Sebastian sevřel pevněji volant, když se náklaďák zezadu dotkl jeho nárazníku a postrčil malé sportovní MG dopředu, až poznávací značka vyletěla vysoko do vzduchu. Sebastian se pokusil popojet ještě o několik stop, ale nemohl zrychlit, aniž by narazil do předního vozu, a zůstal mezi dvěma náklaďáky zmáčknutý jako harmonika.
O několik vteřin později byli potlačeni dopředu podruhé. Nákladní vůz najel zezadu do sportovního morrise podstatně větší silou a postrčil ho do vzdálenosti asi jedné stopy za přední náklaďák. Až když do nich narazil potřetí, Sebastianovi bleskla hlavou Brunova slova: Jsi si jistý, že ses rozhodl správně? Vrhl letmý pohled na Bruna, který se teď oběma rukama zapíral o přístrojovou desku.
„Pokoušejí se nás zabít,“ zaječel. „Proboha svatého, Sebe, dělej něco!“
Sebastian se bezmocně zadíval na silnici k jihu, kde spatřil nepřerušovaný proud vozidel jedoucích opačným směrem.
Když nákladní auto před nimi začalo brzdit, pochopil, že pokud mají mít vůbec nějakou šanci přežít, musí se rozhodnout, a musí to udělat rychle. Letmo pohlédl na protější stranu silnice a zoufale hledal mezi auty skulinu. Při čtvrtém nárazu od zadního náklaďáku mu bylo jasné, že nemá na výběr.
Prudce škubl volantem doprava, přehnal se přes travnatý dělicí pás a vyjel přímo naproti přijíždějícím vozům. Sešlápl plynový pedál k podlaze a modlil se, aby se dostali do bezpečí širého pole rozprostírajícího se před ním dřív, než do nich nějaké auto narazí.
Řidič dodávky a další řidič osobního automobilu prudce přibrzdili a změnili směr jízdy, aby uhnuli malému sportovnímu kabrioletu řítícímu se přes cestu proti nim. Na okamžik si Sebas tian pomyslel, že to může zvládnout, pak se před ním ale zjevil strom. Stáhl nohu z plynu a strhl volant doleva, bylo však už příliš pozdě. Poslední, co uslyšel, byl Brunův výkřik.
* * *
Harryho Cliftona vytrhlo ze spánku zazvonění telefonu.
Když se probral, nemohl si vzpomenout, o čem se mu zdálo. Možná že to vytrvalé kovové cinkání zapadalo do snu. Neochotně se otočil a pohlédl na fosforeskující zelené ručičky budíku vedle postele: 6.43. Usmál se. Volat mu v takovou hodinu ráno by mohlo napadnout jen jedinou osobu. Zvedl telefon a zamumlal přehnaně ospalým hlasem: „Dobré ráno, miláčku.“ Protože se nedočkal okamžité odpovědi, zaváhal, jestli náhodou hotelová operátorka omylem nepřepojila hovor do nesprávného pokoje. Právě když se chystal sluchátko odložit, zaslechl vzlykání. „Jsi to ty, Emmo?“
„Ano,“ ozvala se odpověď.
„Copak se děje?“ zeptal se konejšivým hlasem.
„Sebastian je mrtvý.“
Harry hned neodpověděl, protože najednou chtěl věřit, že se stále neprobral ze snu. „Ale to není možné,“ vydal ze sebe konečně. „Vždyť jsem s ním ještě včera mluvil.“
„Zabil se dneska ráno,“ oznámila mu Emma, na jejímž hlase bylo patrné, že zvládne říct naráz jen několik slov.
Harry se prudce posadil, náhle dokonale probuzený.
„Při dopravní nehodě,“ pokračovala Emma mezi vzlyky.
Harry se snažil udržet v klidu a čekal, až mu přesně odvypráví, co se stalo.
„Cestovali společně do Cambridge.“
„Oni?“ podivil se Harry.
