Čekal na mě přede dveřmi kanceláře: vyhublý chlápek s dozadu sčesanými stříbrnými vlasy a s dlouhou tváří, po které všechny vrásky putovaly směrem dolů. U nohou měl položenou odřenou koženou aktovku a většina jeho váhy se opírala o hliníkovou hůl s velkým gumovým násadcem. Okraj šedého kabátu mu omotával kolem nohou podzimní vítr, plný drsných a ostrých příslibů zimy.
„Hledáte mě?“ zeptal jsem se.
Jasnýma modrýma očima si mě důkladně prohlédl.
„Jack Irish,“ řekl. Nebyla to otázka.
Přikývl jsem.
Odfrkl si. „Nemáš úřední hodiny?“
„Měl jsem něco naléhavého,“ odvětil jsem. „Příště si dám na dveře ceduli.“
Jeho oči mě pořád sledovaly a byl v nich pohled hledače talentů. Mírně zklamaného hledače talentů.
„Jako bys tátovi z oka vypadl,“ poznamenal. „Vysoký jako on. A ten obličej. Bill byl ale trochu tvrdší.“
Podíval jsem se na sebe, a popravdě řečeno jsem z toho zhodnocení radost neměl.
„No,“ řekl jsem, „jsem o trochu starší, než byl on.“
Muž se nad tím zamyslel. „I tak,“ podotkl. „Trochu rozměklý.“
Nenapadla mě žádná odpověď, kterou bych jeho tvrzení dokázal vyvrátit.
Přehmátl na rukojeti hole a podal mi pravačku. Byla to velká ruka s naběhlými klouby.
„Des Connors,“ řekl. „Znával jsem tě, když jsi ležel v kolíbce. Nikdy jsem nezjistil, co se potom s Billovou rodinou vlastně stalo. Nedávno mě napadlo, že potřebuju právníka, podíval jsem se do telefonního seznamu, a vidím v něm Johna Irishe.“
Potřásli jsme si rukou. Síla jeho stisku věkem nijak neochabla. Odemkl jsem dveře, uvedl ho dál a on se posadil. Položil si aktovku na klín a rozhlédl se po střídmě zařízené místnosti.
„Jak se ti vede?“ zeptal se. „Máma je ještě pořád zdravá?“
„Umřela.“
„To se stává,“ potřásl Des hlavou. „Škoda. Byla krásná. Neuvěřitelně. Pamatuju si, když ji Bill poprvé zahlédl. Pracovali jsme tenkrát těsně po válce na hotelu poblíž Melbournské univerzity a stáli jsme na lešení. Byl to první týden fotbalové sezóny a bylo horko. V té roční době dokáže být pořádné horko. To se ví, dokáže být i pěkná zima. To je fuk, najednou vidíme partu holek, mohly být tak tři nebo čtyři, bohaté holky, moc hezké. Ne jako holky, se kterýma jsme chodili tancovat, to ti tedy povím. Přišly a posadily se na kousek trávy poblíž nás, takže jsme na ně viděli, když jsme stáli tam nahoře s těmi zatracenými kusy kamene. Uvědom si, že jsem byl tenkrát čerstvě zpátky z války, ženatý muž, vůbec mě nezajímaly.“
„Nezajímaly,“ řekl jsem. „O tom nepochybuju.“
„Někdy se prostě podíváš, ne? Jenom podíváš. Na tom přece není nic špatného, ne?“
„Vůbec nic na tom není,“ ujistil jsem ho.
„Není. Řeknu ti, že každý normální chlap se musel za tvou mámou ohlídnout, jestli to tak můžu říct. Byla to krasavice, vlasy jako z mědi.“ V očích se mu objevil nepřítomný pohled. „Tenkrát se do domů dávalo daleko víc mědi. Mědi a olova. Tyhle věci vydrží zatracenou věčnost, víš. Živly si na ně nepřijdou. Všechno je dneska mizerné. Všude cpou ty zatracené plasty.“
„Takže takhle se potkal s mou matkou?“
„Bill byl osobnost, to si uvědom. Jasně, vystudoval. Chytrý jako opice. Mohlo z něho být cokoli. Třeba i doktor, klidně. A měl taky smysl pro humor – někdy dokázal udělat takové vtipy, že jsme smíchy z toho zatraceného lešení skoro padali.“
„A co se stalo pak?“ zeptal jsem se.
