Jižní Holandsko
Pondělí, 13. dubna 1914
Stilwellovi bydleli v hotelu Des Indes v ulici Lange Voorhout, bývalém paláci z devatenáctého století stojícím v srdci Haagu. Alice zastavila oba kohoutky, které přiváděly vodu do umyvadla v jejím pokoji, a pozorovala pomalu mizící oblak páry. Pomyslela na to, jak velice moderní je mít horkou a studenou vodu a také vanu v každém pokoji. Měli tu dokonce i hydraulickou zdviž, která – jak byla informována – fungovala za pomoci tlaku vody ze Severního moře. Přestože Henryho na jeho služebních cestách doprovázeli jen výjimečně, Alice tentokrát jela ráda. Dětem jen prospěje, když se svým otcem stráví o něco více času. Henry navíc toužil po tom, aby se Chester seznámil s jeho textilním podnikem, jenž po něm, jak doufal, jednoho dne převezme. Podle Alice měl na tohle Chester ještě spoustu času, vždyť mu byly teprve čtyři. Alici, které bylo stále jen něco málo přes dvacet let, toho jara čas připadal jako něco nekonečného a neohraničeného. Žila naplno svůj sen, jímž se její život stal od chvíle, kdy před pěti lety potkala Henryho.
Přešla zpátky k toaletnímu stolku a bůhví po kolikáté si poupravila klobouk se širokou krempou, který si pro dnešek vybrala. Zamračila se na svůj odraz a znovu vrhla letmý pohled ke svým kaštanovým vlasům. Možná za to mohly ony. Klobouk koneckonců nový nebyl, na rozdíl od účesu pod ním. Na Henryho naléhání, a k velké nelibosti rodičů, si nechala vlasy ostříhat nakrátko. Podle Henryho to teď byl v New York City vrchol módy. Nechal se slyšet, že jestli se chystají usadit v Americe, měli by se snažit, aby drželi krok s dobou. Alice nebyla ze své nové vizáže nijak zvlášť nadšená, ale když Henry prohlásil, že jí to velice sluší, podvolila se – spíše kvůli němu, než pro vlastní potěšení. Teď to ale vypadalo, jako by se jejím kloboukům novinka na její hlavě nezamlouvala o nic víc než jí samotné.
„Miláčku!“
Byl to hlas Henryho, který na ni ve vedlejším pokoji spolu s dětmi čekal. Cítila, že její zdržování snášel s větší trpělivostí, než jakou od něj měla právo očekávat. Ozvalo se lehké zaklepání a Alice v zrcadle spatřila, že se dveře za jejími zády otevírají. A tady je, vysoký a čerstvě oholený stojí ve dveřích, na sobě světle šedý, volně střižený oblek a plstěný klobouk. Hlavou jí prolétlo, že vypadá stejně elegantně jako vždy. Při řeči se nepřestával usmívat a jeho měkký americký přízvuk jí připadal stejně svůdný jako v den, kdy se potkali.
„Co tě tak zdrželo?“ otázal se. „Jestli brzy neodejdeme, dorazím pozdě na schůzku s panem Van Heusenem.“
Alice se chvatně otočila. Za otcem do místnosti vešli i Chester a Charlotte. Chester měl na sobě námořnický obleček, který mu koupil její otec, a Charlotte byla oblečená v bílých krajkách. Drželi se za ruce, nebo spíš Chester držel za ruku Charlottu. Protože byl jejich otec tak často mimo domov, cítil povinnost o mladší sestřičku pečovat.
„Mám obavu, že za to může tenhle klobouk,“ odvětila Alice. „Nemůžu se rozhodnout, jestli vypadá lépe s okrajem nakloněným doleva nebo doprava.“
„Vypadáš krásně, mami,“ prohlásil Chester a Charlotte se jen usmála a přikývla.
„Ano, jsem si jist, že to vypadá úžasně tak i tak,“ přidal se Henry. Trochu netrpělivě, napadlo Alici. Udělal k ní krok, vzal ji za ruku a pomohl jí vstát, zatímco kontroloval čas na kapesních hodinkách. „Opravdu už musíme jít.“
„Můžeme si hrát v parku?“ zeptal se Chester.
