Měli být po smrti.
To jsem ve dnech před návštěvou místa činu slýchal pořád dokola. Mluvil jsem s rodinou a přáteli, se záchranáři a hasiči, kteří tam tehdy zasahovali, a všichni se shodli na tom, že Cate a Aiden Gascoigneovi autonehodu nemohli přežít.
V den, kdy jsem plánoval na to místo zajet, jsem si ráno ještě naposledy zapnul počítač a centimetr po centimetru si silnici, odkud se jejich auto zřítilo, prohlédl na mapách. Vinula se kolem východních svahů Surrey Hills a byl to prostý, dvouproudý pás asfaltu lemovaný stromy. Na západní straně se nacházel prudký sráz. Gascoigneovi by ho při cestě z kopce měli po pravici, třebaže by ho z auta neviděli. Cesta byla od vrcholku kopce k úpatí dlouhá sotva kilometr a půl. Na jednom konci ji ohraničovala křižovatka s M25 a na druhém vesnička Gatton. Na trase byly dvě mírné zatáčky a silnice jako taková se zdála být v dobrém stavu. Gascoigneovi se s autem do téměř třicetimetrové rokle zřítili večer, ale byl to jasný lednový večer. Žádná námraza, žádné náledí, ani náznak deště.
Špatné počasí tedy za nehodou nestálo.
A nemohl za ni ani stav nebo typ vozovky.
Gascoigneovi vlastnili dva roky starý, černý Land Rover Discovery. Nikdy s ním neměli problémy, a navíc auto právě prošlo pravidelnou servisní prohlídkou, takže automechanici všechno, včetně pneumatik, zkontrolovali jen pár dní předtím. Přesto tři minuty poté, co odbočili z M25, a jen deset vteřin nato, co je na Gatton Hillu zachytila kamera – přičemž nic nevypadalo v nepořádku –, ztratil Aiden Gascoigne kontrolu nad řízením a jejich vůz sjel ze silnice.
Fotografie z místa havárie, které pořídil policejní technik, byly pochopitelně lepší než nic, ale nebyly ani zdaleka tak nápomocné, jak mohly být. K nehodě došlo za soumraku, a proto byla většina fotek příliš tmavá, i když jsem si je na počítači upravil, nebo byly naopak přesvětlené a vybělené září blesku a velikých přenosných lamp, co si s sebou policie přivezla. Zbytek snímků ve složce tvořily kopie vyvolaných fotografií, které visely na nástěnce místního policejního oddělení. Tyhle fotky měly původně mnohem vyšší kvalitu, ale v době, kdy je sundali z nástěnky a naskenovali do počítače – protože případ bez závěru odložili –, už stačily nasbírat celou řadu vad, od trhlinek a přeložených míst až po vybledlé béžové skvrny, jako by je někdo omylem polil.
Jedna fotka však přežila bez úhony.
Pořídil ji vyšetřovatel, který stál na okraji srázu, asi osm metrů nad místem dopadu vozu. Vylezl po svahu o kus zpátky, aby mohl zabrat trosky z lepšího úhlu. V záběru překáželo pár stromů – třebaže byly všechny holé kvůli zimě – a dno rokle pokrývala tenká vrstvička námrazy. Kolem auta však půda zmrzlá nebyla, naopak. Lemoval ho černý prstenec ohořelé trávy, mechu a větví, které pohltil požár šířící se z motoru.
Landrover ležel na střeše a téměř už ani nepřipomínal auto. Proměnil se v pomačkanou změť kovu. Přední část se poskládala jako harmonika až k palubní desce a všechna okna byla vysypaná. Vyšetřovatelé načrtli pravděpodobnou trajektorii pádu auta a naznačili, kde přesně při kutálení narazilo do svahu, ale v závěru na tom nejspíš nezáleželo. Nezáleželo na tom, kolikrát se auto převrátilo ve vzduchu a kterou částí dopadlo na skály, ani na tom, s jakou silou nakonec přistálo na střeše na dně rokle. Výsledná zkáza byla zcela zřejmá, krutá a dechberoucí. Podobná havárie mohla pro muže za volantem a manželku po jeho boku skočit jediným způsobem.
Oba měli být po smrti.
