Můj táta vždycky říkal, že život je jako bonboniéra. Než se naděješ, je v hajzlu.
Že to znáte z nějakýho filmu jinak? Ale jděte s tím…
Můj táta to říkal takhle. Táta, policejní legenda. Chlap, kterej jako by tušil, že ho potká právě něco takovýho. Nejdřív se sám staral o malýho smrkáče, aby to pak chvíli po jeho dospělosti vzal nejkratší cestou pod zem. Vlastně si v životě nic neužil a já jako bych se to snažil dohnat i za něj.
Aby nedošlo k mejlce, táta toho za svůj vyměřenej čas zvládnul dost. Spoustě dobrejch lidí pomoh a fůru těch špatnejch strčil za katr. Vlastně toho možná stihnul víc než některý, co se dožijou stovky. Jenže všechno to byla jen práce, od rána do noci, den za dnem, roky a roky. Dokonce i já pro něj byl jenom starost navíc. Tím obdivuhodnější ale je, jak to všechno zvládal.
Můj táta byl ten nejlepší, nejschopnější a nejrovnější chlap, jakýho si umíte představit. Nebo spíš neumíte.
A já z něj proto měl trauma. Když se totiž někomu takovýmu snažíte vyrovnat, nemůže se vám to povíst. Ani za boha. Teprve v okamžiku, kdy mi tahle jednoduchá věc docvakla, ze mě ta tíha spadla. Jakmile jsem si uvědomil, že nikdy nebudu jako on, bylo všechno najednou daleko jednodušší.
Mimo jiný jsem se přestal snažit bejt stejně dobrej polda, což v konečným důsledku znamenalo, že jsem tu práci hodil za hlavu. Nepřišlo to z čistýho nebe, spíš jsem se k tý chvíli dostal postupnejma přísunama. Začaly mi vadit kecy šéfíků, co sami nevytáhli zadky z kanceláří, aby koukli na ulici. Čím dál hůř jsem snášel papírování ke každýmu, s prominutím, prdu. Když se někoho potřebuju na něco zeptat, udělám to rovnou, ne? Nač mu předtím recitovat jeho práva, který zná stejně líp než já? Samozřejmě ho taky po chlapsku upozorním, co se mu přihodí, když bude drzej. A tak dále, a tak podobně.
Zkrátka jako by se mezi předpisama a mejma způsobama rozevíraly neviditelný nůžky. Respektive viditelný. Všechno skončilo tím, že jsme se s jedním z nadřízenejch chytli pod krkem. Hned pak jsem si sbalil pár švestek a hasta la vista, amigos. Táta byl tehdy už po smrti, což mi ten krok dost ulehčilo. Sečteno a podtrženo, deset let soužití s policejním odznakem stačilo. Ne že bych ty roky úplně zatracoval, to říct nemůžu. Nejspíš bych to přirovnal k cestě raketou. Nejdřív se musíte dostat přes gravitační pole, ale hned jak se vám to povede, bez nějakýho sentimentu odplivnete motor, kterej vám k tomu pomoh. A dál už si letíte po svým.
Moh jsem pak dělat cokoli. Makat ve skladu, řídit kamion, kopat hroby nebo za peníze lámat kosti. Ale já se rozhod zůstat na stejný straně hřiště s poldama, jen teď už jako soukromej detektiv. Na rozdíl od nich ale občas můžu do ofsajdu, jestli teda víte, jak to myslím. A tenhle způsob hry mi vyhovuje daleko víc. Pořád ale dodržuju jistej vnitřní kodex, jen jeho hranice se měněj v prostoru, čase a hlavně v závislosti na typu zakázky, na který právě makám. Každopádně nedělám žádný prasárny, protože to by táta nejspíš vylez z hrobu a zfackoval mě. Ještě tak prasárničky, ale to jen za předpokladu, že si protistrana nezaslouží jednání v rukavičkách. Což se bohužel stává častěji, než bych sám chtěl.
Znáte to, život je jako bonboniéra. Nikdy nevíš, jakej průser si vybereš.
