Byla to tajná operace.
Tajná operace naplánovaná tajnou službou, ke které jednotka poručice Jocelyn Lancaumeové přišla jako nevidomý k pasti na medvědy – jen aby ji obešel a mohl se místo toho zamotat do žiletkového drátu. Na kolejích. Před blížící se lokomotivou. Za kvílení dechovky.
Družstvo Echo tvořila ona, zbraňový specialista Mark Vektor, snajpr Gary Houdini a desátník Jerzy „Gygax“ Satanski, skoro dvoumetrový osvalený pořez se znepokojivým pohledem a blonďatým mohawkem, jehož si půjčili od SAS. Na Borovce strávili tři sta osmdesát pět dní záškodničením za nepřátelskou linií, nejdelší dobu v aktivním nasazení v dějinách Interstelární federace. Málokdy to probíhalo hladce, ale nějakým způsobem to zvládli beze ztrát.
Teď byli Vektor s Houdinim mrtví a…
„Merde!“ vyprskla Jocelyn, když její puška cvakla naprázdno. Z rány táhnoucí se od úst až k uchu jí vlála roztřepená kůže a vytékal růžovofialově fosforeskující sekret a ve spáncích jí tepalo nastupující horečkou. „Jak dlouho ještě?!“
„Tři vteřiny, madam,“ oznámil s perfektním oxfordským přízvukem Gygax, připravující kyselinovou nálož na vzdálenější straně koridoru.
Zpoza rohu se vyřítila dvojice polypoidů. Neměli zbraně. Nepotřebovali je. Útočili rychle a zuřivě a bez ohledu na zranění. V očních důlcích se jim mrskaly slizké, bezkloubé chumly. Po tvářích a bradě stékala stejná látka, jaká infikovala Jocelynino zranění.
* * *
„Je to biologická zbraň,“ vysvětloval před misí major Winters. „Parazit. Nevíme, odkud se vzal nebo jak k němu vzbouřenci přišli. Šíří se tělesnými šťávami. Pokud se dostanou do organismu, vyřadí vyšší nervové funkce. Zbydou akorát nejzákladnější instinkty, především snaha množit se dál – a dál a dál a dál, dokud si z nás všech neudělají chodící akvárka. Postupuje to rychle. Doporučuji nenechat se nakazit.“
* * *
Poručice vytrhla z pouzdra pistoli.
Prásk-prásk-prásk!
Stěny získaly nový nátěr. Infikovaní se zhroutili na podlahu, kde se rozklepali jako při epileptickém záchvatu. Polypy to rozmrskalo po okolí. Okamžitě se začaly plazit k Jocelyn.
Rozšlapala nejbližší. To už slyšela, jak se k nim blíží další hostitelé. Nabila pušku a rozeběhla se za Gygaxem.
Vřítili se do hlavní laboratoře, zabouchli za sebou a převalili před dveře kovovou kartotéku.
Po podlaze se rozletěly složky a lejstra. Křídla bušila do skříně, jak se jejich pronásledovatelé pokoušeli vlámat za nimi.
Major Winters na ně čekal za rohem – na sobě černou přilbu a overal zvláštních sil, v levé ruce tablet, jehož namodralá záře se odrážela v celoobličejové masce, v pravé ruce pistoli.
Žena v bílém plášti se tiskla na stěnu. „P-prosím, tohle nemůžete! V-všechny –“
Winters ji střelil dvakrát do hlavy a jednou do srdce. Tělo se sesunulo mezi hromadu postřílených vědců.
„Co to…?!“ vydechla Jocelyn.
„Kolaboranti,“ pronesl hlasem prohnaným přes modulátor.
„Byli to civilisti!“
„Vyvíjeli biologické zbraně, které plánovali použít proti občanům Federace. Čili spíš teroristi.“ Uložil tablet do kapsy a poprvé k nim natočil hlavu. V hledí se odrazil Jocelynin obnažený chrup.
„A sakra, nebolí to?“ zeptal se.
„Ocenili bychom protilátku, pane,“ odvětil obr.
Jejich primární cíl.
„V letounu. Nemáme moc času, blíží se posily.“
Poručice zatnula pěst.
Měla vědět, jak to dopadne. Jenže nevěděla. Žaludek se jí kroutil, vidění rozostřovalo.
Schodiště nestrážil nikdo kromě mrtvol, takže výstup na střechu proběhl hladce. Nebo by proběhl, kdyby se Jocelyn nemusela zastavit, aby vyzvracela něco, co vypadalo jako rozpuštěné vodovky, jenom hustší a vlnící se pohybem tisíce mrňavých červíků.