Jenže právě v tom byl ten háček. Právě proto visely fotky zmačkaného, ožehlého landroveru tak dlouho na nástěnce místí policie. Proto média případ překřtila na „Záhadu z Gatton Hillu“ a proto mělo video zabírající Gascoigneovy jen deset vteřin před nehodou na youtube přes tři miliony zhlédnutí. Každému bylo jasné, že to nemohli přežít, že měli skončit rozdrcení nebo roztrhaní na kusy. Měly tam být ohořelé pozůstatky těl. Žár ohně je měl proměnit v seškvařené ostatky.
Jenže se to nestalo.
Když totiž záchranáři k nehodě deset minut po pádu vozu dorazili a slezli dolů do rokle, zjistili, že je s landroverem něco v nepořádku.
Vůz byl prázdný.
Po Gascoigneových se slehla zem.
* * *
Clarkovi bydleli v domku na břehu Temže nedaleko Runnymedu, necelý kilometr od dálnice a ani ne pět od letiště Heathrow, přesto se tam člověk cítil jako na venkově. Londýn tu byl jen vzdálenou vzpomínkou. A počasí tomu ještě napomáhalo. Bylo první červencové pondělí a od rána pražilo slunce. Po hladině Temže lenivě pluly loďky a neslyšel jsem téměř žádný provoz, jen ptačí zpěv a děti, které si hrály ve vysoké trávě na břehu řeky.
Vystoupil jsem z auta a prohlédl si dům, respektive spíše vilu v tudorovském stylu s dvojitou garáží a branou z černého tepaného železa. Byla pootevřená a na štěrkové příjezdové cestě za ní se na slunci vyhříval starý retrívr. Jakmile jsem došel k bráně, zalétl ke mně pohledem.
„Nazdárek,“ prohodil jsem přátelsky a dřepl si.
Byla to fenka. Chvíli si mě prohlížela a evidentně uvažovala, jestli má cenu kvůli mně vstávat. Pak se asi rozhodla, že ano, protože se ztěžka zvedla a s klopýtáním se ke mně na ztuhlých nohách doploužila. Prohrábl jsem prsty její dlouhou srst a pohladil ji po zádech a ona si položila hlavu na moje stehno.
„Na hlídání ji nikdy moc neužilo.“ Vzhlédl jsem. Po příjezdové cestě se ke mně s úsměvem blížil chlapík mezi šedesátkou a sedm desátkou. „Ale i tak bychom ji nikomu nedali, viď, Jess?“ Měl na sobě bledě modrou košili a béžové kalhoty. „Určitě vám to už došlo,“ dodal, „ale já jsem Martin Clark.“
Podal mi pravačku. „David Raker,“ představil jsem se a vstal. „A to jste si zase určitě domyslel vy.“
Potřásli jsme si rukama.
„Díky, že jste si udělal čas, pane Rakere.“
„Klidně mi říkejte Davide.“
Přikývl. „A vy mně Martine.“
Ještě jednou jsem pohladil Jess a ohlédl se na řeku. Tuhle stranu domu od vody dělil jen plácek přerostlé trávy, hrstka dubů a staré, vratké molo, u něhož se pohupovala veslice. „Krásné místo,“ prohodil jsem.
Martin se usmál. „Taky se nám tu líbí.“
„Jak dlouho tady bydlíte?“
„Přestěhovali jsme se sem z Islingtonu, když byly dcery ještě malé. Dlouho to byl šťastný domov…“ Ve tváři se mu mihlo pohnutí. Ale už není. Odkašlal si a nuceně se usmál. „Často jsme holky brávali na řeku.“ Ukázal k veslici.
„Určitě byly nadšené,“ odtušil jsem.
„To ano. Všechny nás to bavilo. Teď už ta veslice trochu nabírá vodu, takže na ní daleko nedoplujete, ale tehdy jsme veslovali kilometry daleko.“ Oni čtyři. Martin, jeho manželka Sue a jejich dvě dcery: Georgia a o dva roky mladší Catherine.
Zkráceně Cate.
