Někde nad Atlantikem se let AA156 American Airlines z Bostonu v Massachusetts na letiště Heathrow v Londýně začal otřásat. Bong! V kabině se rozsvítilo světelné znamení vybízející k zapnutí pásů, ten Jeffersona Tayta už ale byl pevně utažený. Pohodlná nevinnost dřímoty, v níž se posledních několik hodin nacházel, byla tatam. Sedadlem otřásla další turbulence a znovu mu potvrdila, že je vzhůru. Zadíval se uličkou dopředu a uviděl, že i nahatá stevardka se připoutává, což mu prozradilo, že to bude zlé.
Julia Kapowská musela vidět, jak se Tayte s trhnutím probral k životu. „Turbulence!“ řekla. „Jsou to jen turbulence.“ Oči jí zářily, jako by cítila jeho úzkost, a řekla: „Tady, drahoušku, chyťte se mě za ruku.“
Tayte zareagoval právě včas, a než se mohla natáhnout, založil si paže na hrudi jako trucovitý školák. „Díky. Jsem v pořádku.“
„Hej! Jak chcete.“ Kapowská se opět uvelebila na sedadle a pohled upřela ven z okna.
Rozhostilo se mezi nimi nepříjemné napětí jako při dvou minutách ticha o Dni veteránů. Když bylo po všem, Tayte se omluvil.
„Promiňte,“ řekl. „Ale jsem v pořádku. Opravdu.“ Věděl, že to myslela dobře.
Kapowská se opět usmála. „Nerad lítáte, co? Můj první muž taky nenáviděl letadla. Tvrdil, že ho kurevsky děsí.“ Zakryla si ústa rukou. „Promiňte. Tak to říkal.“
Ozval se známý hlas kapitána, který je jako vždy pozdravil, načež jim potvrdil, že skutečně prolétávají turbulencemi. Než hlášení skončilo, slyšel Tayte to slovo tolikrát, že ho už měl plné zuby, a pokud doposud nevěděl, že turbulence je „stav proudění, ve kterém okamžitá rychlost vykazuje iregulérní a zjevně nahodilé fluktuace“, teď už byl poučen.
Kdo je ten chlap?
Pochopil, že kapitán je zastáncem teorie, že když víte, co se děje, přestanete se bát. Podle Tayta to byl holý nesmysl. Přesně věděl, jak funguje čtyřiačtyřicítka Magnum Drsného Harryho Callahana, přesto by potřeboval čisté spodní prádlo, kdyby mu s ní někdo namířil na hlavu. Když lekce skončila, kapitán se rozloučil otřepanou frází: „Opravdu se není čeho bát…“
Jo, jasně. Tayte si uměl představit, jak se pilot pitomě culí, když to říká.
Další brutální otřes způsobil, že Tayte zaryl nehty zpátky do područek, načež mu na čele vyrazily kapky potu, protože letadlo se nečekaně propadlo. Cítil se lehký, pak opět ztěžknul, jak se tlak vyrovnal. Převrátil se mu žaludek. Do této chvíle si nadával, že odmítl oběd, i když jídlo rozložené před Kapowskou vypadalo dost uboze, teď však byl rád, že to udělal.
Všechno šlo tak dobře.
V jednu chvíli byl velmi blízko skutečnému spánku, do kterého ho ukolébal rytmus hádanek, na něž neznal odpovědi, a opakovaná ujištění, že skutečně má správného Jamese Fairborna, a to navzdory očividným nesrovnalostem. Provedl pečlivý výzkum. Svými nálezy si byl zcela jist, bez ohledu na to, jaké další otázky vyvolávaly. Jedna z nich nyní dominovala nad ostatními, stála jim na ramenou a mávala na něj: Kdo je Susan Fairbornová?
Ze záznamů vydoloval, co mohl, namísto očekávaného Jamese Fairborna, jeho ženy Eleanor a dětí Katherine, Laury a George, ale objevil Jamese, jeho ženu Susan a dvě úplně jiné děti: Alluna a Lowennu. Kopie přepisu v jeho kufříku hovořila jasně. Jamesova svatba se Susan Forbesovou se konala 12. března 1785 a byla nezpochybnitelná. Tak co se stalo se zbytkem rodiny? Proč o nich nejsou žádné záznamy? Proč byl James jediný Fairborne, po kterém zůstala v Anglii nějaká stopa?
Tayte velmi dobře věděl, že se záznamy někdy ztratí nebo jsou údaje nepřesné. Jména mají často chybný pravopis, a to buď proto, že byla zapsána špatně čitelným, osobitým stylem, nebo jednoduše proto, že písař zaznamenal informace špatně. Jakákoli kombinace těchto chyb pátrání ztěžovala; někteří lidé se jednoduše nedali vystopovat. Ale tolik najednou? Že by zůstaly dohledatelné záznamy jen po jedné osobě ze sedmičlenné rodiny? Na Taytův vkus to bylo příliš mnoho náhod najednou, než aby celou věc odepsal jako shodu okolností.
