Emmu zaujala každá loď, na jejíž přídi se třepetala kanadská vlajka. Přečetla si jméno na trupu a teprve potom se jí pulz vrátil k normálu.
Když se na plavidlo zadívala tentokrát, srdce se jí rozběhlo dvakrát rychleji. Znovu zkontrolovala jméno, které asi nikdy nezapomene. Stála na nábřeží a dívala se, jak dva remorkéry, jejichž komíny chrlily oblaka černého kouře, namáhavě vlečou prorezavělou nákladní loď zátokou do její konečné destinace.
Otočila se, ale když došla do části loděnice, kde se likvidovala vyřazená plavidla, nemohla se ubránit myšlenkám na možné následky pokusu odhalit po tolika letech pravdu. Jistě by bylo rozumnější, kdyby se vrátila do své kanceláře, než aby se přehrabovala v minulosti… ve vzdálené minulosti.
Neotočila se však a zamířila rovnou do předákovy kanceláře, jako kdyby vykonávala obvyklou ranní obchůzku. Vešla do upraveného železničního vagonu a ulevilo se jí, když zjistila, že tam Frank není, jenom sekretářka bušící do psacího stroje. Okamžitě přestala, když spatřila předsedkyni správní rady.
„Pan Gibson tu bohužel není, paní Cliftonová. Mám se po něm podívat?“
„Ne, to nebude nutné,“ odpověděla Emma a zadívala se na velkou tabuli s rozvrhem prací. Její nejhorší obavy se naplnily. Demolice lodě Javorový list již byla naplánována a práce měly začít příští úterý. Alespoň má trochu času na rozmyšlenou, zda upozornit Harryho, nebo to jako admirál Nelson pominout. Jestli ale Harry zjistí, že se Javorový list vrátil na místo zrození, aby zde našel svůj hrob, a zeptá se jí, zda o tom věděla, nedokáže mu lhát.
„Pan Gibson se určitě za pár minut vrátí, paní Cliftonová.“
„Nedělejte si starosti, není to důležité. Ale požádala byste ho, aby se u mě zastavil, až půjde kolem mé kanceláře?“
„Můžu mu říct kvůli čemu?“
„On už bude vědět.“
* * *
Karin hleděla oknem na krajinu, která kolem ní ubíhala, jak vlak supěl k Truru. Její myšlenky se však toulaly jinde, protože se snažila vyrovnat s barončinou smrtí.
Se Cynthií Forbes-Watsonovou nemluvila již několik měsíců a MI6 ji v roli Karinina řídícího důstojníka zatím nenahradila. Ztratili o ni zájem? Cynthia jí dlouho nepředložila žádnou důležitou informaci, aby ji předala Pengellymu, a jejich schůzky v čajovně byly čím dál méně časté.
Pengelly jí naznačil, že ho zanedlouho čeká návrat do Moskvy. Už aby to bylo, pomyslela si. Dělalo se jí zle, že musí Gilese neustále zrazovat, vždyť to byl jediný muž, kterého v životě milovala, a unavovalo ji pořád cestovat do Cornwallu pod záminkou otcovy návštěvy. Pengelly byl její nevlastní otec. Nenáviděla ho. Modlila se, aby se za něj její matka neprovdala. Když se pak ale matka stala paní Pengellyovou, Karin si uvědomila, že by mohla toho stranického úředníka využít k tomu, aby jí pomohl uniknout ze spárů režimu, jímž opovrhovala ještě víc než Pengellym, pokud to vůbec bylo možné. A pak se seznámila s Gilesem Barringtonem, který jí to všechno umožnil, protože se do ní zamiloval.
Vztekala se sama na sebe, že se nedokázala Gilesovi svěřit s pravým důvodem, proč tak často pije s baronkou čaj ve Sněmovně lordů. Když je teď ale Cynthia mrtvá, už mu nemusí lhát. Jestli však Giles někdy zjistí pravdu, uvěří jí, že unikla z tyranie východního Berlína jen proto, že chtěla žít s ním? Nenavykládala mu už příliš mnoho lží?
Když vlak vjížděl na nádraží v Truru, modlila se, aby to bylo naposled.
* * *
„Jak dlouho už pro firmu pracujete, Franku?“ zeptala se Emma.
„Skoro čtyřicet let, madam. Sloužil jsem vašemu otci a předtím dědečkovi.“
„Takže příběh Javorového listu určitě znáte.“
„Stalo se to, ještě než jsem k vám nastoupil, madam, ale všichni v loděnici ho znají, i když o něm málokdo mluví.“
„Chci vás požádat o laskavost, Franku. Mohl byste dát dohromady malou partu chlapů, kterým můžete důvěřovat?“
„Mám dva bráchy a bratrance, kteří nepracovali pro nikoho jiného než Barringtonovy.“
„Bude potřeba, aby přišli v neděli, kdy je loděnice zavřená. Zaplatím jim dvojnásobné přesčasy, v hotovosti, a za dvanáct měsíců se můžou těšit na slušné prémie, ale pouze tehdy, když se nikdo nedozví, jakou práci tady v ten den dělali.“
„To je velice štědrá nabídka, madam,“ mínil Frank a dotkl se prstem štítku čepice.
