Oprýskaná a vybledlá cedule u vjezdu do vesnice hlásala: Vítejte v Black Gale.
Travnatý plácek, na němž stála, zdobily fialové krokusy a hned za ním začínala nezpevněná rozbahněná cesta, která vedla ke statku a třem domkům postaveným do půlkruhu. Statek samotný byl docela skromný, obehnaný rozdrolenou kamennou zídkou, zčásti zakrytou mechem a plevelem, jenž obrůstal i ostatní domy. Na druhé straně zídky se přes blata rozpínala pole připomínající obrovskou deku sešitou z několika různobarevných kusů látky.
S Rossem Perrym jsem se setkal na okraji Grassingtonu, městečka vzdáleného třicet kilometrů jižně od Black Gale, a jel jsem za ním. Stoupající úzké silničky, kam by se vešlo nanejvýš jedno auto, lemovaly narcisy, ačkoli i nyní, v březnu, se zima ještě odmítala vzdát. Zaparkoval jsem audi vedle Rossova range roveru a zadíval jsem se k severu, k srdci blat, kde na kopcích stále ležela vrstvička sněhu.
Ross na mě čekal vedle svého auta, ve slušivém černém obleku a zářivě rudé větrovce. Na náprsní kapse bundy měl vyšitý nápis REALITNÍ KANCELÁŘ CONNOR & PERRY – YORK SHIRE. Předem jsem si ho trošku proklepl. Ve svých teprve šestadvaceti letech byl už spolumajitelem realitky a podle jednoho z místních plátků patřil k nejlepším partiím v západním Yorkshiru. Měl podsaditou postavu, tmavé vlasy a snědou pleť, za níž vděčil matce Francesce, která pocházela z Florencie.
Tři domky vedle statku byly zhruba stejně velké i podobně stavěné – směs kamene a omítky, střechy z břidlicových tašek, dvojité garáže a zahrádky do tvaru písmene U, které obepínaly přední a boční strany domů. Dřevěné ploty prorostlé lučním kvítím a popínavkami obyvatelům poskytovaly jisté soukromí, ale ve skutečnosti šlo jen o iluzi. Byly to krásné domy – velké, s minimálně čtyřmi pokoji –, ale stály tak blízko u sebe, že spolu zdejší lidé museli vycházet opravdu dobře, jinak by tu nevydrželi.
Statek se rozkládal za jedním z domků. Byla to veliká dvoupodlažní budova z kamene s doškovou střechou a na první pohled vypadala o něco zanedbaněji než zbytek vesničky. Na zemi se válely ledabyle pohozené balíky sena a pneumatiky traktoru, nedaleko dveří leželo převrácené koryto na vodu a dva popraskané sudy. Celkový dojem však nemohlo pokazit nic. Kamkoli se člověk podíval, viděl jen nekonečné kopce a jarní nebe.
„Který patřil vašim rodičům?“ zeptal jsem se Rosse.
„Tenhle,“ ukázal na nejbližší domek. Už jsem ho viděl, na fotografii v policejní složce, kterou jsem si sehnal, ale všechny tři vypadaly skoro stejně, a proto jsem si chtěl být jistý. „Přestěhovali se sem před třemi a půl lety,“ dodal.
„Očividně sháněli něco poklidného.“
Ross se nevesele a napjatě usmál.
„Zbožňovali to tu,“ řekl tiše a přejel pohledem po kopcích. Nejbližší vesnice se nacházela vzdušnou čarou necelé dva kilometry na východ, přes pole a kamenné zídky. Vzdálené domky připomínaly v jasném ránu barevné šmouhy a ještě o kus dál jsem zahlédl popelavý náznak města, které vypadalo jen jako slabounké tahy štětcem. Komíny. Střechy. Telegrafní sloupy.
„Předtím bydleli nedaleko Manchesteru, je to tak?“ ujistil jsem se.
