Kdo jinému jámu kopá

Josefína vystoupala na vrchol vachrlatých štaflí a zadržela dech. Vůbec neměla ráda výšky a vědomí, že tu balancuje v šatech se sukní nad kolena, jí na klidu nepřidalo. Sál brodského kulturního domu se plnil jen zvolna, ale přesto na sobě cítila pobavené pohledy prvních příchozích. V lepším případě se zřítí, v tom horším bude zítra celé město znát barvu jejích kalhotek.

„Tak,“ hekla, když se jí podařilo zatlačit poslední připínáček do trámu nad pódiem. Kartonové pivní soudky a veselé půllitry s pěnou z vaty ověnčené girlandami ze zeleného krepovaného papíru, které imitovaly chmelové štoky, obilné klasy z filcu a juty – to vše se jí nad hlavou pohupovalo v lehkém průvanu. Brodský minipivovar Klempíř dnes slavil pět let existence a od ní se očekávalo, že výzdoba bude po všech stránkách perfektní. V minulých dnech jí to neustále připomínalo tolik různých lidí, až nabyla přesvědčení, že bez toho se tenhle oblíbený místní podnik nemůže přehoupnout přes další pětiletku.

„Paráda.“ Promnula si otlačené bříško palce. Taneční zábava mohla vypuknout.

„Čtyřicet ku šedesáti, že to spadne,“ ozvalo se z hloubky pod ní.

Když pohlédla dolů, spatřila tmavovlasého mladíka s krosnou na zádech. „Myslela jsem, že se vracíš do Prahy až ráno.“

„Ne, dneska.“

„Aha.“ Ne, že by jí to vadilo. Ty dva dny v měsíci, během kterých u ní v koupelně běžela pračka s Vincentovými svršky, vždy bohatě stačily k tomu, aby si uvědomila, jak ráda má svůj klid. „A to už to prádlo bylo suchý?“

„Trika jo. Ponožky jsem popohnal fénem,“ odpověděl. „Bacha, jde sem teta.“

Štafle se pod ní nepříjemně zakymácely. Čert vem tuhle akci. Místo aby stála u plátna, nedělala poslední dny nic jiného, než že malovala připitomělé chmelové šištičky. Slezla na zem a pohlédla na štíhlou ženu ve futrálovitém kostýmu zelenkavé barvy.

„Vincente,“ odtušila příchozí a upřela zrak na Josefíninu výzdobu. „Obávám se, že to spadne.“

Josefína se rozhodla její poznámku ignorovat. Už takhle měla náladu na bodu mrazu. Poslední, co si teď přála, byla výměna názorů se svou perfekcionistickou sestrou. Přidržela se hrany pódia a nenápadně se rozhlédla, aby zjistila, kolik lidí bude sledovat její ekvilibristický výkon.

„To bych nedělala,“ poznamenala Miroslava. „Urazíš si podpatky.“

„Díky za radu.“ Josefína seskočila na taneční parket. Chodidly jí projelo štiplavé mravenčení, ale jinak mohla s uspokojením prohlásit, že Baťa odvedl dobrou práci. Hrábla na dno krabice, ve které si přinesla všechny své výtvory, a vytáhla plakát s programem. Mezi řádky odhalujícími náplň večera poskakovali tlustí trpaslíci s červenými nosy a šplíchajícími korbílky v rukou.

Vincent jí pohlédl přes rameno. „Je jich jenom pět.“

„Partnerem večera není Walt Disney, ale hornický spolek,“ poučila ho Miroslava.

Pokýval hlavou. „Vždyť to říkám, chybí Sněhurka.“

Miroslava otevřela ústa, ale dřív, než stačila cokoliv říct, vlétlo mezi ně stvoření s červenými, nakrátko střiženými vlasy oděné do duhově batikovaných šatů. „To je prostě nádhera!“ zvolalo. „Ty soudky! Josefíno, vy jste se překonala.“

Alena Výborná byla učitelkou němčiny a společenských věd na místním gymnáziu, a kromě sousedů nucených žít ve stejné ulici – a Miroslavy –, ji celé město milovalo. V prvním případě byl na vině zpěv velryb linoucí se každé ráno z okna ložnice Výborných, v tom druhém pragmatická povaha Josefíniny sestry, která většinu Aleniných aktivit považovala za skrytou metodu, jak se vyhnout povinnostem.

