„Jak jsem ti tam tehdy dával hádanky,“ upřesňoval major Moldánek lokalizaci jistý restaurace na rozhraní Vinohrad a Žižkova.
„Aha,“ já na to. „A kdy byste teda moh?“
Zasmál se, ale tak, jako by se smál něčemu, na co ani zrovna moc nemyslí. „Co takhle nějak za hodinu, Otakare? Kdopak ví, kdy budu mít zase čas.“
Povídám, že teda za hodinu a že děkuju.
Bylo ubrečený všední odpoledne v úterý posledního října. Před chvilkou jsem přišel z práce, něco jsem si vzal k jídlu a zrovna jsem se rozmejšlel, jestli přece jenom nemám zaskočit za Housetem, když jsme se viděli včera a sejít se měli až zejtra, protože u nich dneska prali. S tím nic nenaděláte, v každým činžáku je to stejný, ať je, jak chce, velkej; nevyužijete svůj nalinkovanej den a dalších čtrnáct dní jste odkázaný na starý vojenský dynamovky, co jste už dávno nevyhodili jen z piety, ležej ve skříni úplně vespod a neoblíkli byste si je ani ve fabrice pod montérky – ačkoli máma říká, že po tom, co je zašila v rozkroku, jsou ještě pořád docela dobrý, a co že to má bejt za dětinství honit vodu trenýrkama, který stejně nejsou vidět.
Obávám se, že jsem začal zprostředka; měl jsem začít o den dřív v úplně jiný hospodě, než je ta výše zmíněná na rozhraní Vinohrad a Žižkova, kde jsem se měl sejít s majorem Moldánkem. Ta, ve který jsem se s majorem Moldánkem sice sejít neměl, ale ve který jsem měl začít (řek bych, že teď už to musí pochopit i dvouletý dítě opilejch rodičů), je u stanice tramvaje poblíž Pragokovu ve Strašnicích a podle hostinský Stehnový se jí říká U Dvouch stehen, i když se jmenuje lautr jinak – ne že by o to hostinská zvlášť stála, ale Stehnová se opravdu jmenuje a vzhledem k jejím dolním končetinám je to nomen omen, jak tomu říká jeden můj známej vzdělanec jménem Letenský.
V týhletý hospodě maj vzadu v lokále každý pondělí sleziny čundráci z T. O. Yukon a na kvasnicovou dvanáctku a za písničkama tam choděj i další trampové z jinejch part. Mě tam před dávnejma časama zatáh kamarád z fabriky Olda Nývlt a já si zvyk tam chodit, i když skutečným trampem, aspoň jak to oni brali, jsem se nikdy nestal. Nikdo z nich to po mně taky nikdy nechtěl – snad proto, že uznávaj mý kvality jinýho druhu; tak třeba to, že jsem nejvíc ubouch na Machrově bácmetru, když jsem mu ho napřed strhnul a pak spravil a sešteloval na větší zatížení, že jsem dobrej punčér, že je se mnou sranda, a ještě k tomu mám tu pověst – no, o tom pozdějc. Trampský štamgasti U Dvouch stehen ostatně dokážou bejt natolik tolerantní, že na svejch slezinách od loňska vítaj i typickýho kohinóra Fandu Kelnera, zpěváka naší závodní kapely, kterej sice žádnou dobrodružnou pověst nemá (leda že mu před pár lety puberťačky říkaly Strašnickej Cortés), ale zase náramně válí na kytaru. No nic – to jen abyste si udělali povšechnej obrázek o tý společnosti i o mně; podle mý oblíbený literatury mi říkaj Biggles.
Jak už jsem se zmínil vejš, choděj tam i čundráci z jinejch part, mezi nima karlínský Modravý stíny – i když to maj přes ty kopce trošku z ruky. Seznámili jsme se s nima skoro už před rokem. Šerifskou hvězdu u nich nosí Rony, celkem ráznej kluk, ale opravdu jim šéfuje Maky. Tahle holka je u nich nejen nejstarší, ale taky největší – a ještě k tomu se zabejvá různejma dost nezvyklejma věcma; například propaguje ženskej box a už devět let hraje na piáno.