„Sebastian a Bruno.“
„A Bruno je naživu?“
„Ano, ale leží v nemocnici v Harlow a doktoři si nejsou jistí, jestli přežije noc.“
Harry odhodil přikrývku a položil nohy na koberec. Třásl se zimou a udělalo se mu špatně od žaludku. „Okamžitě si objednám taxík na letiště a vrátím se prvním letadlem do Londýna.“
„Já jedu rovnou do nemocnice,“ informovala ho Emma. Nic dalšího nedodala a Harryho na okamžik napadlo, že spojení bylo přerušeno. Potom uslyšel, jak Emma šeptá: „Potřebují, aby někdo identifikoval tělo.“
* * *
Emma odložila sluchátko, ale nějakou chvíli jí trvalo, než sebrala dost sil, aby se postavila. Konečně vykročila nejistou chůzí přes pokoj a několikrát se přidržela nábytku jako námořník v bouři. Otevřela dveře salonu a spatřila Marsdena, stojícího se skloněnou hlavou v hale. Nikdy neviděla starého sluhu, že by projevil před některým členem rodiny sebemenší náznak emocí, a tak skrčenou postavu přidržující se krbové římsy stěží poznávala. Obvyklou masku vyrovnanosti a klidu vystřídala krutá realita smrti.
„Mabel vám připravila kufřík na noc, madam,“ zajíkal se, „a když dovolíte, odvezu vás do nemocnice.“
„Děkuji, Marsdene, jste velmi laskavý,“ poděkovala Emma, když jí otevíral dveře.
Po schodech dolů k autu ji Marsden přidržoval za paži, bylo to vůbec poprvé, kdy se paní dotkl. Otevřel dveře, Emma nastoupila a zapadla do koženého polstrování, jako by už byla stará dáma. Marsden nastartoval, zařadil jedničku a vydal se na dlouhou cestu z Manor House do Nemocnice princezny Alexandry v Harlow.
Teprve teď si Emma uvědomila, že nezavolala bratrovi ani sestře, aby jim dala vědět, co se stalo. Zavolá Grace a Gilesovi ještě dnes večer, to se dá spíš předpokládat, že budou sami. Tohle není zpráva, o niž by se chtěla dělit v přítomnosti cizích lidí. Vtom ucítila ostrou bolest v břiše, jako by ji někdo bodl nožem. Kdo řekne Jessice, že svého bratra už neuvidí? Zůstane vůbec tou veselou holčičkou, jež běhá kolem Sebastiana jako poslušné štěňátko vrtící ocáskem v nespoutaném zbožňování? Tu zprávu nesmí Jessica slyšet z úst nikoho jiného, což znamená, že se Emma musí vrátit do Manor House co nejrychleji.
Marsden zajel na nádvoří místního autoservisu, kde v pátek odpoledne obvykle tankoval. Pumpař zahlédl na zadním sedadle zeleného Austinu A 30 paní Cliftonovou a dotkl se okraje čepice. Na pozdrav nezareagovala a mladý muž se zarazil, jestli se nedopustil něčeho nevhodného. Natankoval plnou nádrž a zvedl kapotu, aby zkontroloval stav oleje. Potom ji s bouchnutím zavřel, dotkl se čepice znovu, ale Marsden vyrazil bez jediného slova a ani mu nedal obvyklou šestipenci na rozloučenou.
„Co to do nich vjelo?“ mumlal si pro sebe mladík, když auto zmizelo.
Jakmile se ocitli znovu na silnici, Emma se pokusila vybavit si přesně slova, která přijímací lektor z koleje Peterhouse použil, když jí přerývaně oznamoval tu zprávu. Je mi to moc líto, paní Cliftonová, ale musím vám oznámit, že váš syn se zabil při automobilové nehodě. Zdálo se, že kromě toho strohého prohlášení prakticky nic dalšího neví – ale jak uvedl, není nic víc než posel.
Emmě se hlavou honily myšlenky, které se navzájem střetávaly. Proč jel syn do Cambridge autem, když mu jen pár dní předtím koupila jízdenku na vlak? Kdo řídil – Sebastian, nebo Bruno? Jeli moc rychle? Praskla na autě pneumatika? Střetli se s jiným vozem? Tolik otázek. Pochybovala však, že na ně všechny někdo vůbec zná odpovědi.
