Nad okrajem závrtu Olipa se objevilo Comodo a tvrdohlavě se vzpíralo silnému větru, který to dnes vytáhl na pětačtyřicet kilometrů v hodině. Olipa patřila mezi menší závrty a nebylo v ní dost úrodné půdy pro farmaření, ale kvůli její strategické poloze v ní postavili jedno ze čtyř dep velebitské podzemní maglevové sítě. Na přistávací plošinu pro transportéry tam už moc místa nezbylo a pilot Comoda právě v praxi testoval staré úsloví o velbloudu a uchu jehly.
„Už jsou tady, Gorane!“ řekl do vysílačky dispečer Lesjak, zatímco pohledem nervózně těkal mezi Comodem a modrou tečkou na obrazovce, která zastupovala rychle se přibližující vlakovou soupravu. „Pěchota už je tady!“
„Dokud nebude u mě, je mi to platný jak mrtvýmu zimník!“ zaječel na něj z reproduktorů strojvedoucí. „Ty svině už se dobývají do sousedního vagonu!“
Comodo konečně kleslo dostatečně nízko do závrtu, aby uniklo větru. Jeho let se stabilizoval a pilot ho zkušeně navedl na přistávací plošinu. Jakmile se podvozek dotkl země, z přepravního prostoru vyběhlo pět koloniálních pěšáků. Čtyři zaujali pozice kolem nástupiště na slepé koleji, kam Lesjak vlak odklonil, a jejich velitel s frčkami seržanta zamířil k dispečinku.
„Seržant Dreven, koloniální pěchota,“ představil se, když vstoupil do místnosti a postavil se Lesjakovi za záda. „Jaká je situace?“
„Jaká je situace? Jsem úplně v hajzlu, taková je situace!“
Seržant Dreven se zamračil na reproduktor, ale nijak to nekomentoval. Právě teď potřeboval stručná fakta a hysterický strojvedoucí mu nepřipadal jako nejlepší zdroj. Místo toho se podíval na Lesjaka a významně povytáhl obočí.
„V tunelech něco napadlo soupravu V-16.“
„Něco…,“ zopakoval nespokojeně Dreven. „Můžete to trochu rozvinout?“
„Nevíme, co to je. V každém vagonu s kravami byla jen jedna kamera, a než strojvedoucí zjistil, co se děje, přes krev nebylo nic vidět.“
„Roztrhalo je to za tři minuty! Padesát krav, dva vagony a stačily jim na ně tři minuty!“ ječel na druhé straně komunikátoru strojvedoucí, jako by nejel v tichém maglevu, ale musel překřikovat supící parní lokomotivu. „Strašnější zvuky jsem v životě neslyšel!“
Dreven toho o kravách moc nevěděl, ale předpokládal, že tak velké zvíře by se mělo zvládnout chvíli bránit, zvlášť když jich tam bylo víc. Ať už se do vlaku dostalo cokoliv, nebude to jen jeden tvor.
„Kdy sem dorazí?“
„Za šestnáct minut,“ odpověděl mu Lesjak.
„Šestnáct minut? To ten maglev nemůže jet rychleji?“
„Možná jste si toho nevšiml, majore, ale místní železnice vede lávovými tunely se spoustou zatáček. Není to žádná rovinka v Provence, kde by se dalo jezdit tři sta padesátkou.“
„Rozumím.“ Dreven se opřel o pult a sledoval modrou tečku, jako by ji v duchu káral za pomalost. Pak se zamračil a naklonil hlavu. „To byla střelba? V tom vlaku je někdo ozbrojený?“
„Měl by to být nákladní –“
„V Iloviku jsem nabral podporučíka od mariňáků,“ přerušil Lesjaka strojvedoucí. „Je ve vedlejším vagonu, ale má jen pitomou pistoli!“
„Přiberte ho na náš kanál,“ nařídil mu Dreven. „Okamžitě.“
Koloniální pěchota sice mariňáky neměla moc v lásce, protože se považovali za něco extra, jak neustále létali sem a tam, zatímco koloniálové zřídka opouštěli první přidělenou planetu, ale někdo s hodností podporučíka by si měl zachovat dostatečně chladnou hlavu, aby mu dodal potřebné informace.
