Edwarda Dolleryho, vyhozeného účetního a nečestného člověka, který rozhazoval peníze plnými hrstmi, jsem našel v domě pronajatém na jméno Carol Pickové. Stál ve zbrusu novém komplexu postaveném z falešných cihel východně od města – bylo to jedno z těch podivuhodně tichých sídlišť, kde je průměrný věk obyvatel dvanáct let a člověk vyloženě cítí na kůži tlak hypotéky.
Ani kůže Eddieho Dolleryho nevypadala moc k světu. Několikrát se při holení řízl a na každé ráně mu rozkvétalo poupátko toaletního papíru s červeným středem. Krátký a napuchlý zbytek Eddieho na sobě měl včerejší bavlněnou proužkovanou košili a jasně červené hedvábné kalhoty od pyžama. Celkově vypadal nic moc.
„Ano?“ zeptal se úsečným hlasem člověka, kterého jsem vyrušil během důležitého hovoru s Tokiem, Curychem nebo Milánem. Obě ruce držel schované za zády a nejspíš si přidržoval kalhoty od pyžama.
„Marinara, že?“ řekl jsem a ukázal na kousek omáčky na pizzu, který mu zaschl na kapse košile.
Eddie Dollery se mi podíval nejdřív na prst, potom do očí, a bylo mu jasné, která bije. Z úst se mu vysunula zašedlá špička jazyka, prozkoumala horní ret a nesouhlasně se stáhla zpátky.
„Pojď dovnitř,“ řekl daleko mírnějším tónem. Udělal krok dozadu. Vytáhl pravou ruku zpoza zad a namířil mi na poklopec malou pistoli. „Pojď dovnitř, nebo ti ustřelím koule.“
Podíval jsem se s obavami na jeho pistoli. Něco na ní vypadalo vyloženě albánsky. Tyhle věci občas dokáží vystřelit jenom z vlastního, jinak neznámého důvodu.
„Pane Sabbatini,“ řekl jsem. „Jste přece Michael Sabbatini, ne? Přišel jsem sem jenom kvůli splátce na kreditku.“
„Dovnitř,“ opakoval a potěžkal pistoli.
Udělal další krok zpátky a já ho následoval. Prošli jsme prázdnou chodbou do obývacího pokoje zařízeného pastelově zbarveným nábytkem, který vypadá jako nafouknuté balónky.
Eddie se uprostřed pokoje zastavil. Já se zastavil taky. Chvíli jsme se jeden na druhého dívali.
„Pane Sabbatini,“ řekl jsem, „vždyť jsou to jenom peníze. Vytáhl jste pistoli na výběrčího dluhů. Z agentury. Za to můžete jít do vězení. Jestli se vám nehodí probrat se mnou plán na další splátkový kalendář, klidně to v agentuře řeknu.“
Eddie pomalu zavrtěl hlavou. „Jak jsi mě našel?“ zeptal se.
Zamrkal jsem na něho. „Jak to myslíte? Máme přece vaši adresu, pane Sabbatini. Posíláme sem vyúčtování. Společnost sem posílá výpisy z účtu.“
Eddie strčil prsty pod paruku, aby se podrbal na hlavě, a já zahlédl malou lesní školku transplantovaných vlasů. „Musím tě zamknout,“ řekl. „Dej si ruce do týla.“
Poslechl jsem ho. Eddie mě obešel a pravil: „Rovnou za nosem. Šlapej.“
Držel si ode mě odstup. Když jsem prošel dveřmi do kuchyně, byl zhruba metr a půl za mnou. V pokoji postával na různých místech skoro tucet prázdných lahví od šampaňského – Perrier Jou¨et, Mo¨et et Chandon, Pol Roger, Krug. Žádná věrnost značce, žádná starost o platební bilanci země. Napravo ode mě stála lahev od piperu.
„Jdi doprava,“ řekl Eddie.
Zabočil jsem doprava docela svižně. Když prošel dveřmi i Eddie, vzal jsem ho lahví piperu bekhendem přímo přes čelist. Ta albánská časovaná bomba v jeho ruce vystřelila, způsobila zhruba tolik hluku, jako když člověk zavře dveře, a kulka odletěla bůhvíkam. Eddie pustil pistoli a chytil se za obličej. Vtáhl jsem ho za límec do kuchyně, roztočil, nakopl podrážkou boty zezadu do kolenní jamky a stáhl ho za vlasy dozadu. Sesypal se na zem jako pytel písku. Chtěl jsem ho pro dobrou míru ještě pořádně nakopnout, ale uklidnil jsem se a rány z milosti ho ušetřil.