Gygax ji podepřel. „Madam?“
„Jsem v pohodě.“
„Jste si –“
„Říkám, že jsem v pohodě.“
A taky že jo. Se svírající se průdušnicí, růžovofialovými duhovkami a kůží šrafovanou svítícími krajkami.
Někdo musí udávat novou módní vlnu, ne?
Zachytila Gygaxův starostlivý pohled. Nepochybovala, že by ji dokázal zabít, ale nechtěla, aby to musel udělat. Už jen proto, že by ho při tom nakazila. Než aby přišla o dalšího muže, to si radši vystřelí mozek sama.
„Nelíbí se mi to,“ zašeptal.
Věděla, že nemyslí pouze její stav.
„Ani mně.“ Ne že by se s tím dalo něco dělat. „Hlídej si záda. Nějak se odsaď dostanem.“
* * *
Jakmile opustili klimatizované prostory, opřelo se do nich dusno a vlhko, nos jim naplnil pach střelného prachu a spáleniny a sluchovody ozvěna střelby, explozí a řevu motorů. Krátkovlnné vysílačky ožily výměnou informací a rozkazů.
Výzkumná stanice se skrývala v komplexu opuštěné nemocnice, šedivém a natolik zarostlém džunglí, že ho ze vzduchu skoro nešlo rozeznat. Nedaleko se nacházelo město, k němuž se v posledních hodinách posunula bojová linie.
K výsadku použili svazácký Suk-4. Jocelyn s Wintersem se vytáhli do přepravního prostoru, Gygax se nacpal do kabiny. Rotory vychrchlaly oblak kouře, zvířily prach, rozfoukaly listí a loď vystoupala nad koruny stromů právě včas, aby spatřili, jak se po bahnité cestě blíží první vozidla.
Zatímco se poručice připínala k bezpečnostnímu popruhu, Winters si nadzdvihl hledí a odhalil hladce oholenou tvář a ledově modré oči.
„Připravena na ohňostroj?“
Letoun nabíral rychlost a výšku.
Major si nachystal detonátor a palcem odklopil kryt z pojistky.
„Madam!“ zahulákal z komunikátoru Gygax. A dodal něco, kvůli čemu její srdce na moment ustalo v činnosti, čas se zastavil a ona –
Přiskočila a popadla Winterse za paži.
„Jsou to naši! Zrovna vstupují dovnitř. Jestli to odpálíte…“
Major pokýval hlavou.
„Je mi líto, ale nemůžu to riskovat.“
* * *
Explozi neslyšeli. Dokonce s nimi ani nesmýkla rázová vlna, na to se příliš vzdálili. Slyšeli však peklo, které se rozpoutalo na všech stanicích, a to stačilo.
Jocelyn důstojníka praštila nejprve do břicha a pak do obličeje.
Winters to vzal z předklonu na záda.
„Tohle vás… tohle vás bude…“
Přitiskla mu pistoli pod bradu.
„Mrzet? Ne tolik jako vás, že jste z nás udělal válečný zločince.“
Major se uchechtl, na zubech krev. „Nebuďte naivní. Sama jste viděla, že ani pro personál to nedopadlo dobře. A to jen zkoumali protilátku.“
„Protilátku…?“
Turbíny hučely. Poručice vnímala jejich vibrace. Točila se jí hlava, kůže hořela, nohy ji přestávaly nést. Zbraň ztěžkla. Winters ji jemně sevřel a Jocelyn se svalila na lavici.
Klekl si k ní, zkontroloval, jestli má nabito, a odjistil.
„Chci, abyste věděla, že si za tohle můžete sama.“
Upřela krhavý pohled do černé hlavně a převalila v ústech fosforeskující sekret.
Poté se vymrštila, zkroutila Wintersovu ruku a zakousla se mu do obličeje.
Prásk!
Rána šla mimo.
Vykřikl. Pistole zaduněla na podlaze.
Odtrhl Jocelyn od sebe a praštil ji loktem. Hlavou se odrazila od stěny.
Majorovi visel z brady kus kůže a na hruď mu vytékala krev. Bříšky prstů se dotkl zranění a zase rychle ucukl. Obličej se mu zkroutil do bolestné grimasy.
„Děvko!“
Vydoloval z kapsy injektor.
Jocelyn po něm hmátla.
Tsk!
Dlaní jí projelo bodnutí, jako by ji proklál hřeb. Žíly jí naplnil fosfor, napalm, termit.
Winters ji se zavrčením nabral kolenem. Zlomila se v pase a klesla na všechny čtyři.
Major se kvapně šacoval. Nahmatal novou dávku a –
Přesně ten moment Gygax vybral k aktivaci tryskového pohonu.
Zážeh s Wintersem smýkl. Zásobník se sérem mu vypadl, odkutálel se k výlezu a zasekl se v rohu.
