juditin růžový keř před zničením.

    Moudrý bratr Cadfael se vydává po stopě krví potřísněných okvětních lístků. Zavedou ho k některému z nápadníků, o něž nemá hezká a bohatá vdova nouzi? Brzy je ovšem ve hře ještě mnohem víc – život samotné Judity, která znenadání zmizí. Bratr Cadfael má před sebou cestu, která bude trnitější než vdoviny růžové keře…

  • Chladna trvala na jaře 1142 dlouho do dubna a ani na začátku května se příliš neoteplilo, takže všechno přicházelo pomalu a zdráhavě. Ptáci posedávali na střechách a hledali teplá místečka k hřadování. Včely dlouho spaly, spotřebovaly zásoby a bylo je nutno přikrmovat, nebyly ani žádné časně rozpuklé květy na stromech, které by opylovaly. Na zahradách nemělo smysl sít, protože všechna semena by shnila nebo by je v půdě příliš studené na klíčení něco sežralo.

    I lidské záležitosti zmrazil tentýž ochromující chlad a zdálo se, že všechno zůstává v zimním spánku. Strany tajily dech. Král Štěpán po prvním rozjaření ze svobody a po velikonoční výpravě na sever, kde se snažil znovu navázat zpřetrhané nitky svého vlivu, onemocněl na jihu tak těžce, že se po celé Anglii rozšířila pověst o jeho smrti. Jeho sestřenice a sokyně císařovna Matylda opatrně přesunula své velitelské stanoviště do Oxfordu a tam trpělivě a marně vyčkávala, kdy se pověst promění v pravdu, čemuž se ovšem Štěpán tvrdohlavě bránil. Ještě si měl s onou dámou co vyřizovat a díky své konstituci se dokázal i s touto zhoubnou horečkou docela dobře vypořádat. Koncem května byl opět zdráv a v plné síle.

    V prvních dnech června se dlouhý skoromráz konečně zlomil. Jedovatý vítr se změnil ve vlídný vánek, slunce vyšlo nad zemí jako pohlazení teplé ruky, semínka se v zemi pohnula a vystrčila zelené lístky a na zahradách i na lukách se jako zlatá, fialová a bílá pěna objevily květy, o to dychtivěji, že musely tak dlouho čekat. S radostným chvatem začalo opožděné setí. A král Štěpán, jako obr, který se vyprostil z ochromujícího zakletí, přímo z rekonvalescence propukl v horlivou činnost, vrhl se na přístav Wareham, nejvýchodnější z těch, k nimž dosud mohli jeho nepřátelé, a zmocnil se města i hradu takřka bez jediného škrábnutí.

    „A míří na sever k Cirencesteru,“ hlásil Hugh Beringar, celý rozjařený tou novinou, „aby likvidoval císařovniny předsunuté výspy jednu po druhé. Jen jestli mu ten záchvat energie vydrží.“ Jedinou osudnou vadou králova válečnického temperamentu totiž bylo, že nedokázal dlouho pokračovat v tažení, pokud se nedočkal okamžitých výsledků, a byl schopen po třech dnech zrušit obklíčení a vydat se obléhat jinam, takže zbytečně promarnil energii vynaloženou na obě akce. „Třeba to ještě všechno dobře skončí!“

    Bratr Cadfael, zaneprázdněný vlastními užšími zájmy, nespouštěl oči ze zeleninových záhonů za zdí své bylinkové zahrady a zkusmo palcem nohy dloubal do půdy, která po vlídném ranním deštíku ztmavla a zvláčněla.

