O tom, kdy to začalo, se budou později vést spory. Možná tím mrtvým v červenci, nebo snad tou schůzkou ve Washingtonu o měsíc dřív, nebo třeba pádem Berlínské zdi v roce 1989. Co se prvního seržanta Jima Chopina týkalo, všechno to začalo toho dne na konci června, kdy letěl svojí helikoptérou Bell Jet Ranger ze stanoviště v Toku do vesnice Niniltna na řece Kanuyaq a pak vozem pokračoval čtyřicet kilometrů drsnou štěrkovou cestou zelenou a plodnou rezervací k usedlosti Kate Shugakové.
„Není tam,“ řekl mu Bobby hned, jakmile se policista zeptal, zda si může půjčit dodávku.
Jeho žena Dinah s obavami vepsanými ve tváři a malou Katjou na boku dodala:
„Naposledy jsme ji viděli někdy před Díkuvzdáním, Jime. Prostě zmizela.“
„Můžu si tu dodávku půjčit, nebo ne?“ řekl Jim.
„Zatraceně,“ zahřměl Bobby, „říkám, že tam není!“ Přijel na vozíku blíž, aby se mohl zlostně zahledět vzhůru do policistova obličeje. „Byli jsme tam před třemi týdny. Ford parkuje před garáží, skútr v garáži, srub je až na pár konzerv a spoustu prachu prázdný. Není tam a nebyla.“
„Kde je, Jime?“ řekla Dinah. „Neslyšel jsi něco? Proto tam chceš zajet? Billy má vážně starost. Od pohřbu ji neviděl.“
„Ona byla na pohřbu?“ zeptal se Jim překvapeně. „Já si jí nevšiml.“
„Já taky ne.“ Od Bobbyho to znělo jako obvinění.
„Stála vzadu,“ řekla Dinah. „Zahlédla jsem ji jen letmo. Odešla hned potom. Dřív než všichni začali povídat historky o Jackovi.“
„Zatraceně!“ Tentokrát jako by se silou Bobbyho řevu zachvěly vrcholky stromů. Černý obličej mu hněvem ztmavl ještě víc. Jeho hněvu dodával na prudkosti temný strach, zvlášť když zůstal nevyřčený. „Až ji uvidím, tak ji zabiju. Přísahám, že ji zabiju!“
Katja byla na tátovy decibely zvyklá, takže se rozrušila jen natolik, aby si hlasitě říhla. Dinah s pohledem upřeným na policistu řekla: „Proč ji hledáš, Jime? Má to co dělat s případem?“
Zavrtěl hlavou. „Ne. Kravaťáci se dohadují o vydání do Německa, ale asi to neprojde. Jejich země nijak nestojí o to, aby je dostali zpátky.“
Sundal si kšiltovku a pročísl si hustou kštici. Nedávno přestal nosit formální klobouk a vyměnil ho za čapku s policejní nášivkou nad kšiltem. Formální klobouk, a především způsob, jakým ho Vrtulník Jim nosil, byl prvotřídní magnet na roštěnky, proto si ho taky vybral, když začínal sloužit. A musel přetrpět řadu šprýmů na svoji adresu, když svou tradiční pokrývku hlavy před šesti měsíci odložil. Odpovídal jenom, že menší čapka mu usnadňuje nasedání a vystupování z helikoptéry. Jeho uniforma, velikost a pohled v očích, kterým jasně odmítal jakýkoliv komentář, zabránily lidem poznamenat, že nošení formálního vysokého klobouku mu v létání nijak nebránilo po celých čtrnáct let, nebo to aspoň nikdo nepodotkl před ním.
Stáli na široké verandě Bobbyho srubu. Odsud se země pozvolna svažovala k potoku Squaw Candy, jižní hranici téměř pětašedesátihektarového pozemku, který říkal Bobbymu pane od poloviny sedmdesátých let, kdy se Bobby vrátil z Vietnamu bez obou nohou amputovaných od kolen dolů. Tehdy se rozhodl opustit svůj domov ve státě Tennessee a odjet do aljašské divočiny. Na východním obzoru se proti obloze rýsovaly modrobílé špičky Quilackých hor, z nichž nejvyšší byl Angqaq neboli Velká Hrouda.