Několik minut poté, co telefonoval univerzitní lektor, volala i policie. Ptali se, jestli by pan Clifton mohl přijet do nemocnice, aby identifikoval tělo, a Emma jim vysvětlila, že manžel se zdržuje v New Yorku, kde propaguje svou novou knihu. Asi by nebyla souhlasila, že ho zastoupí, kdyby věděla, že se Harry druhý den vrátí do Anglie. Díkybohu poletí letadlem a nebude muset trávit pět dní plavbou přes Atlantik a utápět se sám v zármutku.
Jak Marsden projížděl přes neznámá města Chippenham, Newbury a Slough, do Emminých úvah několikrát rušivě vstoupil don Pedro Martinez. Je možné, že by se chtěl pomstít za to, co se před pouhými několika týdny odehrálo v Southamptonu? Jestliže však druhou osobou v autě byl Martinezův syn Bruno, nedávalo to žádný smysl. Emma se vrátila v myšlenkách zpátky k Sebastianovi, zatímco Marsden opustil Great West Road a odbočil na sever k dálnici A1; k téže silnici, po níž jen o několik hodin dříve cestoval Sebastian. Emma kdysi četla, že v době osobní tragédie chce každý vrátit čas zpátky. Ani ona nebyla výjimkou.
Cesta ubíhala rychle a Sebastian se z Emminých myšlenek vytrácel jen výjimečně. Vzpomínala, jak se narodil, když byl Harry ve vězení na opačném konci zeměkoule, na jeho první krůčky, když mu bylo osm měsíců a čtyři dny, na první slůvko „ham“ a na první den ve škole, kdy vyskočil z auta dřív, než stačil Harry dupnout na brzdu; taky na Beechcroft Abbey, odkud ho chtěl ředitel vyloučit, ale nakonec trest odložil, protože Sebastian získal stipendium na univerzitě v Cambridgi. Všechno, na co se těšil, všechno, čeho chtěl dosáhnout, se v jediném okamžiku změnilo v historii. A nakonec si připomněla vlastní chybu, když se nechala od tajemníka ministerské rady přesvědčit, aby se Sebastian stal součástí vládního plánu, jak pohnat dona Pedra Martineze před soud. Kdyby žádost sira Alana Redmaynea odmítla, její jediný syn by byl stále naživu. Kdyby, kdyby…
Jakmile dojeli na okraj města Harlow, Emma vyhlédla bočním okénkem a uviděla směrovku ukazující k Nemocnici princezny Alexandry. Snažila se soustředit na to, co se od ní bude očekávat. O několik minut později projel Marsden bránou z tepaného železa, která se nikdy nezavírá, a zastavil před hlavním vchodem do nemocnice. Emma vystoupila a vykročila ke dveřím, Marsden jel hledat místo, kde by zaparkoval.
Když oznámila mladé recepční svoje jméno, veselý úsměv na dívčině tváři vystřídal výraz lítosti. „Byla byste tak laskavá a chvíli počkala, paní Cliftonová?“ požádala ji a zvedla telefon. „Ohlásím panu Owenovi, že jste tady.“
„Panu Owenovi?“
„Měl dnes ráno službu, když jsme vašeho syna přijali.“
Emma přikývla a začala neklidně přecházet po chodbě sem a tam. Její zpřeházené myšlenky vystřídaly zpřeházené vzpomínky. Kdo, kdy, proč… Zastavila se, až když se sestra v elegantním oblečení s naškrobeným límečkem zeptala: „Vy jste paní Cliftonová?“ Emma přikývla. „Pojďte prosím se mnou.“
Sestra vedla Emmu dlouhou chodbou rámovanou zelenými stěnami. Nikdo nepromluvil. Nakonec, co by měla kterákoliv z nich říkat? Zastavily se u dveří, na nichž stálo „MUDr. William Owen, ARO“. Sestra zaklepala, otevřela dveře a ustoupila stranou, aby pustila Emmu dovnitř.
Od psacího stolu vstal vysoký, hubený muž s prořídlými vlasy a s vizáží zarmouceného funebráka. Emma se v duchu za myslela, jestli se ta tvář někdy usměje. „Dobré odpoledne, paní Cliftonová,“ pozdravil a uvedl ji k jediné pohodlné židli v místnosti. „Mrzí mě, že se setkáváme za tak smutných okolností,“ dodal.