„Kdy budou moci začít?“
„Příští neděli odpoledne. Loděnice bude zavřená až do úterka. V pondělí jsou bankovní prázdniny.“
„Uvědomujete si, že jste se mě nezeptal, jakou práci po vás chci?“
„Není třeba, madam. Když ale ve dvojitém dnu najdeme, co tam hledáte, co bude potom?“
„Nepřeji si nic jiného, než aby byly ostatky Arthura Cliftona křesťansky pohřbeny.“
„A když nic nenajdeme?“
„Pak to bude tajemství, které si nás pět odnese do hrobu.“
* * *
Karinin nevlastní otec otevřel přední dveře a přivítal ji neobvykle vřelým úsměvem.
„Mám pro tebe dobré zprávy,“ oznámil, jen co vešli do domu, „ale musím s nimi ještě počkat.“
Že by moje noční můra konečně skončila? blesklo Karin hlavou. Pak spatřila na kuchyňském stole výtisk The Times otevřený na stránce s nekrology. Vytřeštila oči na důvěrně známý obličej – fotografii baronky Forbes-Watsonové – a uvažovala, zda je to pouhá náhoda, anebo ji chce Pengelly vyprovokovat.
Nad kávou nemluvili o ničem důležitém, ale Karin si nemohla nevšimnout tří kufrů u dveří, které zvěstovaly bezprostřední odjezd. Obavy v ní sílily s každou minutou, kdežto Pengelly zůstával na její vkus až nepřirozeně klidný a přátelský. Jak tomu říkají vojáci? Radost z demobilizace?
„Teď bychom si měli promluvit o něčem vážnějším,“ prohodil a přitiskl si prst na rty. Vyšel do haly a sundal z věšáku u dveří těžký kabát. Karin chvíli uvažovala, že uteče, ale kdyby to udělala a on jí jenom chtěl oznámit, že se vrací do Moskvy, její krytí by se provalilo. Pomohl jí do pláště a doprovodil ji ven.
Karin udivilo, že ji pevně uchopil za paži a téměř ji vlekl pustou a prázdnou ulicí. Jindy se do sebe zavěsili, aby na kolemjdoucí působili dojmem otce a dcery, dnes však ne. Rozhodla se, že kdyby někoho potkali, třeba i starého plukovníka, zastavila by se a oslovila ho, protože věděla, že Pengelly by neriskoval odhalení v přítomnosti svědka. Jako každý špion se domníval, že všichni ostatní jsou také špioni.
Pengelly dál žoviálně tlachal o ničem, což naprosto neodpovídalo jeho charakteru. Karin se zmocnily ještě silnější obavy, vystrašeně těkala očima na všechny strany, ale za tak bezútěšně zamračeného dne se nikomu na procházku nechtělo.
Došli na kraj lesa a Pengelly se jako vždycky rozhlédl, jestli je někdo nesleduje. Kdyby ano, vrátili by se stejnou cestou do domku. Dnes odpoledne však široko daleko nikoho neviděl.
Přestože nebyly ani čtyři hodiny, začínalo se smrákat a šero s každou minutou houstlo. Sevřel jí paži ještě silněji a oba sešli ze silnice na pěšinu mezi stromy. Jeho hlas se změnil, jako by chtěl napodobit studený večer.
„Jistě ráda uslyšíš, Karin,“ křestním jménem ji ještě nikdy při služební schůzce neoslovil, „že mě povýšili a brzy se vrátím do Moskvy.“
„Blahopřeji, soudruhu. Zasloužená odměna.“
Nepovolil sevření. „Toto je tedy naše poslední setkání,“ pokračoval. Mohla by snad doufat, že…? „Maršál Koševoj mi ale svěřil poslední úkol.“ Jeho povahu neupřesnil, jako kdyby jí chtěl dát čas na úvahy. Pronikli hlouběji do lesa a obklopilo je tak husté šero, že Karin neviděla ani na dva yardy před sebe. Pengelly však jako by přesně věděl, kam míří – jako kdyby si tu nacvičil každý krok.
„Náčelník kontrašpionáže,“ řekl klidně, „konečně odhalil zrádce v našich řadách, osobu, která dlouhé roky zrazovala vlast. Byl jsem vybrán, abych vykonal spravedlivý trest.“
Pevný stisk nenadále povolil a Pengelly ji pustil. První instinkt velel Karin rozběhnout se, ale agent si místo zvolil opravdu dobře. Za zády měla shluk stromů, vpravo opuštěný cínový důl, vlevo úzkou pěšinu, kterou ve tmě sotva rozeznala, a nad ní se tyčil Pengelly, klidný, ale maximálně soustředěný.
Z kapsy pláště pomalu vytáhl pistoli a výhružně ji držel ve svěšené ruce. Doufal snad, že se Karin dá na útěk, aby potřeboval víc než jednu kulku, než ji zabije? Ona však stála nehnutě jako socha.
