SLEDUJU TĚ.
„To je všechno?“ zeptal se Jim Chopin. Darlene Shelikofová mu předala žlutou složku a Jim si prolétl šest podobných dopisů, všechny pěkně na čistě bílém papíru a složené na třetiny.
Zvedl jeden proti světlu a přečetl nahlas vodoznak. „Esleeck Emco Bond, obsah bavlny pětadvacet procent.“ Spustil ruku. „Naposledy jsem je viděl v Costco v balíku za šest sedmdesát devět za kus.“
„Nedokážeš něco poznat z toho písma?“
Znovu si listy prošel. „Zdá se, že on, nebo ona, použili černý fix.“
VÍM, KDE BYDLÍŠ.
„Zvolil velká písmena. Očividně se snaží zakrýt rukopis.“
POTRAT JE VRAŽDA.
„Chápu to správně, že jde o možnost volby, kterou hlásá Anne?“
„Otevřela Kliniku plánovaného rodičovství v Ahtně.“
„To pak po vás šílenci jdou jak slepice po flusu.“ Přidržel si dopis blíž. „Pravděpodobně použil levačku, nebo prostě ruku, kterou běžně nepíše anonymní dopisy. A taky neumí pravopis.“
TVŮJ MANDŽEL JE HEZKÝ.
Jimovo obočí vyletělo nahoru. „Fakt?“
Darlene se usmála. „Ne tak hezký jako ty, Jime.“
Úsměv jí honem predátorsky opětoval. „Teda, Darlene, netušil jsem, že máš zájem.“ Dokonce i jemu zněla ta slova naučeně a taky unaveně, a tak raději sklonil pohled zpátky k dopisu. Sakra, vždyť taky byl unavený. Byl to dlouhý týden – znásilnění ve Slaně, úmrtí při požáru v Copper Center a sebevražda ve Valdezu, jejíž oběť vyprovokovala poldu a které by se vyhnul, kdyby nemusel letět kvůli počasí přes Cordovu a nepřespával na gauči valdezského policejního náčelníka. Soustředil pozornost na papír v ruce.
TVOJE DCERA NOSÍ SUKNĚ PŘÍLIŠ
Pisatel psal tak velkým písmem, že mu došlo místo, než mohl dokončit myšlenku, a tak připsal „KRÁTKÉ“ menšími písmeny do pravého dolního rohu.
ZŮSTAŇ DOMA A STAREJ SE O SVOJE DĚTI.
„Aha, tradicionalista,“ podotkl Jim.
Sedmý dopis byl přímější.
KANDIDUJ NA SENÁTORKU AJÁ TĚ ZABIJU.
Přidržel ho tak, aby si ho mohl lépe přečíst. „Kvůli tomuhle jsi je sem všechny přinesla?“
Přikývla. „Chodily postupně od chvíle, kdy kandidaturu oznámila. A pak minulý týden přišly dva.“
„Všechny s datem kromě toho prvního, a i jeho obálku sis nechala. Chytré,“ poznamenal Jim. „U policie si chytrosti ceníme.“
Znovu se usmála.
