Dobrej sluha, ale zlej pán, šeptá si holka s labutí šíjí, velkým poprsím a dlouhým tlustým zrzavým copem, kterej si nervózně přehazuje zpátky na záda, jak jí pořád přepadává dopředu, když pobíhá okolo. No fakt, dobrej sluha, ale… když pobíhá okolo čeho, ptáte se?
Není o co stát, dámy a pánové; už dávno není středověk, kdy se lidi na podobný představení chodili koukat jako dneska my do kinďobinďo, a proč bych to taky měl popisovat, když jsem u toho nebyl; radši si to vymyslete sami, až na to bude vhodná doba a flek, třeba v pravý poledne nad talířem gulášovky mezi parťákama v závodní jídelně. Jenom ne o půlnoci v pustině, kde se k vám hlásej leda sůvy, netopýři a sem tam nějakej ten lišaj smrtihlav.
No pánčata, povídá si ta holka ve výše zmíněný neveselý pustině, nejsem já blbá, snad jsem přece jen měla… možná jsem neměla, ale co jsem mohla… stejně by to k ničemu nebylo. Přeběhne zleva doprava, na kraji lesa se opře o strom, chvíli stojí na jedný noze, a hned zase přes silnici do jetele, přitom ze všech možnejch stran sleduje tu strašidelnou věc, jak se nahýbá dopředu a k jedný straně, docela pomalu, jako by se teprv rozmejšlela, co zlýho jí udělá, až támhle na věži odbije dvanáctá. Věž, nejspíš jediná stavba široko daleko, jako prst mrtvoly trčí z temnoty tam, kde se cesta dělí ve dvě; z fasády opadávaj štukový ornamenty a za slepým okýnkem až docela nahoře pod okrajem střechy by moh viset zvon z černý litiny; takovej zvon odbíjí pouze půlnoc, hodinu duchů. Třeba tam visí; ale spíš tam nějakej beztvarej přízrak číhá na osamělýho chodce, aby ho bacil koňským hnátem… Prokristapána, šeptá si ta holka s copem, velkejma prsama a labutí šíjí – a hned se zamyslí sama nad sebou: Proč vlastně říkám takový věci? Proč zrovna prokristapána, když na nic takovýho nevěřím? Jako by nějakej Kristus na tomhle moh něco změnit; to by napřed musel vrátit čas, vrátit ho až před ten moment, o kterým vlastně nic nevím, ó, já pitomá, ó, já lehkověrná… No pánčata, na tohle asi nikdy nezapomenu, nakonec můžu bejt ráda, že se to odehrává ve šťavnatým nehořlavým jetelišti, a ne na druhý straně – tam kdyby začalo hořet mezi suchejma spodníma větvema starejch smrků, teď už by les plápolal jak fakule…
Fakule, fakule, opakuje si holka s velkejma prsama, na který jako by si ještě nezvykla, proč se vlastně při zažíhání slavnostního ohně na pionýrskejch táborech říká tomu nasmolenýmu klacku fakule, když je to pochodeň? Skoro se usměje, však byla taky v Pionýru, jak by ne (odtamtud si přinesla to svoje no pánčata), musela, pokud se chtěla bez problémů dostat na uměleckou průmyslovku. Ne že by se tam bez toho nedostala, třeba klidně jo, měla na to a měla i jistou tlačenku ze strany zasloužilýho dědečka, ale na členství a činnost v Pionýru a ČSM se přece jenom jistej zřetel bral; uchazečů o študie bylo habaděj, málokdo se hrnul mezi pracující, a u nich doma bylo navíc nemyslitelný, že by se jedinej potomek zpronevěřil rodinný tradici a stoup si někde za pult nebo šel nedejpánbu do výroby.
Jojo, i takový myšlenky se můžou honit hlavou mladý holce, když najednou stojí tváří v tvář hrůze, proti který nezmůže lautr nic, i kdyby stokrát chtěla – a ještě k tomu všemu si, jauvajs, vrazí do chodidla kdovíco, to kvůli těm pitomejm botám, v životě bych si bejvala… a proč já jsem vlastně – no pánčata, hlavně bych už ale odtud měla vypadnout.