„Hned, hne–“ Strojvedoucí se odmlčel a pak vyděšeně zaječel: „Je pryč! Oni ho vytáhli z vlaku!“ V pozadí se ozvala hlasitá rána doprovázená skřípáním kovu. „A teď se dobývají ke mně! Snaží se prorazit dveře!“
Terminál varovně zapípal. Modrá tečka zastupující vlakovou soupravu V-16 zčervenala a začala výhružně blikat. Lesjak na ni klepl prstem a vedle ikony se objevila její současná rychlost – sedmdesát kilometrů v hodině v tunelu, kde se mělo jezdit padesátkou.
„Gorane, musíš zpomalit.“
„Zpomalit? Přeskočilo ti? Ty bestie už jsou skoro vevnitř!“
„Gorane, jedeš na odstavnou kolej. Jestli to okamžitě nestáhneš pod šedesát, přejedeš a napálíš to do stěny závrtu!“
„Pořád lepší než se nechat –“ Další kovový zvuk, jako když se trhá víko konzervy. „Roztahujou dveře! Oni roztahujou dveře!“
„Jak vypadají, Gorane?“ vyštěkl do mikrofonu Dreven. „Co jsou zač?“
„Ne, ne, néééé!“
Výkřik skončil vlhkým trhavým zvukem.
„Gorane? Gorane!“ zakřičel do mikrofonu Lesjak. „Zatraceně…“
Dispečer se na dálku připojil k řízení maglevu a stáhl rychlost na bezpečnou úroveň. Seržant Dreven zatím informoval své muže o nejnovějším vývoji. Když už nebyla šance zachránit strojvedoucího, koloniální pěšáci se stáhli od kolejí a našli si úkryty, ze kterých namířili zbraně na nástupiště.
„Zůstaňte tady,“ nařídil Dreven dispečerovi a odešel za svými muži.
Vlak dorazil o patnáct minut později, autopilot ho perfektně srovnal s nástupištěm a vypnul motor. Poslední dva vagony vypadaly jako plechovky po amatérské střelecké soutěži, v bocích jim zel půltucet otvorů o průměru necelý metr, kov byl ve všech případech vychlípený ven. Z děr stále stékala krev a lemovaly je kusy masa a kůže zachycené na pokrouceném kovu, jak tamtudy někdo protahoval příliš velká kravská těla. Čelní sklo lokomotivy zakrýval jeden dlouhý krvavý cákanec.
Dreven chvíli čekal, jestli uvnitř nezahlédne pohyb. Teprve když si byl v rámci možností jistý, že ve vlaku nikdo není, rozdělil své muže – dva poslal hlídat tunel a se zbylou dvojicí nastoupil do vlaku. Kompletně ho prošli od lokomotivy po zadní vagon, ale kromě spousty krve tam po strojvedoucím, mariňákovi nebo padesáti kravách nenašli jedinou stopu.
* * *
Comodo, které se o necelou hodinu později sneslo do závrtu Olipa, bylo robustnější a o poznání novější než model, který tam už na přistávací plošině stál. Lodní znak na boku, drak s hadovitým tělem obtočený kolem hromady zlata, prozrazoval, že transportní plavidlo na povrch přiletělo z Dragonu, nové třídy masivních těžkých křižníků, které se měly stát páteří United Terra Fleet.
Jindy by si seržant Dreven při tom pohledu povzdechl, protože mariňáci na nejnovější lodi budou zaručeně ještě nafoukanější než obvykle, ale dnes byl za jejich přílet vděčný. Velebit byl už jedenáct let považován za bezpečnou planetu, což v praxi znamenalo zredukovanou posádku koloniální pěchoty, která ani zdaleka nestačila na zajištění všech výjezdů ze železničních tunelů. Naštěstí se právě na orbitě nacházela hned dvě plavidla UTF a devět družstev mariňáků bylo víc než vítanou posilou. Sakra, dnes by vítanou posilou byla i rozvědka.
Dreven počkal, až začnou přistávat, než se jim vydal naproti. Spočítal si to perfektně, dveře Comoda se odsunuly stranou, když ho od schodů dělilo ještě pár metrů, a s velitelkou družstva, která vystoupila jako první, se setkal dole pod plošinou. Nikdo z jeho mužů ho tak nemohl obvinit, že za mariňáky dolejzá, a oni si zase nemohli stěžovat, že je nepřivítal. Ideální kompromis.