Major se vrhl za ním.
Tekutina se přelila, ampule převážila a sklouzla přes okraj.
V posledním okamžiku ji chytil.
Nacpal ji do injektoru, přiložil si ho ke krku, namáčkl spoušť a –
Jocelyn mu ho vykopla.
„Ne!“
Popadla ho za taktickou vestu, vytáhla na kolena a nahnula ho ven. Popruh s karabinou se za ní napnul jako šňůra od padáku. Kolem fučel horký uragán s aromatem leteckého paliva.
Major sotva překřičel rachot trysek. „Za tohle skončíte před popravčí četou!“
„Myslím, že to riskneme!“
Poprvé se mu v obličeji mihl záchvěv strachu.
„Mrzí mě, že jsou mrtví! Nakazili by se, copak to nechápete?! Jinak to nešlo!“
„A to, že o tom víme?!“
Naprázdno zahýbal ústy.
Poručice se ušklíbla.
„Není v tom nic osobního!“ zkusil to ještě.
„V tomhle jo,“ řekla Jocelyn a vyhodila ho z letadla.
* * *
Země, o rok později
„Dvakrát overal šedý, jednou uniforma základní, boty velikosti čtyřiačtyřicet standardní,“ recitovala skladová důstojnice. „Deka fleecová, fólie aluminiová, trenýrky a ponožky zelené. Komunikátor příruční, je v něm čip s oprávněním pohybu a stravovacími kupony. Pokud přesáhneš limit nebo vlezeš, kam nemáš, strhne se ti to z platu. Korcipriatol, dvacet tablet. Pouzdro na zbraň, épézetko a výstroj dostaneš před akcí. Číslo přidělené ubikace je sedm sedm tři, druhý východ vpravo, v hangáru se hlásíš seržantu Franklinovi v sektoru H, zde podpis. Dotazy?“
Patrik si olízl rty. „Nebyly by ty trenýrky ve velikosti XL?“
Důstojnice odtrhla pohled od seznamu, který monotónním hlasem drmolila toho dne nejspíš potisící, naklonila se přes přepážku a posunula si významně brýle. „Aby sis je mohl vycpat ponožkami?“
Patrikovi se za zády ozval smích. Pochopil, že tuhle bitvu nevyhraje. Natáhl se pro tužku. „Stačí příjmení?“
„Ne.“
„Oukej…“
Na podložku, již mu přistrčila, naškrábal své jméno a po překonání jistých obtíží i zbytek.
Patrik Pla Pleva
Shrábl přichystaný komínek a raději se klidil.
„Další!“ zahučela vřelá žena a dlouhý štrůdl těl se posunul.
Patrikovy podrážky bubnovaly o kovovou mříž. Míjel chodby s vitrážovými okny a sloupy v koloniálním stylu a prostoupil ho záchvěv vzrušení. Konečně vyrazí dělat to, o čem tolik let snil. Bude po vzoru své sestry vojákem federálního sboru, mužem akce, objevitelem nebezpečenství hlubokého vesmíru.
Stane se Vesmírným borcem!
Adiuva, protege et revela Foederationis gloriam!
Pocítil hrdost z toho, kam ho umístili, jako by mu to došlo až nyní, třebaže netušil, jak se mu to poštěstilo.
IFSS Mythos patřila k největším a nejmodernějším typům lodí, jaké Vesmírní borci používali. Disponovala vlastním výzkumným oddělením, nejkvalitnějšími zbraňovými systémy, samoudržovacími zahradami, autonomním karanténním modulem i mnoha jinými vychytávkami, jež zefektivňovaly dlouhé lety.
Obvykle na ní sloužil personál tří set lidí, v krajním případě však dokázala pojmout až dvojnásobek a na Zemi se vracela jen jednou za pět let kvůli pravidelné údržbě – jako právě teď. Všichni si ji tedy mohli prohlédnout v hangáru v plné kráse.
Patrik na ni předtím zíral oknem v nejhornějších patrech Centrály. Prohlížel si hladký, zlatě se lesknoucí plášť, elegantní linie, tmavá skla kokpitu a mohutné nadsvětelné motory, které loď již tolikrát odnesly vstříc nepoznaným světům. Pozoroval mravenčí pohyb dole, kde technici na zdvižných plošinách kontrolovali každý šroubek a závit a nakládali zásoby a materiál. Ani ve snu ho ale nenapadlo, že se připojí ke šťastlivcům, jež kapitán nabere na novou misi.
Centrála nevysílala Mythos do žádných zapadákovů na okraji galaxie, jen na ty nejdůležitější a nejzajímavější mise.
Patrik už se nemohl dočkat, až se dozví, jaký úkol připravila pro něj a jeho jednotku.