    „Mrkev,“ pravil zamyšleně, „by už správně měla být měsíc v zemi, a první ředkvičky budou dřevnaté a svraštělé jako stará kůže, ale od nynějška možná budeme mít úrodu šťavnatější. Ještě štěstí, že stromy nerozkvetly, dokud se neprobudily včely, ale i tak bude letos sklizeň hubená. Všechno je o čtyři týdny opožděné, počasí to ovšem vždycky nějak dohoní. Říkal jste Wareham. Co je s Warehamem?“

    „Ale Štěpán ho dobyl, město, hrad, přístav, všecko. Takže zabouchl Robertovi z Gloucesteru, který odtamtud teprve před deseti dny odplul, dveře před nosem. Zpráva přišla před třemi dny. Zdá se, že se císařovna se svým bratrem sešla v Devizes, a usoudili, že je nejvyšší čas, aby její manžel věnoval trochu pozornosti jejím záležitostem a přišel jí osobně pomoci zmocnit se Štěpánovy koruny. Poslali za Geoffreym do Normandie vyslance, ale on vzkázal, že má samozřejmě nejlepší úmysly, avšak ty muže, které k němu poslali, nezná ani osobně, ani podle pověsti, a nerad by jednal s kýmkoli jiným než se samotným hrabětem z Gloucesteru. ,Pokud nepřipluje Robert, je zbytečné posílat za mnou někoho jiného,‘ prohlásil Geoffrey.“

    Cadfael se na okamžik odpoutal od opožděné sadby. „A Robert se nechal přemluvit?“ podivil se.

    „Velmi nerad. Bál se svěřit sestru věrnosti lidí, kteří ji po pohromě ve Westminsteru byli ochotni opustit, a pochybuji, že by si dělal velké naděje, že z hraběte z Anjou něco vyrazí. Ale přemluvit se nechal. A z Warehamu vyplul rozhodně snadněji, než se tam bude vracet, když jej nyní drží král. To byl dobrý, rychlý tah. Jen aby to teď vydržel!“

    „Sloužili jsme děkovnou mši za jeho uzdravení,“ prohodil Cadfael nepřítomně a vytrhl ze záhonu máty vyčouhlý bodlák. „Čím to, že plevel roste třikrát rychleji než rostliny, o které se tak pečlivě staráme? Před třemi dny tu vůbec nebyl. Kdyby takhle rostla kapusta, zítra bych ji mohl přepichovat.“

    „Vaše modlitby jistě posílí Štěpánovu rozhodnost,“ opáčil Hugh, ale neznělo to moc přesvědčeně. „Ještě vám sem do zahrady nedali žádného pomocníka? Je nejvyšší čas, v tuhle dobu je tady práce víc než pro jednoho.“

    „To jsem říkal dnes ráno při kapitule. Nemám tuchy, koho mi nabídnou. Převor Robert má mezi mladšími pár takových, kterých by se rád zbavil a hodil je na krk mně. Naštěstí ti, na které si nepotrpí, mívají spíš víc než míň vtipu a ducha než ostatní. Třeba ještě budu mít na učedníka štěstí.“

    Narovnal záda a rozhlížel se po čerstvě zrytých záhonech a hráškových polích, která se svažovala k potoku Meole. V duchu shovívavě vzpomínal na své poslední pomocníky v herbáriu. Na mohutného, veselého, hezkého bratra Jana, který do kláštera zabloudil omylem a vycouval z něj, ne bez pomoci přátel, ve Walesu, aby vyměnil úlohu bratra za roli manžela a otce, a na bratra Marka, který sem přišel jako nedorostlý a podvyživený šestnáctiletý chlapec, ostýchavý a zamlklý, a dorostl do projasněné zralosti ducha, která ho nevyhnutelně přitáhla ke kněžství. Cadfaelovi se po bratru Markovi stále ještě stýskalo, třebaže nyní sloužil v kapli biskupa z Lichfieldu a už byl diákonem. A po Markovi přišel veselý, sebejistý a nemotorný bratr Oswin, který teď konal svou roční službu u Svatého Jiljí na okraji města. Kdo bude další? přemítal Cadfael. Oblečte deseti mládencům stejné vybledle černé kutny, oholte jim hlavy, podřiďte je jedinému horáriu den po dni, rok po roce, a přece budou nevyléčitelně každý jiný, každý jedinečný. Díky Bohu!