Čímž se obloukem dostávám k fušce, na který dělám právě teď. Má totiž taky něco společnýho s mým tátou, i když ne přímo. Spíš jde o můj vnitřní pocit, že bych přece jen měl v životě udělat něco pořádnýho. Věc, za kterou by na mě byl pyšnej. Jasně že radost měl ze mě už dřív, třeba když jsem na sebe poprvý navlík uniformu. Anebo při fasování odznaku detektiva, to jsem skoro zahlíd slzu v jeho oku. Jenže tohle všechno byly přehledný a svým způsobem i bezpečný věci. S armádou uniformovanejch kolegů za zadkem si člověk troufne na ledasco. Když si ale všechno musí vyžrat sám, najednou to chutná jinak. Někdy hůř, jindy líp, ale každý sousto je nezapomenutelný.
Protože často až do poslední chvíle netušíte, jakej kousek jste si z tý prokletý bonboniéry vytáhli.
Já se teď chystal kousnout do něčeho, co přitom vypadalo nevábně už na první zběžnej pohled a při druhým se člověku chtělo skoro blejt. Jenže někdy něco uděláte prostě proto, že to udělat musíte. Proto, že vám svědomí nic jinýho ani nedovolí. Chystal jsem se na věc, která smrděla, a navíc bylo jasný, že bude i bolet. Hodně bolet, a nejen mě. Souhlasil by s tím táta? Pochybuju. Byl by na mě i přesto pyšnej? To určitě jo. Sám dobře věděl, že z některejch křižovatek vedou jen dvě cesty, blbá a ta ještě horší. Aby se ale chlap moh podívat sám sobě do očí, musí zvolit bez ohledu na svý pohodlí. A já přesně tohle udělal, což v konečným důsledku může znamenat, že půjde o můj poslední případ. Protože za mnou zůstane spoušť, jakou tohle město dlouho nezažilo. A mně nejspíš nezbude, než se někam zdekovat. Spáleniště, který za sebou nechám, bude čoudit a smrdět ještě dlouho potom, co zmizím.
Jsem s něčím takovým srovnanej? S faktem, že musím dát vale svýmu dosavadnímu životu, svý práci, svejm kámošům… A jo, vždyť já vlastě žádný kámoše nemám. Vyjma Gregora, pochopitelně, jenže ani s ním to už není, co to bejvalo. Od chvíle, co si našel paničku, vypije sotva polovinu toho, co kdysi. Taky už se s ním nedá mluvit o ženskejch. Jako by ho ta jeho snad uhranula. Nebo spíš jako by měla někde jeho voodoo panenku a bodala mu jehly do orgánů. Však víte do kterejch. Gregor už má zkrátka svý jistý jinde, což mi definitivně rozvázalo ruce. Faktem je, že jedinej člověk, za kterýho odpovídám, jsem já sám.
Jasně že mám rád svůj byt a sklep, kam chodím mlátit do bubnů. Jasně že miluju Exil, ze kterýho jsme s Gregorem udělali bar podle našich představ. Jasně že se těším na každou sváteční projížďku v mustangovi. Ale existujou věci, pro který je třeba něco málo obětovat. Někdy i víc než jen to málo.
Malý upřesnění; není tak úplně pravda, co jsem tvrdil před chvílí. Že jedinej můj kámoš je Gregor. Mám ještě jednoho, i když se vidíme sotva co pět let. Ale možná jsme kamarádi právě proto, že si denně nelezeme na nervy.
Jmenuje se Ben a u něj celej tenhle příběh vlastně začal. Je zbytečný říkat něco víc, protože nejdřív musíte Bena poznat a pak teprve můžeme pokračovat. Ten chlap je totiž středobodem celýho vyprávění. Kdyby se před časem neobjevil ve dveřích Exilu, všechno to, co se dělo a děje, by mě minulo.
Ale on přišel.
Vzpomínám si, že to bylo v pátek. V rádiu zrovna říkali, že policie se o víkendu zaměří na alkohol. Měl jsem podobnej plán.
Jenže plány jsou berličky pro lidi bez fantazie.
Když se objevil Ben, všechno najednou dostalo úplně jinej směr a jinou rychlost. Neříkám, že správnej směr a přiměřenou rychlost, ale tak už to holt v mým životě chodí.
* * *
Nebejt Bena, sedím si dál s novinama u svýho stolu v Exilu, a žiju si spokojenej život.