A dnes Josefína konečně pochopila, co jí na téhle ženě vadí – byla to urputná snaha myslet za každou cenu pozitivně. Byla přesvědčená, že kdyby na světě existovaly růžové brýle, Alena Výborná by si s nimi otevřela obchod.

„Jedeš autobusem?“ obrátila se na syna nevěřícně zírajícího na rozevlátou pedagožku.

„Stopem,“ odpověděl.

„Vždyť ano!“ zvolala Alena a zabořila mu ukazováček do prsou. „Ať si kdo chce co chce říká, je to nejlepší způsob cestování.“

Miroslava se naklonila k Josefíně. „To tvrdí jen proto, že nemá řidičák. Nutí manžela, aby ji všude vozil,“ zašeptala jí do ucha.

Josefína si pobaveně odkašlala.

V tu chvíli kohosi iniciativního napadlo otevřít hned několik oken najednou a vzápětí se jim k nohám sneslo několik papírových půllitrů.

„Ach jo,“ povzdychla si.

Miroslava otevřela pusu, ale v ten moment se z hloučku lidí od vchodu odtrhl vysoký, asi pětadvacetiletý mladík a začal sbírat popadané kusy papíru. „Pomůžu vám, pomůžu,“ opakoval přitom dokola.

Josefína k němu pospíšila. „Děkuju.“

Tvář se mu roztáhla do širokého úsměvu. Držel půllitry na prsou, jako by to byla svátost. Potom ukázal na její hlavu. „Pomůžu.“

„Co?“ nechápala. Natáhla ruce po výzdobě. „Děkuju, ale musím to pověsit.“

Přistoupil k ní a sáhl jí do vlasů.

Instinktivně couvla, ale pak si všimla, že mladík drží mezi prsty kousek vaty.

„Měla jste na hlavě pivní pěnu!“ zasmála se Alena. „Což je dobré, protože výtažek z chmele zpomaluje šedivění vlasů.“

„To slyším poprvé,“ pokrčila čelo Miroslava. „Že by chmel –“

„Fajn,“ skočila jí do řeči Josefína. Docházela jí trpělivost. Zvedla bradu k mladíkovi. „Vrátíte mi ty obrázky?“

Z jeho úst se vydral jen vrzavý smích.

„Nevím, Josefíno, jestli s ním něco zmůžete,“ zavrtěla Výborná hlavou. „Jeho rodiče mají obchod s pečivem hned u –“

„Pavle, my to ale opravdu potřebujeme,“ přerušila ji Miroslava.

Oslovený ale z Josefíny nespouštěl oči.

„Vypadá to, mamčo, že máš ctitele,“ poznamenal Vincent.

„Víte co, tak si to pro mě za mě nechte.“ Josefína mávla rukou a odvrátila se od mladíka. Na tohle opravdu neměla náladu. „Vincente, prosím tě, mohl bys odtáhnout ty štafle?“

„Kam?“ Vysoukal se na pódium.

„Nevím, někam.“ Rozhodila ruce. Původní plán strávit večer tady na zábavě bral pomalu za své. Půjde domů. Dá si vanu, sklenku vína, možná najde v lednici něco poživatelného...

Z příjemných myšlenek ji vyrušila Alena, která se jí zavěsila na rámě. „Prý půjdete s námi na Vyhlídku, Josefíno. Bude to prima. Neustále svému muži říkám, že taková pořádná túra je jako dělaná pro člověka, který většinu času stráví za stolem nebo v autě.“

Josefína zapátrala v paměti, ale nemohla si vybavit, co manžel Výborné dělá. Nikdy ho neviděla, ale takhle to znělo, jako by byl buď účetní, nebo řidič kamionu. Netroufla si hádat, který z nich by s ženou jejího druhu vydržel. Měla neodbytný pocit, že v obou případech by zákonitě došlo k ublížení na zdraví. Před očima jí naskočil obraz Aleny lapající po dechu s kalkulačkou v ústech a posléze zapasované za přední nárazník nákladního vozu.

„Proč si ten kluk nesundá tu krosnu, to nechápu,“ ozvala se Miroslava.

Vincentovi se podařilo hodit štafle přes rameno a právě se pokoušel strefit mezi těžké brokátové závěsy zakrývající prostor za pódiem. Nohy se mu pletly do kabelů od zesilovačů a klátil se jako opilec.

„Dej bacha!“ křikla Josefína.