    „Ať vám pošlou, koho chtějí,“ poznamenal Hugh, zatímco s ním kráčel po široké travnaté pěšině okolo sádek, „než od vás odejde, uděláte z něj někoho jiného. Proč by na vás plýtvali takovou milou svatou prostotou, jako je Rhun? Ten už je hotový, hotový už přišel na svět. Vy dostáváte ty neohlazené, nepoddajné, nestálé, abyste je zpracoval. Jenomže je nikdy nezpracujete tak, jak se očekává,“ dodal se zábleskem úsměvu a hodil okem po příteli.

    „Rhun si vzal na starost oltář svaté Winifredy,“ řekl Cadfael. „Má na té dámě vlastnický zájem. Sám pro ni vyrábí svíčky a půjčuje si ode mne esence, aby jí je navoněl. Kdepak, Rhun si své povinnosti najde sám a nikdo se mu nepostaví do cesty. On a ona se o to společně postarají.“

    Přešli pěší můstek přes strouhu k rybníkům a mlýnu a octli se v růžové zahradě. Přistřižené keře zatím příliš nepovyrostly, ale konečně se nalévala první poupata, zelené obaly pukaly a ukazovaly srpečky červené a bílé. „Teď už se rychle rozvijí,“ spokojeně prohlásil Cadfael. „Potřebovaly jen trochu tepla. Už jsem byl zvědavý, jestli vdova Perleová dostane letos svou splátku včas, ale když dohánějí ztracený čas tyhle, její bílé určitě také. Byl by to smutný rok, kdyby do dvaadvacátého června žádné růže nerozkvetly!“

    „Vdova Perleová? Ach tak, mladá Vestierová!“ odvětil Hugh. „Už si vzpomínám! Takže se platí na den svaté Winifredy? Kolik je to let, co vám dala ten dar?“

    „Teď jí budeme její roční splátku dávat počtvrté. Jedna bílá růže z keře v její bývalé zahradě, k dodání ve svátek přenesení svaté Winifredy –“

    „Údajného přenesení,“ vycenil zuby Hugh. „Měl byste se červenat, když o něm mluvíte.“

    „Taky se červenám, ale kdo to na mně při mém opálení pozná?“ Opravdu, pleť měl dlouhými léty života pod širým nebem na Východě i na Západě růžově zhnědlou tak do hloubky, že zimou jenom maličko ztrácela lesk, a ten jí zas pravidelně vracelo léto.

    „Dala si pouze skromný požadavek,“ zamyšleně poznamenal Hugh, když došli k druhému dřevěnému můstku přes kanál napájející dům pro hosty „Většina bohatých kupců u nás ve městě si cení majetku mnohem víc než růží.“

    „Ztratila, čeho si cenila nejvíce,“ opáčil Cadfael. „Manžela i děcko, oba ve třech týdnech. On zemřel a ona potratila.

    Nevydržela by žít sama v domě, kde byli spolu šťastní. Právě proto, že si ho cenila, chtěla jej obětovat Bohu, a ne přihrnout na hromádku k ostatnímu majetku, který i tak víc než stačil na zaopatření pro ni i pro všechny její příbuzné a dělníky. Výtěžek se dává na celoroční osvětlení a výzdobu mariánského oltáře. Tak si to vyvolila. Podržela si jen jeden spojovací článek – jednu růži ročně. Byl to moc hezký člověk, ten Edred Perle,“ potřásl Cadfael lehce hlavou nad křehkostí krásy, „viděl jsem ho hubnout na kost spalující horečkou a ničím jsem ji nedokázal srazit. Na to člověk nezapomene.“

    „Vždyť jste takových viděl spoustu,“ rozumně namítl Hugh. „Tady i na syrských polích před lety.“