„Seržant Dreven, koloniální pěchota. Vítejte na Velebitu.“
„Major Kallirisová, UTSS Fafnir.“ Tmavovlasá mariňačka se podívala na zbídačenou vlakovou soupravu. Na hrudním plátu bojového obleku měla nakreslenou usmívající se kosatku. „To je ten vlak?“
„Ano, majore. Pojďte, ukážu vám…“ Dreven se krátce zadrhl, překvapeně zamrkal a pak se to pokusil zamaskovat zakašláním. „Ukážu vám ho.“
Kallirisová se pobaveně usmála. „Předpokládám, že právě vystoupila desátník Molanderová.“
„Prosím?“
„To nic, seržante. Ona už tak na lidi působí.“
Kallirisová se otočila ke Comodu. Všech pět mariňáků bylo venku a desátník Kerstin Molanderová je díky svým dvěma metrům a třem centimetrům převyšovala skoro o hlavu. Navíc to nebyla žádná vytáhlá nudle a Kallirisová věděla, že sedm jmen vesmírných stanic, která měla vytetovaná na bicepsu, nejsou její předchozí umístění, ale místa, kde se stala šampionkou neoficiálních zápasů. Fafnir mezi nimi chyběl a pravděpodobně tam nikdy nepřibude, protože za á, Kallirisová na své lodi zápasy netrpěla, a za bé, pravděpodobně se tam nikdy nenajde dost hlupáků, kteří by se s ní chtěli poprat. Když Molanderová zašla do posilovny, někteří mariňáci raději rovnou odešli, aby z jejích výkonů neměli mindráky.
Jakmile se se seržantem Drevenem přiblížila k vlaku, Kallirisová si raději stáhla hledí a odsunula na přilbě krytky filtrů. Před pachem krve a vyvržených vnitřností ji to moc neochránilo, ale zabrání to místním mouchám, které ten pach musel přilákat z okruhu několika kilometrů, aby jí vletěly do obleku.
Nejdřív si vagony obešla zvenku, aby si prohlédla proražené otvory. Hned si všimla, že kov je vychlípený ven, jako by stěnu vagonu zevnitř prostřelilo dělo. Dovnitř byl prohnutý jenom na několika místech na okrajích a vždy v lehce půlkruhových otvorech. Kallirisová odhadovala, že neznámý tvor nejdřív stěnu prorazil končetinami a pak narušený kus kovu vyrval ven.
„Tohle bude váš hlavní problém,“ poznamenal Dreven. Kallirisová se na něj tázavě podívala a Dreven zabušil na bok vagonu. „Není to žádná lehká slitina, z jaké by byly vagony na Zemi. Železnici z větší části postavili v lávových tunelech, a i když je zpevnili, pořád tady bylo riziko, že by mohlo dojít k závalu. Proto si koloniální správa objednala opravdu festovní zakázkové vozy, které měly zával vydržet. Potvora, co je dokázala prorazit, si určitě poradí i s bojovým oblekem.“
Kallirisová si u nejbližší díry stoupla na špičky a podívala se, jak tlustá stěna je. Dreven nepřeháněl. Taková rána bojový oblek minimálně prohne.
„Můžeme dovnitř?“ zeptala se.
„Samozřejmě. Chcete začít v jatkách, nebo v kabině?“
„V kabině, to nejlepší si nechám na závěr.“
Když Kallirisová nastoupila, nejdřív si všimla, že přístrojová deska stále funguje. Desítky poblikávajících kontrolek a pět monitorů zůstaly v naprostém pořádku, jen je částečně zakrývala ztuhlá krev. Vzhledem k tomu, v jakém stavu byly vagony, by čekala, že se neznámí tvorové vyřádí i na ovládání. Je však elektronika nezajímala, šli jen po živé kořisti. Protože k útoku došlo v podzemí, nepřekvapilo by ji, kdyby byli slepí a řídili se jinými smysly, které elektronika nezaujala.
Opřela se o pult a podívala se na krvavý cákanec na předním skle. Jediné seknutí, které strojvedoucího okamžitě zabilo, a dost silné, aby v zaschlé krvi rozeznala i kusy látky a masa. Neviděla však žádné menší stříkance, jež by zůstaly na podlaze a stěnách, kdyby se tvor na strojvedoucím začal krmit. Jen dvě řady kapek, jak si ho odnesl, aniž by se tělo dotýkalo podlahy.
