Jak řekl dalajláma, existujou dny, kdy i vaše ranní kafe potřebuje kafe, aby se probralo. Nebo to řekl Lennon? Každopádně, tohle byl přesně jeden takovej. Všechno mi trvalo asi o minutu dýl než obvykle, věci mi padaly z rukou a byl jsem rád, že s sebou tahám jen dvě nohy. Mozek pokulhával a marně se snažil dohnat hodinky.
Prostě klasický ráno po flámu.
Ale popořádku…
* * *
Velká terasa velkýho baráku na malým kopci nad velkým městem. Ten barák byl fakt ohromnej a na jeho terase by mohly startovat gripeny. Stál jsem na ní se spoustou dalších lidí, všichni v rukou nějakej ten chlast a hudba řvala na plný koule, zkrátka večírek jak má bejt. Teda aspoň pro ostatní, já tentokrát spíš trpěl. Tyhle přehlídky špičatejch polobotek napomádovanejch frajerů a jejich dámiček v kombinaci silikon/botox mě nikdy moc nebraly. Moje oblíbený mejdany vypadaj jinak.
Vlastně mě nebrali ani tyhle lidi, i když nebudu tvrdit, že na některý samičky nebyl hezkej pohled. Jenže kdyby se platila daň z přemejšlení, většině z těch holek by každej rok vraceli přeplatek. A člověk si s nima chce taky někdy popovídat, no ne?
Ptáte se, proč jsem tam teda zacláněl, když jsem se cejtil jako veš ve špatným kožichu? Práce, co jinýho.
Na tý párty byl snad každej, kdo ve městě něco znamená, čímž ale nemyslím profesory z filozofický fakulty. Spíš zazobance všeho druhu, několik čutálistů nebo hokejek, dva tři profláknutý radní, spoustu dlouhonohejch modelín, filmový hvězdy i hvězdičky, ale v první řadě lidi, který se motaj kolem muziky. Ty hlavně, protože tohle byl především hudební mej dan. A pořádal ho Major, což je samo o sobě ta nejpádnější pozvánka.
Ten samej Major mě zatáhnul do kšeftu, uprostřed kterýho jsem se ocitnul na týhle terase. A jako jedinej jsem na ní sušil hubu. Dal bych ledvinu a dva prsty za skleničku bourbonu, ale namísto něj jsem srkal jen sodu maskovanou za vodku.
Já tam totiž nebyl proto, abych se bavil. Koukal jsem, co se kde pohne, a poslouchal, co se kde šustne, což jde odjakživa líp střízlivýmu. Takže jsem byl nasucho. A taky inkognito.
Všichni věděli, že mi můžou říkat Lars, ale neměli ani páru o tom, co jsem doopravdy zač. Byl jsem pro ně jen Majorův poskok a tím to haslo. Podržtaška. Pan Bezvýznamnej. Přesně podle našeho plánu.
Samo sebou, že poskok se na párty nebaví, ten je placenej od jinejch věcí. Zato ctihodná společnost byla rozjetá až běda.
„Hej, Larsi!“
Většinu těch, co na mě pořvávali, jsem znal z bulvárních plátků různý úrovně. Různý úrovně byly i jejich životy, jejich peněženky a jejich inteligence.
„No tak, Larsi!“
„Jo?“
„Larsi, hoďte do placu nějakej vtip! Znáte?“
Nějakej vtip? Nejen poskok, ten večer jsem byl evidentně i obecní šašek.
„Ale jo, znám. Spíš než vtip je to ale taková veselá bajka s ponaučením. Nevadí?“
„Nevadí!“
K naší skupince se stáhly snad všechny hlavy z celý terasy a visely mi na pysku.
Do toho, Larsi.
„Takže… Jezdí takhle zajíc po louce ve svým ferrari a najednou slyší volání o pomoc. Přijede k hluboký jámě a tam vlk. Zajíci, vytáhni mě! Zajíc krčí rameny: Ale jak? Vždyť jsem malej! Vlk prosí: Vezmi lano, přivaž ho za svý ferrari, já se lana chytím, rozjedeš se a jsem venku! Jak řekl, tak udělali a vlk byl vysvobozenej. Druhej den ten samej vlk běhá po lese, slyší volání o pomoc a v jiný jámě je pro změnu zajíc. Vlku, vytáhni mě stejně, jako já tebe včera! Teď krčí rameny vlk: Ale jak? Vždyť nemám ferrari, abych za něj přivázal lano! A zajíc radí: Dřepni si k okraji jámy, spusť dolů ocas, já se ho chytím a tak mě vytáhneš! Jak řekl, tak udělali a zajíc byl vysvobozenej.“
Moje obecenstvo chvíli mlčelo, ale pak to někdo nevydržel.
„A to ponaučení?“
„Ponaučení? No přece že když máš dlouhej vocas, nepotřebuješ ferrari.“
Všichni chlapi, který měli dole na parkovišti placatý auto, mě probodli očima. Zasmáli se jen ti, který přijeli taxíkem. Ženský se vesměs hryzaly do rtů a radši si přihnuly ze skleničky.
