„Co bys v tuhle chvíli chtěl nejvíc?“ zeptala se Josefína a zavěsila se za Tvrdíkovo rámě.
„Pivo,“ řekl.
„Ale no tak,“ dloubla ho do žeber. „Jsme v lázních.“
„Pivo a oplatku,“ dodal.
Zakřenila se s předstíraným rozhořčením. Dva dny, které zatím strávili na dovolené v Karlových Varech, byly téměř dokonalé. Vadilo jí jen Tvrdíkovo chrápání, ale to dokázalo spravit několik dobře mířených kopanců, jež pokaždé donutily chrochtajícího rypouše sloního převalit se na druhý bok. Co se týče ostatního, oba si užívali lenošení a lázeňských procedur, jak jen to šlo. Zatímco v komisařově případě se jednalo spíš o první variantu bohatě prokombinovanou jídlem a sexem s Josefínou, ona zcela podlehla službám wellness.
„Že bychom zašli?“ ukázal na jednu z restaurací, které míjeli po cestě kolonádou. Hosté v předzahrádce si užívali příjemného jarního počasí i našponovaných cen.
„Za hodinku mám minerální koupele,“ zkazila mu radost.
„Jé,“ protočil panenky, „zase louhování.“
„Mohla jsem tě objednat taky,“ opáčila.
„Děkuju, ale ne,“ políbil ji na spánek. „Muž si musí ponechat lehce opotřebovanou chlapáckou krustu.“
Představila si všechny ty špinavé, olezlé a zatouchající alfa samce, kteří žijí v iluzi, že smrad je přirozené afrodisiakum.
„Co se culíš?“ mrkl na ni úkosem.
„Jen tak.“
Dál pokračovali v podobném duchu. Tvrdík se holedbal všemožnými maskulinními ctnostmi a Josefína se je v zájmu ženské solidarity pokoušela zpochybnit. Když se dostali k řízení motorových vozidel a jí došly argumenty, proklouzli ulicí vinoucí se honosnou zástavbou do klidnější části města pod kopcem s rozhlednou. Oblast připomínala lesopark a nebýt lázeňských domů, soch a pískem vysypaných cestiček, člověk by lehce nabyl dojmu, že více než sváteční šaty potřebuje košík na houby.
Hotel Republika předčil okolní budovy honosností i hvězdičkami, o jejichž hojném počtu se mohl návštěvník dočíst u secesní kované brány i na zlaté tabulce nad karuselovými dveřmi hlavního vchodu.
O tom, že je tu příjemně a draho, svědčila i prostorná lobby. Stěny obložené hnědě žíhaným mramorem doplňovaly temně modrý běhoun a velká zrcadla v benátských rámech – nejspíš proto, aby si příchozí při pohledu na svůj ohromený výraz uvědomil, jaké ho potkalo štěstí, že se ocitl právě zde. Na levé straně se nacházela recepce a stolek s křesílky, napravo lobby bar. Naproti vchodovým dveřím se nerezově leskl výtah a vlevo od něj prosklené dveře. Za nimi bylo možné spatřit schodiště vedoucí vzhůru a dolů do suterénu a chodbu, jež pokračovala až ke kuchyni a zadnímu východu z hotelu, který využíval personál.
Lobby bar byl vkusný a celý v kůži. Pohodlná křesílka už od pohledu nutila případného konzumenta pít, na co jeho léčebnými procedurami zkoušený organismus stačí. Naproti tomu barové židle poskytovaly komfortu jen tolik, aby v dotyčném zvítězila chuť přestěhovat se do teletinou vonících kanapíček.
Komu se podařilo odolat lákadlům tohoto místa, dostal se k dalším skleněným dveřím, které vedly do restaurace. Znovu byl návštěvník ohromený mramorem a zrcadly – tentokrát ve stříbrně bílé kombinaci. Sál zabíral celý jeden roh přízemí hotelu. Jeho větší část měla výhled na terasu a do lesoparku, menší k zadnímu vchodu do hotelu. V této kratší se nacházel bufetový stůl a létací dveře do kuchyně, té prostornější dominovalo bílé klavírní křídlo. Kulaté stoly byly pokryté ubrusy téže barvy. Světlo dovnitř pronikalo velikými okny s krémovými závěsy a francouzským oknem vedoucím na terasu. Na ní si ranní otužilci obvykle dopřávali snídani nebo pravidelnou dávku nikotinu.
