„Zeptám se znovu,“ řekl jsem. „Je to vážně nutný?“
Jeli jsme po tullamarinský dálnici na začátku večerní špičky, všude kolem se míhaly taxíky, náklaďáky, osobáky a dodávky, všichni řidiči unavený a agresivní.
„Nechci umřít a nevědět,“ odpověděla Linda Hillierová. Mimořádně jí to slušelo, jak to tak bývá, když někdo odjíždí.
„Já to nechápu,“ namítnul jsem. „Proč bys nemohla umřít a nevědět? Proč je to horší než umřít a vědět? Řekněme, že jsi horolezkyně, máš šanci vylézt na Everest, K-47, AK-47, Speciální Káčko, zkrátka nějaký neobvykle velký kus svislýho kamene. Spadneš z něj nebo z nějakýho ledovce a zmrzneš jak hrášek. V ten okamžik víš. Tak mi pověz, oč je to lepší než…“
Ucítil jsem na sobě její pohled. Nechtěl jsem riskovat a podívat se na ni. Řídil jsem její auto, novou alfu, trochu moc kultivovaného mazlíka pro někoho, kdo je zvyklý na surové americké bestie s vé osmičkou, na výkon bez špetky zodpovědnosti.
„Jacku,“ řekla. „Nejspíš mě po dvou měsících vyhodí a doplatí mi zbytek smlouvy. Pošlu pro tebe. Pronajmeme si byt v Paříži, budeme pozdě vstávat, pít kafe, jíst croissanty, chodit na procházky, obědvat v drahých restauracích, odpoledne si zalezeme do postele…“
Dojel jsem instalatéra jménem John Vanderbyl, specialistu na ucpané odpady, který za sebou táhl přívěs s kamerovým systémem na prohlížení kanalizace. Ploužil se a blokoval dopravu, tak jsem ho předjel a nechal za sebou. Pak jsem musel zkrotit instinktivní touhu alfy zůstat v pravým pruhu a všechny předjet. Stejně jako mě ji to přirozeně táhlo vpřed. Na rozdíl ode mě dokázala udržet tempo.
„To je skvělý,“ poznamenal jsem. „Takže musíš prohrát, abych já vyhrál. Budeš zdrcená, a já z toho budu impotentní. Na druhou stranu, jestli vyhraješ, já zůstanu v Carriganově uličce s prachovou maskou na ksichtě, zatímco ty budeš řádit na slavných královských matracích se svým mužným, na Etonu vzdělaným produkčním Nigelem.“
„Jak víš o Nigelovi?“ zeptala se.
„Kvalifikovaný odhad. Když ti Angláni touží po akcentu, proč si neseženou nějakou pěknou holku z Liverpoolu? Proč tahají do londýnskýho rádia Australanku?“
„Mají nás rádi. Nežereme jejich třídní systém. Nemáme instinktivní sklon klanět se pitomcům z vyšší nebo vyšší střední třídy. Chápeme ironii a nadsázku. A navíc můžeme sloužit jako zlí psi.“
Linda byla dobrý zlý pes. Ovšem klidný zlý pes, dokázala politikům pevně stisknout lýtko, aniž by jim prokousla kůži, nepustit a čas od času s nimi zatřást.
V pravým pruhu se otevřela mezera a já do ní najel, aniž bych k tomu měl sebemenší důvod. Rychle jsem předjel obchodního zástupce Bottomdollar Carpets a potom i čtyřkolku a starý mitsubishi.
„Co si dát ještě jednu rychlovku,“ nadhodil jsem, „až tam dojedeme?“
Položila mi ruku na stehno. „Radši ne. Chci tě tu nechat roztouženého.“
„Jako ostatně vždycky. Proč ti nestačí být nejlepší tady ve městě?“
Pitomá otázka. Už mi chvíli vrtala hlavou, takže vyslovit ji nahlas byla ještě větší pitomost.
Linda se dívala bočním oknem ven. „Holá ctižádostivost,“ prohlásila. „A taky si přijdu jako podvodnice, jako že jsem prostě měla kliku.“
„Jasně. Takovou kliku může mít každý. Stačí mít mozek jak motorovou pilu a hlas jako Lauren Bacallová. A to jenom za předpokladu, že se do tý branže vůbec dostaneš, na což potřebuješ krásný nohy, ochotný ruce a obstojný kozy.“
„Obstojný? Tak moment, kámo, na těchhle kozách jsem se něco nadřela. Makám na nich už od třinácti.“
„Tak dobře, závodní kozy. Každopádně jsi mi mohla dát vědět o něco dřív.“
Slyšel jsem ve svým hlase uražený tón.