A právě kvůli tomu piánu… aha!
Už vím, proč jsem nezačal v hospodě U Dvouch stehen. Když se Maky se mnou o tom začala bavit, to už jsme v hospodě nebyli. Jeden kamarád ze Zlatý plachty měl narozeniny, v hospodě se slavilo a dost se to táhlo – holka House měla zejtra ráno časný vstávání, protože jeli se zahradnickým podnikem do Průhonic přikrejvat na zimu nějaký vzácný roští, a tak mě tam nechala a vypadla se svým bráchou Bimbem. Přišlo mi to blbý, ale sama mě ukecávala, abych kvůli ní netrhal partu, tak jsem si holt nakonec dal říct a táh jsem to s nima až do zavření; načež se všichni najednou rozprchli a já se ocit s Maky na stanici tramvaje.
„Hele, Bigglesi,“ povídá mi, „ne že bych se tu sama bála – poradila bych si.“
Věděla, že na tramvaj nečekám, protože to mám domů pěšky čtvrthodinku.
Mrknul jsem do okýnka jízdního řádu; hm-mm-mm, tuhle támhle… první tramvaj směr Praha jela za dvaadvacet minut. „Je mi jasný,“ řekl jsem, „že by sis poradila i se Žiletkářem. Jenže by sis přitom mohla vyrazit palec nebo zlámat zápěstí. A s rukou v gypsu se na piáno hraje dost blbě.“
„No dobrý,“ řekla Maky, „seš džentlas.“ A protože neměla ve zvyku chodit dlouho okolo, když o něco šlo, dodala: „Když jsme u toho piána… potřebovala bych s něčím píchnout, Bigglesi.“
Já na to, že nějaký piáno už jsem spravoval, třeba to v Barikádě, kde nehrálo ani jedno ef, protože do něj kluci lili pivo, aby ho oddělali, a Barikáda koupila nový; načež Maky povídá, že o žádný porouchaný piáno nejde, ale že jde spíš o porouchanou učitelku, která zničehožnic přestala dávat hodiny. „A mně se náramně hodilo k ní občas zajít,“ dodala Maky. „Bejvala to náramná klavíristka, a i když já si na učitele stěžovat nemůžu, od ní jsem si vždycky odnesla nějakej fígl. Rozumíš, ona má k různejm starejm majstrům vlastní přístup, někdy třeba vymejšlí i jiný, nezvyklý prstoklady…“
„No jo,“ řekl jsem, „tyhlencty prstoklady –“
A Maky na to: „Nedělej si srandu.“
Povídám jí, že si srandu nedělám, ale s prstokladama že jí teda těžko píchnu, protože o nějakejch prstokladech toho vím asi tolik jako o chemickejch reakcích vodíku v atmosféře Jupitera.
„Ty, hele,“ řekla, „aspoň víš, že tam ten vodík je; o tom zase já nemám šajna. Takže stejně snadno pochopíš, že mi nejde o ty prstoklady. Mně jde o tu učitelku. Něco se s ní muselo stát, že najednou zrušila všecky hodiny, co dávala.“
„Kdy je zrušila?“
„Koncem srpna.“
„Takže už dva měsíce nedává hodiny.“
„Jo.“
„A předtím?“
„Co – předtím? Předtím je dávala.“
„Koukej, Maky,“ řekl jsem, „ta tvoje učitelka i s těma svejma nezvyklejma prstokladama je mi vzdálenější než Jupiter. Můžu si myslet, že toho nechala, protože ji to přestalo bavit – stejně jako si můžu myslet, že vodík v atmosféře Jupitera s tím ostatním okolo reagovat musí prostě proto, že tam je. Jenže když mám pochopit princip toho všeho, nestačí mi jenom o tom vodíku vědět.“
Maky se zasmála. „Máš pravdu… nemáš z čeho usuzovat, když jsem ti vlastně nic neřekla.“
Takhle to chodí, když se domlouvaj dva inteligenti. Mlčel jsem a čet si v jízdním řádu. Dost nuda, co bysme si povídali. Měl jsem studenej nos a dělala se mi na něm kapička. Vytáh jsem kapesník a vysmrkal se.
