Před tejdnem jsem se vrátil z vojenskýho cvičení.
Byl jsem otrávenej jak šváb, zkoumal jsem roztodivný záhyby vlastní duše a bylo mi naprosto jedno, jestli je ta ženská kus, nebo není. Ostatní chlapi v soustružně zřejmě na svý duše kašlali zvejška a zdálo se, že je i s mistrem Mrákotou upíšou tý Konvický, co nastoupila v mistrovně za soudružku Čírkovou, provdanou Homolovou, která šla minulej tejden na mateřskou.
Když toho červnovýho pondělního dopoledne odhoukali svačinu, Konvická seděla v Mrákotový zasklený boudě teprv tři hodiny. Všechno, co mělo v soustružně nohy, šlo za tu dobu třikrát do výdejny, dvakrát na záchod a aspoň jednou do brusírny, kam se musí kolem mistrovny doleva nebo doprava, a protřelej světák Fanda Kelner, z nás vyučenejch služebně nejstarší, dokonce měl nutný jednání přímo u mistra.
O svačině se všichni se svejma jogurtama, houskama, hrnkama s gulášovejma polívkama a partyzánkama nastěhovali k mašině vzdělance Letenskýho a vedli tam řeči, protože Letenský prej měl Konvickou znát, aspoň se o tom v dílně šuškalo už minulej tejden – a to ještě nikdo nevěděl, jak ta nová ženská vypadá.
„Každá ženská holt ňák vypadá,“ řekl jsem Oldovi Nývltovi, kterej točil na vedlejší mašině litinu a měl od ní úžasně černej čumák kromě bílejch brejlí. „Není o nic hezčí než tvoje Anča, blboune.“
„Proto jsem taky nešel na tu desítiminutovku k Letenskýmu,“ na to Olda. „Ale stejně, vole.“
Pošilhával k mistrovně a svačil přitom dva krajíce chleba, mezi kterejma měl tlustej plátek domácí sekaný. Přikusoval k tomu časný rajský jablíčko od Nývltů ze skleníku; jak z toho rajčete tekla šťáva, dělalo mu to klikatý bledý cestičky na černý bradě.
Oženil se loni na podzim a nový desítiletí zahájil tím, že se stal oteckem holčičích dvojčat Aničky a Olinky. Mladá paní Nývltová byla taková růžovoučká cukrová panenka, jako by ji zrovna přivezli šestikoňskou ekvipáží z Versajles, a kvůli dvojčatům musela nechat študování na střední ekonomický škole.
Zato Konvická nebyla ani trochu panenka, natožpak cukrová; byla to vysoká nohatá blondýna opálená dohněda a mezi těma napudrovanejma kašpárkama ve Versajles by se vyjímala asi jako Dejah Thoris, princezna z Marsu.
„Vole, ta nám tady zvedne morálku,“ zahuhňal Olda s chlebem v hubě. „Takováhle ženská je sem do dílny, vole, hotová destrukce, vole.“
„Co holky?“ já na to.
„Který?“
„Tvoje, ty máku.“
„Jo tak… no, fajn. To víš, sem tam to… a tak.“
Udělal jsem „hm“ a loknul si mlíka.
Olda vycucával další rajče a čučel na mistrovnu. Já ne. K ženskejm jsem právě zaujal vyhraněný stanovisko. V neděli jsem vyrazil na Barrandov za jistou známou cukrářkou, kterou jsem skrz to cvičení tři neděle neviděl, a načapal jsem tam chlápka s knírkem, jak se úslužně hemží v krámě za pultem. Jitka mě sice usadila ke stolečku a přinesla mi kafe s větrníkem, ale jak se ke mně nakláněla, zašeptala: „Ty, Oto, on je fajn, a ještě k tomu od fochu. A ty by sis mě stejně nevzal.“
Sněd jsem větrník, vypil kafe, šel to zaplatit k pultu a kníratýmu cukráři jsem přitom řek: „Buď na ni hodnej, nebo dostaneš do držky.“
No dobrá, moh jsem si za to sám. A za toho zatracenýho Kasiďáka nejspíš taky. Trampskou kámošku House jsem přehlížel už pár let, ačkoli mi jednou zachránila život, když sejmula šutrákem z praku pistolníka, kterej mi zrovna mířil na pupek, zatímco já byl strachy tuhej.
