Připravujeme

Zbytečná oběť
D. M. Pulley

TEMNÝ KRIMI THRILLER NAPSANÝ NA MOTIVY... Více...





Kočka myši nenechá

Marie Rejfová

NOVÝ PŘÍPAD ZAVEDE JOSEFÍNU DIVÍŠKOVOU A KOMISAŘE TVRDÍKA DO BRODSKÉHO PIVOVARU...

Naše cena vč. DPH: 230 Kč

Běžná cena vč DPH: 329 Kč

Datum vydání: 28. 05. 2020

ISBN: 978-80-7588-183-0

Počet stran: 256

Vazba: vázaná s přebalem

Série: Josefína Divíšková

Díl v sérii: 4.

Skladem: Ano

  • Do městečka Brod přichází jaro a Josefína Divíšková hodlá malovat. Plány jí však překazí neočekávaný příjezd syna Vincenta a jeho podivínského kamaráda Kamila. Ve vile nastane poprask, a když se ještě k tomu v místním pivovaru stane zločin a na scéně se objeví komisař Tvrdík, dny klidné dovolené nenávratně končí.

    Proč byla mrtvola nalezena zrovna ve spilce? Kdo se pokouší sabotovat výrobu piva? Proč se po městě pohybuje vzteklý zubař? A jak se vším souvisí krádeže v hotelu U Křepelků a osoba krásné paní sládkové?

    Svérázná učitelka Josefína musí řešit dilema – zda je snesitelnější rodinný život ve vile ve společnosti potrhlých příbuzných, nebo policejní vyšetřování po boku nesnesitelně přitažlivého komisaře Tvrdíka.

  • „Bolí mě záda,“ řekla Josefína.

    Hodila zahradní lopatku do kýble s plevelem a pohlédla přes rameno. První, co spatřila, byl zadek vtěsnaný do záplatovaných manšestráků.

    „To brzo,“ houklo pozadí. „Nebraly jsme si dovolenou, abychom se válely.“

    „Potřebuju malovat.“

    „Tělesná námaha ti prospěje.“

    „Nedáme si kafe?“

    Miroslava si protáhla záda a upřela zrak na konec zahrady. U plotu do ulice stál velký oranžový stan, jaký si před čtyřiceti lety brali lidé na dovolenou k Balatonu.

    „Ve sklepě je ještě demižon ryzlinku,“ řekla po chvíli.

    „Dávno ne,“ uvedla věc na pravou míru Josefína.

    Objem alkoholu v čísle popisném 2552 byl natolik zoufalý, že těch pár litrů nemohlo uniknout její pozornosti. Nehledě na fakt, že to byla první věc, po které se sháněla krátce po svém příjezdu do Brodu.

    Jenom šílenec může dobrovolně žít na malém městě, prohlásila kdysi její moderní babička. Stály tenkrát u okna a pohlížely na Prahu z vyhlídky třináctého patra zbrusu nového panelového domu na Jižním Městě.

    Proč?

    Všichni si tam myslí, že tě znají nejlíp. A nikdo jim to nevymluví. To se dá vydržet, babi.

    Pokud se tváříš, jak oni očekávají. Věř mi, holčičko, jak má město pod milion, stane se z tebe chameleon, nebo začneš pít.

    Josefína zvolila druhou možnost.

    Miroslava si posunula brýle na nose. „Prosím?“

    Vysoký pisklavý zvuk Josefíně zabránil cokoliv vysvětlovat. Trval několik sekund, ale i to stačilo, aby v ušních bubíncích zanechal nepříjemné šumění. Stejný problém měla nejspíš většina psů v ulici, protože to za chvíli v Máchově znělo jako při honu na lišku.

    Zpoza domu přiběhl strakatý voříšek a s kňučením jí vrazil hlavu mezi lýtka.

    Josefína polkla, aby si ulevila, a pohladila zvíře po hlavě.

    „Co myslíš, že tam dělají?“

    „Netuším, ale Bert s Láďou jsou jak utržený ze řetězu,“ odpověděla Miroslava. „Ještě že je Karel pryč.“

    „Pochybuju, že by se zlobil.“

    „To ne, ale byl by tam zalezlý s nimi.“

    Josefína si povzdechla. Chtěla první májové dny strávit v klidu a něco pořádného namalovat. Což se vylučovalo s naháněním nebezpečných kriminálních živlů a bojem o zachování vlastního zdraví – ba i života. Stačilo, že chodila učit. Teď, ke konci školního roku, její povolání neslo dost shodných znaků s prací vězeňské služby.

    Z vrozeného pudu sebezáchovy si vybrala dovolenou, což jí umožnilo postavit se k malířskému stojanu a soustředit se na umění.

