Její kancelář se nacházela v nejvyšším patře čtyřpodlažní budovy z červených cihel, jen kousek od Shaftesbury Avenue. Ostatní patra zabíraly kanceláře jedné reklamky a velké mezinárodní mediální společnosti. Manažery v oblecích na míru před okolním světem chránily skleněné dveře zabezpečené číselným kódem, za kterými ještě postával sekuriťák připomínající vyhazovače z nočního klubu. Zbytek ulice působil dost zchátralým dojmem. Dva prázdné obchody, v nichž se podle všeho kdysi nacházelo obuvnictví a starožitnosti, a italská restaurace se zabedněnými okny a cedulí „Nyní zavřeno“ na dveřích. Jediným přeživším byla videopůjčovna, která už ale evidentně mlela z posledního: v liduprázdném krcálku s jedinou policí s DVD a zašlými filmovými plakáty se hádali dva muži.
Byl vlahý červnový večer. Londýn si celý den užíval slunce, třebaže ve vzduchu visel příslib deště. Pro jistotu jsem si s sebou vzal i bundu, ale prozatím jsem na sobě měl jen černou košili, džíny a černé kožené boty, co jsem si přivezl z Itálie. Byly značkové, pořídil jsem si je v Miláně v Galerii Viktora Emanuela II., ale moc často jsem je nenosil, protože si očividně předsevzaly, že než doslouží, rozdrásají mi nohy do krve. Pro ženu, kterou jsem přišel vyzvednout, jsem však byl ochotný tuhle oběť podstoupit.
Liz z jednoho z výtahů v hale vystoupila asi o patnáct minut později. Úderem páté se z budovy začali řinout lidé, jenže Liz v kanceláři v nejvyšším patře nejen pracovala, ona ji řídila, a proto obvykle odcházela poslední. Stál jsem ve vchodu zavřeného starožitnictví a ona si mě okamžitě všimla. Usmála se a já zadržel dech. Vypadala krásně: úsměv rozzářil její tmavé oči a podtrhl jemné rysy tváře orámované čokoládově hnědými vlasy, které měla stažené dozadu. Advokátka Elizabeth Feenyová ve městě překypujícím dominantními muži jen kvetla: změřila síly s větší rybou a zvítězila, přetáhla jejich klienty a udržela si je, pod hlavičkou firmy Feeny & Co. sestavila tým vynikajících právníků a vyhrála řadu mediálně sledovaných případů, které jí zajistily zářnou reputaci. Už jen tohle by na mě obvykle udělalo dojem, ale já ji znal mnohem lépe – osm měsíců jsme spolu chodili a ještě déle jsme bydleli v sousedních domech. V bílé halence a černé pouzdrové sukni, která dokonale kopírovala křivky jejího těla, vypadala báječně a profesionálně zároveň. Její největší devízou však byl úsměv – když se na člověka usmála, rázem měl pocit, že je tou nejdůležitější osobou v místnosti, což jí v soudní síni obzvlášť přišlo vhod.
„Pane Rakere,“ pozdravila mě a políbila.
„Elizabeth.“
Něžně mě plácla – nesnášela, když jí někdo říkal celým jménem – a já si ji přitáhl k sobě a políbil ji na temeno. „Jaký jsi měla den?“ zeptal jsem se.
„Jedna schůzka za druhou.“
Chvíli jsme tam jen tak stáli. Pro oba to bylo nové. Já před téměř dvěma a půl lety přišel kvůli rakovině prsu o svou manželku Derryn, s níž jsem strávil skoro čtrnáct let. Liz se vdala v jedenadvaceti, po půl roce otěhotněla a krátce nato se rozvedla. Dva roky byla na mateřské s malou Katie a pak se vrátila na školu a dokončila si právnické vzdělání. Od rozvodu žádný vážný vztah neměla.
„Kam jdeme?“ zeptala se.
„Znám jeden super italský podnik.“ Aniž bych přerušil objetí, oba jsem nás otočil čelem k zabedněným oknům restaurace kousek dál po ulici.