Dostala od něj přitom pecku do stehna, ale jizvu tam prej má docela nepatrnou, což je známo akorát z doslechu, jelikož holka House svoje čundrácký roury na veřejnosti zásadně neodkládala ani před tím, než tu pecku koupila. Moh jsem se s ní vidět třeba jednou za půl roku, a stejně jsem pořád byl její jedinej milovanej Biggles; tím pádem jsem si na to zvyk a teď mi nešlo na rozum, co mi řek minulej tejden Olda – že prej House sbalil nějakej Kasidy z party, co si říkala Argusova legie a občas se objevila na slezině U Dvou stehen. Byli to kovbojíčkové, ale protože jim to zpívalo a kromě dvou kytar s sebou tahali i mandolínu, jakžtakž je na slezině snášel i Džimák z Jukónu, jinak náramně háklivej i na Oldovo věčný vole. A kterej že to je, ten Kasiďák, tážu se. Ten s tím, vole, džipsónem.
Pokud jsem si pamatoval, byl to blonďáček s patkou, která mu padala přes oko, s frňákem trochu moc nahoru a drzejma očima, na první pohled protivnej jak noc; ale zpívat uměl a na tu svou tmavočervenou kytaru taky vyváděl náramný kousky.
Dalo by se říct, že jsem vybíral, až jsem přebral; jenže já to zkrátka viděl jinak – kdo na mým místě taky ne –, ale protože jsem se snažil bejt spravedlivej aspoň v mezích možností, šťoural jsem se v těch výše zmíněnejch záhybech vlastní duše a nějaká Konvická si pro mě za mě mohla trhnout nohou.
„Večír je slezina,“ vyrušil mě Olda Nývlt.
Moh jsem mu říct, že ke Dvoum stehnům na slezinu už v životě nepáchnu – aspoň dokud tam bude chodit House s Kasiďákem? Že mě ta holka tajně a nezištně miluje, totiž věděl každej, ale o mým vztahu k ní nevěděl nikdo; hele – dokonce ani já ne.
„Asi nebudu mít čas,“ zahuhlal jsem ponuře. „V televizi je ňákej biograf a naši chtěj, abych se s nima na to koukal.“
„Ty stárneš, vole.“
„A ty ne?“
Olda mi hodil bubáka od rajskýho pod mašinu.
„No jo, vole. Tak zas na to.“
Ani jsem si nevšim, že houkali.
* * *
Než byly dvě, vystřídali se u mě postupně: seřizovač Pepík Vrba, Růža Brandejsová, frézař Kukačka, Fanda Kelner, šponař Šůla a nakonec Radmilka od vrtaček.
Kdo neví, jak to ve fabrice chodí, moh by si myslet, že jsme toho za šichtu moc nenadělali, ale to by se teda mejlil; to courání sem a tam k týhle práci patří, protože kdyby člověk celejch osm hodin čuměl do mašiny jak uhranutej, moh by ho tenhle takzvanej stereotyp nakonec přesvědčit, že to, co se před ním točí, se vlastně vůbec netočí, až by tam jednou klidně strčil ruku, a to, co by vytáh, už by třeba ani na ruku nevypadalo. Takže to chce chvilkama zajít do brusírny, do výdejny, a když není proč, tak k některý jiný mašině, a hodit obvyklý jak to de a vyslechnout si stejně obvyklý stojí to za… Nebudu sprostej, nemám zrovna proč.
Jenomže oni za mnou všichni chodili proto, že od mý mašiny bylo nejlíp vidět do mistrovny.
Pepík Vrba byl zadumanej a bručel víc než jindy.
„Tak co, jak to de, Oto?“
„Furt stejně,“ já na to. „Proč?“
„Ále… Stránskej povídal, že maj na kontrole najednou ňák moc vaček hodně do mínusu.“
„Jo? A co? Zmeťary to nejsou.“
„Jasně že nejsou. Akorát že dole Evžen s Vítovcovou skoro nebudou mít co brousit.“
„Vadí to, že jim šetřím šajby…? Ať se na to mrknou nahoře a daj tam menší toleranci.“
„Menší? To tak akorát. Kdyby to po tobě jednou dělal nějakej blbec…“
„Rád bych viděl blbce, kterej by to dělal.“
„No jo, dobrý…“ Koukám, že je nějak vedle a kapánek jako by nevěděl, co mluví. „Ty, Oto,“ najednou sebou cuknul, „hele, ta Konvická –“
„Která to je?“ já na to. „Jaká Konvická?“
„No nic,“ zabručel. „Jenom mě tak napadlo…“
Odpliv si do špón ve vaně a najednou na mě vybaf: „Ty nevíš, která to je?! To povídej koňovi. Vidíš tady na ni nejlíp. Moc bych se divil, kdyby sis jí nevšim.“
S tím, že nebudu sprostej, jsem si to rozmyslel. Zastavil jsem mašinu a povídám Vrbovi: „Nejste všichni ňáký pošahaný, doprdele? Co s ní má sakra bejt? Dělá tady za Homolovou, ne?“
„Její starej,“ na to Vrba, „je ten reprezentant.“
„Ten Konvickej z Rudý hvězdy? Já myslel, že je to náhoda. A proč teda jeho panička dělá tady? Copak tihle chlápci, co kopou za nároďák, nemaj o hodně lepší prachy než my?“
„Ty nevíš, že se zdejch?“
„Konvickej? A kam jako?“
„Vím já, moučko? Nejspíš někam, kde mu to posype. Víš, kolik berou fotbalisti třeba v Západním Německu, ve Španělsku nebo v Itálii?“
„Ne. Ty jo?“
Vrba mávl rukou a podrbal se za krkem.