Bylo jasný, že další fór už po mně nikdo chtít nebude, takže jsem se otočil na patě a uklidil se na opačnej konec terasy. Potřeboval jsem bejt aspoň na chvíli sám, abych ze všech těch důležitejch ksichtů, jejich keců a uječený muziky dočista nezblbnul.
Aby nedošlo k omylu, já hudbu miluju. Jenže v ní musej bejt slyšet pořádně nabroušený kytary, zatímco tohle bylo jen nějaký tuc tuc prd prd bez chuti a bez zápachu. Je hrozný, čemu všemu se dnes říká muzika. Hendrix, Cobain i Brian Jones se musej obracet v hrobě. Ale přežít ten kravál patřilo k mý práci. K práci, na kterou jsem podle Majora ten nejlepší. A Major se obvykle nemejlí.
Koukal jsem dolů na rozsvícený město, když jsem vedle sebe najednou ucejtil něco jako rozkvetlou louku a sex v jednom. Na mou stranu terasy se přiloudala hezky rostlá tmavovláska v přiléhavejch černejch šatech a už jen její vůně mi shrnovala ponožky. Všiml jsem si jí už dřív, v celým tom večerním mumraji vypadala jako jediná příčetná ženská. Tichá, mlčenlivá pozorovatelka. Ani nevím, ke komu patřila. Je dokonce možný, že jako jedna z mála tam nebyla za ničí přívěšek.
Zastavila se vedle mě a pousmála se.
„To byl dobrej vtip.“
Musel jsem souhlasit.
„Jo, vtipy ze života bejvaj nejlepší.“
Nekoukala na mě, oči měla upřený na tisíce světel pod našima nohama.
„A jaký auto máte vy, Larsi?“
„Prostorný. S tmavejma sklama, aby nemohl každej trouba čumět dovnitř.“
Ani teď se na mě nepodívala. V prstech držela skleničku a pomalu z ní upila. Nasál jsem rozutíkaný molekuly. Sherry.
„Parkujete venku jako pitomec, anebo…?“
„Dole v garážích.“
Ve tváři se jí nepohnul jedinej sval, jen skoro neznatelně přimhouřila oči.
„Za deset minut?“
Přikejvnul jsem.
„Myslím, že za deset minut tam zrovna budu mít nějakou práci.“
Ještě chvíli koukala do dálky, pak se znovu napila a odešla.
Takže… Kde jsem to skončil?
Major. Jo, to on mě do týhle fachy uvrtal.
Sjel jsem pohledem odcházející siluetu v černejch šatech. Ne že by mi ten kšeft zrovna teď vadil.
Ale asi bych to fakt měl vzít popořádku…
* * *
Seděl jsem u svýho stolu v Exilu, za barem se nudil Gregor a lokálem duněli Helloween. Jsou dny, kdy je starou dobrou Metallicu záhodno proložit něčím onačejším, a tohle byl jeden z nich.
Pokud jde o čistej heavy metal bez příměsí a serepetiček, jsou Helloween a obě části jejich Keeper of the Seven Keys prostě dokonalý. Zběsilý tempo, zdvojený kytary a Kiskeho nadpozemskej ječák je přesně ta muzika, kterou by si našinec nechal zahrát na cestu do hrobu.
Metallica je jen jedna, o tom se nedebatuje. Ale Helloween za ní budou v těsným závěsu. Pak taky Manowar, Accept a Judas Priest. Všechno jsou to možná vykopávky, jenže to já už jsem asi taky. Jedno ani druhý přede mnou ale radši neříkejte.
Takže jsem seděl, listoval novinama a podupával si do pecky „Future World“, když mi najednou v kapse džín zavrčel mobil. Číslo na displeji mi nic neříkalo, což bylo víc než v pořádku. Měl jsem za to, že volá někdo, kdo chce nechat šmírovat svojí paničku. Kdo chce pohlídat kšeft. Doprovodit do banky a pak zase domů. Zabezpečit barák, aby mohl v klidu někde s dai quiri ve skleničce chytat bronz. Zkrátka někdo, kdo potřebuje Larsovy služby.
Novej zákazník.
Měl jsem pravdu i neměl. Číslo mi sice vážně nic neříkalo, ovšem hlas v telefonu jsem poznal po prvních dvou slovech. Strohej i vemlouvavej, smirkovej papír i plyšovej přehoz v jednom balení. Hlas, kterej vás přiměje skočit ze střechy a vám to přijde jako vlastně docela dobrej nápad.
„Těbůh, Larsi, tady Major.“
Major. Starej známej, kterýho jsem neviděl už roky. Zato on věděl, komu a proč volá, takže mě měl celou tu dobu zřejmě v merku.