„Jsi zrádce,“ ucedil Pengelly, „který poškodil naši věc vážněji než kterýkoliv agent v minulosti. Proto musíš zemřít smrtí zrádce.“ Krátce mrkl k zavřenému cínovému dolu. „Vrátím se do Moskvy mnohem dřív, než objeví tvé tělo – pokud ho vůbec objeví.“
Pomalu zvedl zbraň do úrovně Karininých očí. Její poslední myšlenka, než stiskl spoušť, patřila Gilesovi.
Lesem zazněla ozvěna jediného výstřelu a hejno vyplašených špačků vzlétlo vysoko do vzduchu, zatímco se její tělo kácelo k zemi.
* * *
Číslo šest stisklo spoušť. Kulka opustila ústí hlavně pušky rychlostí dvě stě dvanáct mil v hodině, zasáhla cíl několik palců pod klíční kostí a okamžitě ho zabila.
Druhá kulka se zaryla do stromu pár kroků od místa, kde obě těla padla. Okamžik poté vyběhlo z podrostu u opuštěného cínového dolu pět příslušníků pluku SAS a obklopilo ležící. Působili jako dokonale sehraný tým mechaniků formule 1 při zastávce v boxech, každý parašutista plnil bez ptaní a zbytečných řečí přidělený úkol.
Číslo jedna, poručík, jenž družstvu velel, zvedl Pengellyho zbraň a vložil ji do plastového sáčku. Pětka, lékař, poklekl vedle ženy a nahmatal pulz – nitkovitý, ale srdce dosud tlouklo. Zřejmě při zvuku prvního výstřelu omdlela, proto se odsouzenci před popravčí četou přivazují ke kůlu.
Čísla dvě a tři, oba desátníci, neznámou ženu zvedli, opatrně ji položili na nosítka a odnesli ji na mýtinu vzdálenou asi sto yardů, kde čekala helikoptéra s roztočenými rotory. Jakmile nosítka upevnili v kabině, nastoupil do vrtulníku zdravotník, číslo pět, a posadil se vedle pacientky. Jen co si zacvakl bezpečnostní pás, helikoptéra se odlepila od země. Lékař znovu zkontroloval pulz – byl o něco stabilnější.
Na zemi zatím číslo čtyři, seržant a rohovnický šampion pluku v těžké váze, zvedl druhé tělo a přehodil si je přes rameno jako pytel brambor, pak se lehkým poklusem připojil ke svým spolubojovníkům. Mířil opačným směrem, věděl však, proč to dělá.
Za okamžik se objevil druhý vrtulník a začal kroužit na místě, silným reflektorem osvětloval místo činu. Číslům dvě a tři skončila služba u nosítek a oba muži se připojili k číslu šest, odstřelovači, jenž zatím sešplhal ze stromu s puškou zavěšenou přes rameno. Všichni tři pak začali hledat dvě vypálené střely.
První se zaryla do země jen několik yardů od místa, kde padl mrtvý Pengelly. Odstřelovač, jenž sledoval její trajektorii, ji našel prakticky hned. Všichni příslušníci družstva měli bohaté zkušenosti v pátrání po stopách odražených kulek a reziduích střelného prachu, ale hledání druhého projektilu jim trvalo déle. Spatřil ho mladší desátník, který se účastnil teprve druhé ostré akce, a ihned zvedl ruku. Nožem vydlabal kulku zarytou do kmene stromu a předal ji číslu jedna. Velitel vložil předmět doličný do jiného plastového sáčku – skončí jako suvenýr v plukovní jídelně, kam neměli hosté přístup. Mise splněna.
Čtyři muži se pak rozběhli kolem starého cínového dolu k mýtině a vynořili se z lesa ve chvíli, kdy druhá helikoptéra právě přistávala. Poručík počkal, až se všichni jeho lidé vyšplhají na palubu, pak nasedl vedle pilota a přitáhl si bezpečnostní pás. Když se vrtulník odlepil od země, zmáčkl stopky.
„Devět minut třiačtyřicet sekund, docela přijatelné,“ křikl do řevu roztočeného rotoru – ujistil svého velícího důstojníka, že operace skončí úspěšně a nepotrvá déle než deset minut. Podíval se na terén pod sebou a s uspokojením konstatoval, že kromě několika otisků nohou, které spláchne nejbližší déšť, po sobě nezanechali žádné stopy. Pokud by si někdo z místních všiml dvou helikoptér, které odlétaly každá jiným směrem, bral by to jako součást dalšího z mnoha cvičení – základna RAF Bodmin se rozkládala jen dvacet mil daleko a letecké operace se staly součástí každodenního života obyvatel okolních městeček a vesnic.
Jeden z místních občanů však věděl přesně, co se tu odehrává. Plukovník námořní pěchoty ve výslužbě Henson telefonoval na leteckou základnu jen několik vteřin poté, co Pengelly vyšel ze svého domku a pevně svíral dceřinu paži. Podle instrukcí vytočil číslo, na které měl volat, kdyby se domníval, že mladé ženě hrozí nebezpečí. Netušil, kdo je na druhém konci linky, a řekl jediné slovo, „laskavec“, než se spojení přerušilo. Uplynulo čtyřicet osm vteřin a do vzduchu se vznesly dvě helikoptéry.