„Co?“ otočil se k ní a jako zázrakem se mu podařilo nepokosit stojany na mikrofony a neprorazit bicí.

Alena se znovu rozesmála. „Těším se na to úterý jak malá holka. Možná se Miroslavě podaří zlákat ještě někoho. Sázela bych na Bětu Benčákovou. Není sice stavěná na túry, ale určitě by jí to pomohlo shodit nějaké to kilíčko.“ Potom donutila Josefínu otočit se k sálu, který byl již plný lidí, a bok po boku korzovat napříč tanečním parketem. Ušly sotva tři kroky a pomatený mladík se rozeběhl pryč i s její výzdobou.

Lepší je utéct, máš pravdu, pomyslila si Josefína. Měla to udělat také, dokud byl čas. S tím, že se zúčastní výletu s hejnem učitelek, souhlasila jen proto, aby mohli její dva šestnáctiletí synovci Ládík s Bertíkem vyrazit na zapřenou do brodského autobazaru. Patřil otcům jejich spolužáků, pánům Voborníkovi a Pařízkovi, kteří se hlásili k místní smetánce. Mladý Pařízek se v areálu firmy pravidelně proháněl v motokáře a Ládíka s Bertíkem Dostálových to vozítko přitahovalo jako vosy med. Miroslava ale nadšení synů nesdílela a nehledě na mlčenlivý nesouhlas svého muže Karla jim návštěvy u Pařízků zakázala. Josefína jim na úterý poskytla krytí výměnou za přístupové heslo k jejich počítači.

„Měla bych to tu dodělat,“ nadhodila.

Alena rozdávala úsměvy na všechny strany. „Nesmysl,“ namítla. „Přišla spousta příjemných lidí. Třeba tamhle – vidím paní Pařízkovou.“

Josefína pohlédla na štíhlou blondýnu v odvážných koktejlových šatech u jednoho ze vzdálenějších stolů. Jolanu Pařízkovou znala ze základní umělecké školy, kde učila její dceru Janičku malovat, avšak velmi brzy zjistila, že nebýt témat jako počasí a nakupování, neměla by si s manželkou místního podnikatele co říct.

„Víte co, běžte sama. Opravdu musím pokračovat v práci,“ řekla rychle a vymanila se z Alenina sevření.

Alena Výborná neztratila glanc a nasadila výraz chápajícího duchovního udílejícího rozhřešení. „Samozřejmě. Uvidíme se později. Skočím za paní Pařízkovou. Ten její kluk je pěkné kvítko. Ale to je tak, když matku dítěte víc zajímá, kolik silikonu si nechá naoperovat na hrudní koš, než prospěch vlastního syna.“ Potom si to zamířila rovnou k Jolaně Pařízkové.

„Vletí ti do pusy moucha,“ klepl ji Vincent do ramene.

Zavřela ústa. „Některý lidi jsou divný,“ zašeptala.

„A ty se mi divíš, že nemám holku,“ ušklíbl se. „Mít tohle doma, tak se oběsím.“

„Nepřeháněj,“ napomenula ho. Co začal její syn studovat na vysoké škole informatiku, dívky přestaly hrát v jeho životě prim. Posunuly se až na druhé místo za krabice s čipy a integrovanými obvody nadupanými umělou inteligencí. Josefína to poznala v okamžiku, kdy v prvním semestru překročila práh Vincentova pokoje na koleji. Všude se povalovaly dráty a torza počítačů. Na stole pokrytém všelijakými součástkami svítily dva laptopy a několik dalších zařízení, u nichž se neodvážila hádat, k čemu slouží. Jen upatlaná plotýnka, špinavé oblečení a prázdné zavařovací sklenice, ve kterých Vincentův spolubydlící Kamil vozil z domova guláš, napovídaly, že v téhle místnosti nežijí dva roboti ale lidé. Dokonce se jim podařilo jakýmsi nepochopitelným způsobem zařídit, aby nemuseli pokoj opouštět ani o prázdninách. Kromě vrátného a několika doktorandů, kteří podobným způsobem zahnívali o dvě patra níž, byly koleje prázdné, což oběma mladíkům naprosto vyhovovalo.

„Paní Divíšková,“ odkašlal si kdosi za jejími zády.