Eddie sice pořádně kvílel, ale setkání s piperem mu rozhodně život neukrátilo. Odtáhl jsem ho za nohy do koupelny v chodbě a zamkl ho uvnitř. „Kámo,“ ozval se jeho huhňavý hlas na druhé straně dveří. „Poslyš, jak se jmenuješ?“
„Pane Dollery,“ odpověděl jsem, „to od vás byla opravdu hloupost. Kde jsou peníze?“
„Počkej, kámo, počkej, jenom vteřinku…“
V mrazáku byly zásoby na dva nebo tři týdny, i když o většinu dodávek se postarali plukovník Sanders, McDonald’s a Dial-a-Dino. Dezert pocházel z Kolumbie. Všude v ložnici a koupelně, kam z ní vedly dveře, se povalovaly špinavé košile a trenýrky. Ve vestavěné skříni s prosklenými dveřmi jsem na jedné straně našel tři obleky, dvě tvídová sportovní saka a několik kalhot. Na druhé straně visela uniforma sestřičky, dívčí uniforma Armády spásy, uniforma dopravní policistky a něco, co vypadalo jako přehlídková uniforma důstojnice Waffen SS. Doplňovalo je černé spodní prádlo – část kožená – a červené podvazkové pásy. Moje úcta k paní Pickové, květinářce, jejíž jméno stálo na nájemní smlouvě, se prohloubila. Se svými květinami to tedy rozhodně uměla.
Když jsem se z prohlídky místního prádla vracel chodbou kolem koupelny, ozval se za dveřmi Eddie Dollery. „Poslyš, chceš být bohatý?“
Musel mít skvělý sluch. „Pane Dollery,“ odpověděl jsem, „to, že se mohu seznamovat s lidmi, jako jste vy, mě obohacuje samo o sobě.“
„Nedělej si srandičky. Přišel jsi to udělat?“
„Udělat co?“
„Odprásknout mě.“
Na někoho, kdo si vydělával na živobytí jako účetní, měl vážně dost divoký slovník. „Nebuďte paranoidní,“ odpověděl jsem přes dveře. „Tohle z vás dělá všechen ten prášek, který šňupete.“
„Jéžiši,“ řekl Eddie. „Tak mi aspoň dej šanci, co říkáš?“
Přešel jsem zpátky do obývacího pokoje a zavolal svému momentálnímu zaměstnavateli v Belvedere Investments. Paní Davenportová mi sdělila, že mi pan Wootton zavolá zpátky. Než nastoupila k Woottonovi, pracovala dvacet let jako recepční v ordinaci specialisty na sexuálně přenosné choroby. I J. Edgar Hoover znal méně tajemství než ona.
Zatímco jsem čekal, trochu jsem se prošel po domě. Pak jsem se posadil zpátky vedle telefonu a prohlédl si to, co jsem viděl z Mabberley Courtu. Nikde se nic nehýbalo kromě záclony v protějším domě, který vypadal tak sterilně a měl kolem sebe tak dokonale upravený pozemek, že na sobě mohl klidně mít napsáno „Hrobka neznámých obyvatel předměstí“.
Telefon zazvonil.
„Jacku, chlapče,“ ozvalo se ve sluchátku. „Doufám, že máte dobré zprávy. Podělte se o ně, stará vojno.“ Wootton mi volal z hospody.
„Dollery si myslí, že jsem ho přišel zabít,“ řekl jsem.
„Takže jste ho našel? Máte nos.“
„Cyrile, příště mě laskavě upozorněte na to, že ten, koho hledám, je ozbrojený a zoufalý. Za všechno to leknutí a hrůzu, že na mě mířil pistolí, si ke svému podílu strhnu dalších pět procent z vybraných peněz.“
Wootton předvedl svůj frkavý smích. „Poslyšte, Jacku, Eddie je neloajální malý smrad se spoustou špatných návyků, ale ve skutečnosti by neublížil mouše. Tihle lidi čekají od života vždycky to nejhorší. Způsobil to pocit viny. A všechna ta cukrová poleva, kterou si prohnali nosem. Co jste tam ještě našel?“
„Dámské uniformy,“ řekl jsem.