Kallirisová po krvavé stopě došla ke zničeným dveřím. Stejné menší proražené otvory jako na vnější stěně, jako by na ně někdo zaútočil obřím sekáčkem na led. Dveře samotné nebyly vyrvané, ale roztažené. Zajímalo by ji, jestli to byla náhoda, nebo jestli se tvor poučil při procházení mezi vagony. Pokud by to byla druhá možnost, v tunelech na ně číhaly pěkně chytré bestie.
Prošla dveřmi a rozhlédla se po krátkém vagonu s několika sedačkami, v porovnání s nákladními za ním polovičním. Tady obvykle jezdil vlakový personál, do nákladní soupravy ho asi zapojili pro případ, že by někdo potřeboval svézt do farmářského kráteru, kam osobních vlaků moc nejezdilo.
Třeba jeden neznámý mariňák.
Kallirisová zatím jen věděla, že nesloužil ani na Fafnirovi, ani na Liberatoru Petar Zrinski, který kotvil na orbitě. Byla to první věc, již si ověřila, když se seržant Draven zmínil, že mezi oběťmi možná bude mariňák.
Ve stěnách a sedačkách našla několik otvorů po kulkách z pistole. Všechny byly ve výškovém rozmezí osmdesát až sto centimetrů, což bude výška, ve které se nacházel útočníkův trup. Na potazích několika sedaček viděla zasychající namodralé skvrny – mariňák pár útočníků minimálně zranil. Vedle dveří zela ve vnitřní stěně díra, jak tam někdo něco odtrhl a vyhodil z vlaku. Boky osobního vozu zůstaly neporušené, útočníci se dovnitř dostali přes spojovací dveře z nákladních vagonů, ale výstupní dveře úplně chyběly, protože je někdo zevnitř vyrazil. Tudy museli ven vyhodit mariňáka.
„Zkusil se někdo spojit s tím mariňákem?“ zeptala se seržanta.
„Zkoušeli jsme to, ale v tunelech není signál,“ odpověděl Dreven. „Soupravy musí používat subprostorové vysílače, aby udržely spojení.“
„Takže ptát se na nouzový maják je taky zbytečné.“
„Nezachytili jsme jediné pípnutí, madam. Vyhodili ho na špatném místě, osm kilometrů od našeho závrtu a tunel je samá zatáčka.“
Kallirisová jen pokývala hlavou a pokračovala do prvního nákladního vagonu.
Dreven nepřeháněl, když ho nazval jatkami. Krev byla úplně všude, krávy neumíraly tak rychle jako strojvedoucí a útočníci si zjevně chtěli být jistí, že jsou po smrti. Stěny a strop vypadaly, jako by tady umělecká tvorba Jacksona Pollocka prošla krátkou karnální fází – stříkanců krve bylo tolik, že ani nešlo poznat, kde jednotlivé krávy stály. Na podlaze ve směsici krve a výkalů ležely kousky vnitřností, ale kromě zadní nohy, hladce odseknuté pod kolenem, žádný větší kus masa nenašla.
Padesát krav zabitých a odnesených za jak dlouho… deset minut?
Na vlak musela zaútočit menší horda.
„Myslím, že už jsem viděla dost,“ řekla Kallirisová a vystoupila z vlaku. Když se párkrát nadechla čerstvějšího vzduchu, otočila se k Drevenovi. „Už víte, kde došlo k útoku?“
„Ano. Pojďte se mnou, ukážu vám to na mapě.“
Dreven ji odvedl do budovy dispečinku vedle depa. U soustavy obrazovek tam seděl postarší muž, jehož bledá tvář dokazovala, že neodolal, zašel se podívat do vlaku a teď toho lituje.
„Lesjak, dispečer. Major Kallirisová od mariňáků,“ představil je seržant Dreven. „To on byl s vlakem v kontaktu, když došlo k útoku.“
„Můžete mi to místo ukázat na mapě?“ požádala ho Kallirisová.