    „To ano! A slyšel jste ode mne někdy, že bych na některého z nich zapomněl? Přesto, mladý, pěkný mužský, uvadlý, ještě než dozrál do nejlepších let, a jeho ženě nezůstalo ani děcko, aby si ho mohla připomínat… Uznejte, že je to smutný případ.“

    „Je mladá,“ odvětil s lhostejnou věcností Hugh, myšlenkami jinde. „Měla by se znovu vdát.“

    „To si myslí nejeden měšťanský tatík ve městě,“ ušklíbl se Cadfael, „když je tak bohatá a je jedinou paní Vestierova soukenictví. Bojím se ale, že po tom, co ztratila, se těžko smíří se šedivým starým skrblíkem jako Godfrey Fuller, který už dvě ženy pochoval a na obou vydělal, a teď pokukuje po dalším majetku, který by mu přinesla třetí. Nebo s nějakým mladým frajírkem, který hledá snadné živobytí!“

    „Jako například?“ pobaveně se zeptal Hugh.

    „Mohl bych jmenovat dva nebo tři. Například synáček Williama Hyndea, jestli se dá věřit drbům. A ten mladík, co dělá předáka jejím tkalcům, je velmi pohledný a myslí si, že má u ní šanci. Prý i její soused sedlář pomýšlí na ženění a připadá mu, že by docela ušla.“

    Hugh se přátelsky rozesmál a bujaře ho plácl do ramene, když vcházeli na velké nádvoří do tichého, cílevědomého ruchu před mší. „Kolik očí a uší máte v každé ulici v Shrewsbury? Byl bych rád, kdyby moji zpravodajové věděli aspoň polovičku. Škoda, že váš vliv nesahá až do Normandie. Třeba bych se něco dozvěděl o tom, co chystají Robert a Geoffrey. I když myslím,“ opět zvážněl a vrátil se ke svým starostem, „že Geoffreymu mnohem víc záleží na dobytí Normandie a nebude chtít mařit čas v Anglii. Podle všech zpráv tam rychle postupuje a stěží teď couvne. Mnohem spíš přiměje Roberta, aby mu pomohl tam, než by sám nabídl nějakou pomoc Robertovi.“

    „Rozhodně nejeví velký zájem o manželku,“ přisvědčil suše Cadfael, „ani o její ambice. No, uvidíme, jestli s ním Robert pohne. Půjdete dnes ráno na mši?“

    „Ne, zítra odjíždím na týden nebo na čtrnáct dní do Maesbury. Už měli dávno začít stříhat ovce, ale kvůli té zimě to odkládali. Teď budou v plné práci. Nechám tam Aline a Gilese přes celé léto. Budu sem ovšem jezdit podle potřeby.“

    „Léto bez Aline a bez kmotřence,“ káravě se ozval Cadfael, „je novinka, která se na mě nemá vybafnout takhle bez přípravy. Nestydíte se?“

    „Ani za mák! Mimo jiné jsem totiž přišel i proto, abych vás dnes pozval na večeři k nám, než časně ráno odjedeme. Opat Radulfus vám dává svolení a požehnání. Tak se jděte pomodlit, abychom měli pěkné počasí a šťastnou cestu,“ bodře vybídl přítele Hugh a rázně ho postrčil k nároží křížové chodby a jižním dveřím kostela.

    Byla to čirá náhoda, nebo symbol oné podivné nutnosti, která přivádí skutečnost v patách za vzpomínkou, že v řídké skupince zbožných ve farní části kostela stála při klášterní mši i vdova Perleová? Za farním oltářem pokaždé klečívalo pár laiků, jednak ti, kteří z nějakého důvodu vynechali svou farní mši, jednak staří a osamělí, kteří vyplňovali čas zbožností přesahující rámec povinnosti, jednak ti, kdo měli nějaké zvláštní osobní prosby a hledali mimořádnou příležitost přístupu k milosti. Ba i takoví, kteří měli v Předklášteří nějaké jiné jednání a vítali chvilku klidu k zamyšlení. K těm patřila vdova Perleová.