„Hele, Oto,“ řekla Maky, „bejvala bych se na tebe obrátila tak jako tak.“
„Proč na mě?“
„Poslouchám a slyším ledacos.“
„Například –“
„Mám ti to vypočítávat? Tady v hospodě to přece ví kdekdo včetně starý Stehnový.“
Co jsem proti tomu moh dělat? Měl jsem pověst člověka, kterej rok co rok zdárně řeší záhadný případy, na který esenbáci nestačej. Nemělo smysl jí to vymlouvat a vysvětlovat jí, že k tomu většinou přijdu jako slepej k houslím. Nebo k piánu.
„Zbejvá sedm minut,“ řekl jsem.
„Jmenuje se Kocourková a bydlí na Solidaritě,“ řekla Maky. „Tuhle máš napsanou adresu.“
Vytáhla ruku z kapsy a podala mi zahřátou účtenku z hospody. Mrk jsem na ni v mizerným světle pouliční lampy; na druhý straně bylo napsáno:
Blok F VI číslo 883, Kocourková
„Koukám, že jsi se mnou počítala už v hospodě,“ řekl jsem a přeloženej papírek si zastrčil mezi listy kalendáříčku s tužtičkou; tahám ho s sebou vždycky a všude, stejně jako krabičku poslední záchrany.
„Spíš jsem počítala, že venku nebudeme mít tužku a papír.“ Zasmála se. „Vidím, že jsem se mejlila. Vsěgda gatóv.“
„Pět a půl minuty,“ řekl jsem tak od oka a schoval kalendářík do kapsy. „Vrať se k tý učitelce.“
„Je to stará paní…,“ na to Maky.
„Jak stará?“
„Dejme tomu sedmdesát. Takže by bylo možný i to, že ji přestalo bavit otravovat se se všelijakejma tupcema, co si myslej, že maj talent, protože se naučili vybrnkávat Old Man River na černejch klapkách. Jenže se mnou dělala ráda a taky mě měla ráda. Načež najednou zničehožnic – skoro se mnou nechce mluvit, leda přes řetízek ve dveřích… Vidím, že jí to je trapný, že by byla radši, kdyby to zůstalo, jak to bejvalo…“
„Třeba se mejlíš.“
„Prdlajs se mejlím. Do lidí vidím.“
„I v tom se můžeš mejlit.“
„Já?! Já vidím do každýho jako do prázdný flašky.“ Popadla mě za knoflík a přitáhla si mě; byli jsme skoro stejně vysoký. „Například vím,“ řekla, „že Dženy je do tebe zoufale a nebezpečně udělaná a že jenom ten tvůj bídrmajerovej vztah k Houseti vás oba – teda Dženy a tebe – chrání od zničujícího milostnýho vejbuchu.“
O Dženy, tichounký a drobný černovlásce z jejich karlínský party, jsem se s Maky bavit nechtěl. Napadlo mě, že by dokonce mohla mít pravdu. „Bídrmajerovej, jo?“ řekl jsem. „A co to jako má bejt?“
„Bídrmajer,“ poučila mě, „byl romantickej sloh našich praprababiček. Nosily na prdeli honzíky a na svět čučely jako z kolena od kouřovodu.“ Třeba říct, že Maky je sice vzdělaná, ale jinak umí mluvit jako my – teda normální lidi. „Tenkrát byli chlapi tak pitomí, jako seš ty,“ dodala.
„A co Mácha?“ řekl jsem. „O tom jsem slyšel –“
„To jsou jenom drby,“ na to Maky a mávla rukou.