Dlouhý prsty mi stiskly stehno. „Dřív jsem ti to říct nemohla,“ opáčila. „Zavolali mi, nabídli prachy, chtěli mě co nejdřív.“
„Stejně jako já. Bez těch prachů.“
Blížil se sjezd k letišti.
„V kufru je fůra jídla,“ povídá. „Věci, co se rychle kazí. Včera jsem zašla na Victoriinu tržnici.“
„Zaparkuju.“
„Ne. Zajeď přímo na mezinárodní odlety. Nezhasínej motor. Vezmu si kufr a za pár vteřin jsem pryč. Žádné loučení, jak říkával můj táta. Nesnášel loučení.“
Napadlo mě, že by se mi její táta asi zamlouval; farmář, kterýho rozdrtila banka a traktor, zabalil to bez rozloučení.
Dál jsme jeli mlčky. Začalo pršet. Nemohl jsem najít stěrače.
Ukázala mi, jak se zapínají.
„Co s tímhle autem?“ zeptal jsem se.
„Nech si ho u sebe. Jezdi s ním. Pro tohle kotě se vrátím. Kotě. A taky jsem zapomněla vypnout lednici a mrazák. Uděláš to pro mě?“
„Jen když mi slíbíš, že se budeš chovat slušně.“
„Jasně. A když ne, ode mě se to nedozvíš.“
Najel jsem k terminálu a zastavil za taxíkem. Linda mi vzala hlavu do obou rukou a políbila mě, silně, odtáhla se a potom mě políbila ještě jednou, s mírně pootevřenými rty, slušná pusa.
„Víc,“ žadonil jsem. „Kotě.“
„Později. Kotě. Drž mi palce.“
Přikývnul jsem, nebylo mi do řeči.
Natáhla se přese mě, přičemž mě vlasy polechtala na tváři, a otevřela kufr. Vzala si ze zadního sedadla cestovní tašku, zlehka mi přejela konečky prstů přes rty a vystoupila. Zezadu vytáhla malý zavazadlo, načež kufr zase zavřela. Díval jsem se, jak prochází dveřmi do haly, ani jednou se neohlídla. A byla fuč.
Domů jsem se vracel s knedlíkem v krku, jel jsem přiměřenou rychlostí pod ostrými krutými světly, neměl jsem potřebu nikoho a nic předjíždět, vdechoval jsem vůni nový kůže a poslouchal tichý šustění italských stěračů; znělo jako oddechování spícího dítěte. U starý fabriky na boty jsem zaparkoval pod duby. Zazvonil mi telefon.
„Zítra,“ sdělil mi Andrew Greer, můj bývalý partner z advokátní praxe, „se pokusím dostat klientku z vyšetřovací vazby. Potom budu potřebovat tvoje neocenitelné služby.“
* * *
Andrew Greer stál, dlouhý chodidla v úzkých nablýskaných černých botách. Všechno na něm bylo dlouhý, všechno, co šlo vidět.
„Vaše ctihodnosti,“ pronesl, „obžalovaná je osoba s beztrestnou minulostí a to, co se stalo, ji silně traumatizovalo. Nehrozí, že by uprchla. Bude se důrazně bránit obviněním proti ní vzneseným a hodlá před tímto soudem očistit své jméno. Žádám její propuštění na kauci za jakýchkoliv podmínek, které Jeho ctihodnost uzná za vhodné.“
Soudce se podíval na žalobce, jenž také vstal. Byl to smutný muž, žádný dobrman ve státních službách, spíš starý rozlámaný labrador, který už se nemůže dočkat, až tu celodenní dřinu bude mít za sebou, zaleze si do pelechu ke krbu a položí si hlavu na přední tlapy.
„Žádné námitky proti kauci, Vaše ctihodnosti,“ prohlásil.
Z pohybu Drewovy hlavy směrem ke klientce jsem vyčetl, že očekával tvrdší boj.
Soudce si to nekomplikoval: šedesát tisíc dolarů, odevzdat pas, jednou denně se hlásit. Případ odročen.
Žena na sobě nedávala vůbec nic znát, jenom rychle mrkala. Během výměny s Drewem se k němu naklonila, až se čelem málem dotkla jeho brady. Jmenovala se Sara Longmoreová a čelila obvinění z toho, že před devíti dny zavraždila svého bývalého přítele.
Vyšel jsem ven. Pršelo stejně nepřesvědčivě, jako když jsem po rozbřesku odcházel z domu. Na chodníku postávali novináři – pisálci z tištěných magazínů a fotografové, ti druzí vesměs ostříhaní dohola, tři televizní reportéři si ustavičně uhlazovali nagelovaný vlasy, kameramani a zvukaři, který nic netrápilo, nadávali, kouřili, plivali.