„Kdyby se mužský konečně smířili s tím, že plno věcí ženský zvládnou taky, byl by klid,“ prohlásila Josefína, když minuli parkoviště pro hosty a došli k hotelu.
„Klid?“ dal jí přednost, aby mohla zaplout do proskleného karuselu. „S vámi? Neexistuje.“
Muži mají ve zvyku ženám přisuzovat veškerý chaos a neuspořádaný pohyb ve vesmíru, zamyslela se kdysi nahlas babička, zatímco jí popel z cigarety odpadl do koupelové pěny. Nedochází jim ale, že za tenhle blázinec si můžou sami tím, že se věčně zašívají na záchodě.
Malá Josefína tenkrát netušila, co tím babička myslí. Seděla na prádelním koši a klinkala nohama. Stará dáma ji fascinovala – podobně jako poskakující plamínek v okénku karmy.
Existují dvě řešení, aby se žena nezbláznila, Josefínko. Nevdat se – to v lepším případě, nebo odšroubovat na hajzlíku topení.
Josefínu napadlo nechat Tvrdíka v kolotoči zaklíněného. Nakonec se spokojila s tím, že na něj vyplázla jazyk.
„Jako malá,“ štípl ji do zadku.
Hodlala říci něco vtipně impertinentního, ale otočný mechanismus je mezitím vyplivl do elegantního lobby. Nasadila distingovaný výraz a zamířila k recepci. „Dobrý den.“
Ženě za počítačem odhadovala kolem padesáti let. Byl to ale trochu oříšek. Mohla být i mladší, avšak extrémně hubená postava a úzká tvář rámovaná krátkými, světle melírovanými vlasy nedávaly mnoho možností pro správný tip. Tmavě modrá uniforma se zlatým lemováním na límečku a manžetách v kombinaci s přísným pohledem pod brýlemi na čtení ji řadily spíše do armády před nastoupenou jednotku. Jediná věc, jež narušovala příkladnost a řád, bylo vystouplé mateřské znaménko u kořene nosu. Cedulka na neexistujících prsou nesla jméno Drahomíra Nejedlá.
„Dobré odpoledne,“ sňala brýle a nechala je viset na popruhu vedle jmenovky.
„Dvacet dva, prosím,“ věnovala jí úsměv Josefína.
„Jistě,“ sáhla do správného chlívečku Nejedlá a podala Josefíně klíč. „V patnáct nula nula máte minerální koupel, paní Divíšková.“
„Vím, děkuji,“ přitakala Josefína.
„Dobře. Pan Tvrdík si nebude objednávat procedury?“ obrátila recepční pozornost na komisaře.
„Ne,“ odpověděla za něj Josefína, „pan Tvrdík má krustu.“
Nejedlá nehnula brvou. „Škoda. Služby našeho hotelu jsou v tomto ohledu špičkové a řada hostů –“
Výtah cinkl. „V žádném případě! Mám zaplaceno ještě sedm dní a nikdo mě odsud nedostane, milá Ivetko!“
Ven vypochodoval starší muž s drobnou černovláskou v závěsu. Ona vypadala v béžovém kostýmku stylově, on bez známek dress codu značně omšele a upoceně. Ohromná pleš se mu leskla až po pruh řídkých vlasů za ušima, kostkovanou tříčtvrteční košili v podpaží hyzdily nehezké mokré koláče. Baňatý nos a špatně zastřižená bradka celkovému dojmu nepřidaly.
„Vrátím vám peníze a vy laskavě opustíte hotel!“ dupla podpatkem.
„Starou belu!“ vyštěkl.
„Hezký,“ ocenil jejich výkon Tvrdík a šťouchl do Josefíny, aby pokračovala v cestě.
Neochotně učinila pár kroků k výtahu.
„Sbalte se a ven!“ zvolala brunetka.
Z několika křesílek v lobby baru to zašumělo a recepční si významně odkašlala.
Brunetka se rozhlédla a zmlkla.