    Až do minulého úterý devatenácti hodin dvaceti čtyř minut. V ten okamžik se totiž ve vile objevil její syn Vincent s individuem, které se jmenovalo Kamil Čtvrtek. Byla za Vincentem na koleji mnohokrát, ale nikdy si na jeho spolubydlícího úplně nezvykla. Nebylo to ani tak způsobeno mladíkovým zjevem připomínajícím Robinsona Crusoe na konci jeho pobytu na ostrově – věděla, že na fakultě informatiky se podobné diluviální typy lidí vyskytují poměrně běžně –, víc ji fascinovala skutečnost, že Kamil Čtvrtek byl většinu času totálně mimo.

    Její syn naopak působil, že je plně při smyslech. Avšak ani on nedokázal vysvětlit, proč s Kamilem odjeli z Prahy uprostřed semestru. Mlel sice něco o relaxaci před náročným zkouškovým obdobím v lůně přírody, o získání zdravého nadhledu a provětrání mozkových závitů, ale nemusela ho ani vykrákat za tmavé kudrny, aby věděla, že lže. Jenže problém byl v tom, že Vincent byl dospělý a nemusel jí říkat vůbec nic.

    „Ptala jsem se Vincenta, kdy hodlají odjet,“ vyrušila ji z úvah Miroslava.

    „A?“

    „Měl by dělat politiku. Je výřečnější než polovina mých radních.

    Chodí ještě s tou Klárou?“

    „Naštěstí ne,“ odpověděla Josefína.

    Krásná, zkušená a duševně labilní psycholožka byla nad Vincentovy síly. Podobně jako dvě další známosti, se kterými se jí od Vánoc pochlubil. Přičemž manažerka firmy na výrobu dámských hygienických potřeb s pěti křížky na krku byla ještě ta lepší volba. Raději se o nich Miroslavě nezmínila. Riskovala by přednášku o nedůsledné výchově a vlivu rozvodovosti rodičů na zdravý vývoj potomstva.

    „Líbí se mu jenom potrhlý ženský,“ podotkla.

    „Jedna vlaštovka jaro nedělá,“ zkonstatovala Miroslava. „Uvidíš, až se znovu zamiluje.“

    „Básní o nějaké dívce. Stopli si ji cestou z Prahy,“ opáčila Josefína.

    „Tak vidíš.“

    „Úžasně se směje a řídí jako dračice,“ napodobila Josefína synův obdivný hlas. „V Brodu málem smetla nějakýho dědu z chodníku, a ani nemrkla, představ si to!“

    Zvuky se ozvaly znovu. Tentokrát v sérii delších a kratších tónů. Z honu na lišku se stala hysterická štvanice. Voříšek se neudržel a přidal se k vřavě ostrým hrdelním štěkotem.

    „Ticho, Otravo!“ okřikla ho Josefína.

    Miroslava si stáhla zahradnické rukavice a vyrazila na štěrkovou cestičku obklopenou rozkvétajícími letitými rododendrony.

    „Počkej!“ dohonila ji Josefína.

    Za žádnou cenu by si nenechala takovouhle věc ujít. Zvlášť, když si všimla elektrického kabelu šikovně zamaskovaného v loňském listí. Nemohl ujít ani Miroslavině pozornosti, protože její obličej dostal podobu mramorové sochy bohyně pomsty.

    Sotva se přiblížily ke stanu, látka u vstupu se zavlnila a ven vyšel Albert Dostál. Když spatřil svou matku, zkameněl jako Lotova žena.

    „Zacouvej,“ přikázala mu. Vešly za ním dovnitř.

    Nejdřív zaznamenaly zápach, jaký se obvykle line ze zapařených bot. Teprve potom si všimly obyvatel stanu klečících na podlážce. V modrém světle, které vydávaly tři puštěné laptopy, vypadali jako z Marsu. Kromě Berta, který se demonstrativně svalil do zmuchlaného spacáku, se skláněli nad jakousi podezřele vyhlížející krabičkou.

    „Ahoj, mami,“ zvedl k ní zrak Vincent. „Teto.“

    Miroslava neřekla nic. Pohled jí rejdil z místa na místo ve snaze prohlédnout každý podezřelý kout.

    Josefína znala skrýše synovců a tušila, že tady ulité krabičky cigaret a cédéčka s nevhodným obsahem nebudou. Na to byli kluci příliš chytří. Co zde ovšem přechovával její syn, mohla jen hádat. Utěšovalo ji vědomí, že z koleje přitáhl pouze s krosnou a že případná varna amfetaminu by se mu na záda nevešla.

    „Co tu provádíte?“ zeptala se.

    „Kamil je borec,“ zvolal Láďa Dostál. „Sestrojil plašičku na ptáky!“

    Pohlédla na mladíka. Byl vychrtlý jako po několikaměsíčním půstu, světlé umolousané vlasy měl svázané do zacuchaného culíku. Propadlé tváře pokrývalo řídké strniště. Kromě trenýrek a gumičky do vlasů na sobě neměl zhola nic. Zaujatě cosi na krabičce šteloval a jejich příchodu nevěnoval pozornost.