A tak se ještě jednou rozhlídne, zavadí pohledem o tu zlověstnou věc, od reálnýho světa už dočista odtrženou, pak dokulhá na kraj lesíka a po chvilce šmátrání v trávě tam sebere letní sandálky z lastexovejch zelenejch proužků s vysokánskejma podpatkama; nejsou to ty nejvhodnější boty na cestování pěšky po týhle místní komunikaci, ale jelikož už má toho škobrtání naboso dost, s trochou přemáhání se obuje a jde. Ještě se dvakrát třikrát ohlídne po tamtom, v zádech jí sedí neodbytnej pocit, že se to za ní rozběhne a popadne ji to za cop nebo rovnou za krk, chvíli bojuje sama se sebou, aby nezačala vřískat, ale pak se cesta zatočí a všechno zmizí za lesíkem, jen mezi kmeny stromů prosvítá a pomalu hasne růžová záře.
* * *
Někdo by si moh myslet, že není možný, abych měl takovou kliku (nebo snad pech) na události všeho druhu. Dovolte, abych vám oponoval, jak říká vzdělanec Letenský. Je to sice nepravděpodobný, ale možný to je. Já tu kliku (nebo spíš pech) prostě mám a nejde jen o takový události, jako když tuhle nějak koncem dubna přijel do Prahy Gagarin.
Přestože už delší dobu kromě běžnýho ROH v ničem nejsem a pověst mám, ani se neptejte, pad jsem do oka, nevím komu z nula jedničky, protože jsem se před Novým rokem zapojil v zájmu předsedkyně závodní skupiny Růženy Brandejsový, a přitom jsem jen tak bokem zmáknul pár menších hrdinství. To už je za mnou a nechce se mi o tom vykecávat; ale díky tomu jsem si vylepšil kádrovej profil natolik, že mě poslali ještě s pár dalšíma prověřenejma řízkama z pražskejch fabrik ve zbrusu novejch vyžehlenejch montérkách na Václavák držet špalír tomu Gagarinovi, aby ho tam lidi samou bratrskou láskou neušlapali, a jedna hysterka v rudým šátku mě tam samozřejmě flákla pugétem šeříku přes oko – a to, jak jistě uznáte, lze sotva zařadit mezi události, byť všeho druhu.
Měsíc nato jsem zase musel s podobnou partou na letiště do Ruzyně vítat indonéskýho prezidenta; i když jsem mu nepodával chleba a sůl jako ty dvě vzorný svazačky, byl jsem k němu natolik blízko, že jsem slyšel i to jeho slavný: „Call me brother Karno.“ Druhej den o tom psaly všecky noviny, ne že bych je všecky čet, ale jelikož to mnich Vaňas dával o svačině do placu, muselo to bejt i v Lidový demokracii. A teď si představte, dámy a pánové: v Ruďasu pod velkým a tlustým titulkem ŘÍKEJTE MI BRATŘE KARNO byla Sukarnova fotka, jak se zdraví s prezidentem Novotným, taky tam byli předseda vlády Široký s ministrem zahraničí Davidem, v pozadí stál eroplán s nápisem AEROFLOT a v popředí já. Protože to vyblejskli teleobjektivem, nebyl jsem o nic menší než letadlo, a dokonce se zdálo, že patřím do tý party před ním, ačkoli ve skutečnosti jsem od nich byl dobrejch dvacet metrů daleko. Ve fabrice mě samozřejmě hned každej poznal, a i když jsem byl skoro zezadu a ještě neostrej, vystřihli si mě a vyvěsili na nástěnky po celý fabrice. Kdekdo si ze mě utahoval a svazácký vejboři už málem začali sbírat podpisy na protestní petici, proč prej zrovna ten Fink má bejt v novinách, když ho už před dvěma rokama vyrazili z ČSM (proč ho vyrazili, by mělo bejt známý i nadřízený složce na závodě nula jedna), a že prej to je sprostej podraz na vzorný členstvo, který chodí na brigády, pravidelně překračuje plán a plní socialistický závazky.
Zatrhla jim to Růžena, když jim na schůzi řekla, že jsem tam nebyl delegovanej za odměnu nebo podle toho, jestli jsem nebo nejsem členem ČSM, ale z úplně jinejch důvodů, a že by si měli uvědomit, jak by asi vedle soudruha Sukarna a ostatních soudruhů představitelů plnil podobnej zodpovědnej úkol no, kdo se hlásí, třeba támhle soudruh Kukačka…?
To se ví, vzápětí se mě lidi začali vyptávat, jakej úkol že jsem to tam plnil, a já se na to moh nanejvejš tajemně šklebit.
