Jednoho dne na počátku listopadu přijížděl přes most, klenoucí se nad Severnem, do města Shrewsbury kurýr hraběte z Leicesteru a v sedlovém vaku měl novinky za poslední tři měsíce.
Mnohé z nich už tu budou známé, aspoň v hrubém obrysu, ale zpravodajství pro Roberta Beaumonta z Londýna bylo lepší než to, které měl k dispozici shropshirský šerif, a hrabě během jediného setkání s tímto mladým úředníkem usoudil, že je jedním z poměrně rozumných lidí v tomto šíleném světě občanské války, která již tolik let ochromovala Anglii a dohnala obě strany, královu i císařovninu, k vyčerpání, ale naneštěstí nepřiměla jednoho ani druhou postavit se té skutečnosti tváří v tvář. Hrabě se domníval, že takoví schopní mladí muži jako Hugh Beringar si zaslouží dostávat informace, aby byli připraveni na den, kdy konečně zvítězí rozum a skoncuje s tak marnotratným válčením. A chaotické dění v tomto roce Páně 1145, který se nyní chýlil k závěru, se zdálo slibovat, třebaže zatím jen neurčitě, že bratranec a sestřenice, unaveně zápolící o trůn, musí propadnout zoufalství nad použitím síly a že budou hledat jiné možnosti, jak svár ukončit.
Chlapec přivážející zprávy od hraběte tuto výpravu již jednou podnikl a znal cestu přes most, vzhůru po točité ulici Wyle a pak okolo Vysokého kříže k bránám hradu. Znak hraběte mu všude otvíral dveře. Hugh vyšel ze zbrojnice na vnitřním nádvoří s vlasy vlajícími v průvanu průjezdu, oprášil si ruce a vtáhl posla dovnitř, aby si poslechl novinky.
„Zvedá se jistý vánek,“ prohodil chlapec, když v předpokoji strážnice vybaloval obsah brašny na stůl, „a můj pán začíná větřit. Ale opatrně. Je to poprvé, co postřehl nějaký takový pohyb, a snadno by to mohlo zase utichnout. Má to mnoho společného s tím, co se děje na východě, a také se vším tím předáváním hradů v údolí Temže. Od chvíle, kdy mosulští pohané loni o Vánocích dobyli Edessu, má celé křesťanstvo starost o Jeruzalémské království. Začíná se mluvit o nové křížové výpravě a u nás jsou na obou stranách páni, kteří nejsou nijak nadšení tím, co se děje, a možná by uvítali Kříž jako azyl pro své duše. Přivezl jsem vám od svého pána úřední dopisy,“ pokračoval věcně a úhledně je před Hughem rovnal, „ale než odjedu, shrnu vám to podstatné, a pak si je můžete v klidu pročíst, protože zatím není stanoveno žádné datum. Musím se vrátit ještě dnes, protože cestou zpátky mám jednání v Coventry.“
„Pak bude nejlepší, abyste se najedl a napil, zatímco si budeme povídat,“ rozhodl Hugh a poslal pro všechno potřebné. Důvěrně se spolu posadili nad spletitými záležitostmi Anglie, jež se během letních měsíců posouvaly dost znepokojivými směry, a nyní, když se zima chystala zavřít okenice před dalšími boji, by se snad aspoň daly rozmotat a tak otevřít cestu, po níž by se dalo jít s nadějí v nějaký pokrok. „Snad mi nechcete naznačit, že Robert Beaumont pomýšlí na křížovou výpravu? Slyšel jsem, že z Clairvaux se ozývají velmi působivá kázání, jimž bude těžké odolat.“
„To ne,“ ušklíbl se mladý muž, „můj pán se stará jen o domácí záležitosti. Ale znepokojení o osud křesťanstva nutí biskupy přemýšlet o nastolení nějakého pořádku v Anglii, než odjedou řešit záležitosti v Outremeru. Mluví o dalším pokusu svést dohromady krále a císařovnu, aby si rozumně promluvili a našli způsob, jak se dostat z mrtvého bodu. Asi jste slyšel, že hrabě z Chesteru usiloval o setkání s králem Štěpánem, byl přijat a přísahal mu věrnost? Hodně pozdě a klopotně, ale král po tom skočil. My jsme o tom věděli, ještě než se asi před týdnem sešli ve Stamfordu, protože hrabě Ranulf si už nějaký čas připravoval půdu, usmiřoval si některé Štěpánovy barony, kteří mu zazlívají staré křivdy, a pokoušel se koupit si přijetí do ovčince. Už několik let se s mým pánem přeli o kus půdy u jeho hradu Mountsorrelu. Teď Chester ustoupil. Když chce člověk změnit strany, nestačí obměkčit jen krále, ale i všechny, kdo při něm stojí. Takže nás Stamford nijak nepřekvapil a Chester je s králem smířený a vzatý na milost. A víte také o celé té záležitosti s Faringdonem a Cricklade, jak Filip FitzRobert navzdory otci, císařovně a všem přešel ke Štěpánovi a v každé ruce mu přinesl pořádný hrad.“