    Ze své lavice v chóru viděl bratr Cadfael za hmotou farního oltáře právě jen sličný obrys její hlavy, ramene a paže. Bylo to zvláštní, že žena tak tichá a nevtíravá se přesto dala poznat i při tak neúplném pohledu. Snad to bylo tím, jak držela svá rovná útlá ramena, nebo velikou spoustou hnědých vlasů, které jí obtěžkávaly hlavu zbožně skloněnou nad sepjatýma rukama, jež mu zakrýval oltář. Bylo jí teprve pětadvacet a prožila pouhé tři roky šťastného manželství, vedla však svůj ochuzený a osamělý život bez rozruchu a bez nářků, svědomitě se starala o podnik, který jí neskýtal žádné osobní potěšení, a čelila vyhlídce na trvalou osamělost s klidným vzezřením a překvapivou dávkou činorodosti. Ve štěstí či v neštěstí je žití povinnost a musí se konat důkladně.

    Ještě že není úplně sama, pomyslel si Cadfael, že má u sebe matčinu sestru, která jí dělá hospodyni v domě, kde nyní žije, nad krámem, a bratrance, svědomitého předáka a správce, který jí snímá z ramenou břímě podnikání. A jednu růži ročně jako pravidelnou splátku za dům a zahradu v Předklášteří, kde zemřel její manžel. Jediné gesto prudkého citu, hoře a ztráty, které kdy učinila – to, že se dobrovolně vzdala svého nejcennějšího majetku, domu, kde byla šťastná, a vyžádala si jen tu jedinou upomínku a nic víc.

    Judita Perleová, rozená Judita Vestierová, dědička největšího soukenictví ve městě, nebyla krasavice. Nesla se však s důstojností, jež upoutala zrak i v davu na jarmarku, na ženu byla nadprůměrně vysoká, štíhlá, vzpřímená a s mimořádně ušlech­ tilým držením těla a chůzí. Silné pletence lesklých světlehnědých vlasů v barvě vyzrálého dubového dřeva korunovaly bledou tvář, jež se zužovala od širokého a vysokého čela ke špičaté bradě přes silné lícní kosti, propadlé tváře a výrazná, hbitá ústa, trochu široká na to, aby byla krásná, avšak elegantního tvaru. Oči měla sytě šedé, velmi jasné a široké. Nic neprozrazovaly a nic netajily. Cadfael na ni před čtyřmi lety hleděl přes smrtelné lože jejího manžela a ona nesklopila víčka ani neodvrátila pohled, ale neuhýbavě se dívala, jak jí životní štěstí neúprosně proklouzává mezi prsty. Dva týdny nato potratila a přišla i o své dítě. Edred jí nezanechal vůbec nic.

    Hugh má pravdu, pomyslel si Cadfael a nutil se myslí vrátit k obřadu. Je mladá, měla by se znovu vdát.

    Červnové světlo nyní k polednímu a za plného slunce padalo dlouhými zlatými pruhy do chóru a do řad bratrů a obedenciářů naproti. Tady zlatilo půl tváře a druhou půli halilo zesíleným stínem, tady nutilo oslněné oči v pobledlé tváři mžikat. Do klenby nahoře se odrážela měkká tlumená zář a zdůrazňovala plastičnost listových kamenných hlavic. Zdálo se, že hudba a světlo se snoubí jen tam v nadhlavníku. Léto konečně po dlouhém zimování váhavě vcházelo do kostela.



  • Knihu si můžete také zakoupit v elektronické verzi v následujících e-shopech:
Zázrak svaté Winifredy
Ellis Peters
Díl v sérii: 1.

NOVÉ VYDÁNÍ LEGENDÁRNÍ HISTORICKÉ DETEKTIVKY... Více...

Poustevník z Eytonského lesa
Ellis Peters
Díl v sérii: 14.

LEGENDÁRNÍ BRATR CADFAEL VYŠETŘUJE PŘÍPAD... Více...