Tu šedivou, větrnou středu přišli muži v dlouhých pláštích a zastřelili Renoira, přímo na dráze, kde stál, vznešený, vrávorající, s jednou nohou pokrčenou. Ta smrtící rána ukončila fůru snů.

O něco pozdějc seděl Cameron Delray za volantem, upřeně zíral před sebe a vůbec se neměl k odjezdu. Harry Strang, s hlavou zavrtanou do límce starýho jezdeckýho kabátu, si tisknul klouby zaťaté pěsti k čelu. Po chvíli prohlásil: „Zásah shůry, tohle žádné zatracené pojištění nepokryje.“

Já byl v šoku, třel jsem si ruce a snažil se nějak uklidnit. Většinou je snadný to projet a najde se padesát důvodů jak a proč. Tohle jsme projet nemohli. Stačilo málo. Aby byla dráha tvrdá. Aby kůň nezaspal na startu – a tenhle kůň na startu zaspat nemohl, protože to byl nejlíp trénovaný kůň na světě; a kdyby nezaspal, mohl zbytek malýho startovního pole porazit nejmíň o šest dýlek, možná o deset.

A nikdo kromě nás to netušil.

Dráha byla tvrdá. Kůň na startu nezaspal.

Renoir měl uběhnout akorát tisíc metrů. V blbej den a bez pobízení jsme mu ten kilometr naměřili za sedmapadesát vteřin. Jenom jeden ze soupeřů se tomu času aspoň přiblížil. Při testu mu našli v krvi melazanin a už nikdy to nezvládl pod pětašedesát.

Takže tohle se nepočítalo. Dopingový časy se nepočítají.

Den předtím si vzal Harry Strang stranou Kathy Galovou, položil jí svou obrovskou tlapu na paži a povídá: „S tebou v sedle nemůže nevyhrát, prostě nemůže. Jenom se od nich utrhni a drž ho dál od ostatních, vůbec na něj nesahej, o zbytek už se postará sám.“

Stačilo, aby Kathy s koněm čistě odskočila z boxu číslo šest, pobídla ho, jedna zatáčka, nebylo potřeba běžet nejkratší stopou, nesešlo na tom, že startoval z krajní pozice, klidně by je porazil, i kdyby musel běžet po zábradlí kolem hlavní tribuny. Ten kůň byl o deset dýlek lepší než všichni jeho soupeři. Klidně to odpřisáhnu.

Renoir stál ve svým startovacím boxu, černý jako hrob a trpělivý jako clydesdale, ani stopy po nervozitě. Dalekohled VE 4000 mi odhalil klidný, inteligentní oči a tvář Kathy Galové, její pusu, horní zuby spočívající na nadýchaným polštáři spodního rtu, zub vedle špičáku maličko vystupující z jinak dokonale vyrovnanýho bílýho šiku.

Viděl jsem, jak Kathy hladí Renoira za levým uchem. Zastříhal jím. Líbilo se mu to; už ho tak pohladila aspoň tisíckrát. Stáli v boxu, kůň a drobná jezdkyně, uvolnění, přátelé, dohromady mnohem lepší než lidi a zvířata po obou jejich stranách. A až ho za chvíli pobídne, okamžitě zareaguje mohutným záběrem tmavých lesklých boků.

Hlasatel oznámil: „Následuje dostih číslo tři a máme tu velký balík sázek na Renoira, na koně, který má na kontě z devíti startů jediné umístění a tuto vzdálenost ještě nikdy neběžel. Z původního kurzu třicet ku jedné se vypracoval na hlavního favorita s kurzem čtyři ku pěti. Je v tom spousta peněz. A to nejen u bookmakerů. Na vcelku obyčejný podzimní dostih je tu i pořádný balík u velkých sázkových kanceláří.“

Balík vykrmený našima prachama, tedy našima a všech těch, co bedlivě sledovali vývoj a svezli se s námi těsně předtím, než se sázky uzavřely.

„A do boxu právě přivádějí posledního koně, je to Redzone,“ pokračoval hlasatel, „vypadá to dobře, světlo bliká…“

Rozhodující okamžik.

Dvířka se otevřela a koně vyrazili vpřed, všech osm naráz, ale jen na okamžik, protože Renoirovi stačilo pět šest skoků, aby se ostatním vzdálil, o délku, dvě, tři. Potom ho Kathy přibrzdila, nenechala ho zbrkle letět vpřed, využila svých jezdeckých zkušeností, aby ho umravnila. Těsně před zatáčkou se ohlédla přes rameno, jen takový kratičký trhnutí hlavou, uviděla nedůstojnou konkurenci daleko vzadu a navedla koně na vnitřní stopu podél hrazení. Na rovince Renoir naprosto dominoval. Zbývalo tři sta metrů, měl náskok šesti dýlek, Kathy ho vedla zlehka, jen rukama a patama, učebnicový rajtování, a s každým krokem se ostatním vzdaloval.