„Drby jsou často jedinej zdroj informací,“ řekl jsem. „Například zrovna v tom tvým případě –“
„Jasně. Mluvila jsem s pár lidma v baráku a dověděla se, že koncem srpna si tam esenbáci podávali kliku… že prej se v kvartýře u Kocourkový našla mrtvola.“
„Ježíšku! To není běžný, co?!“
„To bych řekla, že ne.“
„Hele – a to ta bába vůbec nechodí z baráku?“
„Ale jo, sem tam,“ na to Maky. „Vyčíhala jsem si ji, až vyrazí s čoklem, ale k ničemu to nebylo. Prej, slečno, nezlobte se, ale nic vám k tomu neřeknu. A že prej mi zavolá, kdyby se něco změnilo… Pak už se mi nezdálo vhodný na ni dotírat, tak jsem šla.“
„To ses ptala, proč odkládá ty hodiny?“
„A na co jinýho?“
„Na tu mrtvolu.“
Že prej jí to přišlo blbý, povídá. Ale na to prej se přece její učitelky zeptám já. Protože jinak by snad ani nemělo cenu, aby mi o tom říkala.
A já si kvůli tomu teda další den odpoledne rozmyslel návštěvu Housete v prádelně, zavolal jsem majorovi Moldánkovi, svýmu známýmu z kriminálky, a dal si s ním spicha v tý hospodě u Riegráku.
* * *
Něco jsem našim řek, navlík jsem se do monťáku a vypad. Jasně, máma taky něco prohlásila a pak i táta něco podobnýho, v obou případech šlo o ten montgomerák. Mně pořád připadá do deště docela dobrej, i když, mezi náma řečeno, po těch desíti letech, co ho tahám, už moc dobrej není a Montgomery by si ho nejspíš neoblík ani do zákopů v první linii. Jenže Montgomery je maršál a může vyfasovat každej měsíc novej.
Venku se déšť začal míchat se sněhem, kapánek brzy, povídám si; vypad jsem z desítky u vinohradský tržnice a zakroužil k tý hospodě, furt to byla ta stará dobrá s dřevěným obložením ztmavlým kouřem z cigár a čvaňháků, se smradem připálený cibulky, kyselýho zelí a papriky, ještě pořád s poctivejma porculánovejma táckama, plechovou reklamou na velkopopovickýho kozla a místo ubrusů se vzorkovaným vikslajvantem tu a tam propáleným od vajglů. Nálevní pult byl v tom nejtmavším koutě, ze šera se třpytilo sklo a světélkovaly nápisy a obrázky na flaškách s gold king whisky, žitnou, old dry ginem, šartréskou, kejrumem, vodkou, myslivcem a řezanou brendy, mosazný pípy byly jako ze starýho zlata a dohněda vyuzenej strop se ztrácel nad dvěma plechovejma širmama s pětadvacítkama v historickejch objímkách s porculánovým lemováním, který vrhaly dolů žlutavej přísvit a nahoru tmu.
Moldánek už tam seděl, před sebou malý pivo.
Hodil jsem monťák na kolík a kejvnul na vrchního. „Taky malý?“ zeptal se.
„Normální,“ řekl jsem bodře. „Já jsem zaplaťpánbu v richtiku. Strejda má holt ty ledviny v hajzlu, tak musí bejt opatrnej.“
Pingl chápavě kejvnul, popad sklenici a jedním prstem druhý ruky strčil do kohoutu.
„Co to má bejt,“ řekl mi tiše Moldánek. „Jakej strejda a ledviny? Kamaráde, to bych si vyprosil.“
„Legenda pro vrchního,“ já na to. „Kvůli utajení.“
Moldánek chvíli vrtěl hlavou s tím nepřítomným pousmáním, který jsem slyšel v telefonu. „Sám jsi legenda. Aspoň u kriminálky jo… Starší pamětníci tam dnes vykládaj mladejm strážmistrům o tvejch kauzách a varujou je, aby si s tebou nic nezačínali.“
„Všecky svý kauzy – když už tomu tak chcete říkat –, jsem vždycky myslel dobře, soudruhu majore. I tehdy, když jste mě za jednu z nich poslali do Bernartic.“
„Já tě tam neposlal. To už jsme si snad vyříkali, když jsme tu seděli posledně, ne?“
Posledně jsme tady seděli před třema rokama a já se v důsledku toho na čas stal opravářem kolotočů.