A začalo ho mást ještě něco jiného, už však nedokázal dál jasně uvažovat. Nejenže teď letadlo poskakovalo všemi směry, nesly se jím navíc nepřeslechnutelné rány. Tayte si nevzpomínal, kdy naposledy projevil nějaké náboženské cítění, najednou ho ale napadlo: Dobrý Bože, ať to přežiju! Představil si svého Forda Thunderbird, úplně samotného na cizím parkovišti, a přemítal, jestli ho ještě někdy uvidí.
* * *
O nějaký čas později si Tayte uvědomil, že ho dráždí ještě něco jiného – něco, co nedokázal úplně popsat. Měl pocit, jako by ho do pravé paže píchali injekční stříkačkou, těsně pod ramenem, znovu a znovu a stále silněji, až se pod tíhou těžké jehly, která ho dloubala a dloubala do paže, kolébal ze strany na stranu.
Žádné záznamy… Dloubání bylo stále bolestivější. Co se s nimi stalo? Začínal být nešťastný. Eleanor? Děti? Zalilo ho hluboké zoufalství a cítil, že odpověď nebude dobrá. Znovu ucítil píchnutí, ale už ho nezajímalo. Začal vzlykat nad čirou beznadějí celé věci. Potom přes svůj vzlykot uslyšel další hlas. Chůva?
„Hej!“ Ten hlas znal.
Do paže ho znovu píchla jehla, tentokrát ale spíše připomínala nůž. Paže mu znecitlivěla, něco ji mačkalo a pumpovalo s ní, jako by mu zdravotní sestra chtěla změřit krevní tlak.
„JT… Hej!“
Zoufalství ho opustilo stejně rychle, jako ho ovládlo. S šokem se vrátil zpátky na své sedadlo a k hukotu ventilátorů nad hlavou a k tlumenému chaosu lidí, kteří všude okolo vstávali a drali se jeden přes druhého ke svým taškám ve skříňkách nad sedadly.
„Myslela jsem, že jsme vás ztratili.“ Kapowská seděla na svém sedadle, plná energie a s ostrým nehtem připraveným k dalšímu dloubnutí. „Poslední dvě hodiny jste spal jako mimino. Už jsme tady!“
„Kde?“ Pořád byl omámený těžkým spánkem, do kterého nakonec upadl.
„V Heathrow, hlupáčku! Unikla vám ta nejlepší část.“
„Nejlepší část?“
„Přistání!“
Tayte vydechl a promnul si oči. „Promiňte. Zdál se mi sen.“
„Ach! O někom zvláštním?“
„Ne. Ne, o nikom,“ zakoktal se. „No, možná,“ dodal, protože cítil potřebu opravit se. „Jde o – no, jde o něco, na čem pracuju.“ Vstal, protože už se nemohl dočkat, až z letadla vypadne. „Je to trochu komplikované.“
„Ach, mě si nevšímejte. Já nevyzvídám.“
Pasažéři vystupovali. Tayte se natáhl do skříňky nad sedadly, vytáhl z ní kufřík a doufal, že si cestu užil víc než on. „Můžu vám sundat tašku?“ nabídl se.
„To je od vás milé, opravdu,“ řekla Kapowská. „Ale já cestuju nalehko.“ Sáhla do kapsy saka a vytáhla vizitku. „Kdybyste něco potřeboval, navštivte mě,“ dodala, mrkla a podala mu ji. „Budu ve městě po zbytek týdne.“
Tayte věděl, že nabídku nevyužije, přesto si vizitku vzal. „Díky,“ řekl a schoval ji do kapsy saka, aniž by na ni pohlédl.
Ulička se vylidnila. V letadle už zbylo jen několik lidí. „No, rád jsem vás poznal,“ rozloučil se Tayte. Pak zamířil k východu, pořád napůl spal a sotva dokázal uvěřit tomu, že let je u konce a on přes to žije.
* * *
Venku burácely dieselové motory taxíků. Pršelo, byla zima a vzduch pod střechou zhoustl zápachem výfukových plynů. Tayte zamířil k prvnímu černému taxíku v řadě, otevřel zadní dveře a následoval své kufry dovnitř.
„Nádraží Pad-ding-ton,“ řekl a donutil se použít neutrální přízvuk, který zněl až příliš foneticky korektně.
Taxikář se na něj trochu zmateně zadíval. „Paddington?“
„Správně – Paddington.“
„Víte, že vlakem jste tam za polovinu času a třetinovou cenu, že jo?“
„Ne, to jsem nevěděl. Je hezké, že mi to říkáte, už jsem ale tady.“
„Dobrá, kámo. Jsou to vaše prachy.“
Taxikář se otočil zpátky k volantu a zmáčkl několik tlačítek na taxametru.