„To prostě nepochopím,“ opáčil suše Hugh. „Zrovna on! Gloucesterův vlastní syn! Gloucester je celou dobu prakticky jedinou císařovninou oporou, a teď se proti němu obrátí vlastní syn a spojí se s králem! A nijak polovičatě. Jak jsem slyšel, bojuje za Štěpána stejně prudce, jako předtím bojoval za Matyldu.“
„Nezapomínejte, že Filipova sestra je manželkou Ranulfa z Chesteru,“ připomněl kurýr, „a tyhle dvě proměny spolu ladí. Který z nich s sebou strhl druhého, nebo co jiného v tom vězí, to ví Bůh, ale ne já. Jenže tak to prostě je. Král si pomohl ke dvěma novým spojencům a k pořádné hrsti nových hradů.“
„Tak bych myslel, že nebude ochoten k žádným ústupkům, ani kvůli biskupům,“ bystře poznamenal Hugh. „Daleko spíš ho to zase povzbudí k víře, že by přece mohl dosáhnout naprostého vítězství. Pochybuji, že ho vůbec dostanou k jednacímu stolu.“
„Nikdy nepodceňujte Rogera de Clintona,“ široce se usmál Leicesterův panoš. „Nabídl jim jako místo setkání Coventry a Štěpán už víceméně souhlasil, že přijde a bude naslouchat. Už se vydávají průvodní glejty pro obě strany. Coventry vyhovuje každému, Chester může využít Mountsorrel, nabídnout pohostinství a vlísat se do přízně, a převorství má dostatek ubytovacích prostor pro všechny. Setkání se konat bude! Jiná věc je, kolik z něho vzejde. Všem se líbit nebude a někteří udělají, co bude v jejich silách, aby ho zmařili. Například Filip FitzRobert. Jistě, přijde, už jen aby se postavil otci a ukázal, že ničeho nelituje, ale přijde rozbíjet, ne uklidňovat. Nu, a můj pán tam chce za vaše hrabství slyšet váš hlas. Dočká se? Vaše smýšlení zná,“ zlehka pokračoval mladý muž, „nebo si to aspoň myslí. Má vás na seznamu svých nadějí. Co vy na to?“
„Ať mi dá vědět kdy,“ srdečně odvětil Hugh, „a já tam budu.“
„Výborně, povím mu to. A co se týče ostatního, už budete vědět, že Faringdon prodala králi jen hrstka velitelů s Brienem de Soulisem v čele a zajala všechny rytíře z posádky, kteří odmítli změnit strany. Král je rozdal některým svým stoupencům, aby si vydělali na jejich výkupném. Můj pán odněkud dostal seznam těch rozdaných, těch z nich, kdo byli nabídnuti k vykoupení, a těch, kdo už vykoupeni byli. Posílá vám opis pro případ, že by vás zajímala některá jména zajatců nebo věznitelů. Pokud z toho setkání v Coventry něco vzejde, bude se uvažovat o jejich případu, a není jisté, kdo drží poslední z nich.“
„Pochybuji, že mezi nimi budu někoho znát,“ poznamenal Hugh a zamyšleně převzal zapečetěný svitek. „Posádky na Temži jako by byly tisíc mil od nás. Vždyť se doslechneme, že padly nebo změnily strany, až za měsíc. Ale děkuji hraběti Robertovi za jeho laskavost. Vyřiďte mu, že doufám, že se uvidíme v převorství v Coventry, až ten den přijde.“
Pečeť dopisu Roberta Beaumonta zlomil, teprve když kurýr odjel do Coventry za biskupem Rogerem de Clintonem. V posledních letech používal biskup jako hlavní sídlo své diecéze Coventry, přestože i Lichfield si zachoval své katedrální postavení a pro diecézi se střídavě používala obě jména. Biskup byl také titulárním opatem benediktinského kláštera ve městě a hlava mnišského domu nosila titul převora, ale s opatskou mitrou. Před pouhými dvěma lety byl pokoj převorství vážně narušen a mniši dočasně vyhnáni ze svého sídla, ale do konce roku byli pevně usazeni zpět a nebylo pravděpodobné, že by své místo znovu ztratili.