Emmě bylo toho ubohého muže líto. Kolikrát denně musí pronášet tatáž slova? Podle výrazu obličeje mu to práci nijak neusnadňovalo.
„Bohužel je potřeba vyplnit spoustu papírů, ale myslím, že než k tomu vůbec přistoupíme, koroner bude vyžadovat oficiální identifikaci.“
Emma sklonila hlavu a rozplakala se. Přála si, aby ten nesnesitelný úkol mohla přenechat Harrymu, jak sám navrhoval. Doktor Owen vyskočil zpoza stolu a sklonil se k ní: „Je mi to moc líto, paní Cliftonová.“
* * *
Harold Guinzburg se zachoval maximálně ohleduplně a projevil nesmírnou ochotu.
Nakladatel objednal Harrymu letenku první třídy na nejbližší možný let do Londýna. Přinejmenším bude cestovat v pohodlí, pomyslel si Harold, ale nedokázal si představit, že by ten nebohý muž mohl usnout. Usoudil, že teď není vhodná chvíle oznamovat Harrymu dobré zprávy, ale požádal ho, aby vyřídil Emmě jeho nejupřímnější soustrast.
Když se Harry o čtyřicet minut později odhlásil z hotelu Pierre, u chodníku už na něj čekal Haroldův šofér, aby ho dopravil na letiště Idlewild. Harry nasedl do limuzíny dozadu, protože neměl chuť si s nikým povídat. Jeho myšlenky se instinktivně stočily k Emmě, čím asi prochází. Představa, že musí identifikovat tělo jejich syna, se mu vůbec nelíbila. Třeba ji nemocniční personál vybídne, aby počkala, než se vrátí on.
Fakt, že se ocitne mezi prvními pasažéry překonávajícími Atlantik takto rychle, Harryho vůbec nezajímal. Dokázal myslet jen na syna a na to, jak moc se těšil, až nastoupí do Cambridge, aby zde zahájil první ročník univerzitních studií. A potom… Harry předpokládal, že se Sebastian se svým přirozeným jazykovým nadáním bude chtít ucházet o místo na ministerstvu zahraničí nebo se stane překladatelem, nebo bude dokonce učit, nebo…
Když se letadlo odpoutalo od země, Harry odmítl sklenku šampaňského, kterou mu usměvavá letuška nabídla. Jak ale mohla vědět, že nemá žádný důvod se usmívat? Nevysvětlil, proč nebude jíst ani spát. Za války, když se Harry ocitl za nepřátelskou linií, trénoval, jak vydržet šestatřicet hodin beze spánku, a přežíval jen díky adrenalinu vyvolanému strachem. Věděl, že nedokáže usnout, dokud syna naposledy neuvidí, a domníval se, že ten stav potrvá ještě dlouho potom – adrenalin ze zoufalství.
* * *
Lékař tiše vedl Emmu pustou chodbou, až se zastavili před neprodyšně uzavřenými dveřmi s jediným napsaným slovem – Márnice. Nápis byl vyvedený vhodně zvolenými černými písmeny na tabuli ze zrnitého skla. Pan Owen zatlačil do dveří a postavil se stranou, aby Emmě umožnil projít dovnitř. Dveře se za ní tiše zavřely. Při náhlé změně teploty se roztřásla a potom upřela oči na pojízdná nosítka stojící uprostřed místnosti. Pod prostěradlem se rýsoval matný obrys těla jejího syna.
Asistent v bílém plášti se postavil k hlavě nosítek, ale nepromluvil.
„Jste připravená, paní Cliftonová?“ zeptal se Owen jemně.
„Ano,“ odpověděla Emma pevně a zaryla nehty do dlaní.
Owen kývl hlavou a zřízenec odtáhl prostěradlo, aby odkryl rozdrásaný a potlučený obličej, který Emma okamžitě poznala. Vykřikla, padla na kolena a začala nekontrolovaně vzlykat.
Doktora Owena a zřízence tato předvídatelná reakce matky při prvním pohledu na mrtvého syna nepřekvapila. Šokovalo je však, když tiše pronesla: „To není Sebastian.“