„Určitě můžeme,“ řekla Alice a podívala se tázavě na Henryho. Ten si dřepl, aby se mohl dětem podívat přímo do očí. „Napadlo mě, že byste možná nejprve rádi viděli, kvůli čemu je tatínek tak často pryč,“ řekl. „A potom můžeme dělat, cokoliv si budete přát.“
„Třeba i plachtit?“ zeptal se Chester dychtivě.
Henry se zasmál a znovu se postavil. „Plachtit?“ Na chvilku se zamyslel, jako by nad tím nápadem uvažoval. „Nevidím důvod proč ne, pokud vyrazíme hned ráno. V Rotterdamu mě očekávají až po poledni. Jsem si jistý, že se vám Rotterdam bude líbit. Je tam největší námořní přístav v Evropě a vy víte, co to znamená.“
„Víc lodí!“ zvolal Chester a oči se mu rozšířily.
Jejich pokoje byly ve druhém patře, přesto ale k cestě do vstupní haly použili zdviž. Důvodem byla spíš nezvyklost tohoto vynálezu než pohodlí, a děti jím byly fascinovány. Alice byla ráda, že nemusí jít po schodech, ačkoli neřekla ani slovo. Henry jí na cestu pořídil šaty s krémovými a purpurovými pruhy. Stejně jako u jejího nového účesu šlo v New Yorku o poslední výkřik módy. U kolen byly nachovou stuhou stažené tak, že omezovaly pohyb jejích nohou. Hotelový zřízenec jim otevřel klec zdviže a Stilwellovi vstoupili do kabinky. Kdyby použili schodiště, pomyslela si Alice, s největší pravděpodobností by se z jejího ladného příchodu do foyer vyklubal spíše politováníhodný pád.
Se svolením obsluhy Henry přizdvihl Charlottu, aby se moh la chopit rukojeti ovládací páky a pomohla ji stáhnout dolů. Po několika vteřinách klesání se ozvalo cinknutí a sluha jim odtáhl dveře klece. Alice chvilku počkala a dívala se na svou rodinu, jak vychází do haly. V duchu se usmála a tiše si přála, aby mohli být takhle spolu navěky. Věděla ale, že v Holandsku zůstanou už jen několik dní. Poté stráví krátký čas u jejích rodičů v Anglii, a nakonec se vydají zpět do Ameriky. New York byl pro ni stále ještě příliš nový, jakkoli se snažila zvyknout si. Kdykoli Henry odjel pryč, cítila se cize a osamoceně, přestože u sebe měla děti a Henryho rodiče bydleli nedaleko.
Hned, jakmile měly cestu volnou, vyrazily děti ven z výtahu. Alice potěšeně sledovala, jak je Henry pohotově a pevně chytil za ručky, aby je zadržel. I tak se trochu zapotácel dopředu. Alice se usmála a pomyslela si, jak je ráda, že Henry není na jejich děti tak tvrdý, jako býval její vlastní otec. Za okamžik už byli uprostřed haly, bohatě zdobené mramorovými sloupy, červeně štukovanými zdmi a měkkým zlatavým osvětlením. Alice se je ani nesnažila dohnat. Věděla, že v jejích moderních šatech by to bylo beznadějné. Navíc by byla škoda v takovém krásném ránu kamkoli spěchat. Dnes bude opravdu ráda, že užije slunečník.
Když Henry i s dětmi došel ke dveřím hotelu, ohlédl se a vyslal k ní úsměv s výrazem, který říkal „A co můžu dělat?“. Alice by teď nejradši kráčela po boku svého muže, ale byla přesto spokojená. Tenhle výlet byl určený dětem a ona předpokládala, že i tak budou mít s Henrym spoustu příležitostí ukrást si chvilku či dvě jen pro sebe. Snad později v parku, kde si děti budou moci dle libosti běhat a tancovat kolem nich, až se těm zlatíčkům zatočí hlava. Sledovala, jak jim portýr drží dveře, zatímco vycházejí ven. Měli v sobě tolik energie a života, až to Alici přinutilo zrychlit krok.
