„Jmenuji se Harry Clifton.“
„Jasně, a já jsem Clark Gable,“ řekl detektiv Kolowski a zapálil si cigaretu.
„Ne,“ namítl Harry, „vy mě nechápete. Došlo k hroznému omylu. Já jsem Harry Clifton, Angličan z Bristolu. Sloužil jsem na stejné lodi jako Tom Bradshaw.“
„To si schovej pro svého právníka,“ odbyl ho detektiv. Mocně potáhl z cigarety a vyplnil malou celu mračnem kouře.
„Nemám právníka,“ protestoval Harry.
„Kdybych se já dostal do takového maléru jako ty, brachu, napadlo by mě, že moje jediná naděje asi spočívá v Seftonu Jelksovi, pokud by se postavil na mou stranu.“
„Kdo je Sefton Jelks?“
„Možná jsi o nejostřejším obhájci v New Yorku neslyšel,“ řekl detektiv, a zároveň vypustil z úst další oblak kouře, „ale má s tebou smluvenou schůzku na zítřek v devět hodin ráno a Jelks neopouští svou kancelář, pokud nemá zaplaceno dopředu.“
„Ale…,“ začal Harry, zatímco Kolowski zabušil dlaní na dveře cely.
„Takže až se zítra ráno Jelks dostaví,“ pokračoval Kolowski, aniž by vzal na vědomí Harryho pokus něco říct, „měl by sis raději vymyslet přesvědčivější historku, než že jsme zatkli nesprávného člověka. Imigračnímu úředníkovi ses představil jako Tom Bradshaw, a jestliže to stačilo jemu, bude to stačit i soudci.“
Dveře cely se rázně otevřely, ale ještě předtím vyfoukl detektiv další kouřovou clonu, která Harryho donutila rozkašlat se. Bez dalšího slova vykročil Kolowski do chodby a práskl za sebou dveřmi. Harry se skácel na pryčnu připevněnou ke zdi a položil hlavu na polštář tvrdý jako kámen. Zadíval se do stropu a začal přemýšlet, jak se stalo, že se ocitl v policejní cele na opačném konci světa obviněný z vraždy.
* * *
Dveře se otevřely dlouho předtím, než se ranní světlo mohlo prodrat přes okenní mříže do cely. Vzdor časné hodině byl Harry zcela vzhůru.
Dovnitř vešel dozorce s tácem jídla, které by Armáda spásy nenabídla ani potulnému žebrákovi. Muž jej položil na malý dřevěný stolek a beze slova odešel.
Harry věnoval jídlu jen jeden pohled a začal přecházet sem a tam. S každým krokem sám sebe víc a víc ujišťoval, že jakmile panu Jelksovi objasní důvod, proč si zaměnil jméno s Tomem Bradshawem, záležitost se brzy vyřeší. Rozhodně nejhorším trestem, který by mu mohli vyměřit, by byla deportace, a vzhledem k tomu, že pořád měl v úmyslu vrátit se do Anglie a nastoupit k námořnictvu, všechno se shodovalo s jeho původním plánem.
Ráno v osm hodin padesát pět minut seděl Harry na kraji pryčny a netrpělivě očekával příchod pana Jelkse. Masivní železné dveře se otevřely až dvanáct minut po deváté. Harry vyskočil, zatímco dozorce se postavil na jednu stranu, aby umožnil vstoupit elegantnímu muži se stříbrnými vlasy. Harry odhadoval, že bude asi stejně starý jako jeho dědeček. Pan Jelks měl na sobě tmavomodrý proužkovaný oblek s dvouřadovým zapínáním, bílou košili a pruhovanou kravatu. Unavený výraz tváře prozrazoval, že ho nemůže celkem nic překvapit.
„Dobré ráno,“ pozdravil s nepatrným úsměvem. „Jmenuji se Sefton Jelks. Jsem starší partner advokátní kanceláře Jelks, Myers & Abernathy a moji klienti pan a paní Bradshawovi mě požádali, abych vás zastupoval v nadcházejícím soudním přelíčení.“
Harry pokynul Jelksovi k jediné židli v cele, jako by to byl starý přítel, jenž se u něj zastavil na šálek čaje ve studovně na oxfordské univerzitě. Sám se usadil na pryčnu a díval se, jak právník otevírá aktovku, vytahuje z ní žlutý notes a pokládá jej na stůl.
