Tři nejsměšnější věci na světě jsou scvrklej pinďour, Fiat Multipla a výhružně se tvářící Fred.
O Fredovi vám něco řeknu. Když se narodil a jeho máti ho poprvý uviděla, poprosila doktora, ať se ještě jednou koukne dovnitř, jestli tam nenajde něco lepšího. Už tehdy bylo zřejmý, že ten kluk šarmu zrovna nepobral. Aby byl svět v rovnováze, s jeho intelektem to dopadlo stejně, takže je asi jasný, že neměl snadnej život. Bejt škaredej a hloupej ovšem neznamená, že se z vás nutně musí stát zmetek, jako se stal z Freda. Byl zákeřnej a zlej. Ne obyčejně zlej, ale vážně mega spratek. Žábám trhal nožičky jen proto, že je nemoh trhat ostatním dětem.
K tomu všemu navíc připočtěte, že díky nějaký vrozený anomálii mu obličejový svaly fungujou jinak, než běžnejm lidem. Když se usmívá, vypadá jako vraždící klaun, když je smutnej, má hubu od ucha k uchu, no a když se chce zatvářit krutopřísně…
Jak to co nejpřesnějc popsat? Představte si zkouřenýho francouzskýho buldočka a budete fakt hodně blízko.
Právě tak na mě teď koukal, a moh si to dovolit díky gorile za svejma zádama.
O Fredovi vám řeknu ještě něco. Jako polda jsem ho poslal do lochu, a pozdějc, když už jsem fungoval jako soukromý očko, ode mě dostal dvakrát pěknou nakládačku. Jedno i druhý si zasloužil, takže špatný svědomí z toho nemám, ale chápu, že on to může vidět kapku jinak. Sečteno a podtrženo, Fred mi má co vracet.
Že se to rozhod udělat zrovna teď a tady? No, někde a někdy k tomu dojít muselo. Teď a tady nejspíš proto, že…
„Tady to není žádnej Ritz, Larsi. Víme!?“
Jo, víme. Toho jsem si všim hned, když mě tu přivítali. Společný sprchy i hajzlíky, malý cimry, kovový palandy a mříže v oknech. Klíče od vší týhle parády má strážnej a ven se člověk dostane jen tehdy, když to dovolí soudce. Hogo fogo název tohohle zařízení je vazební věznice, ale každej, kdo tudy prošel, mu říká ždímačka.
To proto, že se z vás poldové během pobytu snaží vymáčknout všechno, co jste udělali. A někdy i to, co jste udělat ani nemohli, jako právě ze mě. Já byl totiž fakt nevinnej, oběť policejní zvůle a jasnej příklad justičního omylu. Že tohle říká každej?
No jo, říká.
Dokonce to tvrdí i Fred, o kterým přitom na tuty vím, že má na svědomí nejmíň tři lidi. Ne že by je sejmul přímo on, na to mu chybí koule. Ale někoho si na tu černou práci našel.
Tak jako teď.
Stál za ním chlap jako hora. Tomuhle typu lidí se slangově říká nukleární hovado a zrovna na něj to sedlo jako prdel na hrnec. Znal jsem ho už dřív, i když jen z doslechu. Igor, bejvalej kulturista a zápasník. Už někdy v osmnácti ho prý doživotně diskvalifikovali ze všech soutěží, protože mu v krvi našli víc chemie, než je v průměrně vybavený středoškolský laborce. Ne že by někdy viděl střední školu jinak než z autobusu.
Když už ho teda vylili z profi sportu, přestal se Igor žinýrovat. Přidal hormony k snídani, takže narost ještě víc. Když jsem ho prvně uviděl já, vypadal jako kříženec člověka a traktoru, přičemž blíž to měl k tomu druhýmu. Bylo mu pětatřicet a živil se jako námezdní bouchač. Povahou si s Fredem sedli a od jistý doby tvořili nerozlučnou dvojku. Součet jejich IQ pořád ještě dával dvouciferný číslo, ale většina z toho stejně patřila Fredovi. Igorovi jste mohli říct, ať vyleze na strop, a ten mongol by to zkoušel, dokud by se nerozlámal.