Wootton se znovu zachechtal. „To je jeden z jeho zvyků. Našel jste, pro co jste tam přišel?“
Na Mabberley Court se začal snášet déšť. Na druhé straně ulice se pod krytým přístřeškem u vchodu do Hrobky objevila neuvěřitelně bílá kočka.
Cestou ven jsem se zastavil, abych si promluvil s Eddiem. Člověk prostě musí obdivovat chlapa, který dokáže přesvědčit místní květinářku, aby se navlékla do kožených kalhotek bez rozkroku a natáhla si na ně starou uniformu Ilse Kochové.
„Pane Dollery,“ řekl jsem v chodbě před dveřmi do koupelny, „příště musíte být při jednání s lidmi, jimž jste ukradl peníze, trochu vstřícnější. Moc vám nepomůže, když na jejich zaměstnance budete mířit pistolí.“
„Poslyš, poslyš,“ řekl Eddie. „Nechoď pryč. Vrať mi tu bouchačku a já ti řeknu, kde najdeš deset tisíc. Obejdi dům zezadu a strč mi ji dovnitř oknem. Deset tisíc. Hotově. Použité bankovky.“
„Vím, kde mám hledat deset tisíc,“ odpověděl jsem. „Všichni si schovávají deset tisíc do myčky na nádobí. A všichni si schovávají sedmdesát tisíc do klimatizace. Podle Woottona chybí ještě dalších dvacet. Strčím vám pode dveřmi stvrzenku na osmdesát tisíc a propisku. Chci, abyste ji podepsal.“
Na okamžik se rozhostilo ticho.
„Člověče,“ řekl Eddie, „do posledního centu. Řekni mu, že mu to vrátím do posledního centu.“
„Řekněte mu to sám,“ řekl jsem. „Podepište mi tu stvrzenku.“
Pode dveřmi se vynořil podepsaný lístek.
„Propisku, prosím.“
Posunul mi pod hranou dveří propisku. „Děkuji,“ řekl jsem. „Přeju hezký den, pane Dollery.“
Když jsem za sebou zavřel přední dveře, Eddie z koupelny ještě něco volal, ale než jsem dorazil k autu, už toho nechal. Bílá kočka mě sledovala z druhé strany ulice. Nasedl jsem a z Mabberley Courtu odjel. O dvě hodiny později jsem byl na dostihové dráze v Pakenhamu a sledoval, jak kůň jménem New Ninevah dobíhá sedmý v maidenu.
Následující den jsem vyrazil do Sydney, abych si promluvil s možným svědkem násilné diskuse, ke které došlo na parkovišti nákupního centra Melton. Měla to být šestihodinová rychlovka. Zabralo to celkem dva dny a nakonec mě chlap přetáhl baseballovou pálkou po levé paži. Byla to hliníková baseballová pálka vyrobená v Japonsku. Tohle by se mi za starých časů nestalo. Tehdy by mi ji Stuart Surridge natáhl kriketovou pálkou, která by byla uprostřed omotaná izolačkou. Jenže za starých časů jsem nedělal tuhle práci.
* * *
Když jsem se dostal zpátky domů, byla sobota půl šesté odpoledne. Cestou z letiště jsem si poslechl souhrn fotbalových výsledků v rádiu. Hlasatel řekl: „Fitzroy tentokrát začal ve velkém stylu…“ a já bych nejraději rádio rovnou vypnul. Jediná otázka byla: Kolik prohráli tentokrát? Odpověď zněla: 114 ku 78.
Odbočil jsem u Royal Parku a kolem univerzity a skrz Carlton jsem dojel k Pruskému princi. Je to jedna z posledních hospod ve Fitzroyi, která si na živobytí vydělává prodejem piva. Většina hrdých jmen minulosti se změnila v thajsko-italská bistra, kde na záchodech visí umělecké tisky.
Zaparkoval jsem částečně na obrubníku v jednosměrce blok od hospody a došel k ní pěšky. K tomu víc než sto let starému prostoru prolitému hektolitry piva bych klidně našel cestu i po čichu, se zavřenýma očima. Chodil sem pít už můj dědeček. A chodil sem pít i můj táta. Jeho tmavá, živá tvář se nacházela na vybledlých fotografiích fitzroyského fotbalového klubu z konce čtyřicátých let, které visely na stěně poblíž dveří na záchod.