Na dvou tisících metrech čtverečních vymýcené půdy se zelenal listový salát, brokolice, rukola, ředkvičky, květák, mrkev a cukrový hrášek. Keříky rajčat dorostly až ke stropu skleníku, takže zvenčí vypadal jako džungle v krabičce. Otevřenými dveřmi do garáže byl uvnitř vidět zaparkovaný malý traktor a pluh, jenž se na něj přidělával v zimě, stál opřený o zeď. Vedle něj parkovala nová zelená dodávka a za nimi skútr. Mezi garáží a domem byla dílna, taktéž otevřená, a v ní ponk ve tvaru U ve správné výšce pro někoho na vozíku. K němu si Bobby přimontoval cirkulárku, brusku a frézu. Na stěnách visely všechny myslitelné a léta používané nástroje.
Jima ne poprvé napadlo, kde získal Bobby Clark tolik peněz, aby si mohl celou usedlost dovolit. Ne poprvé se rozhodl nechat to plavat. „Tak můžu si půjčit tu dodávku, nebo ne?“
Bobby pronesl celou řadu nápaditých nadávek, jež musel Jim nezbytně obdivovat pro jejich téměř alžbětinskou příchuť, grafické detaily a fyzickou nemožnost. Čekal a s trochou snahy se mu povedlo zachovat i flegmatický výraz.
Bobby se chtěl pořádně pohádat, ale byl na to sám, proto frustrovaně zavrčel a zajel do domu, načež se téměř vzápětí vynořil s klíčky od dodávky pevně sevřenými v pěsti. Mrštil je po Jimovi. „Tak si tu zatracenou káru vezmi!“
Jim rychle ustoupil, natáhl ruku a chytil klíčky jako letící míček. Málem přitom spadl z terasy, ale podařilo se mu včas najít ztracenou rovnováhu. „Díky, Bobby. Chtěl jsem si potom zajet promluvit s Berniem do Roadhousu. Je to v pohodě?“
„Je mi to úplně fuk, i když s tím zajedeš třeba do tý pitomý řeky.“
„Ale mně ne,“ vložila se do toho Dinah, „dochází nám plenky.“
„Zase? Proboha živýho, to dítě produkuje víc sraček než stádo losů.“
Katja se na tatínka oslnivě usmála a vymrštila se z matčiny náruče do otcovy. Dinah zalapala po dechu a Jim už ji chytal, ale Bobby tu jednočlennou letku pevně sevřel, usadil si ji na klíně a hned ji začal plísnit: „Kriste bože, dítě, snažíš se starýmu tátovi způsobit infarkt? Tohle už znovu bez padáku nezkoušej.“
Natáhla se a praštila ho do nosu. A zatímco Jim lezl do dodávky a odjížděl pryč, Bobby se ještě řehtal, jeho obavy o Kate byly dočasně odsunuty.
Jimovi zněla v uších slova, která k němu tiše na rozloučenou utrousila Dinah, zatímco se její manžel smál. „Najdi ji, Jime. Udělej pro to cokoli, ale najdi ji a přiveď ji domů.“
* * *
Cesta vysypaná hrubým štěrkem byla posledním pozůstatkem staré trati Kanuyaq a Severozápadní železnice, která kdysi vedla mezi Niniltnou a Cordovou a po níž se převážela měď z dolu Kanuyaq šest a půl kilometru severně od Niniltny. Bylo suché léto, takže cesta byla v docela dobrém stavu – Jim se hlavou praštil do střechy Bobbyho dodávky jenom třikrát, což byl tak trochu rekord. Jednou musel rychle změnit směr, aby se vyhnul losí krávě a jejím dvěma telatům, a pak podruhé, aby netrefil dvouletého grizzlyho, který vypadal poněkud vychrtle, jako by ho máma právě vykopla z domu a on se teprve učil, jak si shánět potravu sám. Buď se to naučí, nebo zemře, pomyslel si Jim, a šlápl na plyn.
Po sedmatřiceti kilometrech odbočil k Mandy a Chickovi a jejich loveckému táboru přestavěnému na ranč, na němž vychovávali psy pro psí spřežení. Od smrti Abela Int-Houta byli nejbližšími sousedy usedlosti Kate Shugakové. „Naposledy jsem ji viděla někdy před Vánoci,“ řekla Mandy. „Když jsem k ní zajela, abych ji pozvala na štědrovečerní večeři, už tam nebyla.“
„Vypadalo to, jako by tam nedávno ještě byla?“
Musherka rozhodila rukama. Až do morku svých ušlechtilých bostonských kostí byla plná obav. „Víš, jak dbá na čistotu. Občas je těžké poznat, jestli tam někdo vůbec žije.“
Chick položil ruce Mandy na ramena a stiskl je. Podíval se Jimovi do očí a nepatrně zavrtěl hlavou.