„Majore, rád vás slyším.“
Už jsem v životě řekl i věci, který jsem myslel upřímnějc. Z Majora jsem měl totiž odjakživa podivný svrbění v podbřišku. A když říkám podivný, myslím tím podivný, ne příjemný. Major byl jeden z dlouhý řady mejch šéfů, když jsem nafasoval policejní mundúr. K nejhoršímu z nich měl daleko, k tomu nejlepšímu taky, takhle problém nestál. Ten byl spíš v jeho schopnosti vidět každýmu až do žaludku. Čert ví, jak to ten chlap dělal, ale člověk si před ním připadal tak nahej, že měl nutkání zakrývat si dlaní nádobíčko.
Jenže roky mý policejní kariéry byly dávno pryč, odnes je čas spolu s mejma iluzema a vyžehleným ksichtíkem bez jedinýho chlupu. Teď je ze mě plešatej cynik s pořádným plnovousem a s vráskama, který vypadaj jako stopy po buldozeru. Zestárli jsme oba, já i Major.
Kolik mu asi je? Nejspíš něco kolem šedesátky, což je věk, se kterým se dá pořád ještě nějak žít. Od policejního sboru vypadnul chvíli přede mnou a dobře udělal. Znal lidi, kteří znají lidi, a když dal dohromady jejich prachy se svejma schopnostma, nemohlo jít o prodělečnej kšeft. Fušoval do všeho, z čeho kapalo, snažil se nebejt na očích, ale když už se vynořil, pokaždý měl o něco decentnější kravatu a o hodně dražší káru.
A teď jsem ho měl na telefonu a tvrdil mu, že ho rád slyším.
„Čemu vděčím za vaše zavolání, Majore?“
Odjakživa jsem mu vykal a přitom už asi zůstane. Což jsem ale nepociťoval jako žádný příkoří – s některejma lidma mi jde familiárnost fakt špatně přes hubu.
„Měl bych pro tebe prácičku, Larsi. Máš zájem?“
„To je jako bych vám řekl, že pro vás mám ženskou, Majore. Taky byste chtěl nejdřív vědět, kolik jí je a jestli jí nechybí noha.“
Zasmál se, ale pak zvážněl.
„Takže to probereme?“
„Nejsem proti.“
Neměl jsem nic proti tomu poslechnout si jeho nabídku a koneckonců ani proti tomu potkat Majora. Nějakým zvráceným způsobem mě zajímalo, kam až se při svým putování kšeftama dostal. U lidí, jako je on, totiž nikdy nevíte.
Gregor cinknul skleničkou o bar.
„Dáš si Jacka, Larsi?“
Kouknul jsem na hodinky. Jestli se někomu fakt nepodobám, tak uhlazenejm anglickejm džentlmenům, ovšem jednu věc mám s nima společnou. Zásadně žádnej chlast před pátou odpolední. Teď byly čtyři, což znamenalo…
„Jo, Jack neuškodí.“
Jack Daniel‘s, nejklasičtější z klasickejch bourbonů. Mám ho rád čistej, všechny ty novinky jako medový příchutě nebo koktejly můžou jít s prominutím do hajzlu. Potřebuju cejtit chuť chlastu a kouře, bez příměsí, bez kompromisů. Jediný co snesu, jsou kostky ledu, i když i za tohle by mě pravověrný poslali do pekla. Podle nich si bourbon ředí jen slečinky.
Tak jo, nejspíš jsem slečinka.
Gregor přede mě postavil skleničku a s tou svou se posadil naproti. Zavrtěl se a odkašlal si, neklamný známky rozhovoru, do kterýho se mu zrovna nechce. Už v tu chvíli jsem věděl, že přijde s něčím, co se mi nebude líbit.
„Co se děje, Gregore?“
Zvedl ke mně oči a zatvářil se tak překvapeně, jak to jen uměl.
„Nic.“
Gregor byl ten nejmizernější herec na světě. Nicolas Cage mezi barmany.
„Nekecej a vyklop to.“
„Fakt není co, Larsi.“
Koukal jsem na něj zpod obočí. Bylo jasný, že ho něco žere, ale nemělo cenu to z něj páčit. Jestli o tom bude chtít mluvit pozdějc, jsem první, komu kápne božskou. Komu taky jinýmu? Nebudu tvrdit, že jsme jako bráchové, ale máme za sebou věci, který se počítaj.
Třeba tenhle bar, ve kterým sedíme. Je náš společnej, což ovšem nikdo kromě nás dvou neví. Společný máme i jizvy. U mě jsou pochopitelný, protože já jdu už z povahy svý práce konfliktům naproti, ovšem Gregor je odjakživa obyčejnej barman. Už když se narodil, držel v ruce šejkr, a mezi láhvema s chlastem jednou i umře. Což vlastně nemusí bejt tak špatná smrt.
No a ty svý jizvy, ty má Gregor kvůli mně. Jizvy a taky skleněný oko. Ani o jedno z toho nestál, ale k obojímu přišel dřív než k novejm botám. Stačilo, aby se v tu nejmíň vhodnou dobu přichomejtnul do jedný strkanice a bylo vymalováno. Je to už sedm let, ale někdy mi připadá, jako by se to stalo teprve včera.