Tyhle dva dárečky jsem teda měl teď před sebou, v celejch sprchách jsme byli jen my tři a já se ocit asi půldruhý minuty od vlastního funusu.
„Měl sis krejt záda, Larsi.“
Fred chtěl nasadit škodolibej úsměv, ale s jeho pomateným ksichtem se mu to zrovna dvakrát nepovedlo.
Měl jsem si krejt záda. To vím přece taky, kurvašteluňk. Dělal jsem to celou dobu, protože nejen Fred měl na mě pifku. Vořežprutů, který si vzpomněli, že mi maj co vracet, se našlo víc. Ale žádnej si na mě netrouf, to až tihle dva.
Nebylo kam utýct, jediný dveře měl za zádama Igor a přes něj to fakt nešlo. Koukal jsem tý hoře chemickýho masa do tváře a musel jsem mít zakloněnou hlavu. Úzký prasečí očka a oteklý rty dávaly tušit, že tohle monstrum o pojmu práh bolesti nikdy ani neslyšelo.
„Nějaký poslední přání, Larsi?“
Přísahám, že kdybych se uměl modlit, v tu chvíli spustím. Namísto otčenáše jsem ale přišel s něčím jiným.
Vzpomněl jsem si na jednu z rad nebožtíka mýho táty, který mi vždycky vštěpoval po hrstech.
Když je už jasný, že se konfliktu nevyhneš a semele se to, ať řekneš cokoli, tak radši ukaž sílu. Nemáš co ztratit.
Spustil jsem teda oči z Igora a věnoval jeden ze svejch ne odolatelnejch pohledů Fredovi.
„Poslouchej, ty kuřbuřte. Seber si tohodle dementa a táhněte pryč dřív, než nacpu tvoji hlavu do jeho prdele!“
Nikdy jsem netvrdil, že všechny tátovy rady jsou geniální. Anebo tahle chtěla jen líp načasovat.
Fred by možná couvnul, jenže Igor nejspíš pochopil význam slova dement a rozhod se jednat sám za sebe.
Viděli jste Matrix? A vzpomínáte na to, jak Neo sleduje pomalu letící střely a má přitom čas přemejšlet, kde se co podělalo? Právě takhle jsem to měl s Igorovou pěstí.
Zatímco se blížila a po centimetrech mi narůstala před očima, vybavoval jsem si do nejmenších podrobností všechno, co mě do týhle špinavý díry s mřížema na oknech dostalo.
Díky, Igore.
Takže…
* * *
Takže kde to všechno začalo?
Přece na letišti, když jsem se tři dny před silvestrem vracel ze svý každoroční zasloužený dovolený. Jen co na mě ten chlap za přepážkou tak divně kouknul, věděl jsem, že je zle. To proto, že…
Ne, ještě jinak.
Chcete vážně vědět, kde to začalo?
Už o pár tejdnů dřív v Exilu, když jsem poprvý uslyšel o tomhle kšeftu za všechny prachy.
* * *
Jak to teda celý začalo?
Zakázkou, která přilítla jednoho všedního listopadovýho odpoledne. Hrál jsem si tehdy zrovna v Exilu na pana domácího, což znamenalo, že jsem se v rámci svejch omezenejch schopností snažil zastoupit Gregora. Ten mi ráno cinknul, že mu někde něco vybouchlo, a jestli by dnes nemoh naložit starost o náš společnej byznys na mý ctěný bedra.
Přikejvnul jsem. Stejně jsem neměl na práci nic, co by nepočkalo, tak proč nepomoct parťákovi v nouzi.
V poledne jsem teda odemknul těžký dveře a doufal, že nepřijdou hosti, o který bych se musel starat. Štamgasti mi nevaděj, ty si už zvykli, ale občas k nám zabloudí někdo, kdo je pak nemile překvapenej osobitou hudbou a ještě osobitější obsluhou. Obvykle vyžaduje péči, na kterou je zvyklej odjinud, jenže to by musel narazit na vstřícnějšího barmana, než jsem já. Klasickýmu pinglovskýmu standardu se možná někdy blíží Gregor, ale ani o něj by v nějakým zavedeným podniku nejspíš nestáli.