No dobře, ne tak úplně spokojenej, protože v poslední době mě začaly užírat jistý pochybnosti stran manželky a dětí. Ani nevím, jak se to stalo, nezaznamenal jsem žádnej konkrétní důvod. Jednou prostě přišla nějaká nostalgická chvilka a starýho samotáře Larse napadlo, jaký by to asi bylo, kdyby mu někdo nosil kafe do postele. A jak by asi vypadali malí Larsové? Na druhou stranu by něco takovýho změnilo celej můj život. Nešlo by jen o to překopat byt a koupit postýlku, ale musel bych nechat týhle práce, která je kolikrát na hraně. Taky by to znamenalo poslouchat dětskej pláč a sdílet prostor s nervózní ženskou, která se člověku mění před očima z princezny na draka. Musel bych se jí po čase dovolovat, jestli se můžu zastavit za Gregorem na skleničku?
Fuj, takovej zlej sen!
Nicméně Ben se v Exilu objevil zrovna ve chvíli, kdy se mi hlavou už zase honily všechny tyhle věci, což mělo možná dopad na to, že jsem byl trochu nejistej. A naměkko. Proto jsem se taky rozhod pomoct mu s jeho problémem bez toho, abych se zamyslel. Abych zvážil pro a proti. Jasně že bych mu pomoh stejně, ale zpětně viděno jsem už tehdy nenaskočil do případu v nejlepší mentální kondici.
Ale popořádku.
S Benem jsme se seznámili skrze poměřování pindíků. Kdepak obrazně řečeno, mluvím o skutečným poměřování opravdovejch pindíků.
Klid, bylo nám šest.
Teda mně bylo šest, jemu devět. Jedině proto jsem tenkrát v týhle ošemetný disciplíně poprvý a naposled prohrál. Jestli teda víte, jak to myslím.
Můj přítel Ben byl celoživotní smolař.
Pechfógl.
Přesně ten typ, co kdyby dostal roli v pornofilmu, tak hraje manžela, kterej odchází do práce, zatímco jeho manželka čeká na opraváře praček Helmuta. Proč si něco takovýho myslím? Vím to. Protože Ben tohle žil i v reálu.
Jeho první žena mu nasadila parohy už ve svatební den, když si plná vášně osedlala prvního chlapa, kterej se jí dostal pod ruku. S jednou družičkou jsme mířili do takový zašitý komůrky, kde jsem jí chtěl ukázat, jak mi potmě svítěj hodinky, akorát že jsme tam našli nevěstu s kotníkama u hlavy.
U cizí hlavy.
Trochu jsem tenkrát rovnou na místě zastoupil ženicha a s dotyčným si tu situaci vyjasnil. Jeho odvezla sanitka, mě poldové. Na ty jsem hned za rohem vytasil stejnej odznak, jakej měli oni, a za pár minut už jsem se vrátil k tý družičce, která na mě pořád ještě čekala.
Jak je to sakra dlouho? Dvaadvacet let?
Ale zpátky k Benovi. Po nejkratším manželství v dějinách by jeden řekl, že si dá pohov. Jenže kdepak Ben. Byl jako můra, která si dokola a dokola pálí ciferník o rozžhavenou lampu. Ani ne za rok se ženil znova. A zase láska jako trám, dokonce se za svojí vyvolenou odstěhoval někam do Prdelákova pod Smetištěm, ale dopadlo to stejně jako poprvý. Jen tentokrát mladou paní načapal sám, sotva pár tejdnů po obřadu. S opravářem praček Helmutem si Ben poradil podobně jako já s tím prvním chlapem, až na to, že neměl kolegy poldy, který by ho přikryli. Tudíž si šel na chvíli posedět, což mělo tu výhodu, že v báni se aspoň nemoh znovu zamilovat.
Každopádně ho během týhle nucený dovolený zastihly dvě úřední zprávy. V tý první se psalo, že je rozvedenej. Cajk. Nic jinýho nečekal a vlastně ani nechtěl. Druhý lejstro ho ale překvapilo o to víc. Jeho teď už exmanželka s ním prý čeká dítě, což ho každej měsíc bude něco stát. A spíš víc než míň.
Ben v kostce. Všech pechfóglů král.
Když konečně vyšel z vězení, ztratil se na druhej konec světa. Nevěřil, že ten čerstvě narozenej prcek je jeho, ale i kdyby byl, stejně to nehrálo roli. Bejvalka si nárokovala jen prachy, otcovská péče jí byla u zadku. Když se totiž chtěl novopečenej táta na malýho podívat, vyprovodila ho s křikem a výčitkama, čímž bylo rozhodnuto. Ben vzal roha.