Přijela černá čtyřkolka, malá s tónovanými skly, a podélně zaparkovala. Dorazil odvoz.
Drew a žena vyšli z budovy, oba vysocí, oba v černých kabátech. Bylo jí kolem pětatřiceti. Mohla to ale klidně být sedmnáctiletá baletka. Ostré lícní kosti, krátké tmavé vlasy sčesané dozadu s pěšinkou nalevo, vysportovaná a na dietě sestávající z vitaminových tablet, cigaret a čokolády.
Novináři se k nim vrhli. Odněkud se vynořily dvě nakrátko ostříhané ženy v neformálním oblečení a doprovodily dvojici k autu. Sara Longmoreová šla s hlavou vztyčenou a dívala se přímo před sebe. Nepotřebovala černé brýle ani jinak nedůstojně skrývat tvář. Působila disciplinovaně, tím, jak zatahovala ramena a držela hlavu vztyčenou. Obě strážkyně byly schopné, vyčistily jim cestu, aniž by do někoho vrážely, stačilo jim jen použít vlastní tělo, rozpřáhnout ruce a zatlačit dozadu. U auta položila žena Drewovi ruku na rameno, naklonila se k němu a něco mu pošeptala do ucha. Potom prošla mezi zaparkovanými vozy.
Zadní dveře čtyřkolky se otevřely, vklouzla dovnitř a zmizela mi z dohledu.
Drew se otočil k chumlu novinářů, mířili na něj mikrofony. Viděl jsem jeho vážnou tvář a v ní touhu uspořádat představení pro kamery, a potom jsem sledoval, jak popřel své advokátské tea trální nutkání a zavrtěl hlavou. Pronesl pár slov, nejspíš něco na způsob „bez komentáře“, otočil se a vydal se na druhou stranu ulice. Ruce s mikrofony ochably. Nechali ho jít.
Také jsem přešel ulici. Čekal na mě. V dešti, který si teď dodával odvahy, jsme ušli dva bloky k jeho starému saabu, jenž se mu s velkým kusem štěstí podařilo zaparkovat nedaleko Grice Alley. Motor chytil až na bůhvíkolikátý pokus, a když konečně se zasténáním naskočil, Drew ho přechlastal, takže zase zhasnul.
„Čekal bych, že už na to budeš mít grif,“ utrousil jsem. „Děláš to od konce osmdesátých let.“
„To není otázka grifu,“ namítl Drew. „Je to otázka řádného dodržování časem prověřeného rituálu.“
Čekali jsme, okna se proměnila v tekuté závěsy. Auto páchlo po pomerančových slupkách a shnilých jablečných ohryzcích s lehkým slaným podtónem starýho ručníku z plavání zapomenutýho pod sedadlem a tuhýho jako mrtvý králík.
„Poprvý po dlouhý době jsem viděl soud,“ poznamenal jsem.
„Což je otázka štěstí, ne zdravého úsudku,“ opáčil Drew. „Ti hajzlové mě překvapili. Původně to vypadalo, že si ji chtějí nechat za katrem. Ještě štěstí, že jsem měl připravený odvoz.“
„Byl to Bully West?“
Vyhazovač a napravený raketýr Bully dělal pololegální práce pro mýho občasnýho zaměstnavatele Cyrila Woottona. Zahlídnul jsem Bullyho surový poďobaný ksicht, zatímco Sara Longmoreová nastupovala do auta.
„Byl to Bully,“ potvrdil Drew. „Laskavost od Cyrila. Pro tebe.“
Zkusil znovu otočit klíčem v zapalování a auto naskočilo, motor řval jak cirkulárka. Drew nesmírně opatrně vystrčil hlavu z okna a ohlédl se. Potom vyjel z řady – přímo do cesty projíždějícímu taxíku. Přes kvílení gum a troubení jsem měl pocit, že slyším, jak taxikář nadává; v cizí řeči.