„Asi třicet kilometrů od něj, ve vesničce Denshaw.“
„A byli tam spokojení?“
„Žili ve stejném domě skoro jedenadvacet let. Vyrostl jsem tam.“ Ohlédl se na mě. „Vždycky vypadali šťastně, ať už byli kdekoli.“
Sevřel rty, aby působil vyrovnaně, ale jakmile se znovu zadíval na dům rodičů, zradily ho oči. Rychle zamrkal, jako by se snažil rozehnat slzy, a já se otočil a vykročil k domu, abych ho ušetřil rozpaků a poskytl mu trochu soukromí. Všiml jsem si šedého mercedesu zaparkovaného vedle domu a za ním jsem zahlédl kousek zadní zahrádky.
„Jak to, že tady stále mají auto?“ zeptal jsem se Rosse.
Pokrčil rameny. „Policie si ho načas odvezla a pak – když odebrali vzorky a provedli všechny testy – ho zase vrátila. Vím, že to zní divně, ale nevěděl jsem, co s ním mám dělat. Nechtěl jsem ho používat, protože to by jen…“ Zarazil se. Vyvolávalo špatné vzpomínky. „Ale ani jsem ho nedokázal prodat – co kdyby se naši jednou vrátili?“
Nic z toho divně neznělo. Podobné věci jsem slýchával zas a znovu, od příbuzných všech pohřešovaných, na jejichž případech jsem pracoval. Představa, že by se milovaná osoba mohla zčistajasna znovu objevit u dveří, klidně i o desítky let později, byla velmi mocná a pozůstalí se jí vzdávali jen stěží.
Otočil jsem se zpět k domu a všiml si zimní zahrady se šedou střechou a střešními okny a odkudsi ke mně dolehl zvuk otáčející se korouhvičky, která tichounce sténala jako zraněné zvíře.
„A co sousedi?“ zajímalo mě. „Měli spolu dobré vztahy?“
„Jo,“ přikývl Ross a znovu ke mně přistoupil. Očividně se už dal trochu dohromady. „Vycházeli spolu. Proto se tu našim tak líbilo. Nešlo jen o dům, ale o všechno. Bylo jich osm – čtyři páry – a v jednom kuse se scházeli. Společné večeře, tancování, obědy ve městě. Když se sem nastěhovali – ten rok jsem byl zrovna na Vánoce v Austrálii –, strávili spolu dokonce Boží hod.“
Zadíval jsem se napravo, kde se za třetím domem nezpevněná silnice vytrácela směrem ke statku. Všechny domky měly příjezdové cesty a na dvou ze tří stála auta. Perryovým patřil mercedes, jejich sousedé vlastnili porsche. Místním obyvatelům očividně peníze nechyběly a ani na statku netrpěli nouzí: sice nebyl tak dobře udržovaný jako domky, ale vedle traktoru a dalšího farmářského vybavení stál také zbrusu nový land rover.
„Zkrátka nechápu, co se s nimi stalo,“ ozval se Ross.
Zadíval jsem se na něj a na dům jeho rodičů v pozadí. Přerostlý, zaplevelený trávník a tmavá okna, která dávala tušit prázdnotu ukrývající se uvnitř. Ross mi po telefonu říkal, že se snaží dům udržovat, že sem jezdí sekat trávu a uklízet, ale že to není snadné, když mu každá návštěva láme srdce. Jeho rodiče byli nezvěstní dva a půl roku a on neměl žádné odpovědi ani stopy.
A Perryovi nebyli jediní.
Ohlédl jsem se na dva další domky a pak ke statku. Stejná potemnělá okna jako u Perryových, stejné neudržované trávníky. Právě to mě na případu Perryových děsilo.
Nezmizeli totiž jen oni.
Zmizela celá vesnice.
* * *
Před schůzkou s Rossem Perrym jsem se potkal ještě s někým jiným.
K hotelu u dálnice, v němž se ubytoval, jsem dorazil se zpožděním. Cesta z Londýna na sever byla naprosté peklo, jedna zácpa za druhou, a když jsem konečně zabočil na prázdné parkoviště bičované provazci deště, zahlédl jsem ho v jednom z oken, postavu napůl skrytou za bílou záclonou. Vypadal jako duch, silueta, která se střídavě zhmotňovala a zase rozplývala, a svým způsobem se přesně tím stal. Byl to on, kdo mě na případ v Black Gale upozornil.
A nyní jsem jím byl stejně posedlý jako on.