„Samozřejmě. Je to ta žlutě zvýrazněná sekce tunelu.“
Kallirisová se podívala na mapu. Plán velebitské podzemní železnice připomínal schéma londýnského nebo newyorského metra, nebylo to jen pár tras, ale komplikovaná síť navzájem se křižujících tunelů. Hlavní trasy spojovaly sedm velkých kráterů, kde se nacházely menší města a farmářské usedlosti, ale kromě nich tu ještě byly odbočky k šestnácti osídleným závrtům a několika velkým jeskyním. Tříkilometrový žlutý úsek se na mapě prakticky ztrácel.
„Vybrali si k útoku jedno z nejhorších možných míst,“ okomentoval to Lesjak. „Přímo na hlavním tahu mezi krátery Korčula a Pašman. Je to jedna z nejvytíženějších tras.“
Kallirisová ho probodla ledovým pohledem. „Nechcete mi snad říct, že tam hodláte poslat další vlak.“
„Co? Ne, to samozřejmě ne. Celá oblast je uzavřená…“
„Místo útoku je problém hlavně pro nás,“ vzal si slovo Dreven. „Vidíte všechny ty křižovatky v okolí? Těmi tunely se můžou dostat do čtyř kráterů, devíti závrtů a k jedné podzemní továrně. To je čtrnáct tunelů, které musíme zajistit, a to jsou jen ty nejbližší. A všimla jste si, jaké je nahoře počasí?“
„Trochu tam fouká,“ řekla Kallirisová. Ve skutečnosti vítr s jejich Comodem házel tak prudce, že polovina družstva měla problémy udržet v žaludku snídani.
„A to byla teprve předehra. Podle meteorologů nás čeká minimálně pětihodinová vichřice, takže na vzdušnou evakuaci můžeme zapomenout. Budeme muset hlídat závrty, kde pracuje jen dvacet třicet lidí, protože je odtamtud nemáme jak dostat. Budeme příšerně roztažení, a navíc musím nechat pár lidí v záloze, kdyby se ty potvory nakonec vydaly do vzdálenějších stanic.“
„Souhlasím, že to není zrovna ideální situace,“ přikývla Kallirisová. Pak se naklonila blíž k mapě a studovala popisky u stanic, které byly k označenému úseku nejblíž. „Nenapadá vás, co by je mohlo vyprovokovat k útoku?“
„Vyprovokovat?“
„Bylo mi řečeno, že železnice bez problémů funguje několik let a k žádným incidentům nedošlo ani při stavbě,“ řekla Kallirisová. „Museli mít nějaký důvod, proč zaútočili zrovna teď. Neprobíhá v okolí těžba nebo stavební práce?“
Dreven zavrtěl hlavou. „Nejblíž je diamantový důl Kidd en Wint, jenže ten je od místa incidentu dobrých čtyřicet kilometrů a těží se tam už čtyři roky. Ale minulý týden jsme tady měli menší zemětřesení.“
„Silné?“
„Necelá trojka.“ Když se na něj Kallirisová tázavě podívala, dodal: „Cítíte, že se něco děje, ale nanejvýš vám to udělá vlny v hrnku s kafem.“
„Takže nevíme, co jsou zač, odkud se vzali ani proč zaútočili.“ Kallirisová si poklepala na bok přilby, jako by se tak mohla dostat k malé náušnici v pravém uchu. Dělala to vždy, když nad něčím přemýšlela, zlozvyk, kterého se marně snažila zbavit. „Budu se opakovat, ale opravdu to není zrovna ideální situace.“
„Nabídka, že tam pošlu svoje chlapy, stále platí,“ připomněl jí seržant Dreven.
Kallirisová zamítavě zavrtěla hlavou. „Ne. Až se to roznese, a ono se to roznese rychle, kolonisté začnou panikařit a budou potřebovat vidět svoji koloniální pěchotu, ne přivandrovalce v neznámých bojových oblecích.“
Dreven s ní musel neochotně souhlasit, přestože jeho osobně výprava do lávových tunelů nelákala ani v nejmenším.
Kallirisová se otočila k Lesjakovi. „Máte tady něco, co nás tam zaveze? Ideálně něco jiného než vlak venku?“
„V depu máme automatickou servisní drezínu,“ odpověděl dispečer. „Ovládá se na dálku, stačí jen nastoupit.“
„Připravte ji. Vyrazíme hned, jak to půjde.“