„Pojďte dál, Davide.“
Následoval jsem Martina do domu a Jess se vlekla za námi. Za vstupními dveřmi se rozkládala prostorná hala a uprostřed ní krásné schodiště ze skla a dřeva, které se elegantně stáčelo do prvního patra. Halu lemovalo patero dveří. Z místa, kde jsem stál, jsem viděl obývák, kuchyň a pracovnu. Vysokými okny proudila do haly spousta světla.
Martin mě odvedl do obývacího pokoje, odkud se dalo vyjít na terasu. Zahrada za ní se mírně svažovala, byla dokonale udržovaná a lemovaná precizně zastřiženými keři. Jen to ve mně umocňovalo pocit, že jsem někde na samotě. A ten dojem nemohlo zkazit ani vzdálené hučení letadla, které o pár kilometrů dál startovalo z Heathrow.
Na terase na nás čekala žena. Stála vedle šedé zahradní sedačky a ruce měla sepjaté před sebou. Vypadala znepokojeně, nebo možná vystrašeně, nebo obojí.
„Paní Clarková?“
Usmála se. „Říkejte mi Sue, prosím.“
„David.“
Potřásli jsme si rukama. Dlaň měla zvlhlou potem.
„Dáte si něco k pití, Davide?“
„Cokoli studeného, díky.“
Sue zmizela v domě a Martin mi pokynul k jednomu ze zahradních křesílek. Nad sebou jsem uviděl stříšku, která se zjevně dala vysunout nebo zatáhnout, podle toho, kde zrovna chtěli mít Clarkovi stín. Další promyšlený a nepochybně drahý doplněk. Jenže jak tahle stříška, tak celý honosný dům a upravená zahrada byly jen iluzí. Všechno tady na první pohled vypadalo téměř dokonale, ale pod povrchem zuřila bouře. Dům i zahrada sloužily jen k odvedení pozornosti.
„Snad se neurazíte,“ spustil Martin, „ale trochu jsem si vás proklepl. Četl jsem o některých vašich případech. Zdá se, že je vaše práce občas dost nebezpečná.“
„Občas. Ale není to tak vždycky.“
„Předpokládám, že se lidé ztrácejí z mnoha různých důvodů.“
„Každý případ je originál.“
„Máte někdy tušení?“
„Ohledně toho, jak se bude pátrání vyvíjet?“
Přikývl. „Stává se vám, že se sejdete s rodinou a už když je posloucháte, říkáte si, že to bude tvrdý oříšek?“
Jess k nám doklopýtala z obýváku a lehla si na terasu. Sledoval jsem ji a v duchu jsem si převaloval Martinovu otázku. V případech pohřešovaných osob, obzvlášť těch, které utekly z vlastní vůle, často nešlo o to skutečně zmizet. Spíš se snažily osvobodit. V takových situacích se na mě obracely vesměs dětské domovy, magistráty nebo pěstounské rodiny. Sem tam si mě najala i pokrevní rodina, ale většinou to bylo tak, že když mí klienti dosáhli věku a stadia, kdy opravdu toužili utéct, neměli už se svými nejbližšími příbuznými žádné styky. Podobné případy se držely zajetého mustru, často jsem v nich postupoval naprosto stejně, se stejným výsledkem, takže u těch se asi dalo říct, že jsem hned od začátku věděl, jak se budou vyvíjet.
Ale nebylo to tak pokaždé.
Občas mi do klína spadl případ, který se všem škatulkám vymykal. Neměl žádný jasný tvar a odpovědi buď zcela scházely, nebo se na ně nedalo spolehnout. A téměř všechny záhady, do kterých jsem šel takhle naslepo – a které mi ublížily nejvíc –, se točily kolem lhářů.
Lháři byli nepředvídatelní.
A jejich lži mohly stát člověka život.
Podíval jsem se na Martina a konečně odpověděl: „Sem tam už od začátku tušíte, kam se bude vyšetřování ubírat, ano – ale každé je úplně jiné. Snažím se ke všem případům přistupovat s otevřenou myslí. A i ten nejtvrdší oříšek se dá rozlousknout.“
Chtěl jsem ho uklidnit, protože mi bylo jasné, proč se tak ptá. Posledního dva a půl roku čelil jednomu zklamání za druhým, mučily ho slepé uličky a nezodpovězené otázky a teď pochyboval o tom, jestli se rozhodl správně. Co když mu moje pátrání způsobí jen další trápení?