Venku se jí naskytl pohled na pestře natřené domy, před kterými bylo v ostrém kontrastu s nimi zaparkováno několik černých automobilů. Napadlo ji, jestli snad jeden z těch vozů nebyl připravený pro ně, ale pak uviděla Henryho a děti, jak kus od ní kráčejí po chodníku. Vydala se za nimi a po chvilce spatřila další vozidlo, které přijíždělo ke kraji ulice. Byl to dost velký, krémově zbarvený automobil se zářivými chromovanými světlomety, drátovými koly a bělobokými pneumatikami, který podle jejího názoru mnohem lépe odpovídal Henryho vkusu. Když vůz zaparkoval, vystoupili z něj dva muži a Henry s dětmi se zastavili. Jeden z nich položil ruku na rameno jejího syna – suverénnost toho gesta Alici překvapila.
„Promiňte, madam.“
Hlas Alici vylekal. Prudce se otočila a když spatřila blonďatého muže, který na ni promluvil, musela zalapat po dechu. Tyčil se nad ní jako věž, a kdyby vedle sebe měla Henryho, převyšoval by dokonce i jeho. Muž se dotkl klobouku, přívětivě se usmál a s holandským přízvukem, který od svého příjezdu slyšela už tolikrát, se otázal: „Víte, kudy se jde na Alexanderstraat?“
Ta otázka Alici zaskočila. Zavrtěla hlavou. „Ne, je mi líto.“ Zdvořile se usmála a otočila se zpátky ke své rodině. Děti právě nastupovaly do auta a jeden z mužů držel Henryho paže. Dala se znovu do chůze a když spatřila, jak se její manžel začal vzpírat, zmocnily se jí obavy. Zrychlila krok, až se jí nachová stuha u kolen napnula jako řemen. Jak se snažila rozeběhnout, zatínala se jí čím dál bolestivěji do kůže. Pak ale spatřila něco, co ji přimělo se na místě zastavit.
Henrymu se konečně podařilo uvolnit ze sevření, v mužově ruce se ale nyní objevila zbraň. Alice viděla, jak ji Henrymu zatlačil do žeber. Viděla, jak si oba vyměnili několik slov, jež odsud nemohla zaslechnout. Pak k ní Henry otočil kamennou tvář a nasoukal se do vozu vedle dětí, které se usmívaly, jako by nic z toho, co se právě přihodilo, neviděly.
„Henry!“ vykřikla a znovu se rozběhla. Ale bylo pozdě. Auto odrazilo od chodníku a během několika vteřin byla její rodina pryč.
Otočila se zpátky s jedinou myšlenkou – musí to celé nahlásit na policii, musí sehnat pomoc. Když se ale obrátila, muž, který se jí před několika vteřinami tázal na cestu, stál pořád tam, kde předtím. Přestože také musel postřehnout, co se právě přihodilo, nepřestával se usmívat. Náhle pochopila.
„Neznepokojujte se, prosím, paní Stilwellová. Váš manžel a děti jsou v naprostém bezpečí.“
Alice se pokusila projít kolem něj, ale v těch směšných šatech cupitala tak pomalu, že se jakýkoliv pokus o únik jevil jako naprosto zbytečný. Nesnažil se ji nijak zadržet, jeho slova to udělala za něj.
„Pokud se chcete se svou rodinou znovu shledat, paní Stilwellová, uděláte přesně to, co vám řeknu.“
Alice ztuhla. Otočila se a upřeně se mu podívala do očí, které byly o dvě hlavy výše než její. „Kdo jste? Co od nás chcete?“ Cítila, že má blízko k slzám, ale ovládla se. Měla pocit, jako by se její šaty o číslo srazily. Těžko se jí dýchalo.