Jelks vytáhl z vnitřní kapsy saka pero a řekl: „Snad byste mohl začít tím, že mi povíte, kdo jste, poněvadž oba víme, že nejste poručík Bradshaw.“
Pokud advokáta Harryho příběh překvapil, nedal to žádným způsobem najevo. Se skloněnou hlavou si pečlivě zapisoval poznámky do žlutého notesu, zatímco Harry vysvětloval, jak došlo k tomu, že se ocitl na noc v policejní cele. Když skončil, domníval se, že jeho problémům odzvonilo, jelikož má na své straně takového právníka – tedy do té doby, než uslyšel Jelksovu první otázku.
„Říkáte, že ještě na palubě Kansaské hvězdy jste napsal své matce dopis, v němž vysvětlujete, proč jste na sebe vzal identitu Toma Bradshawa?“
„Ano, to jsem udělal, pane. Nechtěl jsem, aby matka zbytečně trpěla, ale zároveň jsem potřeboval, aby pochopila, proč jsem se uchýlil k tak radikálnímu rozhodnutí.“
„Ano, chápu, proč jste se mohl domnívat, že změnou identity vyřešíte všechny své momentální problémy, a přitom vás nenapadlo, že se tím můžete ocitnout v celém soukolí ještě větších komplikací,“ poznamenal Jelks. Jeho další otázka Harryho překvapila ještě víc. „Vzpomínáte si na obsah toho dopisu?“
„Jistěže. Psal a přepisoval jsem ho tolikrát, že ho můžu zreprodukovat téměř slovo od slova.“
„Tak mi tedy dovolte, abych otestoval vaši paměť,“ vyzval ho Jelks, bez dalšího slova vytrhl list ze žlutého zápisníku a spolu s plnicím perem jej podal Harrymu.
Harry chvíli přemýšlel, aby si vybavil přesná slova, a pak se pustil do psaní dopisu.
Nejdražší maminko,
udělal jsem vše, co bylo v mých silách, abych se ujistil, že tento dopis obdržíš dříve, než ti někdo stačí říct, že jsem zahynul na moři.
Jak ukazuje datum tohoto dopisu, nezemřel jsem při potopení Devonianu dne 4. září. Ve skutečnosti mě vylovil z vody námořník z americké lodi a díky němu stále žiji. Naskytla se mi však nečekaná možnost vzít na sebe totožnost jiného člověka a já jsem to ochotně udělal v naději, že tím zbavím Emmu řady problémů, které jsem jí a Barringtonovým za ty roky nevědomky způsobil.
Je důležité, abys pochopila, že má láska k Emmě nepominula, to v žádném případě. Nevěřím, že ještě někdy prožiji takovou lásku. Cítím však, že nemám právo od ní očekávat, že se po zbytek života upne k marné naději, že se mi snad někdy v budoucnu podaří dokázat, že Hugo Barrington není mým otcem a že jsem ve skutečnosti synem Arthura Cliftona. Takto bude Emma moci alespoň uvažovat o budoucnosti po boku někoho jiného. Závidím tomu muži.
Chystám se vrátit do Anglie první dostupnou lodí, takže pokud náhodou dostaneš nějaké zprávy od Toma Bradshawa, můžeš mít za to, že jsou ode mne.
Spojím se s Tebou hned, jak se vylodím v Bristolu, ale moc tě prosím, abys do té doby zachovala mé tajemství stejně neochvějně, jako jsi tak dlouho uchovávala to svoje.
Tvůj milující syn
Harry
Když Jelks dopis dočetl, znovu Harryho zaskočil. „Odeslal jste ten dopis osobně, pane Cliftone?“ zeptal se. „Nebo jste tu odpovědnost přenechal někomu jinému?“
Harry poprvé pocítil podezření a rozhodl se nepřiznat, že o doručení dopisu matce požádal doktora Wallaceho, až se za dva týdny vrátí do Bristolu. Obával se, že Jelks by mohl doktora Wallaceho přesvědčit, aby mu list předal, a matka by pak neměla žádnou šanci dozvědět se, že její syn je stále naživu.
„Poslal jsem ten dopis, když jsem vystoupil na břeh,“ řekl.
Postarší advokát si dal s odpovědí chvíli načas. „Máte nějaký důkaz, že jste Harry Clifton, a nikoli Thomas Bradshaw?“
„Ne, pane, to nemám,“ odpověděl bez váhání. Bolestně si uvědomil, že nikdo na palubě Kansaské hvězdy neměl žádný důvod nevěřit, že on je Tom Bradshaw, a jediní lidé, kteří by mohli jeho příběh ověřit, se nacházejí na druhé straně Atlantiku, více než tři tisíce mil daleko, a nepotrvá dlouho, než se všichni dozvědí, že Harry Clifton zahynul na moři.