„Aha!“ zvedl prst muž v košili. „Provozní Ivetka se bojí ostudy! No jo, tak to ale chodí, když se dělá, co se nemá!“
Na brunetčině tváři vyskákaly rudé skvrny. Nadechla se k odpovědi, ale nakonec se opřela o recepční pult k muži zády. Z baru se rozhrčel pressovač na kávu.
Recepční kývla na barmana a k mlýnku se přidal Louis Armstrong.
„Pche!“ mávl rukou muž a odkráčel za zvukem. „Jednoho pořádnýho turka, mladíku, ne ty překapávaný čuryny.“
Blonďatý manekýn za barem roztáhl tvář do pohotového úsměvu a sáhl pro hrnek.
„Kilián,“ nahnula se recepční k černovlásce a pohlédla na barmana, „přišel pozdě do práce, paní provozní. Zase.“
„Dobře, paní Nejedlá,“ vydechla brunetka a odlepila se od recepčního pultu.
„Minulý týden dvakrát,“ chytila ji za ruku recepční. „Ostatní zaměstnanci si toho všímají a pověsti hotelu to nepřidá. Co by tomu řekl pan ředitel?“
Provozní ztvrdly rysy v obličeji. „Paní Nejedlá, přijďte za mnou do kanceláře. I s panem Kiliánem.“
„Určitě,“ přikývla recepční. „Takové věci se musí řešit hned. Třeba i domluvou. Jde především o naše hosty, že?“
Provozní její slova ponechala bez komentáře a otočila se zpět k výtahu. Tvrdík zmáčkl knoflík a pustil ji s Josefínou před sebe.
„Děkuju,“ ocenila jeho počínání provozní. „První patro, prosím.“
Mlčky sledovali její útlá záda a nakrátko sestříhané vlasy, zpod kterých vykukovala cedulka z límečku košile. Dozvěděli se tak, že má velikost oblečení třicet šest. Potom se s tichým „na shledanou“ odporoučela pryč.
„Zdálo se mi to, nebo na tebe mrkla?“ nadhodila Josefína, zatímco stoupali o patro výš.
„Nezdálo,“ zaculil se. „Jsem totiž děsně sexy.“
„Bože,“ ulevila si.
Komisařův osobitý smysl pro humor patřičně ocenila až v lázni. Příjemně teplá voda prosycená náloží minerálních látek blahodárně regenerovala vše, na co si vzpomněla, že v těle má, a to samé činila vrstva bahna na jejím obličeji. Alespoň tak jí to bylo sděleno zdravotní sestrou, která kroužila kolem dvou van diskrétně oddělených látkovým paravánem. Pravdou však bylo, že zvláštně zapáchající mazlavá kaše začala Josefíně dost nepříjemně stahovat kůži na lících a kolem úst.
„Šestši?“ zahuhlala.
„Ano?“ sklonila se k ní sympatická tvář.
„Tvdne ťo.“
„Vydržte ještě čtvrt hodinky. Potom to sundáme.“
„Odliťek je v šeně?“
Sestřička se zasmála. „Donesu vám něco k pití.“
Nato klaply dveře.
„Děťuju.“
Pochrupování zpoza paravánu prozrazovalo, že druhá klientka podobnými problémy netrpí.
Josefína se nadechla, co to šlo, a pomalu, zhluboka vydechla. Možná je jen přecitlivělá. Slavné ženy si takové věci dopřávají obden. Zakuklí se do sajrajtu, a když je hotovo, sociální sítě jsou zahlceny fotografiemi špulících se otakárků. Zato ona má na svých internetových stránkách jen legrácky a snímky slavných brodských kuriozit, jako je účes ředitelky základní umělecké školy nebo kanály s mezerami situovanými ve směru jízdy. Jistě – obojí se nakonec ukázalo jako nadčasově progresivní. O škole se od té doby mluví po celém okrese a s rozvojem cyklistiky vzrostl počet zubařů ve městě. Jenomže na rozdíl od motýlků sosajících v blízkosti pohledných a citlivých milionářů má ona jen poloprázdnou lednici a legračního psa. A komisaře.
Dveře znovu klaply a ozvalo se šplouchnutí.
„Šeštši? Aši budu potšebovať bjčko.“
Její úvaha zůstala bez komentáře a kroky utichly.