„Ano?“ Otočila se a spatřila mohutného muže s hezkou plnoštíhlou ženou po boku. Strážmistra Švece poznala okamžitě, neboť druhý takový policista v Brodu opravdu nebyl. Dvoumetrový chlapík s rukama jako lopaty a pěstěným knírem vypadal spíš jako člen motorkářského gangu než řadový policista. Ženu, která ho doprovázela, si v plejádě brodských občanů nedokázala nikam zařadit, což bylo matoucí, protože měla dojem, že za tu dobu, co zde žila, viděla snad každého. Černé vlasy sepnuté do rafinovaně zapleteného účesu velkou rudou sponou, černé šaty důmyslně zdůrazňující majitelčiny přednosti, rudé lodičky a psaníčko – dokonalá kombinace. Josefína stačila jen obdivně polknout.

„Prý patří vám,“ řekl Švec a podal jí papírové půllitry. „Pavel Řábek mi je před chvílí strčil do ruky.“

„Děkuju,“ řekla Josefína.

„Nebudu muset znovu tahat ty štafle…?“ zabrblal Vincent.

„Manžel vám tam vyleze,“ ozvala se strážmistrova společnice. „Švecová, dobrý večer.“

„Divíšek,“ odpověděl Vincent podle bontonu.

Josefína přijala nabízenou ruku. „Dobrý večer.“

Strážmistr ukázal nad pódium. Některá místa na trámu byla prázdná. „Chtělo by to pořádně přichytit. To jste tam dala připínáčky?“

Jeho tón jí připomněl Miroslavu a to stačilo, aby se rozhodla s výzdobou nedělat už vůbec nic.

„Ano,“ přikývla.

„Takže ty teď leží na zemi,“ pokračoval Švec tónem, jaký nejspíš používali Black Angels při vyřizování svých účtů.

„Za hodinu bude každého zajímat spíš to, co má na dně sklenice, než to, co mu visí nad hlavou nebo co mu propíchlo podrážku,“ pronesla paní Švecová smířlivě a povzbudivě se na Josefínu usmála. „Být vámi, paní učitelko, vůbec bych si s tím nedělala hlavu.“

Josefína na ni úkosem pohlédla. Má pravdu, uvědomila si. Nemělo cenu se vzrušovat. Stačí pár promile a estetické cítění i vnímání bolesti většiny přítomných se posune úplně jiným směrem.

„Mami, já pofrčím,“ ozval se Vincent. „Děláme teď s Kamilem na takovým zlepšováčku a chceme to mít co nejdřív hotový.“

„Jasně,“ přikývla. „Skočím si pro kabelku a kousek tě doprovodím.“ Musí odsud zmizet, dokud pár obrázků ještě visí. Pohlédla na strážmistra a jeho ženu. „Na shledanou. A díky.“

„Mějte se,“ odvětila paní Švecová.

Josefína strčila do Vincenta a o chvíli později oba vešli do předsálí, kde to hučelo jako v úle.

„Máš všechno?“ zeptala se.

Nahnul se k ní. „Co?“

„Minule sis u mě zapomněl hromadu věcí!“ křikla mu do ucha.

Shodil batoh ze zad, divže neskalpoval jakousi starší dámu, a začal se přehrabovat v jeho obsahu.

Zatrnulo jí. Znala svého syna natolik, aby věděla, že ztrapnění se na veřejnosti může přijít v jakoukoliv chvíli. Před pár týdny dovezl cosi, co vypadalo jako podomácku vyrobená bomba. Alespoň to si mysleli lidé v restauraci, kde jí kovovou krabičku předával. Nepomohlo vysvětlení, že se jedná o repliku komunikátoru z původní série Star Treku, ani hlas pana Spocka oznamující přesný pozemský čas. Červenala se ještě několik hodin potom. Popadla ho za loket a dotáhla ho za roh do postranní chodby u toalet.

„Co děláš?“ nechápal. „Chci se jenom podívat, jestli mám peněženku.“ Znovu zalovil v batohu. „Jo, je tady.“ Narovnal se. „Hele, mami, jdu. Ať nestopuju za tmy.“

„Dobře.“ Vrhla na něj kajícný pohled. „Zavolej mi.“

„Jasně. Ahoj,“ řekl a vydal se chodbičkou zpět k hlučícímu davu.

Postoupila dál ke dveřím toalet a opřela se o stěnu. Rozhodla se počkat, až většina hostů vstoupí do sálu, a potom odejde. Nechtělo se jí vracet a sledovat, jak zbytek její výzdoby padá na hlavu strážmistra Švece.