„Josef,“ řekl jsem, „může mi bejt ukradenej, i kdyby čutal za Real Madrid. Chceš říct, že zdrh a paničku tady nechal? No bóže. Mně je to putýnka.“
Vrba se vždycky snaží dobabrat k nějakýmu výsledku, když se vedou řeči. Takže mi přišlo kapánek divný, že si odpliv do špón ještě jednou, něco zabručel a odpochodoval k automatům na druhý straně dílny. Když míjel mistrovnu, krátce se tam podíval a Konvická na něj hodila zuby. Vrba šel dál.
Předsedkyně fabriční skupiny ČSM Růžena Brandejsová se na mě ohlídla od svý liberty. Dělal jsem, že to nevidím. Zastavila mašinu a šla ke mně. Pořád jsem si jí nevšímal, dokud se neopřela o zadní kryt mý baťovky a neřekla: „Hele, ty, Oto… co ti chtěl Vrba?“
„Ahoj, Růžo,“ já na to, „ještě jsem tě dneska ani nepozdravil.“
„Už jsem si zvykla,“ odsekla. „Tak co chtěl?“
„Povídal, že to nemám dělat tolik do mínusu.“
„Jo…?! A jak to souvisí s tou –“ ukázala nenápadně palcem. Byl to takovej ušmudlanej paleček, až ho člověku přišlo líto.
„Nijak,“ řekl jsem. „Co všichni blbnete?“
„Oto, já ti ani nevím,“ na to Růža. „Já neblbnu. Co je mi po ní. Akorát mám najednou divnej pocit.“
„Ten já mám furt. Takový to, jak se člověku zdá, že se ocit někde, kde nemá bejt. Zrovna dneska si říkám, kde bych teď byl, kdybych se místo soustružníkem vyučil něčím jiným. Pek bych třeba housky. Možná bych to měl lehčí, tam nějaká setinka nehraje roli a nikdo ti za zadkem nepočítá kmíny.“
Zrudla, pohodila copem a vrátila se k mašině.
Asi půlhodinku jsem měl pokoj a dělal.
Pak se za rohem vynořil Kukačka, nes dvě nabroušený frézy, a místo aby šel dál, zahnul ke mně. Kámoši se z nás nikdy nestali, bejval to šílenej absentér a průserář, a náš vzájemnej vztah se nezměnil, ani když se aspoň do jistý míry změnil on. Sekal dobrotu, jelikož nechtěl přijít o svůj harmonikářskej post ve svazáckým pěveckým a recitačním souboru Radost, kterýmu se ve fabrice kvůli převážně ženskýmu obsazení říkalo Vrána.
Mezi holkama se Kukačka náramně cejtil, a že na ty dudy po dědečkovi válel jak Štraus, se mu vzít nedalo.
Zato chlapi si z něj spíš dělali srandu.
„Hele, kámo,“ povídá a žďuchne mi přitom do ramene, „máš tady bezvadnou vyhlídku.“
„Ty vole,“ já na to, „málem jsem to nakop. Co do mě strkáš, blboune?“
„No jo, sory, sory,“ ševelil mi do ucha, „hele, je ona vdova, nebo co vlastně, když se ten její starej zdejchnul a nikdo o něm neví?“
Zase jsem byl sprostej. Kukačka nasadil ksicht, kterej považoval za srandovní, a udělal čelem vzad.
Jak pochodoval kolem mistrovny, hodil vlevo hleď, zasalutoval a šel pořadovým krokem. Konvická za oknem si přikryla pusu a vyprskla.
Vůbec se nechovala jako ženská, který zdrh manžel.
Napadlo mě, že jsou to všecko drby, žádnej manžel jí nezdrh a vůbec, vlezte mi někam. Práci za mě neuděláte. A hele, už kluše další.