Poté co jsme na světlech zahnuli doleva na Bourke Street, Drew vydechl: „Do prdele, odkud se tam vzal?“
„Zezadu.“
Zavrtěl hlavou. „Sakra, nehraj si na svatouška. Pamatuješ si levotočivou zatáčku na St George’s Road kousek od Piedimonte? Trefils ostrůvek, prorazil klikovou skříň a už jsme letěli. Přistáli jsme na trávě a v dešti motorového oleje.“
„Nebyl to ostrůvek,“ opravil jsem ho. „Byl to poloostrov a den předtím tam nebyl. A taky tam nerostla žádná tráva. Navíc se můžu vymlouvat na mládí a nezkušenost.“
„Á,“ zasnil se Drew, „jak prchavý je čas, kdy se na tohle můžeme vymlouvat.“
„Když už je řeč o prchavosti, viděl jsem, jak tě tam u auta prchavě chytila za klopu.“
Drew se podíval dolů a dotkl se levý klopy saka. „Akorát obdivovala kvalitní zboží od pana Bucka. Příze z vlny doma odchovaných australských ovcí, látka ručně tkaná bezzubými babkami v ponurém koutě Alto Adige. V této záležitosti je pochopitelně zcela bez viny.“
Ve vzduchotěsném švédském vozidle se nám začínalo nedostávat kyslíku. Pokusil jsem se stáhnout okýnko, ale klička nefungovala. Boční průduch ventilace se snažil vzdorovat, ale rána pěstí zlomila jeho odpor a auto se naplnilo pachy města – chladem, vlhkem a benzinovými výpary. Přinesly s sebou pozdně noční vzpomínky, na paže kolem pasu, polibky na ucho a za ucho a rozechvívající dotek ruky někoho jiného na zadní kapse kalhot.
Zahnuli jsme doleva na Elizabeth Street.
„Mickey Franklin se v sobotu večer sprchoval,“ povídá Drew. „Pět ran, všude kolem spousta krve, střílelo se přes ručník. Kulka, co ho zabila, vnikla do lebky zezadu, temenem, a směřovala nahoru.“
Pokusil jsem se rukou otřít přední okno, nelíbilo se mi, že nevidím nástrahy před námi. „Kde se tou dobou nacházela nevinná? Tedy, co tvrdí ona?“
„V době smrti se dívala na televizi ve svém domě v St Kildě.“
„Jak to, že mají zbraň?“
Stáli jsme na světlech na LaTrobe Street. Drew se na mě podíval a přejel si prstem pod nosem. „Našli ji v popelnici kousek od místa činu. Otřenou a zabalenou. Zná ji, dvaatřicítka ruger, nepřihlášená. Říká, že jí ji Mickey Franklin půjčil poté, co se k ní několikrát vloupali, což je taky zvláštní.“
Motor vydával ještě divnější zvuky, poté co jsme na světlech zahnuli doprava. Nepravidelně, nešťastně kuckal a chrchlal jako prostřílený spitfire na zpáteční cestě k bílým doverským útesům ve starých filmech o druhé světové válce.
„Echo Bravo Foxtrot řídicí věži,“ nadhodil jsem. „Hele, stará vojno, mám takový pocit, že tenhle drak mele z posledního.“
„Škytání,“ odpověděl Drew. „Z toho počasí. Zbraň je problém.“
„To teda je,“ souhlasil jsem. „Kdy ji našli?“
„Druhý den ráno. Včera to byl týden. Vytáhli to na ni, než mi zavolala.“
„Pacholci prohnaný. Vyhodíš mě u kanclu? Mám jednání.“
Díval se přímo před sebe. „Kdepak ho máš tentokrát? V Moonee Valley? V Caulfieldu? Na velitelství? Nebo v idylickém venkovském padoku, kde budeš žasnout nad tím, čeho mohou muž a kůň dosáhnout? Tedy s drobnou dopomocí nezjistitelných podpůrných povzbuzovačů, diuretik a čistého kokainu?“
„Má přijít chlapík, který řeší problém s průchodem přes pozemek.“
„Chlap, co má problém s průchodem přes pozemek,“ řekl Drew. „A kdo nemá? Za starých časů se tvoji klienti snažili vyhnout kriminálu.“
„Tohle je lepší. Těmhle klientům zůstaly celé uši a poměrně málo jich má tetování na vnitřní straně rtů.“
Drew zahnul doleva na Russell Street. „Ach, opět na posvátné půdě,“ pronesl.
Melbournský magistrátní soud sídlil v kamenný budově nalevo, naproti přes ulici stálo policejní velitelství a v okolních budovách měly kanceláře nejrůznější oddělení a jednotky.
O kus dál ve stejné ulici stál Odborový dům a jeho přístavba, John Curtin Hotel. Drew provozoval kancelář vzdálenou odtud dva bloky na sever. Kdysi to bývalo sídlo Advokátní kanceláře Greer & Irish. Řečený Greer a řečený Irish často chodívali po Drummond Street, aby zastupovali své klienty na Russell Street. Také často popíjeli v Curtinu, vyčurat se chodili s budoucím premiérem, stáli s ním bok po boku, mírně se komíhali a mířili na bílé dezinfekční kotouče.
Ale ta doba skončila, když jeden klient zavraždil moji manželku Isabel a já si vypracoval silný sklony k sebedestrukci.