Když jsem se při nejbližší příležitosti zeptal Růženy, jak to vlastně myslela, chvíli něco koktala, a když najednou závodní rozhlas začal důležitě hlásat, že souška Brandejsová se má okamžitě dostavit do rádyjouzlu, praštila imbusákem, kterým si akorát štelovala dorazy, ani nevypnula mašinu a lampu a horempádem zdrhla. Pak už jsem se radši neptal – chtě nechtě jsem si musel myslet, že jí ten závodní rozhlas přišel náramně vhod. Pokud ještě tu a tam někdo ze mě zkoušel tahat rozumy skrz ten můj zodpovědnej úkol, svěřil jsem se mu, že trošku umím indonésky.
Když jsem k tomu všemu vyfás pochybnou funkci sčítacího komisaře a poslali mě na celostátní slezinu brigád socialistický práce ve Sjezdovým paláci, to už mi nikdo nezáviděl, jelikož to s sebou neneslo žádný uvolnění z práce, o nějakejch momentkách v novinách ani nemluvě.
Já z toho teda taky žádný potěšení neměl; ale nakonec jsem moh bejt rád, že mě v půli dubna neposlali na Kubu, kam bych bejval, jak se znám, dorazil tak akorát mezi americkým náletem na Havanu a kontrarevolučním výsadkem v Zátoce sviní.
V jednašedesátým roce byly takovejch senzací pořád plný noviny, zatímco na havárky, rvačky, přepadení člena ZS v Chiraně a nějaký to vyloupený hodinářství na Národní třídě zbylo leda pár řádků v Černý kronice.
Jo, přátelé, takovej to byl rok, a to ještě nebyl konec srpna – teda v tý chvíli, kdy jsem si to všecko přemílal v hlavě, jak to většinou dělám, když si to štráduju na kole voňavou a vlahou noční krajinou.
* * *
Osadní sbor T. O. Yukon měl v sobotu odpoledne vyrazit na potlach do údolí Oranžovejch skal. Samozřejmě bych bejval radši jel s nima, teda ne že bych snad v tom jejich trampským souboru na něco hrál, ale protože moje kamarádka House s nima zpívá. Jenže zrovna tuhle sobotu jsem dělal odpolední a jako na potvoru jsem si ji neměl s kým prohodit. Měl jsem teda na vybranou; buď proflákat neděli a jít k večeru Houseti naproti na nádraží, nebo za nima po šichtě vyrazit na kole; večer po desátý už tam nic nejelo, až prej zase někdy ráno, a na kole jsem tam mezi půlnocí a jednou moh bejt. Na takovým potlachu se stejně většinou hraje a zpívá až do rána, a koho to začne zmáhat, zdřímne si u ohně, potom si na chvilku skočí do řeky a kliďánko může pokračovat.
Podle popisu šerifa Džimáka stačilo najít železniční stanici Hladov zastávka na břehu řeky. Což bylo snadný pro pasažéra ČSD, protože tam vedou koleje; těžší to bylo pro cyklistu, jelikož všecky silnice, kterejch je tam habaděj, jsou vesměs daleko od říčního kaňonu, sledujou dočista jiný vrstevnice, a navíc oproti zakroucený řece vedou rovně. Nebylo to zdaleka tak jednoduchý, jak si to představoval Džimák, kterej jako správnej tramp zásadně cestoval vlakem a celá jukónská kapela samozřejmě s ním. Trampové pro to maj svý důvody; i kdyby totiž byl vlak natřískanej až po střechu, vždycky se v něm dá hrát na kytaru a zpívat, zatímco v autobusu to nejde ani v prázdným. Šoféra to znervózňuje, paďoury obtěžuje a kytarou to prej cloumá. Proč to s ní necloumá i ve vlaku, nemám šajna; budu se na to muset zeptat Mrožáka – eventuálně se můžu zeptat Johnnyho Sahary, jestli to cloumá i banjem.
V tuhle chvíli jsem jel po nějaký ztracený ouzký silničce s černým lesem po pravici, a jelikož se mi začalo zdát, že už chvíli vlastně nevím, kam jedu, zastavil jsem, zhas reflektor (mám ho na baterky, abych si neničil pláště dynamkem), vytasil jsem z pinglíku na nosiči turistickou mapu Středočeskýho kraje a obyčejnou baterku, načež jsem snadno a rychle zjistil, že mapa je mi bez kompasu platná jak oběšenci nohy. Orientace podle mechu na stromech, létech na pařezech a podobně nefunguje od tý doby, co jsme zrušili Junáka; astronomii jsme sice nezrušili, ale obloha se začala zatahovat, už když jsem v deset vypad z odpolední ve strašnický fabrice, a teď, kdy dle mejch obstarožních poběd je za deset minut půlnoc, není vidět jedinou hvězdičku a zhoršení počasí je na spadnutí.