Vstupní hala hotelu působila všedním dojmem a ženu v recepci vůbec nezajímalo, kdo jsem a co tam pohledávám. Nehnula brvou, a dokonce ani nezvedla pohled od monitoru, který zaléval její tvář bledou září. Z nedalekého reproduktoru se linula nezajímavá hudba, ale nejhlasitější bylo stejně ženino přerušované bušení do klávesnice, které chvílemi přehlušovalo i liják a provoz na dálnici.
Našel jsem ho u nápojových a jídelních automatů. Seděl s překříženýma nohama, v ruce plastový kelímek s instantní kávou, z níž ve spirálách stoupala pára, a ať už to bylo úhlem nebo světlem, vypadal drobnější, než jsem si ho pamatoval. Pátral jsem v paměti, kdy jsme se viděli naposledy, a pak jsem si uvědomil, že spolu sice mluvíme čtyřikrát týdně po telefonu, ale naživo jsme se naposledy setkali před třinácti měsíci. Neměli jsme k tomu moc příležitostí. Žil v rybářské vesničce v jižním Devonu, v chalupě, kterou jsem zdědil po rodičích, a vystupoval jako Bryan Kennedy. Jeho pravé jméno bylo vytesané na náhrobku na hřbitově v severním Londýně a v zemi pod ním spočívalo tělo, které mělo patřit jemu. Celé to byla jedna velká lež. Předstíral vlastní smrt a já mu s tím pomáhal. Kdyby se o tom někdo dozvěděl, skončili bychom oba za mřížemi. Proto se vyhýbal internetu i mobilním telefonům – všemu, co by ho mohlo prozradit. Složenky jsem platil já, protože neměl bankovní účet, a dohodli jsme se, že se nebudeme vídat, leda by to bylo absolutně nezbytné.
V poslední třech dnech a během celé jízdy z Londýna jsem dumal nad tím, jestli tohle setkání opravdu nezbytné je.
A nakonec jsem stejně přijel.
Vstal a vydal se mi vstříc. V Devonu pracoval na rybářské lodi, vyplouval do Lamanšského průlivu na lov hejků, tresek a sleďů a nechával si vyplácet peníze na ruku. Práce na moři ho změnila, byl nyní štíhlý a samá šlacha, naprostý opak toho, jak vypadal kdysi dávno, než celý svět přesvědčil o tom, že zemřel. Tehdy pracoval u Metropolitní policie a byl to sakra dobrý polda. Téměř dvacet let dělal na oddělení vražd, nekompromisní tlouštík, který přežíval jen na nezdravém jídle a adrenalinu. A ke konci už i trochu moc pil. Nyní mu bylo přes padesát, rudé vlasy si oholil a tvář mu zakrýval hustý vous. Těžko říct, jestli díky tomu omládl nebo naopak. Tělesně byl určitě v lepší kondici, ale obličej mu brázdily hluboké vrásky připomínající sečné rány. Vypadal ztrhaně, jako člověk zjizvený minulostí.
„Zdá se, že sis cestou na sever docela odpočinul,“ prohodil, když jsme si potřásli rukama. Volal mi dvakrát z hotelového telefonního automatu, aby zjistil, co mě zdrželo. Podruhé mě zastihl uprostřed šestikilometrové zácpy. Zvedl plastový kelímek s kávou a připil mi. „Aspoň že se po tak dlouhý době můžeme setkat na opravdu fajnovým místě.“
Usmál jsem se a vyhlédl zpoza záclony na prázdné parkoviště. Déšť v neúnavném, zběsilém rytmu bušil do asfaltu.
„Vzal sis včera taxíka?“ zeptal jsem se.
„Jo, přímo na nádraží v Knaresborough.“ Napil se kávy, přes okraj kelímku přejel pohledem vstupní halu a pak tlumeným hlasem dodal: „Ubytoval jsem se ve tři odpoledne a pak jsem celej večer seděl u okna a sledoval okolí. Přespali tu jen další dva lidi a ti se už odhlásili. Dneska nikdo novej nepřijel. Vzadu parkujou čtyři auta, všechna patří zaměstnancům, včetně ní.“ Ukázal k ženě v recepci. „Tak lajdáckou recepční jsem ještě neviděl. Je jí naprosto šumák, kdo se jí tu courá, hlavně že ji neruší od solitairu. Je tu úplně mrtvo. Budu v pohodě.“
Přikývl jsem, ale přesto jsem znovu na parkoviště vyhlédl.