O tomhle mi nikdy nikdo nevyprávěl. Matka si se mnou o otci nepovídala. Jediní lidé, kteří mi kdy o něm něco řekli, byli staří fanoušci Fitzroyského fotbalového klubu, a ti mě pokládali za slepou uličku evoluce rodu Irishů.
„Co se stalo pak?“ zeptal se. „Aha… Bill se na ty holky podíval, nasadil vážný hlas a řekl: ‚Tak, děvčata, přečtěte nám zpoceným dělníkům něco pěkného.‘ A ta holka, totiž tvoje máma, ani nemrkla, ani se mu nevysmála, jen otevřela knížku a nahlas z ní přečetla básničku. Tohle Bill nečekal. Jen tam stál a koukal. Nepamatuju si z toho ani slovo, ale znělo to hezky.“ Des se odmlčel a párkrát zamrkal. „Stejně už je to dávno.“
„Pokračujte. Přečetla mu básničku. A co pak?“
„Nic,“ řekl. „Zatleskali jsme jí, holky se začaly stydět a odešly. Tenkrát se ještě holky z univerzity s dělníky ze staveb nezahazovaly. A když jsme šli ten den z práce, celí zaprášení a zpocení, tak jsme tvou mámu potkali na ulici samotnou. Bill měl vždycky hubu prořízlou, takže jí řekl: ‚Přijdete se zítra podívat na fotbal, slečno?‘ A ona na to: ‚A na co bych se tam dívala?‘ A on říká: ‚Na to, jak to Fitzroy nandá Melbourne.‘ Ona na to: ‚Dejte mi k tomu jeden dobrý důvod.‘ Bill se zamyslel a odpověděl jí: ‚Já hraju za Fitzroy.‘ ‚To jste mě nepřesvědčil,‘ řekla mu a odešla. Nandali jsme jim to, byl to jeden z těch dobrých Billových zápasů. Když se vraceli do kabin, stál jsem na tribuně a řval jako ostatní, a zničehonic se Bill odtrhl od ostatních a šel stranou od brány k šatnám. A kdo tam stál hned za plotem?“
„Moje matka.“
„Přesně tak,“ přikývl. „O šest měsíců později se vzali. Počítám, že tohle jsi všechno slyšel nejmíň stokrát.“
„Ne,“ řekl jsem. „Neslyšel jsem to ani jednou.“
„No,“ odrkl si Des, „takhle to bylo. A teď proč jsem tady: Přišel jsem kvůli závěti. Jedna sousedka přes ulici mi řekla, že mám sepsat závěť. Děláš závěti?“
„Dokážu ji napsat.“
„Kolik taková závěť stojí?“
„Ty se píšou zadarmo.“
„Jak zadarmo? Co je dneska na světě zadarmo?“
„Závěti. Poslední věc, kterou dostanete zadarmo.“
Des se ušklíbl. „Nestojím o žádnou charitu,“ prohlásil. „Klidně za to zaplatím.“
„To není žádná charita. Spousta právníků vám udělá závěť zadarmo. Přijdou si na své peníze, když umřete, až budou uzavírat pozůstalost.“
„Jasně,“ řekl zamyšleně. „Počkej. Jak dostanou z mrtvých lidí peníze?“
„Z mrtvých lidí ne. Z těch, kterým něco odkázali. Ti jim zaplatí.“
„To je chytré,“ přikývl. „Potřebuju závěť.“
Zapsal jsem si podrobnosti. Bylo to docela jednoduché: žádné dřívější závěti neexistovaly a všechno chtěl odkázat někomu, kdo se jmenoval Dorothea Joyce Skinnerová.
„Žádné děti?“ zeptal jsem se.