    „Nepotřebujeme plašit ptáky,“ usadila syna Miroslava.

    „Na jaře špačky,“ nedal se Láďa. „Všechno sežerou člověku pod rukama. Třeba třešně.“

    „Nemáme třešně,“ řekla.

    „Ale mohli bychom mít,“ ozval se Bert.

    „Pane Čtvrtku,“ sehnula se Miroslava k mladíkovi a ťukla ho do ramene. „Když chcete brát elektřinu z domu, musíte se zeptat. Takhle to nejde.“

    Zvedl k ní zrak. „Nenašel by se u vás odložený fotovoltaický článek, paní Dostálová?“

    „Momentálně ne,“ řekla tónem, jako kdyby jí zásoba krystalického křemíku ve spíži zrovna došla.

    „Nebo alespoň parabolické zrcadlo.“

    „Proč?“

    „Kvůli energetické soběstačnosti,“ odpověděl. Josefína mrkla na Vincenta.

    Pokrčil rameny.

    Kamil Čtvrtek vstal a podal Miroslavě krabičku.

    „Plašička na špačky,“ řekl. „Všechno sežerou člověku pod rukama. Třeba třešně.“ Zmáčkl spínač na boku. Strojek začal okamžitě pískat.

    Josefína si zarazila ukazováčky do uší, a stejně měla pocit, že se jí roztrhne mozek.

    Když krabička zmlkla, ticho ve stanu bylo téměř hmatatelné.

    „Hustý, co?“ zasmál se Bert.

    „Vysoká frekvence,“ prohlásil hrdě Kamil, „naprogramovatelná časová prodleva, primitivní obsluha. Ptáka spolehlivě zaplaší, ale člověku neublíží.“

    „V tom případě mě omluvte,“ zašeptala Miroslava. „Jdu telefonovat.“

     

    * * *

     

    „Prase!“

    Komisař Tvrdík sebou trhl. Přísný obličej soudní patoložky Justýny Gruntorádové a kost, kterou mu mávala před obličejem, stačily, aby zmobilizoval veškeré své schopnosti vyšetřovatele.

    „Všechny jsou z prasete!“ zabubnovala kostí o stěnu zeleného šrotovníku na slad.

    „Jste si jistá?“ pronesl, aby vzápětí té otázky zalitoval. Patoložka blýskla očima. „Do důchodu jdu sice už za tři roky, komisaři, ale rozdíl mezi vepřovým a lidským hnátem ještě poznám.“

    „To je dobře…“

    Na skobovitě zahnutém nose jí naskočila ošklivá rudá skvrna.

    „… že se nejedná o člověka,“ dodal rychle a vystoupal na lávku mezi velké měděné pánve. „Můžeme balit. Najdu Švece, ať si to tady převezme.“

    Zahučela cosi o zbytečné práci někde v zapadákově.

    Přiznal si, že její rozpoložení chápe. Dopoledne strávené v brodském pivovaru Klempíř ho obralo o cenný čas. A možná i o zbytek duševní pohody. Odpoledne měl schůzku s právníkem. Netušil, co po něm dnes už bývalá manželka může ještě chtít, ale byl odhodlaný ji neprovokovat. Eva byla od jejich rozvodu ostrá jako břitva a on si chtěl ušetřit další problémy.

    „Procházka!“ křikl na malého policistu, který hlídal hlouček zaměstnanců za policejní páskou.

    „Jsou pořád dole,“ rotný ukázal na dveře vedoucí z varny.

    „K čertu,“ zavrčel komisař a seskočil ze schůdků. S velkou chutí by někoho poslal do jistých tmavých míst.

    A rozhodně se nejednalo o ležácký sklep. I přes trudomyslnost Tvrdíka napadlo, že tohle je místo, kde by chtěl alespoň chvilku pobýt. V chládku, pod klenutým cihlovým stropem, ve společnosti velkokapacitních nerezových tanků, ve kterých dozrávalo pivo. Představoval si, jak si tu na kachličkovou podlahu roztáhne karimatku a dá si na pár hodin šlofíka. Jenže to by tu nesměli pobíhat kolegové z kriminálky.

    „Komisaři,“ vyšel mu v ústrety obrovský policista.

    Strážmistr Švec se tvářil patřičně ustaraně a navyklým způsobem si hladil knír. Doprovázel ho vousatý muž s holou hlavou a sympatickou tváří.

    „Balíme,“ oznámil Tvrdík dřív, než mohl kterýkoliv z nich cokoliv říct. Ukázal na sbírku kostí vyloženou pod jedním tankem na igelitové fólii. Klečel u ní policejní technik v bílém pracovním obleku.