Liz mě zatahala za košili. „Moc vtipné, Rakere.“
„Zarezervoval jsem nám stůl v jihoafrické restauraci kousek od Covent Garden. Můžeme se opít jejich ležákem.“
„Jihoafrická restaurace?“
„Jedlas někdy bobotie?“
„Ne, nejedla.“
Zvolna jsme vykročili. „V tom případě máš dneska svůj šťastný den.“
* * *
Restaurace se nacházela v úzkém sklepě v jedné z bočních uliček mezi tržnicí Covent Garden a Strandem. V kamenných zdech byly různé výklenky zdobené zarámovanými fotografiemi Jihoafrické republiky. Černobílý snímek nejblíže k nám zachycoval ruské kolo a zábavní park Gold Reef City, rýsující se proti bez mračnému nebi. Když jsem ještě pracoval u novin, strávil jsem v Johannesburgu a jeho okolí poměrně dost času, protože mě tam noviny vyslaly na celých dvanáct měsíců, abych informoval o předvolebním roce a volbách v devadesátém čtvrtém. Tehdy to tam připomínalo spíš válečnou zónu a obyvatelstvo trpělo nekonečnou masáží nenávisti a strachu.
Liz nechala volbu na mně, a tak jsem nám objednal dva ležáky Castle, kuře peri-peri jako předkrm a bobotie – kořeněné mleté maso zapečené s vejcem – jako hlavní chod. Během čekání na jídlo mi povyprávěla o svém dni a já jí popsal něco málo z toho svého. Před pár dny jsem uzavřel případ sedmnáctiletého chlapce, který utekl z domova a ukrýval se kousek od Blackfriars Bridge. Jeho rodiče, manželský pár žijící na sídlišti se sociálními byty v Hackney, mi řekli, že si moje služby mohou dovolit jen na tři dny. Jejich syna jsem našel až za pět, protože jsem tápal naslepo – mladík neměl žádné přátele, skoro s nikým nemluvil a při útěku si vzal doslova jen oblečení, co měl právě na sobě. Mobil, karty i peníze – všechno, co by se dalo alespoň trochu sledovat – nechal doma. Zašel jsem za jeho rodiči a řekl jim, aby mi zaplatili ty tři dny s tím, že zbývající dva doplatí, až to jen trochu půjde. Přestože to byli slušní lidé, věděl jsem, že o nich už neuslyším. Obvykle jsem zadarmo nepracoval, ale ještě těžší pro mě bylo nechat věci neuzavřené.
Když nám přinesli bobotie, přesunul se rozhovor od práce k Lizině dceři a jejímu studijnímu oboru. Katie studovala ekonomii a právě dokončovala poslední rok. Zatím jsem se s ní ještě nesetkal, ale z toho, co mi o ní řekla Liz, a z fotek v Lizině domě jsem mohl poměrně bezpečně prohlásit, že je matčinou živoucí kopií.
Liz pokračovala ve vyprávění a já objednal další dvě piva. V tu chvíli jsem si všiml, že mě od stolu na opačném konci restaurace sleduje neznámá žena. Jakmile se naše pohledy střetly, rychle sklopila oči do talíře. Chvíli jsem ji pozoroval a čekal, jestli se na mě znovu zadívá, ale zarytě hleděla na steak, do něhož bez zájmu dloubala vidličkou. Obrátil jsem se zpět k Liz. Deset vteřin nato jsem na sobě opět pocítil ženin pohled.
Mohlo jí být tak ke třiceti, na ramenou se jí vlnily rudé vlasy a nos a tváře pokrývala sprška pih. Oplývala jakousi nenápadnou krásou, jako by si ji buď neuvědomovala, nebo pro ni nebyla tak důležitá, aby ji jakkoli podtrhovala. Útlými prsty pravé ruky svírala vidličku, levou si pohrávala se stopkou sklenky s vínem. Měla snubní prstýnek.
„Děje se něco?“
Liz následovala můj pohled k cizince, která mezitím opět ucukla očima. „Ta žena v rohu – znáš ji?“
Liz se znovu ohlédla. „Neřekla bych.“
„Pořád se sem dívá.“
„Ani se jí nedivím,“ řekla Liz s úsměvem. „Jsi pěkný chlap, Rakere. Ne že bych ti chtěla pochlebovat nebo tak.“
Vrátili jsme se k jídlu a konverzaci. Párkrát jsem se zadíval ženiným směrem, ale její pohled jsem už nezachytil. A pak, asi o půl hodiny později, zničehonic zmizela. Zůstala po ní jen prázdná židle, nedojedený steak a nedopitá sklenka vína. Na bílém tácku s účtem leželo několik bankovek.
Žena byla pryč.
* * *
Těsně před odchodem z restaurace Liz zavolal klient. Zakoulela na mě očima a poodešla do jednoho z výklenků. Mávnutím jsem jí naznačil, že počkám nahoře.
Déšť, který jsem předtím cítil ve vzduchu, opravdu dorazil. Oblékl jsem si bundu a přesunul se pod stříšku vchodu o kousek dál. Na protější straně ulice se ze stanice metra Covent Garden vynořil hlouček lidí – někteří byli vyzbrojení deštníky a kabáty, ale většina na sobě měla trička s krátkým rukávem, tílka, halenky a letní sukně.