„Ale jo,“ řekl jsem, „dejme tomu, že jsme si to vyříkali. Taky dejme tomu, že u vás pamětníci opravdu varujou ty mladý vyjukance, aby si se mnou nezačínali. Ale proč zrovna vy, kterej o mejch takzvanejch kauzách víte nejvíc, si se mnou začínáte furt, i když jsem vám přece mockrát řek, že jsem především soustružník, kterým hodlám zůstat?“
„Mňo,“ na to major, „ono to tak trošku je a trošku zase není, co bysme si povídali. Příkladně sis dneska se mnou nemusel domlouvat schůzku a moh jsi zůstat tím soustružníkem. Jenže ono ti to nedalo.“
„Co?“ já na to.
„Co já vím,“ pokrčil ramenama. „Pravděpodobně už máš zase interes o kdovíjakou záhadu a potřebuješ, abych tě dekoval, kdyby něco.“
Pingl mi přines pivo a od čárky na tácku k prvnímu loku to chvilku trvá. Napil jsem se a přitom si převaloval v hlavě, jak mě Moldánek vyčíh a co mu vlastně mám říct, abych mu rovnou nemusel dát za pravdu. Nakonec jsem došel k názoru, že jestli od něj opravdu potřebuju, aby mě dekoval, bude nejlepší vybalit to na něj rovnou. Utřel jsem si teda pěnu pod nosem a zeptal se: „Kdo byl ten mrtvej u paní Kocourkový?“ A když neodpověděl, upřesnil jsem mu to: „U tý učitelky klavíru na Solidaritě? Neříkejte, že o tom nevíte.“
Z dráťáku se tiše linulo: Na okně seděla kočka, byl horký letní den…
Nebyl. Pršelo, chvílema dokonce se sněhem, a Den znárodnění už byl za náma.
Major si loknul ze svýho legračního piva. „Jdeš na to moc zhurta, Otakare,“ zabručel, pořád jakoby duchem částečně někde jinde. „Ostatně proč bysme…“ Najednou se obrátil k nálevnímu pultu a zavolal na pingla: „Dejte mi sem jedny slaný tyčinky.“
„No jo, soudruhu majore,“ řekl jsem, „chápu, že se vám o tom nechce mluvit. Já si samozřejmě nemyslím, že je na to celá esenbárna krátká, to bych si nedovolil, že jo, ale –“
„Kuš,“ na to Moldánek. „Esenbárna, esenbárna… Co to je za výraz, esenbárna?! Krátký na to samozřejmě nejsme – zatímco ty si stejně samozřejmě myslíš, že jo. Obojí je trochu zjednodušený… Určitě víme a jsme schopní zjistit fakta, k jakým se ty v životě nedobabráš, a taky jsme je v tomhle případě zjistili. Všechno ovšem zjistit nedokážeme, protože musíme postupovat tak, jak nám ukládají a dovolují předpisy a zákony. Zatímco ty –“
„Jasně, já můžu ignorovat předpisy a přestupovat zákony, protože ani předpisy, ani zákony neznám, a že jejich neznalost neomlouvá, to zase nevím, a pokud jo, je mi to ukradený. Teda až do chvíle, kdy mě znovu zabásnete.“
„Ale ne, sakra,“ na to Moldánek. „Koukej, Otakare – napřed mi řekni, odkud to víš a co o tom víš.“
Chvíli jsem se tvářil, jako že se mě jeho řeči dotkly, načež jsem vybalil, že se znám s jednou žákyní paní Kocourkový a ta mi o tom řekla, jelikož si neví rady s paní Kocourkovou, která přestala dávat hodiny, a tak dále. „Aha,“ kejval major, „no jo… A ta žákyně jinak neví nic bližšího, co by ti o tom řekla, leda to, co posbírala někde po baráku, kde Kocourková bydlí – a toho asi taky moc není, jelikož ani sama Kocourková o tom dohromady nemá co říct. Tudíž ty vlastně taky nevíš prakticky nic… Hm. Ona je to dost divná věc. Šetříme ji už nějakej čas a já bych řek, že jsme si už zafixovali jistej pohled na ni; neříkám, že ten pohled nemůže bejt chybnej. Jenže na základě zjištěnejch fakt, stop a tak dále jinej pohled mít nemůžeme, pokud nechceme přizpůsobovat ty fakta a stopy svejm hypotézám a dobrat se aspoň přibližnýho řešení. Obráceně to přitom nejde; jakákoli hypotéza postavená na těch zjištěnejch skutečnostech je nesmyslná.“