Nikdy nepodceňujte Rogera de Clintona, říkal panoš Roberta Beaumonta a nepochybně to byla slova jeho úctyhodného pána. Hugh už choval k biskupovi zdravý respekt, a jestliže prelát takové velikosti, pamatující na ohrožení křesťanstva, k sobě dokázal přitáhnout velmože jako hrabě z Leicesteru i jiné podobně mocné a rozumné muže z té či oné strany nebo z obou, pak z toho jistě nakonec musí vzejít něco dobrého. Hugh rozvinul zprávy od hraběte s opatrnou nadějí a začal číst stručný výtah uvnitř a seznam zvučných jmen.
Náhlá a prudká roztržka mezi Robertem, hrabětem z Gloucesteru, nevlastním bratrem císařovny Matyldy a jejím věrným zastáncem, a jeho mladším synem Filipem rozrušila uprostřed léta celou Anglii a stále zůstávala nedostatečně vysvětlená a pochopená. Na chvílemi zklidněném, ale stále nebezpečném a výbušném bojišti v údolí Temže byl Filip, císařovnin kastelán hradu Cricklade, sužován ničivými nájezdy králových mužů usazených v Oxfordu a Malmesbury, a proto prosil otce, aby mu ulehčil tím, že přijde a vybere místo pro další hrad, jímž by se pokusili narušit spojení mezi oběma královskými pevnostmi a dostat je naopak do defenzivy. A hrabě Robert si opravdu vybral místo ve Faringdonu, postavil hrad a osadil jej. Jakmile se však o tom doslechl král, přitáhl se silnou armádou a oblehl jej. Filip posílal z Cricklade otci jednu prosbu za druhou, aby za každou cenu poslal posily, aby neztratili tento zbrusu nový, ještě skoro nevyužitý přínos, který mohl mít tak velkou cenu pro tísněnou posádku, jíž velel jeho syn. Gloucester toho však nedbal a pomoc neposlal. A náhle se po celém jihu začalo hovořit o tom, že faringdonský kastelán Brien de Soulis a jeho nejbližší pobočníci v hradu se bez vědomí ostatní posádky tajně dohodli s obléhateli, v noci vpustili královy muže dovnitř a vydali jim Faringdon i se všemi tamními bojovníky. Ti, kdo se smířili s tím, co se stalo, se připojili ke Štěpánovu vojsku. To udělala většina řadových vojáků, když už je předešli jejich vůdcové. Ti, kdo zůstali věrní císařovně, byli odzbrojeni a zajati. Pak byli rozděleni mezi královy stoupence jako rukojmí k vykoupení. A sotva to skončilo, Filip FitzRobert, syn velkého hraběte, navzdory své příslušnosti a krvi předal králi i Cricklade, a tentokrát celé, s veškerou výzbrojí netknutou a se všemi muži. Mnozí pak usoudili, že klíče Faringdonu byly vydány z jeho vůle, ne-li jeho rukou, protože se vědělo, že Brien de Soulis a Filip jsou jako dvojčata a vždy se spolu radí. Nato se Filip pustil do boje proti otci se stejnou vervou, jako předtím bojoval pro něho.
Bylo však těžké pochopit proč. Miloval svou sestru, jež byla provdána za hraběte Ranulfa z Chesteru, a Ranulf se snažil vlísat zpátky do královy přízně a jistě by rád s sebou přivedl jiného mocného příbuzného, aby si zajistil příznivé přijetí. Stačilo to však? Filip si také vyžádal zbudování Faringdonu a těšil se na úlevu, kterou přinese jeho vlastním vojákům, a pak se musel dívat, jak je hrad ponechán osudu, přestože opakovaně prosil o pomoc. Stačilo však i to? Jistě je třeba strašlivé hořkosti, aby se někdo po létech věrné oddanosti zcela obrátil a sápal vlastní tělo a krev.
Udělal to však. A Hugh měl v ruce výčet jeho prvních obětí, asi třiceti urozených mladých mužů, rytířů a panošů, rozporcovaných mezi královy přívržence, aby v nejlepším případě draze zaplatili za svobodu, nebo aby shnili v žaláři nevykoupení, pokud padli do nesprávných rukou a byli dostatečně nenáviděni.
Písař Roberta Beaumonta poznamenal jméno věznitele vedle jména zajatce tam, kde bylo známo, a označil ty, kdo již byli vykoupeni příbuznými. Kdo jiný by totiž zaplatil neslýchanou částku za koupi mladého urozeného bojovníka, který se zatím nijak zvlášť nevyznamenal? Pár ctižádostivých mladých přívrženců císařovny bez otce a bez patrona možná zůstane trčet v temném žaláři, pokud plánovaná porada v Coventry nepřinese nějakou rozumnou dohodu, jež by mezi jinými drobnostmi věnovala pozornost jejich osvobození.
Na konci svitku, po mnoha jménech, jež byla Hughovi cizí, narazil na jedno, které znal.