„Co ty na to?“ povídá Fanda Kelner. „Je to kus.“
Opřel se o zadní kryt jako předtím Růžena a zapaloval si cigáro. „Dost divný, že od ní utek… Ale třeba měla moc velký nároky. Kdepak se asi opalovala? Řek bych, že někde na frajkérpr.“
„Co to jako má bejt?“
„Nudistická pláž. Maj to v endéer a tak. Lidi se tam opalujou nahý.“
„A proč si myslíš, že –“
„Byl jsem v mistrovně a nakouk jí do výstřihu.“
„Že tě nechala.“
„Nenechala,“ zahejbal fouskem. „Donutila.“ Naklonil se ke mně. „Hele… já bych řek, že je to taková lepší dorota. Proto se na ni ten její klidně vybod. Jinde mu ty jeho křivý haksny líp zaplatěj a splaší si tam jinou.“
„Třeba to jsou všecko drby.“
„Letenskej ji zná.“
„A on říkal, že její starej zdrh?“
„Je to džentlas. Neříkal nic, ale taky to nepopřel.“
„Kde se to teda vzalo, Fanouši?“
„Já ti ani nevím. Snad z osobního.“
„A je nám něco po tom?“
Fanda pokrčil ramenama. „Jasně… asi nic. Ale stála by za to, ne?“
Hodil mi vajgla do vany, přimhouřil oko a vrátil se ke svý mašině. Teď už zbejval jen šponař Šůla, hezounek, a přitom blbeček, kterej tak tak dodělal devátou třídu. Ženský od vrtaček mu říkaly Mazel a nedaly na něj dopustit. Vybíral špóny u Růženy, dělal na ni svý držtičky, o kterejch si nejspíš myslel, že jsou neodolatelný, a když to nezabralo, dostrkal kolečko ke mně, sundal z mašiny plech, opřel ho o zeď pod oknem a zarazil vidle do špón. „Ty, hele,“ povídá a zůstal opřenej o násadu, „vsaď se, že tu novou sbalím.“
„Didohajzlu,“ já na to.
„No no,“ udělal na mě. „Seš ňákej vostrej, Galdýno.“
„Vykydej ten sajrajt a padej,“ řekl jsem. „Jestli nevypadneš od mý mašiny do dvou minut, sbalím já tebe. Do takhle mrňavý ruličky.“
Zatvářil se uraženě, vytáh vidle, hodil je na kolečko a jel pryč.
„Koukej tam vrátit ten plech,“ houknul jsem za ním.
„To bych do dvou minut nestih,“ zaječel a prchal.
„Prosím tě, Oto,“ řekla mi vzápětí Růžena, „co je to s tebou, že se najednou takhle vytahuješ na pomocnýho dělníka?!“
Dělal jsem, že to neslyším, zastavil jsem mašinu a šel nasadit zpátky ten pitomej kryt. Načež se ke mně přišourala Radmilka, blondýnka bujnejch tvarů s nosejčkem, jakýmu se říká pikantní. Chlapi si o ní povídali, že je náramně dobrosrdečná a nedělá s tím žádný štráchy, ale podle mýho názoru to byly jenom svalový řeči. Nesla si z brusírny nabroušený vrtáky a s tím svým šelmovským úsměvem s dolíčkama na patřičnejch místech řekla: „Hele, Oťáku… ženský u vrtaček tajně hlasovaly, kdo tu Konvickou sbalí. A víš, kdo vyhrál? Ty. Já ti taky dala hlas, abys věděl.“
Vylez jsem si na bednu a na celou dílnu zahulákal:
„Jsem orangután, pralesa pán!“
Načež jsem si zamlátil pěstma do prsou.
„Uá, uá,“ rozeřvala se soustružna.
„Já jsem ti ten hlas dala,“ pokřikovala na mě nahoru Radmilka, „protože s tebou je sranda! A na to ty sbalíš každou!“
Slez jsem z bedny a povídám: „Akorát tebe ne, co?“
„Víš, Oto,“ na to Radmilka, „kdybys takhle přišel, že si mě vemeš, tak bych asi kejvla. Já si totiž myslím, že seš férovej, a to je tady málokdo. Jenom kvůli tý srandě… pfff! Těch by bylo.“
„Jsou tady jiný a taky férový,“ řekl jsem.
„No jo… jenže jsou starý.“
Byla to hodná holka a měla pravdu.
Jednou z ní bude tlustá panička se čtyřma dětma a manžel jí bude zahýbat s mladšíma a hubenějšíma.
Pak už nepřišel nikdo, ale taky už pomalu byly dvě.