„Vypadá to na úplně pohodový závod,“ poznamenal hlasatel. „Renoir drtí soupeře i bookmakery, kteří přijímali první sázky. Tenhle kůň je úplně jiná liga a Kathy Galová nemusí ani…“

Nespouštěl jsem z Kathy a Renoira oči, dokonalý obraz elegance a síly. Po tváři se mi mimoděk rozlil úsměv, a vtom jsem uviděl, jak jí prudce klesla hlava a paže v hedvábných rukávech sklouzly dolů podél krásný koňský šíje. Vzápětí už blyštivý kůň a jezdkyně padali, padali, padali, veškerá lehkost ta tam, všechna elegance a síla vyprchaly ve zlomku mučivý vteřiny.

Dopadli na zem, ona zůstala ležet a on, to hrdý, nádherný zvíře, se pokoušel postavit na nohy. Pole pronásledovatelů mělo spoustu času a místa, aby se rozdělilo, a jedna z dvojic si doběhla pro nezasloužený vítězství.

Teď v autě si Harry odtrhnul ruce od obličeje a připoutal se pásem. „Domů,“ zavelel. „Dáme si trochu bublinek a poděkujeme hvězdám, že Pán ušetřil aspoň to děvče.“

Cestou, na hnusný dálnici, jsem v postadrenalinovým šoku přemýšlel o životě, o tom, jak je krátký a pošetilý, zejména o svým životě, o tom, jak je zranitelný a jak je nespravedlivý, že tak obrovský břemeno musí spočinout na tak štíhlých a křehkých oporách. Potom Cam, jenž v tý sebevražedný tlačenici kamioňáků, pitomců a maniaků řídil dvěma prsty, utrousil: „Aspoň že jsme z bookmakerů vyrazili v průměru patnáct a ze sázkovek deset.“

Prudce jsem se narovnal, srdce se mi rozbušilo, jako bych se probudil z utíkacího snu, iracionálně naštvaný. „Tys na to vsadil?“ zeptal jsem se. „Ta mizerná herka neměla ani na to, aby Renoirovi olízla holínky, boty… teda kopyta, zatracený kopyta…“

Harry si položil hlavu na opěrku. „Jacku,“ oznámil mi smutně, „při dostihu nemůžeš všechno vsadit jenom na jediného koně.“

Schoulil jsem se na sedadle jako jemně vyplísněný dítě. Jak často vám musí některý věci opakovat?

* * *

Lyn, čtvrtá paní Strangová, otevřela francouzský dveře na boční straně pohodlnýho cihlovýho domu, zrovna když jsme přicházeli po štěrkový cestě od remízy. Vypadala sexy, jako by se před chvílí vrátila z běhání, dala si horkou sprchu a důkladně se vydrhla ručníkem. Zvedla pravou ruku na pozdrav, ale hned ji zase nechala klesnout. Poznala to. Koneckonců byla ženou trenéra, takže to poznala.

„Už bylo líp,“ prohlásil Harry, aniž by se ho na cokoliv zeptala. „Dáme si v pracovně trochu bublinek, lásko.“

Harryho pracovna byla úžasná místnost. Stáli jsme zády k pětimetrový stěně plný knih, ve který jste našli všechno, co kdy vyšlo o koních a dostizích, a přes terasu, trávník a živý plot ze zastřižených tisů jsme pozorovali holý javory, zmítající sebou ve větru, jako by je posednul zlý duch.

Ozvalo se zaťukání. Cam otevřel dveře ve stěně z knížek a do pracovny vstoupila paní Aldridgeová s tácem v rukou. Uviděl jsem ty lahůdky a začaly se mi sbíhat sliny. Už jsem je ochutnal, a od tý doby se mi o nich zdálo. Éterický tobolky, křehký skořápky ze šampaňskýho těstíčka lehounce osmahnutý v oleji. A uvnitř zuby našly čerstvou ústřici obalenou tenoulinkým plátkem uzenýho lososa.

V závěsu za ní vešla Lyn Strangová, na stříbrným tácu nesla tři flétny a láhev Bollingeru, otevřenou a zašpuntovanou stříbrnou zátkou.

Harry pohlédl na svý dvě ženy. „Co teď budu dělat?“ zeptal se a naklonil hlavu ke straně. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděl.

„Nacpete se všemi těmi nezdravými věcmi,“ odsekla paní Aldridgeová. A odešla.

Harry se podíval na Lyn. „Jedna sklenička chybí,“ poznamenal.