„Je tu Gary.“
„Jediný potomek?“
Des se opřel v křesle a promnul si čelist. „První kluk nám umřel. Něco s mozkem, trvalo to jen pár hodin. Nikdo s tím nic nemohl dělat. Stejně si myslím, že kdybychom o tom věděli dřív, tak mohlo všechno dopadnout jinak. Moje žena si to s sebou vzala do hrobu. Pak přišel Gary, a můžu ti říct, že to byl trochu šok. Tenkrát už mi bylo přes čtyřicet. Bylo by mu o patnáct méně než bratrovi. Nevím, jestli… tak jako tak je Gary mizera. Chytrý, ale mizera. Tu chytrost pobral ze ženiny strany, s Connory to nemá nic společného. Celý Keegan. Dvě švagrové byly učitelky. Švagr sloužil na lodích P&O jako důstojník. Nikdy jsem toho malého smrada neměl rád. Živil se tím celou dobu.“ Des se poškrábal na bradě pravou rukou. „Vždycky mi hrozně lezl na nervy.“
„Takže Garyho nechcete zahrnout do závěti?“
„Ne.“
„Budete potřebovat vykonavatele,“ řekl jsem. „Někoho, komu věříte a kdo se v době, až tady nebudete, postará o její naplnění. Předpokládám, že Gary mezi takové lidi nepatří.“
„Na tom ani smrt nic nezmění,“ zavrčel.
„Někdo jiný, komu důvěřujete?“
Zamyslel se. „Všichni jsou mrtví,“ řekl pak. „Všichni, kterým jsem věřil. Co ty? Počítám, že Billyho klukovi bych věřit mohl?“
„To byste sice mohl, ale nejspíš mě přežijete. Co hodláte odkazovat? Dům?“
„Je to sice stará díra, ale nějakou cenu pořád ještě má. Drží ho pohromadě komín, který má společný s druhou půlkou, ale kdyby se celý dvojdomek prodal, klidně by mohl vynést odhadem sto padesát tisíc.“ Na okamžik se odmlčel a vrásky mezi jeho obočím se prohloubily. „Ale moje žena stejně odkázala dům Garymu. Vy právníci vybíráte i dluhy?“
„Některé ano.“
Des na chvilku sklopil oči k rukám složeným na aktovce. Bříškem levého palce přitom přejížděl po kloubech pravé ruky.
„Gary má šedesát tisíc, které mi patří,“ řekl pak. „Odkázala mi je sestra. Z prodeje jejího majetku. Ten zmetek přišel za mnou, poprvé po tolika letech, přišel za mnou a vymámil je ze mě. Musel jsem upadnout na hlavu. Jen abys věděl, měl jsem nějakou příšernou chřipku, připadalo mi, že umírám, a nedokázal jsem pořádně myslet. Takhle mi to udělal už po milionté. Teda ne mně, ale celé rodině. Kdysi vlastní matku umluvil k tomu, aby mu půjčila peníze, které zdědila po babičce Keeganové. Myslím, že to bylo asi šest tisíc. Pro nás to byla spousta peněz. A byly fuč.“
„A vy jste mu půjčil šedesát tisíc dolarů?“
„Tří týdny, tak mi to říkal, a dostanu nazpátek dvojnásobek, zaručeně. A když mi řekl, že z peněz po babičce vydělal dvacet tisíc, tak mu bylo jasné, že mě má zaseknutého. Nejspíš má na tahání peněz z lidí talent.“
„Co s nimi vlastně chtěl udělat?“
„Akcie. Prý strašně rychle letí nahoru. Nějaký jeho kamarád to dostal v poště.“
„Máte na to smlouvu?“
„Cože?“
„Když někomu půjčujete peníze, tak si na to sepíšete smlouvu. Stojí v ní, o kolik peněz šlo, kdy je má zaplatit a takové věci.“
Zavrtěl hlavou. „Napsal jsem mu šek.“
„Desi, řekněte mi jedno. Jak se člověk, který očividně nemá o vlastním synovi nejlepší mínění, rozhodne, že mu dá jenom tak na dobré slovo šedesát tisíc?“
Pročísl si prsty vlasy. Byly to jemné vlasy a prsty, nateklé jako listy pouštní rostliny, jimi lehce projely.