Ve stínech protějších domů kráčela postava a pomalu se blížila. Když procházela kolem hospody, dopadlo na její tvář ostré světlo, a mně náhle došlo, o koho se jedná.
Byla to ta žena z restaurace.
Přeběhla silnici a zastavila se asi dva metry ode mě.
„Pan Raker?“
Výraz v jejích očích jsem důvěrně znal. Ve tvářích svých klientů jsem ho vídal dnes a denně: buď někoho ztratila, nebo měla pocit, že ho co nevidět ztratí.
Mladá tvář se starýma očima, v nichž se zračila každá bolestivá vteřina jejího utrpení. Působila zvláštně, jako by uvízla někde uprostřed, ani stará, ani mladá, ani krásná, ani ošklivá. Jen žena, která zažila ztrátu.
„Nezlobte se, že vás takhle přepadám,“ vyhrkla a shrnula si vlasy za uši. Vypadala nervózně a z jejího tichého hlasu čišelo napětí. „Jmenuji se Julia. Julia Wrenová.“
„Co pro vás můžu udělat, Julie?“
„Já, ehm…“ Odmlčela se. Sklouzla rukou po popruhu tašky, který se jí táhl úhlopříčně přes hrudník, přitáhla si ji před sebe a otevřela ji. Sáhla dovnitř pro peněženku a vytáhla z ní kousek papíru. Sotva ho rozložila, došlo mi, co na něm je – byl to vytištěný článek. „Četla jsem o vás,“ vysvětlila. „Na internetu.“
Šlo o reportáž BBC s fotkou, na níž jsem vycházel z policejní stanice v doprovodu detektiva, dvou uniformovaných policistů a Liz, která tam vystupovala jako moje právnička. Tři dny před pořízením téhle fotky jsem se vrhl do hnízda zabijáků a málem přišel o život. Přestože od toho případu uplynulo už osmnáct měsíců, stále mi zůstávaly jizvy na těle i na duši.
Tehdy se kolem toho strhl pořádný mediální humbuk. Nikomu jsem neposkytl rozhovor, dokonce ani lidem, s nimiž jsem kdysi pracoval a kteří se mi ozvali a prosili o komentář. Přesto šlo o obrovskou kauzu. Celostátní média o ní zevrubně informovala celý týden, dokud – stejně jako všechny velké kauzy – nakonec nevyšuměla. Pro všechny to už byla dávná historie.
Pro tuhle ženu ale ne.
„Sledujete mě už dlouho, Julie?“
Zavrtěla hlavou. „Ne.“
Věřil jsem jí. V restauraci jsem si jí všiml téměř okamžitě, a ani na ulici se ke mně nesnažila připlížit nenápadně. Kdybych ji měl v patách delší dobu, věděl bych o ní. Sledovat někoho není jen tak – musíte vidět a zároveň nebýt viděn.
„Četla jsem o vás,“ zopakovala a kývla k vytištěnému článku. „Chci říct… To je asi jasné. Četla jsem o tom, co jste udělal, když jste objevil to místo na severu. Jak se vám snažili ublížit. Co…“ Zarazila se a sklouzla pohledem k mým zjizveným prstům. „Co vám provedli. A pak jsem našla další článek – z loňska. S tím mužem, kterého zatkla policie. Tím, co unášel ženy. A když jsem to tak četla, napadlo mě, že jste nejspíš jediný, kdo mi dokáže pomoct.“
„Pomoct?“
„Věříte na osud?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Ne.“
Moje odpověď ji evidentně zaskočila, ale vzpamatovala se poměrně rychle. „Viděla jsem vás s vaší…“ Sjela pohledem ke vchodu do restaurace. „Přítelkyní. Prošel jste kolem mě – muž, o kterém jsem četla na internetu. Říkala jsem si, že to musí být osud. Trošku jsem vám lhala. Já vás totiž sledovala, ale až dnes, poté, co jsem vás uviděla na ulici. Šla jsem za vámi do té restaurace, protože jsem se chtěla ujistit, že jste to opravdu vy. A když mi došlo, že ano, rozhodla jsem se vás oslovit.“
„Co potřebujete, Julie?“
„Chci, abyste našel mého manžela,“ řekla, odmlčela se a promnula si dlaně. Na okamžik se trochu stáhla do stínu. Sklonila hlavu a nahrbila ramena, jako by se chtěla připravit na chvíli, kdy ji odmítnu. „Před šesti měsíci nastoupil na metro ve stanici Gloucester Road. A už z něj nikdy nevystoupil.“