„Ne,“ odpověděla Lyn. „Nesnáším pozávodní pohřební řeči.“

Pohladila ho po tváři, pečovatelsky se usmála a odešla.

Harry rozlil šampaňský. S Camem jsme čekali, až pronese přípitek. Harry vždycky připíjel na příště. Tentokrát ne. Napil se a my se napili taky. Podíval jsem se na Cama.

„Tak tedy,“ začal Harry, postavil skleničku na podnos a zadíval se do zahrady, „myslím, že to zabalím.“

To jsem nechtěl slyšet. Nemyslel jsem na nic jinýho od chvíle, kdy řekl: „Co teď budu dělat?“

„Byl to zásah shůry,“ namítnul Cam. Držel skleničku proti světlu a prohlížel si maličký bublinky. „Ať už je tam nahoře kdokoliv. Zase bude líp.“

„Nejde o dnešek,“ řekl Harry, aniž by se na nás podíval. „To je prostě byznys. Sázka je sázka, je to hop, nebo trop. Jde o tu naši sázkařku, kvůli ní uvažuju, že s tím seknu.“

„My tu záležitost se Cynthií spravíme,“ oponoval Cam. „Už na tom makáme.“

Chtěl jsem jeho slova potvrdit, ale sám jsem jim nevěřil a nedokázal jsem ze sebe vydolovat žádnou uklidňující lež.

Harry zvednul sklenici a zhluboka se napil, pak zavrtěl hlavou a nasadil trochu veselejší výraz. „To by od vás bylo vážně milé.“

„My tu záležitost se Cynthií spravíme,“ zopakoval Cam.

Cynthia sehrála roli prostředníka při čtyřech našich velkých rizikových sázkách a velela týmům, složeným z pár zkušených důchodců a pár čerstvých důchodců, jednoho znuděnýho vysloužilýho manažera, dvou ztloustlých striptérek a jedný obstarožní šlapky, nadšený, že našla nenáročnou vertikální práci.

Naposledy šlo o jednoduchou záležitost s majitelem nočního klubu očekávajícím (oprávněně), že jistý neúspěšný kůň, jehož tajně vlastnil prostřednictvím sestřenice svý švagrový, prokáže při dostihu ve Flemingtonu nečekaný kvality.

Po závodě Cynthia vybrala obrovskou sumu, kterou její sázkařská četa vyzvedla u bookmakerů. Nasedla do svý stařičký mazdy a jela za Camem, když ji v jedný úzký uličce v Yarravillu donutila zastavit velká čtyřkolka. Z auta vystoupili dva chlapi a požádali, aby jim dala peníze. Odpověděla, že to asi sotva, načež ji jeden z těch chlapů – přímo před očima staříka o berlích a ženský na kole – chytil za vlasy a šestkrát sedmkrát ji praštil do obličeje. Zlomil jí čelist, nos a načnul lícní kosti. Když odjeli, zavolala mobilem Camovi a přes krev řinoucí se z nosu a rozdrcené chrupavky mu řekla, co se stalo. Pak ztratila vědomí.

Cam se k ní hnal v podstatě přes celý město, ignoroval semafory, stopky i ostatní auta a odvezl ji do Footscrayský všeobecný. Poznávací značka, již si zapsala žena na kole, patřila autu ukradenýmu necelou hodinu předtím. Krátce po šestý odpoledne vozidlo našli na Latrobe Street.

Cynthia teď viděla jedním okem na necelých čtyřicet procent. Ne, Cynthii spravit nedokážeme. A s její záležitostí to nebylo o nic jednodušší.

„Nedokážu to hodit za hlavu,“ pokračoval Harry. „Doteď se nikdy nic takového nestalo. Takhle zmlátit ženskou, ti hajzlové jsou schopní všeho.“

Bylo mi jasný, o čem mluví. Myslel na svoje ženský: na manželku, o třicet let mladší ženu a poslední milostný vzplanutí, a na hospodyni, která u něj pracovala už pětatřicet let a opustila kvůli němu Anglii, domov a všechny příbuzný, aby se na druhým konci světa starala o polámanýho žokeje. Myslel na Lyn a paní Aldridgeovou, protože je miloval a bál se o ně. O sebe se nebál, nebál se o Harryho Stranga, žokejskýho šampiona, o němž kdysi jeden britský dostihový novinář napsal: „V jeho přítomnosti nervózní angličtí koně krotnou a klidní angličtí žokejové ztrácejí rozvahu.“

Camovi to bylo taky jasný. Dopil, nalil nám a pak i sobě. „Nějaký ranaři,“ řekl bezvýrazně. „Moc chytrý, aby udělali banku, moc líný na drogy. Někdo jim řekl o Cyn, nejspíš někdo z jejích lidí. Přijdeme na to, vyřešíme to.“

Nevyřešíme. Všechny Cynthiiny lidi jsme už s Camem proklepli. Přišli jsme jenom na to, že jedna z žen najednou odjela do Queenslandu. Jeli jsme taky. Našli jsme ji u postele nemocný tetičky. Byla tak šokovaná a jevila tak málo známek nově nabytýho bohatství, že jí Cam při odchodu podstrčil stovku.