„To jsou všechny sámošky v Londýně zavřený, Rakere?“
Nakrčil jsem čelo. „Jak to myslíš?“
„Že seš nějak pohublej.“
„Poslední dobou hodně běhám,“ přiznal jsem.
„Jo?“
„V listopadu chci zaběhnout maraton v New Yorku.“
Zakřenil se. „To jako fakt?“
„Jo. V Londýně jsem už běžel, v roce 2006 jsme s Derryn zaběhli maraton v Paříži, a když jsme bydleli v Kapském městě, tak jsem se přihlásil i do tamního. Baví mě trénink. Líp se pak soustředím.“
Přikývl, ale nic na to neřekl.
Oba jsme věděli proč. Moje žena Derryn zemřela v pouhých čtyřiatřiceti letech na rakovinu, v listopadu 2009, a před třemi měsíci, během vánočních svátků, jsem až po uši zabředl do případu, který s její smrtí souvisel. Ten případ mě psychicky rozložil – vlastně mě málem úplně zničil – a já se od té chvíle snažil dát dohromady a znovu získat alespoň zdání vyrovnanosti. Běhal jsem sice odjakživa, ale spíš kratší vzdálenosti. Běh pro mě býval jen doplňkem k posilování, ale teď jsem zcela běžně vyrážel na osmnáctikilometrové trasy z Ealingu, kde jsem bydlel, na jih do Kew a k severnímu okraji Richmond Parku. Užíval jsem si tu samotu, čas, který jsem měl jen pro sebe, i klid a jasnou mysl, jež mi běhání přinášelo. A protože mi to vyhovovalo, běhal jsem čím dál víc.
„Měli bychom si ten případ projít znovu,“ řekl jsem.
„Mám všechno v pokoji.“
Vydali jsme se k výtahu. Jakmile se za námi zavřely dveře, otočil jsem se k němu. „Za pár dní pro tebe budu mít novou občanku.“
Tentokrát jen přikývl.
Už se z toho pomalu stávala rutina: další nové jméno pro další fiktivní život.
Jeho pokoj se nacházel na konci chodby ve druhém patře. Sundal z kliky visačku s nápisem „Nerušit“, vytáhl z kapsy kartu a projel ji čtečkou. Oba jsme se instinktivně ohlédli do chodby a pak jsem ho následoval dovnitř.
„Takže teď mi začneš říkat mým novým jménem, ať už bude jakýkoli?“ zeptal se a zasunul kartu do držáku vedle dveří. Světla v koupelně a pokoji okamžitě ožila. Doposud jsem se pokoušel dodržovat to, že jsem mu říkal pouze jeho posledním jménem – Bryan Kennedy –, ale nikdy mi to nešlo úplně přes pusu.
„Ne,“ řekl jsem. „Pro mě budeš vždycky Colm Healy.“
Colm Healy.
Jeho pravé jméno zůstalo viset ve vzduchu. Bylo s ním spojeno tolik emocí, vzteku, tragédie a zármutku, a přesto se Healy nepatrně pousmál, jako by přesně tohle potřeboval. Jako by si přál vrátit se zpět, do doby, kdy jeho život dával smysl a kdy měl rodinu i kariéru, i kdyby jen takhle v soukromí, mezi čtyřma očima.
„Díky, Rakere,“ zamumlal.
Prohlédl jsem si zdi.
Healy odsunul stranou stůl, televizi i odkládací stolek a židli, sundal ze stěny obraz a polepil každý volný kousek místa okopírovanými dokumenty, fotkami a články. Vytvořil hotový vodopád papírů, titulků, novinových článků a rukou psaných poznámek, který by s výjimkou nás dvou nedával nikomu smysl. Toto byla čistě naše posedlost.
Úplně nahoře visel kus papíru s logem hotelu a na něm byl nadepsaný titul celé té mozaiky.
Black Gale.