„Ten den mi bylo tak mizerně, že bych tomu sráči dal cokoli, jen abych se ho zbavil.“
„Kdy se to stalo?“
„Přede dvěma měsíci,“ odpověděl. „Od té doby má ten zmetek zapnutý záznamník.“
„Třeba zapomněl nebo odjel na dovolenou.“
Des si odfrkl. „Zapomněl na to, že mi dluží šedesát tisíc? To je kravina. Ten parchant se přede mnou schovává.“
„Udělejme si v tom jasno. Gary vlastní dům, ve kterém bydlíte?“
„Žena ho odkázala Garymu, ale já myslel, že tam budu moct žít, dokud… však víte. Teď ale přišel nějaký chlap z banky. Tvrdil, že si Gary vzal na ten dům další půjčku. Osmdesát tisíc dolarů. A že už celých šest měsíců nezaplatil jedinou splátku. Takže ten dům budou muset prodat. Tvrdil, že jim Gary řekl: ‚Jen do toho, udavte se.‘“
Hvízdl jsem. „Desi, jak to vlastně vaše žena v závěti vyřešila?“ zeptal jsem se. „Měla vám odkázat dům na dožití a sepsat to tak, aby po vaší smrti přešel na Garyho. Ona to takhle nenechala napsat?“
Zavrtěl hlavou. „Odkázala dům Garymu.“
„Kdo sepisoval s vaší ženou závěť?“
„Byl to chlap, kterého za ní poslal Gary. Jeho známý právník. Zašel za ní do nemocnice a řekl jí, jak to má napsat.“
Zavřel jsem oči a řekl jsem: „Ale do háje.“
Když jsem je zase otevřel, díval se na mě Des ustaraně.
„Je ti dobře?“ zeptal se.
„Co dělá Gary za práci?“
„Nemám ponětí,“ pokrčil rameny. „Býval policajt. To mu ale dlouho nevydrželo. On tvrdil, že dal výpověď. Já si myslím, že ho vykopli. Pak si našel místo u přepravní firmy. Pak už nevím. Pořídil si jedno z těch německých aut, co stojí víc než dům. Dokonce se nastěhoval do bytu v zatraceném Tooraku, představ si to, mám jeho adresu. A dostal jsem od něho dokonce i zatracené klíče.“
„Jak to?“
„Dal mi je v den, kdy mi přišel vymluvit díru do hlavy s tou půjčkou. To bylo pořád táto tohle a táto támhleto. Táto, můžu si u tebe nechat náhradní klíče, kdybych náhodou ztratil ty svoje?“
„Tohle bylo ještě předtím, než se u vás zastavil ten člověk z banky?“
„Jo, to bylo předtím. Nemyslíš si přece, že bych tomu sráči cpal peníze, kdybych věděl, že zastaví dům, který mu odkázala vlastní máma?“
Neřekl jsem na to nic. Des znovu sklopil oči ke svým rukám. Něco po mně chtěl. A já chtěl něco udělat pro něho.
„Mohl bych mu napsat dopis,“ nadhodil jsem. „Právnický dopis. Napsal bych mu v něm, ať ty peníze vrátí, nebo uvidí.“
„A co uvidí?“
„Uvidí, že zahájíme řízení kvůli navrácení dluhu.“
„Bylo by to k něčemu?“
Poškrábal jsem se na hlavě. Nesvědilo mě tam. Byl to evoluční pozůstatek tělesného vyjádření vlastních pochyb.
„To záleží…,“ řekl jsem. „Na některé lidi to zabere.“
„Na Garyho určitě ne,“ odvětil Des se skálopevným přesvědčením. „Ten má koule z mosazi.“
„No,“ podotkl jsem, „jinak toho o moc víc udělat nedokážu.“
Ticho. Des měl zase ve tváři ten svůj zklamaný pohled.
Nakonec řekl: „Nejlepší by bylo, kdyby se někdo zašel podívat do toho bytu a zjistil, jestli tam vůbec ještě je. To bych alespoň udělal já, kdybych mohl.“
„Můžeme tam přece zajet spolu,“ řekl jsem.
„Ty a já?“
„Můžu vás tam zavézt.“
„Ne,“ zavrtěl Des hlavou. „Tohle není tvůj problém. Sepiš mi tu závěť a budeme hotoví.“ Ani na okamžik ze mě nespustil oči.
„Zavezu vás tam rád,“ odpověděl jsem. „Cestou mi alespoň můžete vyprávět o tátovi.“
Rozzářil se. „Bill Irish,“ řekl. „O tom bych ti mohl vyprávět celé dny.“
„Takže v úterý,“ přikývl jsem. „Zhruba v deset dopoledne. Dejte mi adresu. Vyzvednu vás.“