„Možná že bych vám dokázal pomoct, pane Cliftone. Za předpokladu, že si stále přejete, aby slečna Emma Barringtonová věřila, že jste mrtvý. Pokud je tomu tak,“ řekl Jelks s neupřímným úsměvem ve tváři, „mohl bych snad navrhnout řešení vašeho problému.“
„Řešení?“ podivil se Harry a poprvé se zatvářil optimisticky.
„Ale pouze, pokud se cítíte schopen ponechat si totožnost Thomase Bradshawa.“
Harry mlčel.
„Kancelář státního zástupce došla k závěru, že obvinění proti Bradshawovi je postaveno přinejlepším na nepřímých důkazech a jediný přímý důkaz, o který se opírá, je ten, že druhý den poté, co byla vražda spáchána, odjel ze země. Protože jsou si vědomi slabin tohoto případu, souhlasí se změnou klasifikace obvinění z vraždy, pokud byste byl ochoten přiznat vinu za menší přestupek, kterým je dezerce v době služby v ozbrojených silách.“
„Ale proč bych k tomu dával souhlas?“ zeptal se Harry.
„Napadají mě tři dobré důvody,“ opáčil Jelks. „Zaprvé, pokud to neuděláte, pravděpodobně strávíte šest let za mřížemi za vstup na půdu Spojených států pod falešnou záminkou. Zadruhé, zůstanete v anonymitě, takže Barringtonova rodina nebude mít žádný důvod věřit, že jste stále naživu. A zatřetí, rodina Bradshawova je ochotná zaplatit vám deset tisíc dolarů, jestliže zaujmete místo jejich syna.“
Harry si okamžitě uvědomil, že toto by byla příležitost vynahradit matce všechny oběti, které kvůli němu během let podstoupila. Tak velká suma peněz by jí změnila život a umožnila by jí uniknout z malého řadového domku ve Still House Lane, na jehož dveře týden co týden klepe výběrčí nájemného. Mohla by dokonce přemýšlet o výpovědi ze zaměstnání servírky v hotelu Grand a začít vést pohodlnější život, i když o tom Harry velmi pochyboval. Dříve však, než přistoupil na Jelksovy plány, chtěl znát odpovědi na několik otázek.
„Proč by Bradshawovi byli ochotni uchýlit se k takovému podvodu, když teď už musí určitě vědět, že jejich syn zahynul na moři?“
„Paní Bradshawová si zoufale přeje očistit Thomasovo jméno. Nikdy se nesmíří s faktem, že jeden z jejích synů možná zabil druhého.“
„Takže z toho je Tom obviněný – z bratrovraždy?“
„Ano, ale jak už jsem říkal, důkazy jsou chabé a založené na nepřímých indiciích, a u soudu jistě neobstojí. Proto je kancelář státního zástupce ochotna obvinění stáhnout, ovšem jen pod podmínkou, že přiznáme menší provinění, a tím je dezerce.“
„A jak dlouhý by byl můj trest, pokud bych na to přistoupil?“
„Státní zástupce souhlasil, že doporučí soudci, abyste byl uvězněn na jeden rok, takže při dobrém chování byste mohl vyjít na svobodu za šest měsíců; docela slušné vylepšení proti šesti letům, která vás čekají, pokud budete trvat na tom, že jste Harry Clifton.“
„Ale v momentě, kdy vkročím do soudní síně, se zákonitě objeví někdo, komu dojde, že já nejsem Bradshaw.“
„To je nepravděpodobné,“ oponoval Jelks. „Rodina Bradshawova pochází ze Seattlu na západním pobřeží, a i když jsou zámožní, do New Yorku přijíždějí zřídkakdy. Thomas vstoupil do námořnictva jako sedmnáctiletý, a jak víte z vlastní zkušenosti, v Americe se poslední čtyři roky neukázal. A pokud přiznáte vinu, zdržíte se v soudní síni jen dvacet minut.“
„Ale když otevřu ústa, nepozná každý, že nejsem Američan?“
„Proto nebudete otvírat ústa, pane Cliftone.“ Zdálo se, že uhlazený advokát má odpověď na všechno. Harry se pokusil o další trik.
„V Anglii se soudních přelíčení souvisejících s vraždou vždycky účastní davy novinářů a veřejnost čeká ve frontě před soudní síní od časných ranních hodin v naději, že aspoň krátce zahlédne obžalovaného.“
„Pane Cliftone, v New Yorku momentálně probíhá čtrnáct soudních přelíčení souvisejících s vraždou, včetně notoricky známého ,nůžkového útočníka‘. Pochybuji, že k tomuto případu bude přizván byť jen začátečnický reportér.“
„Potřebuji nějaký čas na rozmyšlenou.“
Jelks mrkl na hodinky. „Na poledne jsme objednáni k soudci Atkinsovi, takže máte jen něco přes hodinu, abyste se rozmyslel, pane Cliftone.“ Zavolal na dozorce, aby otevřel dveře cely. „Kdybyste se snad rozhodl mé nabídky nevyužít, přeji vám hodně štěstí, protože už se neuvidíme,“ dodal a vyšel z cely.