 

UKÁZKA Č. 2

 

Slunce stálo vysoko a bez slitování utápělo krajinu ve vlnách srpnového vedra. Les, který pokrýval kopce nedaleko Brodu, praskal a šustil horkem. Ve vzduchu byla cítit vůně pryskyřice a jehličí.

„No není tady krásně?“ pronesla kyprá brunetka zadýchaně už asi po sté a setřela si ze zarudlého obličeje kapky potu.

Josefína na ni pohlédla. Pořád ještě netušila, jestli Bětu Benčákovou místní příroda opravdu tak dojímá, nebo jen hledá záminku k tomu, aby zastavily. Ale vzhledem k tomu, že v úzkém kruhu učitelek brodského gymnázia, které se pravidelně scházely v cukrárně na náměstí, netrpěla podobnými výlevy, tipovala spíš to druhé.

„Je.“ Josefína kývla. „Ale měly bychom přidat do kroku. Miroslava s paní Výbornou jsou už dost vepředu.“

Běta se nepohnula. „V sobotu jsem vás hledala na zábavě, ale prý jste odešla hned na začátku.“

„Nebylo mi dobře,“ zalhala Josefína. Mezi štíhlými kmeny smrků se vznášelo hejno komárů a tiše se k nim blížilo.

„Zas o tolik jste nepřišla. Hráli hezky, ale...“ Běta zavrtěla hlavou. „Kdyby v sále nepobíhala Alena v těch svých ukrutných šatech, unudila bych se k smrti.“

Josefína na ni po očku mrkla. „Znáte se s Alenou dlouho?“

„Od vysoké školy,“ odpověděla Běta. „Vždycky byla trochu praštěná, ale to mi nikdy nevadilo.“ Ohnala se rukou. Hejno komárů zavířilo a vzápětí se vrátilo do původní formace. „A proč vy si s námi vlastně netykáte, Josefíno? Jsme přece všechny kantorky.“

A to je na tom to nejděsivější, pomyslela si Josefína. Přinutila roztáhnout tvář do širokého úsměvu. „Pojďte, musíme je dohnat,“ řekla a vykročila po lesní pěšině.

Za nejbližší zatáčkou narazila na svou sestru. Stála na kraji cesty a s rukama v bok zírala do nejbližšího mlází.

„Takovým tempem na Vyhlídku nikdy nedojdeme,“ zkonstatovala. Ve vysokých pohorkách a pumpkách vypadala jako z předrevoluční reklamy na tatranky.

„Myslela jsem, že je to výlet, a ne přespolní běh,“ namítla Josefína.

Miroslava ji sjela přísným zrakem a potom se znovu obrátila k mladým smrčkům, odkud se v tu chvíli vymotala další členka jejich osazenstva s několika vysušenými bedlami v ruce.

V uších Aleny Výborné se houpaly dlouhé extravagantní náušnice naprosto nevhodné do přírody, jak nezapomněla poznamenat Miroslava. Josefína byla ráda, protože jinak by se terčem kritiky docela určitě staly její páskové sandále a triko s nápisem Jsem štíhlá a žádoucí.

„A co kdybychom si tady, holky, daly kafíčko?“ usmála se Alena a s prskáním si ze rtů pokusila sundat neviditelnou pavučinu. „Proč to ty potvůrky dělají tak lepkavý, to nepochopím.“ Položila houby do trávy jako svátost.

„Aby jim to drželo,“ opáčila Josefína.

Alena zanechala snahy zbavit se pavoučích vláken a shodila ze zad batoh, ze kterého bez ohledu na Miroslavin nesouhlasný výraz vytáhla obří nerezovou termosku.

„Přestávka na kafe?“ zalapala po dechu Běta, která k nim konečně dorazila.

„Bude vám po něm ještě větší horko.“ Miroslava zvedla ukazováček. „Dejte si ho až nahoře.“

„Uvolni se, Mirko. Je tu krásně. Zhluboka dýchej a užívej si tenhle okamžik,“ řekla Alena a podala Josefíně kalíšek plný lákavě vonící kávy.

Odpovědí jí bylo jen slabé zavrčení.