„Takže by možná neškodilo,“ já na to, „kdyby se na to podíval někdo, kdo nemá zafixovanej ten váš pohled.“
Moldánek se ušklíb. „A protože u nás nikoho takovýho nemáme – všichni buď ten případ znají, nebo přejímají hypotézu většiny, jelikož nemají praxi, intuici nebo zájem vytvořit si vlastní názor, případně všechno dohromady – a to nemluvím o těch, co o tom vědí málo nebo vůbec nic, protože musej řešit jiný záležitosti – měl bych nejspíš připustit, aby se tím nějakej čas zabejval soudruh Fink, ten známej postrach kriminálky. Musel bych k tomu samozřejmě mít svolení vyšších míst. Asi by ani pro mě nebylo jednoduchý takový svolení získat a docela jistě bych musel kejvnout i na to, že veškerý riziko a případný následky ponesu já.“
„Můžete se o to rozdělit s podřízenejma.“
„Nemůžu. Mysleli by si, že jsem se zbláznil, když na to chci pustit amatéra a na starý kolena riskovat, že mě pošlou do předčasnýho důchodu.“ Zatvářil se zamyšleně a dodal: „Mňo – když se to vezme kolem a kolem, on by vlastně ani nebyl tak předčasnej.“
Jeho nálada ladila s okolím. Kromě nás a tří osamělejch pivařů u různejch stolů nebyla v hospodě ani noha, takže skrz tichý předení dráťáku bylo slyšet i chvějivý tikání obdélníkovejch kuchyňskejch hodin v krémově světlezelený kombinaci (máme doma podobný) a občasnej bzukot unavený mouchy umírající na okně sešlostí věkem. Déšť zvenku sem doléhal jenom jako nenápadnej šum zapnutýho transformátoru nebo ševel hodně vzdálený řeky, do kterýho občas zazněly něčí kroky; pokaždý se blížily odnikud a zapadly nikam… Moldánek lámal slaný tyčinky a drobil je po stole, jako by dočista zapomněl, že jsou k jídlu, a pingl za nálevním pultem se na to díval kapánek dotčeně. Najednou se otevřely dveře a vešla holčička, asi desítiletá; na hubenejch ramínkách jí tály vločky mokrýho sněhu, na krku měla na tkaničce plochej mosaznej klíč od fabky a v ruce se jí kejvala modrá třílitrová bandaska.
„Čtyři půllitry míchanýho,“ přála si a výčepní se dal do pohybu jako plechoví kováři na pouťový střelnici, když se omylem strefíte do terče.
„Paní Kocourková,“ řekl Moldánek, „ke mně pojala důvěru a celkem spontánně vypověděla, že byla v Roztokách u svý vnučky, aby jí hlídala dítě, protože tam na čtrnáct dní vyřadili z provozu mateřskou školku. Nějaký opravy, havárka topení nebo co – to není důležitý. Měla tam bejt do sedmadvacátýho srpna. Ale protože její vnučka během tejdne našla jiný řešení, nebo se snad nějak porafaly, co já vím, a taky to nejspíš není důležitý, vrátila se o pár dní dřív.“ Slaná tyčinka rupla a Moldánek se na ni zadíval, jako by se ho to dotklo. „Vrátila se a našla v koupelně ve vaně mrtvolu nahýho chlapa.“