Prozkoumal obálky připnuté k zadní straně dopisů. „Všechny odeslány z Ahtny. Zavolám na místní poštu. Nikdy nevíš, někdo si mohl něčeho všimnout.“
„Nezníš moc optimisticky.“
„Nejsem. Poštou v Ahtně projde všechno, co jde z nebo do rezervace. To je, kolik, necelých tři tisíce lidí? A tohle jsou anonymy, Darlene.“
„A co písmo? Nemůžeš to poslat nějakému expertovi, aby zjistil, kdo je napsal?“
„Jasně že je pošlu,“ odpověděl a strkal je do sáčku na důkazy. „Dneska. Ale pokud a dokud nemá státní kriminální laboratoř vzorek písemného projevu pachatele, se kterým by ho mohla porovnat, jsme nahraní.“
„Co otisky?“
Zadíval se na ni. Chtělo se mu poznamenat, že se moc dívá na televizi, ale místo toho trpělivě pravil: „Kdo je otevřel?“
„Ten první kandidátka.“ Zamyslela se. „A zbytek asi dobrovolníci. Aha.“
„Přesně. A pak se dostali potravním řetězcem k tobě a tvojí asistentce. Na každém dopise je pravděpodobně deset různých sad otisků prstů a nemůžeme si ani být jistí, že to je těch stejných deset.“ Zavřel sáček. „Sejmuli jste otisky prstů svým lidem?“
Tváří jí prokmitl odmítavý výraz. Jinak to byla velmi pěkná tvář – černé oči zasazené do širokého, plochého obličeje s pršáčkem a sladkými ústy a s naondulovanými černými vlasy kolem. Byl to kus ženské menšího vzrůstu, ale díky vzpřímenému postoji se zdála vyšší a Darlene Shelikofová uměla svoji váhu nosit. A to nejen tělesnou. Džíny měla sice vybledlé, ale čisté, sáčko v konzervativní námořnicky modré barvě a košili pod ním světle modrou a u krku rozepnutou. Z uší jí visela slonovina a ze stejného materiálu měla i brož na klopě a náramky na obou zápěstích.
Mírně se předkláněla, ale teď se narovnala a rozhodně nebudila dojem, že by byla uvolněná. „Co ochrana?“
„Co s ní?“
Poprvé si dovolila vypadat naštvaně. Obdivoval její sebekontrolu. „Kolik nám jí můžete poskytnout?“
„Darlene, ty jsi pracovala pro ministerstvo spravedlnosti. Víš moc dobře, kolik ochrany ti můžeme dát.“
Semkla rty. „Ty výhrůžky se stupňují, přichází častěji a jsou tvrdší.“
„Ano.“
„Existuje velká šance, že se pachatel pokusí o kontakt.“
„Existuje velká šance, že už k němu došlo.“
„Co tím myslíš?“
Pokrčil rameny. „Jak dlouho už dělá Anne kampaň? Kandidaturu ohlásila v červnu, že?“
„Ano.“
„Který den v červnu?“
„Šestnáctého.“
„První z těch obálek má datum sedmadvacátého června.“
Zamyslela se nad tím. „Takže ji sleduje od začátku?“
„To je můj odhad. Dělala ty běžné věci, co politici dělají – zašla do kostela v Chitině, obešla bary v Cordově, potřásala si rukama a líbala dětičky, slibovala, že se zbaví bezdomovců – jako všichni ostatní.“ Darlene vypadala pobouřeně. Mávnutím ruky zamítl jakýkoliv komentář o tom, jak její kandidátka představuje svěží vítr, je úplně jiná, lepší. Policistou na Aljašce byl dobrých dvacet let a za tu dobu viděl už spoustu odpískaných politických kampaní, viděl všechny kandidáty všech politických stran (na Aljašce bylo okolo sedmnácti různých stran a každým rokem rašily nové), a taky viděl každého úspěšného kandidáta, jak se na příkaz byznysu v Juneau ze všeho nejdřív miliskuje s tím lobbistou, který má nejvíc peněz na útratu. Možná byl cynik, ale nevěděl, proč by se něco mělo měnit jenom proto, že tahle kandidátka byla místní domorodá žena.
Zdálo se, že Juneau má na zvolené úředníky tento nevyhnutelný a neměnný vliv, uvažoval. Nebo se to možná týkalo všech politiků, protože na národní úrovni mu to připadalo stejné. Dosaďme místo Juneau Washington D.C. a co dostaneme? Billa Clintona jako prezidenta. Ježíši. Až tolik mu nevadilo, že byl Clinton záletník, jako spíš to, že to dělal tak zatraceně nešikovně. Jestli chceš být donchuán, tak měj proboha alespoň styl.
„Takže musíme počkat, než po ní začne střílet, abyste něco udělali?“ řekla Darlene.