„Jo, vím, jak to myslíš,“ řekl Jim a dopil svůj hrnek. „Díky za kávu, Mandy.“ Postavil se a nasadil si čapku. „Raději pojedu.“
„Jime?“
Zastavil se u dveří a ohlédl se přes rameno.
Ač si toho nebyla vědoma, uložila mu Mandy stejný úkol jako Dinah. „Najdi ji.“
„Najdu ji,“ zopakoval, ačkoli mluvili o Kate Shugakové. Jestliže se chtěla Kate Shugaková ztratit, nenajde ji nikdy nikdo, což oba moc dobře věděli.
Přesto Mandy dodala: „A Jime? Až ji najdeš, nakopej jí ode mě zadek, hodně a řádně.“
Dotkl se kšiltu a poprvé za celý den se doopravdy usmál. „Bude mi potěšením.“
Zvuk zavírajících se dveří zanikl ve vytí, které se spustilo, jakmile vykročil ven. Na těch několika hektarech tam byly desítky, možná stovky psů přivázaných ke kolíkům a všichni ňafali v kakofonii, která by přehlušila i Bobbyho Clarka. Opatrně se smečkou propletl k dodávce zaparkované na příjezdové cestě. Otevřel dveře a usadil se bokem na sedadle. Založil si paže na prsou a sledoval veverku, jak se cpe semeny ze smrkové šišky, z níž odlétávaly ohlodané šupiny jako malinkatý vodopád odpadu. Tváře se jí dmuly jako přecpaná peněženka. Sice při jídle nadělala nepořádek, ale byla celkem efektivní.
Nad veverkou se cosi šustlo. Oba vzhlédli a sledovali straku, jak skládá černobílá křídla, větev se pod její vahou lehce houpala. Veverka upustila šišku a pelášila po větvi ke kmeni, po kmeni vyšplhala výš a pak přeskočila na vedlejší strom. Straka protivně zavřeštěla a slétla níž na veverčino místo. Bylo tam plno šišek překypujících semeny, proto si ho veverka vybrala.
„Nenažranče,“ řekl jí Jim.
Ale strace bylo úplně jedno, co si myslí. Dělala při krmení ještě větší nepořádek než veverka.
O pár minut později přiklusal Chick. „Musíme to probrat rychle,“ řekl. „Myslí si, že jsem v kadibudce.“
„Víš něco?“
„Viděl jsem Kate ještě po Mandy,“ odpověděl Chick. Měl obličej kulatý jako meloun a hnědý jako ořech a do úzkých hnědých očí mu spadaly tmavé vlasy.
Takové vlasy měla i Kate – hustý lesklý vodopád, černý jako říjnová noc v Arktidě, než napadne první sníh. „Kdy jsi ji viděl?“
„Druhého ledna. Víš, že nás Kate nechá běhat přes její pozemek?“ Jim přikývl. „Takže jsme trénovali a já k ní zaskočil. S tím, co se vloni stalo, jsme na ni dohlíželi víc než obvykle. Víš jak…“ Jim znovu přikývl. „Byla doma.“
„Balila se?“
„To si nemyslím.“ Chick se odmlčel.
„Co je? Řekni mi to, Chicku.“
„Nepozvala mě dál,“ odpověděl Chick. Říkal to jen nerad, nechtěl poukazovat na fakt, že Kate Shugaková byla v tak příšerném stavu, že nedokázala dodržet pravidlo pohostinnosti v divočině, v lednu především.