Co když Cate a Aidena Gascoigneovy nikdy nenajdu?
„Asi o nich už něco málo víte,“ usoudil.
„Jen to, co jste mi řekl po telefonu a co se psalo na internetu a v novinách.“
Opřel se dlaní o stůl mezi námi a zadíval se do zahrady. „Ty články jsou vlastně dost přesné. Nejspíš jsem je přečetl úplně všechny. Pokoušel jsem se najít nějakou odpověď, vysvětlení toho, kam se Cate s Aidenem poděli. Ale v médiích bylo jen to, co nám řekla i policie.“
Sklesle se na mě zadíval.
Jejich auto bylo prázdné.
„Jestli tomu správně rozumím,“ navázal jsem, „Cate s Aidenem jeli za nějakými přáteli do Reigate. Silniční kamera je zachytila, jak odbočují z M25 na Gatton Hill. Pak projeli kruhový objezd a napojili se na silnici přes Gatton Hill, kde je natočila další kamera.“
„Správně.“
„A deset vteřin nato se něco stalo.“
Vyměnili jsme si pohled. Něco se stalo. Znělo to tak banálně. Jako by jen špatně odbočili nebo píchli, a oni se přitom zřítili do bezmála třicet metrů hluboké rokle.
„Nikdo je neviděl sjet ze silnice?“
„Ne. První svědkyně dorazily až později.“
Jednou z nich byla studentka, Zoe Simmonsová, která sjela z dálnice a chtěla tudy pokračovat na jih. Policii pověděla, že viděla na vozovce stopy od pneumatik a kus nárazníku, a když přibrzdila, všimla si místa, kudy vůz Gascoigneových vyletěl ze silnice. Druhou svědkyní pak byla jedenašedesátiletá důchodkyně Audrey Calvertová, která jela v opačném směru. Calvertová brzdila už předtím, než si Simmonsová vůbec všimla stop po pneumatikách a nárazníku, protože při stoupání do kopce se jí na pár vteřin otevřel výhled na svah a dolů do rokle.
A tam uviděla auto.
Leželo obrácené na střeše.
Ona i Simmonsová zastavily, zavolaly na tísňovou linku a asi dvě minuty po havárii zamířily k místu, kde se stopy po pneumatikách ztrácely. Větve stromů tam byly polámané a obě ženy díky tomu viděly dolů ze svahu na dno rokle.
Krátce nato se landrover vznítil.
Už jsem si od svého zdroje u Metropolitní vyžádal kopii policejní zprávy, takže si to do čtyřiadvaceti hodin ověřím, ale média popisovala celou událost opravdu podrobně. A když jsem si to zpětně s Martinem procházel, vlastně mi jen potvrzoval, co jsem už věděl.
„Takže ani jedna z nich neviděla Cate nebo Aidena vystupovat?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Martin.
Podle zpráv na internetu během devíti minut, než přijeli záchranáři, nespustily ženy z auta zrak. A za celou tu dobu Gascoigneovy nikde nezahlédly. Obě byly hluboce rozrušené, protože byly přesvědčené o tom, že jsou Cate s Aidenem v autě, a ony jim nemůžou nijak pomoct. Sráz byl moc příkrý a pokoušet se dostat dolů by bylo příliš nebezpečné, a tak tam jen stály a dívaly se, jak auto hoří.
Jenže o to právě šlo.
Gascoigneovi už v tom voze nebyli.
„Chceme jen zjistit, co se tam přihodilo,“ zamumlal Martin.
„Já vím.“
„Jestli je… jestli je…“ Zarazil se.
Mrtvá.
Sue se vrátila na terasu a při pohledu na manžela se jí roztřásly ruce, až se sklenky na tácu rozcinkaly. Rychle odložila podnos na stůl a vykročila k manželovi, jako by ji jeho trápení přitahovalo. Oba v něm byli polapení, jako můry třepotající se kolem světla v nekonečné temnotě.
„Přijdu na to, co se vaší dceři stalo,“ slíbil jsem.
Neměl bys nic slibovat.
Pozdě.
Už jsem vzal jejich bolest za svou.
„Zjistím, kam se Cate s Aidenem poděli.“