„Od psaní hnusných dopisů k použití třicet-nula-šestky vede docela dlouhá cesta.“ Zvedl ruku, aby zarazil další komentáře. „Dám vědět všem místním policejním stanicím, že tvoje kandidátka dostává nenávistné dopisy, které jsou osobní, a ano, přichází častěji a jsou tvrdší.“
Netrpělivě si odfrkla. „A co z toho?“
Začínal být mírně podrážděný. „Nic, jestliže nebudete těm stanicím dopředu oznamovat, že se budete pohybovat na území jejich působnosti.“
Věnovala mu rozčilený pohled a on si povzdechl. Nemělo smysl, aby se na něho naštvala osoba, která bude pravděpodobně sedět po pravici příští senátorky za okrsek 41. „Napíšu e-mail všem policistům v okolí a všem policejním náčelníkům. Dám ti seznam jmen s čísly a jim povím, že se vždycky ozveš, pokud budete mířit do jejich jurisdikce. Musíte jim zavolat pokaždé, Darlene,“ zdůraznil tiše. „Nemůžou si naplánovat, že ji budou hlídat, když nebudou vědět, že přijedete. Už tak mají svoji práci na plný úvazek.“ Pomyslel na toho policistu ve Valdezu, který byl nucený použít smrtící sílu. „Hodláte tu informaci vypustit do tisku?“ Zaváhala a on zasténal. „Neříkej mi, že si myslíš, že by jí to mohlo získat nějaké soucitné hlasy.“
Měla aspoň tolik slušnosti, aby se začervenala.
„Jenom ho tím nabudíte,“ varoval ji. „To přesně chce – pozornost, objevit se ve zprávách v jedenáct.“
„Nebo ji,“ připomněla mu.
V tu ránu se na ni podezřívavě zahleděl. Přečetla si jeho myšlenku dřív, než ji stihl vyslovit. „Jdi do prdele, Chopine,“ vyzvala ho zvýšeným hlasem.
„Dobře,“ snažil se uklidnit situaci gestem rukou. „Dobře. Promiň. Byl to jen nápad, byla to blbost, to přiznávám, ale…“
„Jako kdybych… jako kdyby Anne… jdi do prdele, Chopine!“ Vystřelila na nohy a mašírovala ke dveřím. S rukou na klice se otočila a řekla, nebo spíš ta slova vrhala jako nože: „Díky za nic. Pokud – až se Anne dostane do úřadu, jestli ji ten kretén nejdřív nezabije, budeme si to pamatovat, až přijde čas projednat rozpočet pro oddělení veřejné bezpečnosti. Řekla bych, že platy policistů a počet lidí v ředitelství rezervace už si dávno žádají přezkoumání.“
„Darlene!“
Jeho hlas ji jako švihnutí bičem zastavil na půl cesty ze dveří. Ohlédla se velice připravená vyhrotit nepřátelský akt.
„Jestli máš opravdu starost, jestli si opravdu myslíš, že Anne hrozí nebezpečí…“
Nepohnula se. „Tak co?“
„Co takhle najmout si na kampaň ochranku?“
„Myslíš jako bezpečnostní službu?“
„Myslím jednoho strážce.“ Protože ta, která ho napadla, k sobě nikoho dalšího nepotřebovala.
Pustila kliku a dveře se díky hydraulice se zasyčením zavřely. „Navrhuješ někoho konkrétního?“
Podíval se na ni a díky tomu, že byl velice dobře vycvičený příslušník policejní správy a veskrze profesionál s dlouholetou praxí, dokázal určit přesný okamžik, kdy jí to došlo.