Tayte pohlédl na hodinky. „Potřebuju stihnout spoj ve tři čtvrtě na dvanáct.“
„Žádný problém, kámo. Až vyjedeme z letiště, provoz se zklidní.“
Tayte se opřel a natáhl si nohy, po letu byl totiž stále napjatý. Odraz v okně ho upozornil, že nepotřebuje jen ostříhat, nýbrž i oholit, venku však byla příliš velká tma, než aby něco viděl: auta, šedé budovy, obrysy stromů, všechno se slilo ve vlhké stíny za světly po uličních lamp. A když tam tak seděl a poslouchal, jak motor cvaká a hučí a pneumatiky sviští na asfaltu, začal znovu rozebírat, co ho tak mátlo.
Zvážil fakta. James Fairborne se znovu oženil. Otázka zněla: proč? A sotva rok po připlutí do Anglie? Rozvod se zdál nepravděpodobný, i když ne nemožný. Proč by s ním ale Eleanor jezdila, kdyby se jejich vztah rozpadal? A pak tu byl fakt, že neexistovaly žádné záznamy o Eleanor a dětech a ani o Jamesově sestře Claře a jejím manželovi, Jacobu Danielsovi. Žádné úmrtní ani oddací listy, a ani nic v IGI – v Mezinárodním genealogickém indexu, známém taky jako FamilySearch. Podle historických záznamů jednoduše všichni zmizeli.
Věděl jistě, že Betsy Ross doplula do Anglie. Dorazil sem James Fairborne, což jako důkaz stačilo, a nic v Lloydově rejstříku lodní dopravy nenaznačovalo, že by Betsy Ross cestu nedokončila. Starosti mu ale dělalo, že ve Falmouthu o brize žádné informace neměli; v lodním indexu nestálo nic o tom, kdy připlula. Jistě věděl pouze to, že loď vyplula v srpnu 1783 z Bostonu a James Fairborne byl pochován ve farnosti Mawnan v Cornwallu v Anglii roku 1829, a to poté, co tam žil dlouhých čtyřicet šest let a zemřel v nadprůměrně vysokém věku jednaosmdesáti let.
Tayte dokonce zvážil možnost, že rodina zemřela na moři, že všechny kromě Jamese sklátila nemoc nebo zahynuli při nehodě, dobře totiž věděl, že jen polovina podobných úmrtí byla nahlášena. Tímto směrem se ale daleko nedostal, protože zjistil, že záznamy o narozeních, manželstvích a úmrtích na moři před rokem 1800 vedlo jen několik britských přístavů a Falmouth k nim nepatřil.
Čím hlouběji do minulosti člověk šel, tím méně informací nacházel. Taytovi však připadalo jako příliš velká náhoda, že nenašel o nikom z nich žádné záznamy, začínal proto tušit, že si s minulostí někdo pohrál, schoval ty lidi a odvedl velmi dobrou práci. Ale proč? Zoufalství, které ho ovládlo při snění v letadle, mu naznačilo, že Eleanor a děti nepotkalo nic dobrého. V tu chvíli si neuměl představit nic jiného, co by vysvětlilo, proč se James znovu oženil.
„Já nikdy v Americe nebyl,“ ozval se taxikář a vytrhl Tayta z úvah. „Odkud jste?“
„Z Washingtonu D. C., domova Redskins.“
„Ach, to znám.“ Odmlčel se. „Co znamená D. C.?“
„District of Columbia. Leží mezi Richmondem a Baltimorem.“
Taxikář vrtěl hlavou, ještě než Tayte větu dořekl. „Neznám, promiňte.“
„Dvě stě mil na jihozápad od New Yorku?“ nadhodil Tayte, protože ho napadlo, že všichni snad vědí, kde leží New York.
„Ach, New York, New York. Jo, o tom jsem slyšel… Město se dvěma jmény!“
„Přesně ten.“ Tayte žasl.
Zastavili u kruhového objezdu a Taytovi se zdálo, že přes cvakání blinkru slyší smích. Potom znovu vyrazili a odřízli cestu bílé dodávce. Zadní okno taxíku ozářil záblesk světlometů a noc prořízly vzdálené nadávky.
Taxikář zavrtěl hlavou, když se dodávka prohnala kolem. „Už si ale nepamatuju, kdo tu písničku nazpíval,“ řekl a nehodu, k níž málem došlo, už očividně vypustil z hlavy. Ve zpětném zrcátku zachytil Taytův pohled. „Tu o New Yorku?“
Tayte kývl. „Jasně.“ Tón jeho hlasu napovídal, že souhlasí, myslí ale na něco jiného. Touhle cestou dál nepůjde. Potom se zpoza přepážky před ním ozvalo tiché pobrukování, které se jen z poloviny trefovalo do noty a rychle zesílilo v tu nejhorší verzi disco hitu Gerarda Kennyho z roku 1978, New York, New York, jakou kdy Tayte slyšel. Nemohl uvěřit tomu, že se taxikář dal do zpěvu.
Je milé vidět šťastného muže při práci, pomyslel si a uvelebil se na sedadle. Usmál se pro sebe a doufal, že za zábavu nezaplatí nic navíc.