    „Vezmeme je pro jistotu do laborky, ale Gruntorádová si je jistá.“

    „Podle majitele pivovaru došlo k poškození zařízení,“ pronesl Švec a ukázal k jednomu z tanků. Po jeho hladké stěně stékala stružka piva a odkapávala na podlahu.

    „Musel poškodit těsnění na uzávěru, jak to tam rval,“ upřesnil vousatý muž. „A šrotovník je taky na odpis. A to nemluvím o ležáku, co bude nutný vypustit do kanálu.“

    „To je záležitost místní policie, pane Krahulíku,“ obrátil se na něj Tvrdík. „Ne kriminálky.“

    „Musel to udělat Ječný,“ pokračoval Krahulík zaníceně. „Jeho švagrová dělá v Berouně na jatkách.“

    Švec vytáhl zápisník. „Jiří Ječný, čtyřicet pět let, vedoucí provozu sladovny,“ odrecitoval.

    „Nelíbí se mu, že chci sladovnu zrušit!“

    Martin Krahulík působil seriózním dojmem inteligentního padesátníka, proto komisař nemohl pochopit, co po něm ještě chce.

    „Jak říkám,“ zopakoval Tvrdík, „tohle není věc kriminální policie. Strážmistr to s vámi sepíše, zjistí se výše škody…“ Rozhodil rukama. Karimatku a klid. A cigáro. Nic víc by právě teď ke štěstí nepotřeboval.

    „Kolik máte zaměstnanců?“ zeptal se Krahulíka Švec.

    „Čtyři,“ odpověděl majitel. „Jeden pracuje ve varně, další ve stáčírně a na rozvážce. A je tu jedna administrativní síla.“

    „Kdo má klíče od objektu?“

    „Já, druhé má účetní. Ječný má rezervní klíče od sladovny.“

    Komisař je nechal být. Přistoupil k technikovi a pohlédl mu přes rameno.

    „Kolik jich je, Honzo?“

    „Buď jde o jedno prase se šesti nohama, nebo o dvě invalidní. Skládačkám už jsem krapánek odrostl,“ odtušil technik. „Chtělo by to veterináře. Nebo mýho syna. Ten by si s tím poradil.“

    „Nech to bejt,“ řekl komisař a narovnal se. Průsvitný plastový závěs odděloval vstup do sousední místnosti. „Co je vedle?“

    „Spilka.“

    Tvrdík nahlédl dovnitř. Byl tu ještě větší chlad. Ve velkých obdélníkových kádích obehnaných trubkami kvasilo pivo.

    „Ráj,“ zašeptal okouzleně. Pěna a zvuk vody. Nějakou záhadnou asociací si vzpomněl na Josefínu. Určitě by se jí tu líbilo. Má ráda koupele. Sehnal by jí delší prkno, na které by si zapisovala ty svoje blbosti…

    Muselo to být silné pnutí, protože opustil pivovar a o čtvrt hodiny později zastavil se svou toyotou před vilou Dostálových. U vybagrovaného chodníku stála skupinka mužů v zablácených montérkách, kteří se opírali o lopaty a upřeně zírali do hlubin výkopu, jako by odtamtud měla každým okamžikem začít tryskat nafta.

    Tvrdík vypnul motor, a přitom dumal, jak svou návštěvu patřičně zdůvodní obyvatelům domu. Verze „měl jsem v Brodu práci, tak jsem si řekl, že se stavím“ mu nakonec přišla jako schůdnější řešení než „můžou za to pivovarské kvasinky“.

    S tím také vystoupil z auta, když ho nesnesitelně vysoký pisklavý zvuk zmrazil na místě, a všechno rozumné a konstruktivní, co se mu právě honilo hlavou, zmizelo v nenávratnu.

Kdo má pod čepicí
Marie Rejfová
Díl v sérii: 0,5

E-BOOK OBSAHUJE NOVELKU KDO MÁ POD ČEPICÍ A... Více...

Kdo jinému jámu kopá
Marie Rejfová
Díl v sérii: 1.

SLEČNA MARPLOVÁ PO ČESKU? MLADÁ. SVÉRÁZNÁ.... Více...

Kdo má za ušima
Marie Rejfová
Díl v sérii: 2,5

DALŠÍ E-BOOKOVÁ NOVELKA SE SVÉRÁZNOU JOSEFÍNOU... Více...

Komu straší ve věži
Marie Rejfová
Díl v sérii: 2.

DRUHÝ PŘÍPAD UČITELKY JOSEFÍNY DIVÍŠKOVÉ A... Více...

Kdo maže, ten jede
Marie Rejfová
Díl v sérii: 3.

TŘETÍ PŘÍPAD SVÉRÁZNÉ UČITELKY JOSEFÍNY DIVÍŠKOVÉ! Více...