Muž k ní přistoupil. Opět se tyčil vysoko nad ní. „Jsem Raskin,“ konstatoval. „A nezajímá nás vaše rodina.“
„Tak kdo?“ začala Alice, ale odpověď už znala. Viděla ji v jeho očích. „Já?“ zeptala se bezradně. „Jde o mě?“
Raskin přikývl, aniž by se to chystal jakkoli rozvést. „Jste příliš rozrušená,“ řekl. „Potřebujete si odpočinout. Podívejte se na své ruce, třesou se vám.“
Alice je sevřela v pěst.
„Za hodinu,“ pokračoval Raskin, „telefon ve vašem pokoji třikrát zazvoní. Až se tak stane, musíte sejít dolů k recepčnímu pultu. Bude tam na vás čekat dopis. Vyzvedněte jej a vraťte se s ním zpět na pokoj. Nikomu ho neukazujte.“ Zíral z výšky na Alici, která cítila, jak se do ní jeho oči zarývají. „Jestli chcete ještě někdy vidět své děti, budete se naprosto přesně řídit pokyny, paní Stilwellová. Rozumíte mi?“
Alice zdrceně popotáhla a přikývla. Nato se Holanďan otočil a rázným krokem odešel.
* * *
Hrabství Kent
Současnost
„Vypadněte z mého pozemku!“
Nebylo to poprvé, co Jefferson Tayte slyšel podobnou větu, ale tón, jakým byla pronesena v tomto případě, patřil mezi nejvýhružnější. Po tom, co všechno si tu vyslechl, se mu útrapy spojené s cestováním letadlem nezdály až tak divoké. Jakmile muž zjistil, kým Tayte je a proč se tu objevil, začal si před ním rozvážně vyhrnovat rukávy košile, jako by se chystal na potyčku. Každé slovo, které vyšlo z jeho úst, zdůraznil ukazováčkem, který nekompromisně mířil na Tayta a několikrát se téměř dotkl jeho hrudníku. Tayte přesto neházel flintu do žita. Zatím měl jen několik stop a rodina Metcalfových hrála v jeho pátrání klíčovou roli. Podíval se přes příjezdovou cestu ve snaze alespoň letmo zahlédnout jejich dům, ale výhled mu zakrývaly sluncem zalité stromy rostoucí podél cesty a hlavně muž, který před ním stál jako tvrdohlavý býk.
„Chtěl bych si jen na několik minut promluvit s Reginaldem Metcalfem,“ bránil se Tayte. Nasadil přívětivý úsměv, ale vzápětí usoudil, že ukázka šarmu není za daných okolností tou nejlepší volbou. „Předpokládám, že je současným majitelem hamberleyského panství.“
„Pro vás je to lord Metcalfe. A teď odprejskněte, než vás vyhodím!“
Onen tur se jmenoval Raife Metcalfe. To jediné se Taytovi podařilo zjistit poté, co ho potkal u strážního domku, a před tím, než se mu představil. Tayte odhadoval, že mu mohlo být okolo pětatřiceti. Se svými zhruba sto osmdesáti centimetry byl o několik centimetrů menší než Tayte, ale výšku si vynahrazoval podsaditou, svalnatou postavou. Měl hnědé, jemně vlnité vlasy a husté, nepoddajné kotlety, které by se podle Tayta skvěle vyjímaly v nějakém historickém dramatu.
„Alice Stilwellová byla babičkou lorda Metcalfa,“ nepolevoval Tayte. „Byla i vaším předkem.“
„Ano, přesně tak. Mým předkem a ne vaší zatracenou starostí!“
„Vás ani nezajímá, proč jsem se kvůli té osobě vypravil až sem?“
„Ne, upřímně řečeno, nezajímá. A ani mého dědečka. A teď se ztraťte z našeho pozemku, nebo na vás pustím psy. Nebudu to opakovat.“
Tayte zvedl ruce. „Ok, už mizím. Ale můžete mu předat tohle?“ Nabídl mu vizitku, kterou si Raife Metcalfe převzal, roztrhal na kousky a hodil mu je do obličeje.
„Nejste tu vítaný. Jestli sem ještě jednou přijdete, vyprovodím vás olovem z brokovnice.“