„Nedělejte žádné zbrklé závěry,“ brzdil nás Harry. „Teď nás nic nečeká, vyspěte se na to.“

Dopili jsme láhev a druhou jsme už mimořádně neotevřeli. Byla bouřlivá noc a stromy lomcovaly větvemi. Harry nás vyprovodil až k bráně a tam mě na chvíli zadržel, jeho prsty se mi jako buldočí čelisti zaryly do bicepsu.

„Dvě ztráty v řadě, Jacku,“ povídá, „to tě bude bolet. Ale není to totální odpis. Dostaneš nějakých pětadvacet, třicet centů z dolaru.“

„Hop, nebo trop,“ odpověděl jsem. „Nemám pravdu?“

Zmáčknul mi ruku; větší bolest. „Nezapomínej na Strangovu banku, hotovostní půjčky pro úvěrovatelné. Navíc je tu jedna menší právní záležitost, potřebuju radu advokáta. Hodí se ti to příští týden?“

„Ve dne, v noci,“ slíbil jsem.

„Cam dohodne čas.“

Pustil mě. Podívali jsme se na sebe. „Harry,“ řekl jsem a následujícím slovům nepředcházela žádná mentální aktivita, byly to čirý emoce. „Cynthia. Postaráme se o to.“

Otevřely se přední dveře domu. Přes Harryho hlavu jsem uviděl Lyn Strangovou, drobnou silnou postavu s broskvovou září ve vlasech a na ramenou; broskvový koberec se rozlil i kolem jejího stínu na široký verandě. „Chtěla jsem se rozloučit. Byla jsem nahoře.“ V jejím hlase jsem zachytil zvláštní podtón, úleva to nebyla, ale něco dost podobnýho.

Na ulici za vysokou zdí z červených cihel nastartoval Cam auto, kterým jsme přijeli, důkladně vytuněnou káru, který údajně některý říkali osmiválcová štětka. Předla jako kočka, nebo spíš tak, jak by asi předl obří prehistorický šavlozubý tygr.

Zamával jsem Lyn na rozloučenou. Zamávala taky.

„My to spravíme,“ zopakoval jsem Harrymu ten hloupý, nesplnitelný slib.

„Vůbec by mě to nepřekvapilo,“ odpověděl Harry, ale moc důvěry z jeho hlasu nezaznívalo. „Jste přece chytří kluci.“

Cam mě odvezl domů do bývalý obuvnický továrny v severním Fitzroyi. Byl akorát mírný sobotní noční provoz. Spousta taxíků a střízlivých lidí, kteří vyráželi za zábavou. Zastavil vedle řady zaparkovaných aut a ztlumil Bryana Ferryho, jenž nám cestou vyřvával z hromady repráků v osmiválci.

„Šéf mi dělá starosti,“ nadhodil. Zapálil si zippem gitanku a stáhnul okýnko. „Už jsem to chvíli čekal.“

Studený vzduch zvenčí a štiplavá galská vůně ve mně vyvolaly záchvěv touhy. „Se Cynthií jsme ve slepý uličce,“ utrousil jsem.

„Cyril,“ opáčil Cam. „Zkus to od Cyrila.“

Se Cynthií jsme jednali přes Cyrila Woottona, profesionálního prostředníka a šejdíře, sběratele nevymahatelných dluhů, hledače svědků, neplatičů a absentérů a mýho příležitostnýho zaměstnavatele.

„Cyril je fakt grázl,“ namítl jsem, „ale tohle? Ne.“

Cam vydechnul kouř. „Nemůžeme ho vynechat,“ odpověděl. „Nemůžeme vynechat nic.“ Otočil hlavu a podíval se na mě, v černých očích měl otázku, chtěl, abych souhlasil s něčím nevyř­ čeným.

Otevřel jsem dveře. „Zítra si s ním promluvím.“

„Já taky?“

„Ne.“

Už jsem se soukal ven, když Cam dodal: „Jacku, tohle sucho skončí, ale klidně přijď.“

Další, co nabízel, že mi půjčí prachy.

„Dík,“ odpověděl jsem. „Možná na to dojde.“

Díval jsem se, jak odjíždí – pomalu ztichlou ulicí –, a hluboký, dravčí předení osmi válců mi pronikalo do žil a bouřilo krev.