Je známo, že byl mezi přemoženými a odzbrojenými. Není známo, kdo jej drží a kde. Nebyl nabídnut k vykoupení. Marně po něm pátrá Laurence d’Angers. Je to Olivier de Bretagne.
Hugh se vypravil přes město, aby o této právě se nabízející příležitosti ukončit osmiletou občanskou válku promluvil s opatem Radulfem. Až čas ukáže, zda biskupové dopřejí stejný hlas řádovému duchovenstvu; vztahy mezi oběma větvemi církve nebývaly vždy srdečné, přestože Roger de Clinton si opata ze Shrewsbury rozhodně cenil. Ať již bude na poradu pozván nebo ne, až k ní dojde, Radulfus potřebuje být připraven na úspěch i na nezdar, aby se podle toho mohl pohotově zařídit. A v opatství svatého Petra a Pavla je ještě jeden, kdo má plné právo dovědět se obsah dopisu Roberta Beaumonta.
* * *
Bratr Cadfael stál uprostřed své ohrazené bylinkové zahrady a zádumčivě hleděl na podzimní tvář svého zátiší, kde vychrtlé rostliny ponuře trčely jako košťata. Většina listí už opadala, stonky byly tmavé a zaťaté jako bezmasé prsty chytající se posledních zbytků léta. Všechny vůně se soustředily v jediný pach stáří a úpadku, dosud sladký, ale vlhkou, hnilobnou sladkostí pominulé sklizně a začínajícího rozkladu. Nebylo ještě příliš chladno, mírná listopadová melancholie si podržela ještě trochu zlata v padajících listech a šikmých jantarových paprscích. Všechna jablka byla na půdě, všechno zrní semleté, seno dávno ve stohu, ovce vypuštěné na strniště. Byl čas postát, rozhlédnout se, ujistit se, že nic nebylo opomenuto, že před zimou nezůstal neopravený žádný plot.
Ještě nikdy si tak pronikavě neuvědomil zvláštní tvářnost a smysl listopadu, jeho zralost a tlumený smutek. Rok nepostupuje ročními dobami přímočaře, ale kruhem, jenž přivádí svět a člověka zpět do šera a tajemna, v němž oba začali a v němž započne nový čas setí a nová generace. Starci, pomyslel si Cadfael, věří v ten nový počátek, ale zažijí jenom konec. Třeba mi Bůh připomíná, že se blíží můj listopad. Nu, proč toho litovat? Listopad má svou krásu, vyprovodil úrodu do stodol, dokonce uložil i semena na příští rok. Proč se trápit, že mi nebude dovoleno zůstat a zasít je? Udělá to někdo jiný. Tak odejdi spokojeně do země s vlhkými, něžnými kostřičkami listů, opotřebovanými v pavučinovou křehkost jako kůže stařečků, kterou pohmoždí a zabarví pouhý vánek a jež rozkvétá hnědými skvrnami, jako listy tlejícím zlatem. Barvy pozdního podzimu jsou barvami západu slunce: loučení roku a loučení dne. A lidského života? Nu, skončí-li výšlehem zlata, není to špatný konec.
Hugh, který přicházel z opatova bytu rozpolcen mezi spěchem sdělit, co se dověděl, a neochotou předat nevyhnutelně rozrušující novinu, zastihl přítele takto nehybně stojícího uprostřed jeho malého, milovaného královstvíčka, zahleděného spíš do vlastního nitra než na opršelý podzimní porost kolem sebe. Vytrhl se a vrátil do světa, teprve když mu Hugh položil ruku na rameno, a viditelně se pomalu nořil z nějaké tajné hlubiny v jádru své bytosti.
„Bůh žehnej práci,“ uchopil ho Hugh za obě paže, „pokud se dnes odpoledne nějaká konala. Už jsem si myslel, že jste zapustil kořeny.“
„Dumal jsem o kruhové povaze lidského života,“ vysvětlil téměř omluvně Cadfael, „a o ročních dobách a hodinách dne. Vůbec jsem vás neslyšel přicházet. Dnes jsem vás nečekal.“
„Také byste mě neuviděl, kdyby byli zpravodajci Roberta Bossů méně čilí. Pojďte dovnitř a já vám povím, co se peče. Týká se to všech dobrých křesťanů a právě jsem to vypověděl Radulfovi. Je tam ale i jedna drobnost, která se dotkne přímo vás. Mne se také dotkla,“ zhluboka vzdychl, otvíraje dveře Cadfaelovy dílny.
„Dostal jste zprávy z Leicesteru?“ zamyšleně na něho pohlédl Cadfael na prahu. „Hrabě Robert Bossů udržuje spojení? Tak to se na vás dívá jako na jednu ze svých nadějí, Hughu. Co má za lubem?“