U playlistu jsem se kapku zamyslel. V názorech na nejlepší metalový album všech dob se odborníci neshodnou, někdo říká, že je to The Number of the Beast od Iron Maiden, další by ze šuplete vytáhnul spíš Judas Priest a jejich British Steel nebo Restless and Wild od Accept. Pro mě je to samozřejmě Metallica s plackou Masters of Puppets, ale ten den jsem udělal kompromis všech kompromisů a do přehrávače strčil Back in Black.
Vím, co chcete říct. Že AC/DC hrajou spíš hard rock. I tak ale jde pořád ještě o slušnej nářez.
První host nakouknul kolem jedný, ale už od pohledu bylo znát, že zabloudil. Exil fakt není podnik pro kravaťáky a tenhle měl navíc koženou aktovku s nějakými lejstry. Jen co ho přes uši praštilo „Have a Drink on Me“, vzal zpátečku a ani se ne ohlídnul. Teprve za hodinu přišel vlasatec v triku Slayer, a po něm dva staří pardálové, kteří věčně kecaj o časech, kdy bylo líp, přeloženo o časech, kdy stáli častějc frontu na pívo než v lékárně.
Ještě pozdějc dorazila partička nějakejch sígrů a kšeft se pomalu rozjel.
Obsluhoval jsem, co mi skromný síly stačily, a i když si každej občas musel počkat, nikdo si nestěžoval. Zaprvý nebylo komu a zadruhý věděli, že Exil funguje v poněkud jiným časoprostoru než zbytek světa. Už došlo i na situace, kdy si lidi nalívali sami, což kupodivu nikdy nikdo nezneužil.
Mohlo bejt kolem pátý, když mi zazvonil osudnej telefonát.
Volal doktor Johan Bohr. Člověk, kterej mě pak do celý týhle šlamastiky uvrtal.
Kdy a jak jsem ho poznal? K tomu potřebuju skočit ve svým vyprávění ještě o čtyři pět let zpátky v čase.
Jeho jméno jsem poprvý zaslech v souvislosti Panem Režisérem, na jehož drahý polovičce jsem tehdy pracoval. Výsledek, nebo spíš nevýsledek toho kšeftu jsem pak zahlíd v jedněch bulvárních novinách, kterejma jsem listoval při odpoledním kafi. Čekal jsem tehdy na klienta, a zatímco ten trčel v dopravní zácpě, já jsem vzal do ruky jediný čtivo široko daleko. V barevným plátku graficky i obsahově nevalný úrovně se na straně tři psalo o rozvodu známýho režiséra s jeho mladičkou manželkou. Přesněji řečeno o tom, že se žádnej rozvod nekoná, neboť vzájemný rozpory opět jednou překonala nezdolná a nehynoucí láska.
Něco vám o tom rozvodu řeknu, protože mám informace z první ruky. V podstatě jsem ho tenkrát pomoh zařídit.
Tehdy šlo o to, že Pan Režisér, ikona a národní klenot, zahořel vášní pro mladou herečku ze svýho posledního majstrštyku. Slovo dalo slovo a skončili spolu nejdřív na jeho kanapi, a pak dokonce před oltářem. To první překvapivý nebylo, to druhý naopak velmi, protože tenhle celoživotní sukničkář se nikdy nedal ulovit. To až teď, na prahu sedmdesátky.
Všem bylo jasný, že došlo k nějaký domácí dohodě. Mistr občas přivře očko, aby si mladá paní mohla užít, na co on už nestačí. Výměnou za to ho ona nesmí zanedbávat, což se ovšem začalo dít poměrně záhy. Zprávy o jejích záletech navíc prosakovaly na veřejnost a stavěly Pana Režiséra do ostudný pozice. Jedno i druhý mu začalo vadit do tý míry, že se rozhod pro radikální řešení. Okamžitej a bezpodmínečnej rozvod. Bohužel měl ve svatební den srdce tak plný lásky, že netrval na předmanželský smlouvě, což ho teď mělo stát životní úspory.