Josefína se na sestru neodvážila podívat a rychle sáhla po hrnku, jako by měla v nejbližší chvíli od Miroslavy dostat ránu ukazovátkem. Usrkla a blaženě polkla. První hezká věc, která ji toho dne potkala. Ne, vlastně druhá, uvědomila si. Ráno kolem deváté ji vzbudil telefon. Za normálních okolností by Vincenta sepsula jako malého kluka za to, že jí volá takhle brzy, ale tentokrát jí k tomu nedal šanci. Jeho hlas zněl tak šťastně, že se nezmohla na jediné ostřejší slovo. Jenže vytáhnout z něj bližší informace se jí bohužel nepodařilo. Vyhýbal se odpovědi, jak jen mohl, a nelogicky blábolil. Kdyby ho neznala, myslela by si, že někoho má.

Láska dělá z lidí blbečky, vzpomněla si na slova své mondénní babičky. Ale vždycky je to lepší, než být blbcem od narození.

Usmála se a dopila poslední doušek kávy.

„Ještě necelé dva kilometry po zelené a jsme na Vyhlídce,“ vytrhla ji z myšlenek Miroslava a mrkla na hodinky. „Bude půl třetí, takže s vaší rychlostí a neustálými zastávkami tam dorazíme ve tři. Zpět do Brodu půjdeme po červené. Je to vesměs po rovince, takže −“

„Počkej,“ skočila jí do řeči Běta s marně skrývanou panikou. „Myslela jsem, že se vrátíme stejnou cestou do Podlesí a zpátky do Brodu pojedeme zase autobusem.“

„Ne.“

„No,“ usmála se Alena a nalila si další hrnek kávy. „Možná, že do večera budeme doma.“

„Když natáhneme krok, ve čtyři hodiny – v půl páté jsme v Brodu,“ rozhodla Miroslava.

Josefíně začala docházet trpělivost. „Víte co,“ přehlédla notně otráveným pohledem dámské osazenstvo, „já se tady od vás odpojím. Naskicuju si pár obrázků a sejdu do Podlesí na autobus.“

„Co blbneš,“ zaťukala si Miroslava na čelo. „Koukej jít s námi.“

Teď už tuplem ne, nakrkla se Josefína v duchu. Být učitelka je sama o sobě dost hrozná věc, ale být ještě k tomu nesnesitelná… „Uvidíme se doma,“ houkla a vykročila zpět po cestě.

„Nahoře to bude hezký!“ křikla za ní Běta.

Panoramata, docela určitě, Josefína obrátila oči v sloup. „Jestli, Běto, chcete, můžeme se vrátit spolu,“ zavolala přes rameno. Rozbít Miroslavě pečlivě naplánovaný výlet, způsobit rozkol v její skupině – to by byla pomstička.

„Běta není žádná třasořitka a vyšlápne to s námi!“ odpověděla za nebohou kolegyni Miroslava.

„Fajn.“ Josefína pokrčila rameny a vydala se k Podlesí. Najde si hezkou mýtinku. Minutku si orazí, možná že skutečně něco naskicuje, a pak si počká na autobus do Brodu. Třeba by opravdu mohla zkusit malovat v plenéru. Krajiny jdou dobře na odbyt. Namaluje pár olejů, zbohatne, dá výpověď v základní umělecké škole, odstěhuje se do Prahy, nebo tady třeba zůstane, koupí si byt −

Josefína s úlekem uskočila jako když ji píchne. Z keře po její levé straně vylétl drozd a s vyčítavým křikem zmizel kdesi v korunách stromů.

„Ptáku blbej,“ zaklela tiše a prošla vysokými keři ještě o kousek dál.

Pak se překvapeně zastavila. Smrky zde vystřídal bukový les. Kořeny stromů obrůstal mech napájený pramínkem vody, který se prodíral po kamenitém podloží. Sytě zelené listí propouštělo jen málo světla a poskytovalo příjemný stín. Jako by se najednou ocitla úplně na jiném místě. I vzduch tu byl jiný. Cítila v něm hlínu, vlhkost a podhoubí. Chuť kreslit ji nadobro přešla. Posadila se do trávy, dala si bradu do dlaní a jen tak v klidu odpočívala.

Neměla ponětí, jak dlouho tam seděla, když les kolem ní naplnilo hysterické ječení. Prohnalo se údolím a s několikanásobnou ozvěnou se zase vrátilo zpět. Patřilo Bětě.

Josefína se rozběhla k místu, kde se rozloučila s ostatními, ale nikdo tam nebyl.

„Mirko!“ zakřičela. „Kde jste?!“

„Tady!“ zaslechla Miroslavin hlas odněkud z pravé strany.