Harry seděl na kraji pryčny a uvažoval o nabídce Seftona Jelkse. Ačkoliv nepochyboval o tom, že šedovlasý obhájce se řídí vlastním pořadem jednání, šest měsíců se zdálo být mnohem přijatelnějších než šest let, a na koho jiného se může obrátit, když ne na tohoto ostříleného advokáta? Harry si toužebně přál, aby mohl na chvíli zaskočit do kanceláře sira Waltera Barringtona a požádat ho o radu.
* * *
O hodinu později dostal Harry, oděný v tmavomodrém obleku, krémové košili, naškrobeném límečku a proužkované kravatě, na ruce želízka, byl eskortován z cely do vězeňského vozu a pod dohledem ozbrojeného strážce odvezen do budovy soudu.
„Nikdo nesmí uvěřit, že jste schopen spáchat vraždu,“ prohlásil Jelks poté, co se do Harryho cely dostavil krejčí s půl tuctem obleků, košil a s barevnou směsicí kravat, z nichž si měl vybrat.
„To opravdu nejsem,“ připomenul mu Harry.
Harry se znovu setkal s Jelksem v chodbě. Obhájce ho obdařil stejným úsměvem, pak prošel lítacími dveřmi a dál si bez zastavení razil cestu prostřední uličkou, dokud nedošel ke dvěma prázdným místům u stolu pro právního zástupce obhajoby.
Jakmile se Harry usadil na své místo a byla mu odstraněna pouta, rozhlédl se po téměř prázdné místnosti. Jelks měl pravdu. Zdálo se, že o případ se zajímá pouze několik zástupců veřejnosti, a rozhodně žádný tisk. Pro ně to musela být jen další tuzemská vražda, kde se dalo čekat, že obžalovaný bude zproštěn viny; žádné titulky typu „Kain a Ábel“, když se u soudu číslo čtyři nedalo počítat s elektrickým křeslem.
Jakmile první úder zvonu ohlásil poledne, na opačném konci místnosti se otevřely dveře a objevil se soudce Atkins. Kráčel pomalu přes soudní síň, vystoupal po schůdkách a zaujal místo za pultíkem na vyvýšeném pódiu. Potom kývl k vrchnímu státnímu zástupci, jako by přesně věděl, co se chystá říct.
Mladý právník povstal zpoza stolu žalobce a vysvětlil, že stát zruší obvinění z vraždy, ale bude stíhat Thomase Bradshawa za dezerci z námořnictva Spojených států. Soudce přikývl a obrátil pozornost k panu Jelksovi, který ve správný okamžik vstal.
„A jak se váš klient staví k druhému obvinění, z dezerce?“
„Vinen,“ řekl Jelks. „Já doufám, že Vaše Ctihodnost projeví v této věci vůči mému klientovi shovívavost, protože vám nemusím připomínat, pane, že toto je jeho první provinění, a před tímto netypickým selháním měl trestní rejstřík zcela čistý.“
Soudce Atkins se zamračil. „Pane Jelksi,“ začal, „někteří lidé se mohou domnívat, že v případě důstojníka, který slouží své zemi, je dezerce stejně ohavný zločin jako vražda. Jsem si jist, že vám nemusím připomínat, že až donedávna by se za takový delikt váš klient ocitl před popravčí četou.“
Harry se podíval na Jelkse, jenž nespouštěl oči ze soudce, a udělalo se mu špatně.
„S přihlédnutím k tomu,“ pokračoval Atkins, „odsuzuji poručíka Thomase Bradshawa k šesti letům odnětí svobody.“ Udeřil soudcovským kladívkem a řekl: „Další případ,“ než Harry dostal příležitost protestovat.
„Říkal jste mi…,“ začal Harry, ale Jelks už se ke svému bývalému klientovi otočil zády a odcházel. Harry se za ním zrovna chtěl rozběhnout, když ho dva strážci popadli za paže, vrazili mu je za záda a rychle nasadili odsouzenému zločinci pouta. Potom ho odvedli přes soudní síň ke dveřím, jichž si Harry předtím nevšiml.
Ohlédl se a uviděl, jak si Sefton Jelks potřásá rukou s mužem středního věku, jenž mu zjevně blahopřál k dobře odvedené práci. Kde už ten obličej Harry viděl? A pak mu to došlo – musí to být otec Toma Bradshawa.