A taky protože řekla: „To kurva ne.“
„Zná rezervaci,“ namítl Jim. „S kým není příbuzná, s tím se bratříčkuje.“ Pomyslel na Amandu a Chicka, Bobbyho a Dinah, Bernieho. Starého Sama, toho typického aljašského páprdu, tetu Vi, typickou aljašskou babku. Dana O’Briana, jediného rangera ze správy národního parku na Aljašce, který přežíval veškeré změny federální administrativy a získal si přízeň, ne-li skutečný respekt krys z rezervace. George Perryho, pilota leteckého taxi, vedle něhož Jim stál na té ranveji jižně od Denali vloni v září. Tuhle vzpomínku okamžitě zaplašil, nebo si to tak aspoň namlouval. „Kdyby tedy byla ten typ na bratříčkování.“
„Ta ne.“
„Když na to přijde, s Anne je patrně nějak příbuzná.“
Darlene zvýšila hlas. „Ona ne, Jime.“
Její prudké odmítnutí ho překvapilo. „A kdo jiný?“ řekl. „Je to abstinentka. Je místní. Je domorodka. Má pověst…“
„Ó ano, má pověst, přesně, a zaslouženou.“
„To jsi mi vzala přímo z pusy.“ Zaujalo ho to a jako správný polda zjišťoval víc. „Zníš, jako bys ji znala.“
Otevřela pusu, podívala se mu do očí a zase pusu zavřela. „Znala jsem ji,“ řekla nakonec.
S nadějí čekal. Polda neměl v arzenálu účinnější zbraň než ticho plné očekávání.
„Chodily jsme spolu do školy.“
Zvedl obočí. „Nevěděl jsem, že jsi z Niniltny.“
„Ve Fairbanks. Aljašská univerzita ve Fairbanks.“
Neutrálně zamručel a znovu čekal. V následném mrtvolném tichu uvažoval, proč takový svár. Pokud se situace, kdy jeden člověk nenávidí jiného člověka, kterému je, aspoň co Jim věděl, ten první úplně ukradený, dá nazývat svárem. Opisovala Kate při testu od Darlene? Nosila její svetr bez dovolení? Přebrala jí kluka? Štvalo ho, že by to rád věděl a přidal si to na seznam znalostí o Kate Shugakové. A to naštvání ho přinutilo říct: „Je to jen návrh.“
„Špatný,“ utrhla se na něho.
„Ne,“ pravil a náhle na něj dolehla únava. „Jenom návrh.“
* * *
„Nevrť se,“ řekla Dinah a trhla Kate za vlasy, až jí cukla hlava.
„Jau!“ Kate zaklíněná do Katjiny vysoké stoličky si pro sebe něco zamumlala.
„Přestaň kňourat,“ odpověděla Dinah bez špetky lítosti v hlase. „Já tě stříhat na ježka nechtěla.“
„To nemá být na ježka.“
„Ale možná bude. Proč si je nechceš nechat znovu narůst?“
Vrtulník Jim Chopin opírající se o zeď se založenýma rukama spatřil, jak Kate přelétl přes obličej stín.
Kate vzhlédla a zadívala se mu do očí. Ucítila, jak jí po pokožce na temeni klouže studený kov, zaskřípěly nůžky a vlasy ji zašimraly na kůži. „Líbí se mi krátké,“ promluvila.
Cosi v jejím hlase Dinah zabránilo, aby téma dál rozebírala. „Jestli je ale chceš mít takhle krátké, budeš je potřebovat zastřihnout každý měsíc. A jestli je budeš potřebovat stříhat každý měsíc, musíš přitom vydržet sedět v klidu.“ Dinah se zarazila a držela nůžky, jako kdysi možná van Gogh držíval štětec nad plátnem mezi hvězdami, a kriticky se na Kate zamračila.
„Vypadáš, jako bys dělala poslední úpravy na mistrovském díle pro Billa Gatese,“ řekl Jim, čímž vyslovil Kateiny myšlenky způsobem, který ji značně vyděsil. „Jsou to jenom vlasy.“
Dinah mu nabídla nůžky. „Chceš si to zkusit?“
Zvedl obě ruce na znamení, že se vzdává. „Ani náhodou. Já mám život rád.“
„Tak drž zobák.“
„Ano, madam.“ Jim přešlápl a na Kate se zableskl odznak. Jim byl jako vždycky bezvadně oháknutý v modrozlaté uniformě náležící k jeho službě. A jako vždycky taky vypadal, že vypadl z náborového plakátu. Jeho přítomnost způsobila, že jí po páteři přeběhl výboj nervozity – a to už úplně jako vždycky nebylo.
Odvrátila pohled.