Podrbala se na skráních. Nejraději by si sesychající škraloup strhla, ale nehodlala být za hysterku.
Ticho prolomilo zaječení. „Co to je?! Personál!“ Na dlaždičky vystříkla voda a kdosi strčil do paravánu.
Zatímco na Josefínu padala zástěna, uvědomila si šokující skutečnost, že majitelku té sirény zná. Dokonce na okamžik uvažovala, že pod paravánem zůstane schovaná, ale potom usoudila, že osoba, které rozčilený hlas patřil, o její přítomnosti v hotelu musí vědět. Protože co věděla o Tvrdíkově tetě Václavě především – tahle protřelá ženská nikdy nic nedělá jen tak. Jako španělská inkvizice.
Odsunula zástěnu.
Teta si tiskla k hubenému tělíčku froté ručník a druhou rukou šmátrala po brýlích.
„Koušek ďoleva – tak půl meťju,“ poradila jí Josefína.
Václava se na milisekundu zarazila, načež se natáhla ke kabelce a nasadila si brýle s červenými obroučkami. „Paní Divíšková,“ zahleděla se na Josefínu. Měla stejně modré a pronikavé oči jako Tvrdík.
„Nešíkejte, že ště pšekvapenjá,“ opáčila Josefína, zatímco se soukala z lázně.
„Upřímně? Hned dvakrát. Jen nevím, jestli je horší ten hnus, co jsem našla ve vodě, nebo ten, co jste si nechala napatlat na tvář. Tak sakra… personál!“
„Ano?“ přiběhla zdravotní sestra. V ruce držela sklenku s džusem.
Josefína přistoupila k druhé vaně. Na hladině plavalo cosi bělavého. Nejprve ji napadlo, že to je obyčejná stužka, jakou je možné koupit v galanterii, ale když se té věci dotkla, s odporem ucukla. „Pjoto šte tak hjubená, tetičko,“ zkonstatovala.
„Panenko skákavá,“ pohlédla jí přes rameno zdravotnice. „Jak se to sem dostalo?“
„Řekne mi někdo, co to je?“ odstrčila ji Václava, aby lépe viděla do vany.
„Tašemniče,“ odpověděla Josefína. „Pěkně djouhá. Aši číplá.“
„Skandál!“ prskla Václava. „Okamžitě chci mluvit s někým kompetentním!“
„Jistě… ano,“ koktala zdravotnice. „Hned.“ A měla se k odchodu.
„Mjomenť,“ zastoupila jí Josefína cestu a ukázala si na obličej. „Nejdžív ťohle.“
O dvacet minut později skočila na spícího Tvrdíka již krásná a žádoucí, avšak s novinkou, která mu kompletně paralyzovala příslušné tělesné funkce.
„Ne,“ zíral do stropu.
„Bohužel.“ I ona si prohlížela sádrové akantové listy v horních rozích místnosti. „Zkazí nám dovolenou.“
„Budeme ji ignorovat,“ přemýšlel. „Ať si dělá, co chce.“
Skepticky svěsila koutky. Komisařova teta si o pozornost dokázala říct bez ohledu na vůli druhých. Zvlášť v případech, kdy šlo o pověst a blaho Tvrdíkovic rodu. A jelikož Josefína nesplňovala její požadavky na synovcovu ideální partnerku, bylo nasnadě, že příštích pár dnů bude velice intenzivních. Pokud tedy s Tvrdíkem nespáchají sebevraždu.
„Pojedeme jinam,“ zkusil další možnost.
„Nebudu utíkat.“
„Tvrdohlavko.“
„Měkkoto.“
„Nejsi ty nějaká hubatá?“ překulil se na ni. „Trochu úcty k policejnímu orgánu bych prosil.“ Přicucnul se jí na krk.
„Tam ne!“ pištěla.
Komisařovu akci přerušilo energické zaklepání na dveře.
Znehybněli.
„Tomáši!“ Hlas tety Václavy podpořilo další klepání.
„Neotvírej,“ zašeptala Josefína.
Vypadal, že o tom přemýšlí.
„Kvůli mně se nenamáhej,“ pokračovala Václava. „Ale máš tu dceru!“
„Co?!“ Sedl si.