Na světě už dnes mezi příznivci Fitzroye žije jenom několik tuctů pamětníků, kteří viděli mého otce hrát, a pro tuhle skupinu jsem něco jako genetická zrůda. Tři z veteránů právě seděli u nálevního pultu se sklenicemi piva a vzpomínali na staré dobré časy. Zatímco jsem si u dveří setřásal dešťové kapky z kabátu, podívali se na mě, jako bych byl za šestatřicetibodovou sobotní porážku od nenáviděného Carltonu osobně odpovědný.
„Potřetí za sebou, Jacku,“ řekl Eric Tanner, který seděl ke dveřím nejblíž. „Hráli jako malé holky. Kde jsi ksakru byl?“
„Pardon, pánové,“ odpověděl jsem. „Práce.“
Prohlédly si mě tři páry očí, které mohly mít dohromady zhruba dvě stě dvacet let. Ve všech jsem viděl tentýž výraz. Byl to ten výraz, kterého se dočká kluk v partě, jemuž jednoho dne přijde mluvení s děvčaty důležitější než kopání do balónu na ulici.
„Musel jsem vyrazit do Sydney,“ bránil jsem se. „Měl jsem tam kšeft.“ Tahle odpověď je obměkčila úplně stejně, jako kdybych jim řekl, že jsem si musel zaskočit k Perigordům pro lanýže.
„To jsi s sebou klidně mohl vzít celý tým,“ zabručel Wilbur Ong.
„Nechápu, jakou práci může mít normální člověk v sobotu odpoledne v Sydney,“ prohlásil Norm O’Neill užaslým tónem. Tihle tři chlapi by si dokázali představit, že nebudou v sobotu v Melbourne, zhruba stejně jako to, že se nechají zapsat do kurzů osobního rozvoje.
Zahlédl jsem výčepního Stana. Ten u okénka z kuchyně tiše mluvil s manželkou Liz. Ze svého místa jsem ji viděl jen z profilu, její ústa dokonale vykreslovala klasickou podobu znechucení. Stan dokončil větu a vykročil mým směrem – byl to mohutný chlap s řídnoucími vlasy a malým nosem, který vypadal, jako by mu ho někdo dodatečně přilepil k obličeji. Hospodu vlastnil jeho osmašedesátiletý otec Morris, a ten ji nehodlal prodat živé duši. Zároveň neměl v plánu ani umřít, což přivádělo Liz k záchvatům pohrdání.
„Chlapům jsi tu dneska chyběl,“ řekl.
„Už mi stačili říct, jak moc jsem jim chyběl,“ přikývl jsem. „Už sis nechal vyčistit trubky?“ Pivo mělo posledních pár týdnů divnou příchuť.
Stan se na mě lítostivě podíval. „Jacku,“ odpověděl, „těmi trubkami bys mohl prohnat mateřské mléko. Technik přišel a pustil do nich páru. Dovnitř šla čistá pára, ven šla čistá pára. Říkal, že jsem zbytečně vyhodil peníze.“
Postavil na pult první plnou sklenici. „Volal ti sem ten tvůj anglán Wootton. Vzkazuje ti, abys mu zavolal, hned jak se ukážeš.“
„Wootton je anglán zhruba stejně jako ty,“ řekl jsem. „Jeho táta učil svářečství na Preston Tech.“
„Škoda, že můj táta neučil svářečství na Preston Tech,“ prohlásil Stan s pečlivě odměřenou dávkou jedu. „Alespoň bych tu pak nemusel celý den stát a poslouchat, jak tihle staří prďolové probírají fotbalové zápasy, které se hrály před čtyřiceti lety.“
Zavolal jsem Woottonovi z kamrlíku, který Stanovi sloužil jako kancelář a který byl ve skutečnosti doupětem plným starých účtenek, reklamních letáků, novin a telefonních seznamů. Na desce stolu byl telefon podložený denním plánovacím diářem pivovaru Carlton & United. Na deskách měl vyražený letopočet 1954.
„Pan Wootton se s vámi pokoušel spojit už několikrát,“ řekla mi vyčítavě paní Davenportová. „Prosím, počkejte, musím zjistit, jestli je právě volný.“
„Volný, volný jako ptáček ve křoví,“ řekl jsem, a ani jsem vlastně nevěděl proč.
„Prosím?“ řekla bez jakéhokoli překvapení paní Davenportová.
„To byl verš z díla amerického básníka E. A. Presleyho.“
Následovala odmlka, odměřená na velmi přesných hodinkách. Dala mi jasně najevo, že moje prostořekost byla zaznamenána. Pak se na druhé straně ozval Wootton a podle hlasu byl mimořádně špatně naložený.