Občas mi o sobě dal vědět. Jednou z rybářský lodi vysoko na severu, jindy z kávový plantáže v Kolumbii nebo z Dubaje. Bůh ví, co všechno dělal a kde při tom byl, ale naškudlil trochu peněz a nakonec dostal ten chytrej nápad, že se vrátí domů. Nějakej romantik by řek, že ho tam táhlo srdíčko.
Sebrali ho hned na letišti.
Ještě se ani pořádně nerozhlíd po rodným kraji a už byl znova za katrem. Dlužil alimenty za osmnáct let, což ho stálo nejen svobodu, ale taky všechny prachy, který si přivezl ze světa.
Takže ještě jednou – všech pechfóglů král.
Když ho pak pustili, zavolal jedinýmu kámošovi, kterej mu zůstal. Mně. Vyzved jsem ho před vratama věznice a naše první cesta vedla do Exilu. Odtamtud jsme pak celý dva dny nevytáhli paty, protože jsme vedli náročnej boj se vzpomínkama. Nebudu vám lhát, padla v tý bitvě spousta dobrejch chlapů. Kapitán Morgan, seržanti Jack Daniels a Jim Beam, vojíni Smirnoff, Zacapa a Smuggler. Ale takovej už je život. Jak se říká, mír je jenom pár hluchejch dní mezi válkama.
O vězení, ze kterýho právě vylez, nezaznělo ani slovo. Zato jsem si toho spoustu vyslech o Aljašce. O Bogotě. O Cejlonu. Taky o místech, o kterejch jsem ani nevěděl, že existujou.
„Všude na světě je líp než v týhle řiti, Larsi.“
To sice může bejt pravda, nicméně se z toho fajn světa nakonec vrátil zase domů. Nejspíš to tady tak hrozný zase nebude.
„Co chceš dělat teď, Bene?“
Pokrčil rameny. „Ještě nevím. Kolumbie, Afrika… Možná někam na loď. Nebo na ropnou plošinu.“
„Takže na viděnou zase až za dalších osmnáct let?“
„To ví jen pánbůh, Larsi!“
Ben ani netušil, jak blízko je v tu chvíli pravdě. Nemoh vědět, jak ten vzývanej pánbíček všechno zamotá, když mu vnukne jeden poťouchlej nápad. Krátce poté, co zemřel seržant Metaxa, se Benovi v hlavě rozsvítila žárovka. A řek si, že když už všechny jeho peníze padly na výchovu syna, kterýho nikdy ani neviděl, bylo by možná prima to napravit. I kdyby jen proto, aby bejvalka pukla vztekem. Nebo spíš hlavně kvůli tomu.
Ale o tomhle nápadu se mi nezmínil. Nedokážu říct, jestli bych mu ho rozmlouval, nebo ho za klukem naopak ještě sám odvez, protože tuhle možnost volby mi ani nedal. Tu rozsvícenou žárovku si zkrátka nechal pro sebe. Třeba myslel, že první setkání táty se synem je příliš osobní věc na to, aby se jim někdo další plet pod nohama. Tak nebo tak jsem netušil, co se Ben chystá udělat.
Po naší dvoudenní pitce se na delší dobu odmlčel. Přičítal jsem to tehdy předcestovní horečce, kdy se snaží nejenom vymyslet, kam se vrtne, ale taky si k tomu obstarat potřebný papíry a další věci. Každopádně jsem nepochyboval, že než odlítne, ještě se patřičně rozloučíme. Jenže když se neozval ani po měsíci, trochu jsem znervózněl. Však víte, Benovo druhý jméno je pechfógl. Kdyby byl v celým tomhle městě jeden jedinej nezakrytej kanál, tak do něj zahučí. A kdyby byla v celým tomhle městě jedna jediná ženská s kapavkou, dává si teď Ben heřmánkový obklady do trenek.
Jenže i když jsem teda lehce znervózněl, nezbylo mi než čekat. Neměl jsem totiž na Bena číslo. Když vypad z basy, byl bez telefonu. Řek, že až si nějakej pořídí, cinkne mi. Což se ovšem nestalo nejenom ten první měsíc, ale pak ještě několik dalších. Já ho v tý době dávno pustil z hlavy, prostě jsem vzal na vědomí, že ten větroplach už zase někam zmizel bez rozloučení.
Nemoh jsem se víc mejlit.