Jedinou možností tak bylo přijít k soudu s důkazy o manželský nevěře, kterýžto jsem měl obstarat já. Netuším, jak Mistrův právník doktor Bohr přišel zrovna na mě, ale ani jsem se po tom nepídil. Zkrátka jsem dostal zakázku, tu jsem podle svejch nejlepších schopností zmáknul, a na konto mi pak dorazily vydělaný peníze. Čistá práce.
Popravdě jsem se tehdy moc nenadřel, protože přichytit mladou paní v nedbalkách nedalo velkou námahu. Zatímco její starej manžel doma oprašoval sošky od filmový akademie, ona oprašovala svý herecký kolegy. A nejenom je. Za ty dva tejdny, co jsem na ní visel, jsem napočítal a nafotil pět různejch typů, který si pustila pod sukni. Ta ženská by vojela i pánskou polobotku, což bylo z mejch materiálů víc než zřejmý, a rozvodovej soud by tak měl mít celkem snadnou práci a jasný zakončení. Holka spláče nad vejdělkem a starej pán bude propříště poučenej o tom, že radši pohřeb než další svatbu.
Jak moc jsem se mejlil, jsem pochopil až z toho bulvárního plátku při čekání na klienta. Podle tiskovýho vyjádření, který novinářům poskytli právníci obou znesvářenejch stran, došlo k urovnání sporů a manželé i dál hodlají vystupovat jako jeden duch a jedno tělo. Co jsme si, to jsme si, jedeme dál a love is all around. Tenkrát mi to nešlo do hlavy, ale netrvalo dlouho a doputovaly ke mně zákulisní informace, který mi celej ten podivnej obrat osvětlily.
Velkej Mistr, nestor a uměleckej táta několika režisérskejch pokolení, měl totiž mimo jinýho i zálibu v historii. Přesněji řečeno v jednom konkrétním dějinným úseku, kterej nemá z mnoha různejch důvodů zrovna dobrou image. Kdyby šlo jen o suchý pročítání knížek, tak nešť, jenže on se doma občas navlíknul do parádní uniformy s orlicí a jen tak pro sebe si před zrcadlem zahajloval. Jindy si zase vypil ranní kafíčko z porculánu s haknkrojcem. A tak podobně. Snad přitom vzpomínal na mladý léta, snad se jen cejtil silnější v kramflecích, na tom už nesejde. Podstatná je jiná věc. Pár těch jeho poklesků si totiž mladá paní natočila na kameru.
Tak došlo ke klasický patový situaci, protože proti jedněm kompro materiálům stály jiný, přibližně stejný ničivý síly. Zákonitě pak nemohlo nastat nic jinýho než velký usmíření, během kterýho se manželé křečovitě usmívali do novinářskejch objektivů. Co si u toho mysleli, je jiná věc, ale na stránkách bulváru jim to spolu fakt slušelo. Jen by člověk nesměl vědět o špíně pod tou pečlivě naleštěnou fasádou.
Nicméně případ Pana Režiséra byl prvním, na kterém jsem s doktorem Johanem Bohrem spolupracoval. Rozvod sice nevyšel podle jeho představ, ovšem podělal si to sám jeho klient, já svou část práce zvládnul na výbornou. Nijak mě teda nepřekvapilo, že když Bohr po čase potřeboval něco dalšího, zavolal zase mně.
Tak se stalo, že jsem pro něj během posledních let udělal pár kšeftů různý důležitosti, od sledování záletnejch manželů, až po jednu malou – ale fakt nepatrnou – průmyslovou špionáž. Pokaždý to dopadlo k oboustranný spokojenosti, takže když se pak jednou ozval v průběhu mý barmanský služby v Exilu, zved jsem telefon s lehkým srdcem.
Kardinální chyba mýho života.