Jim si sundal čapku a pečlivě studoval logo policie. „Chicku, byl jsi střízlivý, když se přestěhovala zpátky z Anchorage? Když zabila toho chlapa, co znásilňoval malé děti, a skončila v kanceláři státního návladního?“
Chick se zamračil, narážka na jeho chronický alkoholismus ho však nijak neurazila. Co bylo, bylo. „Jo.“
„Pamatuješ si, jak tenkrát vypadala?“
Chick si to pamatoval a vůbec se mu to nelíbilo. Zamračil se ještě víc. „Jo.“
„Byla v lednu lepší, nebo horší?“
Chick se zamyslel. „Horší,“ řekl nakonec. Jejich oči se střetly. „O dost horší. Proto jsem taky Mandy neřekl, že jsem se tam zastavil.“ Ztěžka pokrčil rameny, jako by se snažil zbavit jakési váhy a nedařilo se mu to. „Víš, jaké to je, když Kate vstoupí do místnosti, Jime. Bum, prásk, občas se musíš krýt, ty jiskry jsou velké a létají rychle. Je naživu, víš?“
„A teď není?“
Chick se nahrbil před silou vlastních slov. „Žádné bum ani prásk, žádné jiskry. Prostě jí došla šťáva, Jime.“ Přejížděl si dlaněmi po stehnech, jako by se je snažil zahřát třením, a potom je strčil do kapes džínů. „Není ani naštvaná, víš? Kate je vždycky kvůli něčemu vytočená. Ale teď ne.“ Odmlčel se a dumal nad tím, co řekl. „Nic ji nezajímá natolik, aby ji to štvalo.“
Chvíli stáli v tichosti. Jim se pohnul první, posunul si čapku dozadu a zase si ji narovnal. „Díky, Chicku.“
„Jime?“
Zarazil se u otevřených dveří a ohlédl se přes rameno. „Jo?“
Chick Nayokpuk, známější jako světová špička v závodech psích spřežení pod přezdívkou Billikenská střela, byl zavalitý malý mužík, ale dneska svůj kulatý usmívající se obličej zatvrdil do čehosi připomínající kámen. „Dostaneme je?“
„Už jsme je dostali, Chicku. Nikam neutečou.“
„Proces bude v září?“
„Třiadvacátého září.“
„Dobře,“ odpověděl Chick. „Poprvé mě mrzí, že nemáme trest smrti.“
„Nejsi první, kdo to říká.“
Chick přikývl, ale pořád zatvrzele. „To je dobré vědět.“ Podíval se Jimovi do očí. „Škoda, že se prostě nemůžou jen tak náhodou zatoulat doprostřed rezervace.“
Jim se usmál, tentokrát však tenké rty neskýtaly ani stopu po humoru. „To je fakt škoda.“ Polovičatě mu zasalutoval. „Dávejte tu na sebe pozor, Chicku.“
„Najdi ji, Jime,“ odpověděl Chick. „Najdi ji, jasný?“
Jim přikývl a odjel. Chick na něho hleděl do zpětného zrcátka, dokud nezmizel za zákrutou.
* * *
Jim procházel stezkou a v korunách stromů mu k tomu zpívala dvojice ptáků serenádu, ale on o ptácích nic nevěděl, takže netušil, co je to za druh. Občas se v podrostu ozvalo zašustění, když ho zaslechli malí savci a beze spěchu se raději přesunuli z dosahu. V řekách byli pořád lososi a lovecká sezona začne až za dva měsíce, nebylo kam spěchat. Léto na Aljašce a život byly fajn. Stezka končila na třicet metrů široké mýtině. Jim se zastavil na jejím okraji a ze všech sil se snažil na scénu před sebou dívat očima poldy.
Místo toho viděl jenom minulost – minulost ženy, jejíž život mohl být metaforou posledních pětatřiceti let místa, kde žila. Narodila se jako domorodec a byla vychovávána jako bílá, na čemž mohla stavět v obou světech. Dostalo se jí prokletí širokého rozhledu a ten byl zásadní pro to, aby člověk viděl věci čistě takové, jaké jsou, ale znevýhodňoval ji, když přišlo na výběr jedné ze stran a zda se upsat rodině, nebo v tomto případě kmenové loajalitě. To by jí ze všech nejdřív řekla babička, a pravděpodobně k tomu taky došlo při více než mnoha příležitostech. Kate by to nikdy nepřiznala. Ať už měla s Jekaterinou jakékoliv problémy, obě si je vezmou do hrobu.
Jim Chopin byl státní policista a podstata jeho profese ho vycvičila ke sbírání a posuzování informací. Věděl o Kate Shugakové víc než většina lidí a jí by bylo pořádně proti srsti, kdyby znala celý rozsah jeho znalostí.
Její otec byl aleutský rybář a veterán Castnerových hrdlořezů, speciálního vycvičeného komanda, které během druhé světové války bojovalo na Aleutských ostrovech. Po válce tam zůstala jen hrstka vesnic, kam by se lidé mohli vrátit, proto se po vzoru dalších Aleutů, včetně své matky Jekateriny Shugakové, přestěhoval na sever do rezervace, ačkoli v té době to ještě rezervace nebyla, jenom obrovský kus země, který vlastnila federální vláda a nikdo ji tehdy příliš nehlídal. Takže se tam lidé stěhovali – Aleuti, zlatokopové, zálesáci, lovci, rybáři, a dokonce i několik pošetilců, kteří si chtěli vyzkoušet farmaření a pravidelně selhávali. Vykolíkovali si úseky, postavili sruby, a když se Aljaška v roce 1959 stala státem, odmítli se přestěhovat. Rozpoutal se boj o to, která země je čí. O hodně právníků později bylo právo majitelů usedlostí na jejich zachování stanoveno zákonem a v roce 1980 kolem nich zřídili rezervaci.