Stál jsem na tý beznadějný silničce takhle na štorc a rozhlížel se na všecky strany, jako bych čekal na nějaký spásný světýlko, ale kromě plápolavý záře od vzdálenýho ohně někde v tom směru, kam cesta vedla, jsem neviděl nic. Samozřejmě mě napadlo, že by to moh bejt zrovna ten oheň, kterej hledám, ale když jsem odhad vzdálenost a srovnal ji s intenzitou, zdálo se mi, že na trampskej ohník je to trochu velký. Vypadalo to spíš, jako když svazarmovci pálej čarodějnice na dvou kubíkách vyschlýho řeziva za pomoci kanystru s benzínem – ne že by zrovna byl čas na pálení čarodějnic.
Kapánek choromyslně jsem se jen tak sám pro sebe zasmál, načež jsem zjistil, že ten zatracenej oheň vidím všude, kam upřu svůj pitomej oslněnej zrak, včetně tý rozložený mapy, a že mi nezbejvá než chvíli postát se zavřenejma očima.
Tak jsem teda zhas baterku, zavřel oči, stál a sladce snil o tom, jak dorazím do údolí Oranžovejch skal, holka House mi na uvítanou dá tááákovouhle pusu a uvaří ešus kafe a kamarádi oceněj, jak mi dobře popsali cestu, že jsem to potmě našel, když mi do uší dolehlo typický vrzání a skřípění pravěkýho venkovskýho bicyklu. Otevřel jsem oči a uviděl, jak se na pozadí oblohy zrůžovělý září neviditelnýho ohně vynořilo skomíravý světýlko a černej potácivej obrys, a jelikož jsem stál ve tmě, drandil si to rovnou na mě. Baterku jsem měl ještě pořád v ruce, tak jsem ji honem rozsvítil a zahlíd ženskou v něčem žlutým. „Ježíšku…,“ vzdychla a jednou nohou udělala hop, hop, hop… Snad byla zvyklá spíš na koloběžku. Světýlko zhaslo a zadní kolo zablokovaný torpédem se šmejklo prachem, jako když kartáčujete rejžákem našponovanou koženou zástěru.
Byla to odvážná cestovatelka. Stejně jako jsem já poznal ženskou, musela ona poznat chlapa; přesto nedupla do pedálů a neujela, ale rozhodla se mi vynadat.
Stála proti mně, jak sklouzla ze sedla dámskýho kola, jednu nohu na pedálu, druhou na zemi. Přejel jsem po ní světlem baterky, jen tak jako docela neúmyslně; stih jsem zahlídnout něco jako žlutou sukni, nebo snad šaty s volánem těsně pod kolena, ale teď spíš nad ně, kolem oblejch stehen řádně utažený, jak jí vzadu podolek zůstal chycenej na sedle. Nahoře měla něco jako pletenou vestu na knoflíky a obutá byla naboso do mokasínů. Její bicykl byl historickej dámskej model na červenejch balónech, s táhlovou přední brzdou, bez rámu a se síťkovým chráničem sukní na zadním kole.
„Vy tu stojíte tak pitomě –“
„Svítí vám to jako za dušičky,“ povídám. „Neobáváte se, že přehlídnete Macochu?“
„Co je vám po tom?“ Měla dost sebevědomej, trošku chraplavej a možná i trošku přisprostlej hlas. „Co kdybyste radši s tou svojí hajtrou uhnul, váženej pane –?“
„Bandita Rómeo,“ já na to. „Od slunka východu k rudému západu střílím a chechtám se jen. Slečno, není to hajtra, ale turistickej favorit de luxe.“
„Zato vy byste podle těch svejch keců moh bejt doktor Pixa,“ odsekla. „Nepotkal jste náhodou někoho?“
Možná by bejvala byla vlídnější, kdyby viděla můj neodolatelnej úsměv a nápadnou podobu s Gérardem Philipem. „Je mi líto,“ řekl jsem. „Kromě vás jsem už hezkejch pár kiláků nepotkal ani nohu. Nemohla byste mi říct, kam jedu? Nikdy jsem tu nebyl, asi jsem někde blbě zahnul.“
„Každej chlap jednou blbě zahne.“