Prodrala se mlázím do vysokého lesa a rozhlédla se. „Kde?!“ křikla znovu. Lehký vánek rozhýbal vrcholky smrků, ale ani on nezahnal podivné ticho, které se usadilo všude kolem. O kus dál spatřila starou oplocenku. Skrz letité plaňky prorůstala vysoká tráva a husté maliní. V jednom rohu byl plot pobořený. Zpoza něj se ozýval hlas přidušený pláčem.

S neblahým tušením zamířila přímo tam. V ústrety jí vyšla Běta s mobilem u ucha a obličejem zkřiveným hrůzou.

„Co se stalo?“ zeptala se Josefína bez dechu.

Běta zvedla ruku. „Dobře,“ vzlykla do přístroje. „Vyjdu na cestu, abyste věděli, kde nás najdete.“

Josefína se kolem ní prosmýkla a vešla do oplocenky. Pohled, který se jí naskytl, byl otřesný. V podrostu ležela Alena – oči vytřeštěné do nebe. Vedle ní klečela Miroslava a masírovala jí hrudník.

„Raz, dva, tři...“ Tvář měla bledou vyčerpáním.

Josefína stála jako přimrazená. Když jí mozek opět začal pracovat a ona si všimla nalévající se podlitiny kolem Alenina krku, polilo ji horko. Chytla se za ústa a cítila, jak začíná upadat do šoku.

„Bože můj,“ hlesla, vycouvala ven a sesula se na zem. Žaludek se jí kroutil nevolností jako na kolotoči. „Pane bože.“ Přišla si jako v nějakém přiblblém filmu. Za chvíli se probere a všechno bude zase v pořádku.

Jenže ono to v pořádku nebylo. Les stále mlčel a Miroslavino počítání nebralo konce. Měla by se zvednout a jít sestře pomoct, ale nedokázala se vzchopit. Zírala do trávy a čas plynul.

„Josefíno!“ křikla Miroslava.

Potácivě se zvedla na nohy.

Miroslava k ní zvedla zrak, aniž by ustala v oživování. „Musíš mě vystřídat, už nemůžu.“

„Jo,“ zašeptala Josefína a klekla si vedle Aleny.

„Připrav se,“ řekla Miroslava. „Napočítám ještě tři.“

Kdesi v údolí se rozezněla houkačka a potom další. Josefína zatlačila na Alenin hrudní koš.

„Pořádně!“ Miroslava prudce oddychovala. „Vší silou! Raz, dva, tři!“

Josefína zabrala. Uběhly další hrozné minuty a ona cítila, jak jí paže bolestivě tuhnou.

O něco později se ozvaly kroky a dva lidé v červeném oděvu je odstrčili stranou. Zvedla se a nechala záchranáře dělat, co umí.

„Sakra práce,“ ozval se vedle ní hluboký hlas.

Byl to policista Švec ještě s jedním kolegou v hodnosti rotného. Ten obrovskému strážmistrovi sahal sotva po ramena. Nemohla si pomoct, ale přišlo jí to legrační.

„Negativní.“ Hlas zdravotníka ji vrátil do reality.

Běta se za jejími zády rozplakala: „Říkala, že si po tom kafi musí odskočit. Když dlouho nešla...“

„Teď všichni odsud pryč,“ zavelel Švec, „místo bude zajištěno do příjezdu výjezdové skupiny.“

„Mám tam batoh,“ namítla Miroslava a zamračeně sledovala, jak strážmistr mezi stromy napíná červenobílou pásku.

„Musíte počkat, než přijede výjezdovka,“ zopakoval rotný.

„Vaše jméno?“ Zpražila ho pohledem, pod kterým by se do země zavrtal snad i policejní prezident.

Překvapeně zamrkal. „Rotný František Procházka.“

Chvilku na něj zírala a pak si unaveně sedla na zem.

Josefína jí záviděla její pevné nervy. Ona sama stále balancovala na hranici duševního zhroucení.

Jeden ze záchranářů k ní přistoupil a otevřel kufřík. „Dám vám něco na uklidnění. Máte vodu na zapití?“ zeptal se a podal jí prášek.

Bezmyšlenkovitě přikývla a strčila si pilulku do úst. Uvízla jí v krku.

Když se přestala dusit, pohlédla uslzenýma očima na zdravotníka, který ji po celou dobu bušil mezi lopatky. „Aspoň jste sem nejeli zbytečně,“ řekla a potom se konečně rozbrečela.