Z adresy, kterou mi dali, byl výhled na železniční nádraží v londýnské čtvrti Pimlico, kde se řadily vlaky. Dvoupatrová budova postavená z typických londýnských ručně dělaných žlutých cihel ležela zhruba půl kilometru jižně od stanice Victoria, téměř na břehu Temže. Budova nebyla nijak označená a měla tmavá okna, takže to vypadalo, jako by tam nikdo nebydlel. Nebyla to však pravda. Když jsem přišel blíž, všiml jsem si, že domovní dveře z tvrdého masivu byly čerstvě natřené bledě modrou barvou a na zdi byla připevněná bezpečnostní kamera, jejíž objektiv mířil na vchod. Vedle dveří se nacházel číselný panel s domovním telefonem. Jedenkrát jsem stiskl zvonek a čekal jsem.
Z místa, kde jsem stál, řeku téměř zcela zakrývaly zrezavělé příčky železničního mostu. V mezerách mezi nimi bylo ale vidět loudavé procesí vyhlídkových lodí, které si prorážely cestu vodní hladinou. Vánoce už klepaly na dveře, a tak byly všechny lodě ověšené řetězy malých barevných žároviček, které jim blikaly v oknech. Někteří turisté stáli na palubách a s čepicemi Santa Clause na hlavách čelili odvážně zimnímu chladu. Jinak mi připadalo, že se ranní město ponořilo do jakéhosi podivného druhu ticha – do jakési šedi, jako by město přemohl zimní spánek.
O několik vteřin později se ozvalo cinknutí a dveře s bouchnutím odskočily z rámu. Vstoupil jsem do krátké chodby s naleštěnými dubovými prkny a velkým klenutým oknem, z něhož proudilo dovnitř světlo a rozlévalo se po zdech a po stropě. Veškeré zařízení bylo laděno do stejné neutrální šedobílé barvy, tedy až na dvoje modré dveře na konci chodby a mramorovou přepážku po pravé straně. Za ní seděla elegantně oblečená žena, které mohlo být něco málo přes dvacet.
„Pan Raker?“
Přikývl jsem. „Jenom tak hádáte?“
Usmála se, sáhla dolů pod pult a vytáhla návštěvní knihu. „Bylo mi řečeno, že vás mám přibližně v tuto dobu očekávat,“ vysvětlovala mi a položila na desky knihy plnicí pero. „Nejprve laskavě zapište jméno a datum, a já vám potom ukážu, kam máte jít.“
Podepsal jsem se. „Dnes je dvanáctého prosince, že ano?“
„Ano, pane.“ Jakmile jsem dokončil zápis, pokynula mi rukou k prvním modrým dveřím. „Těmito dveřmi dojdete až k zasedacím místnostem. Dveře, do kterých máte jít, jsou označeny jménem Dickens. Po schůzce je vám k dispozici sociální zařízení. V suterénu je bar, a těmi druhými dveřmi dojdete do restaurace. Jídla podáváme mezi dvanáctou a čtvrtou hodinou – musím vás ovšem upozornit, že je nutné, abyste s sebou měl svého zástupce. Oběd totiž podáváme pouze hostům, kteří obědvají s některým z našich členů.“
„Rozumím.“
„Další otázky, pane Rakere?“
„Ne, myslím, že to bude všechno.“
Prošel jsem prvními modrými dveřmi.
Vstoupil jsem do chodby a naskytl se mi pohled na dalších osm dveří, po čtyřech na obou stranách. Všechny byly zavřené a byly na nich připevněné mosazné štítky. Na každém štítku stálo jméno jednoho britského spisovatele, Dickens byl čtvrtý vzadu vlevo. Když jsem přistoupil blíž, zaslechl jsem v jedné z místností tlumený rozhovor. Ve zbylých panovalo naprosté ticho. Dvakrát jsem zaklepal na dveře, na nichž stálo Dickens.
„Dále.“
Zasedací místnost byla sice malá, ale jinak se jí nedalo naprosto nic vytknout. Opět dubová podlaha, čokoládově hnědé stěny, tři a půl metru dlouhý stůl a okna, která sahala od podlahy až ke stropu a skýtala výhled do dokonale upravené zahrady. Nad zahradou jsem rozeznal železniční most, ale jinak by člověk snadno zapomněl, že budovu obklopovala průmyslová zóna a silnice.
„Pane Rakere.“
Vrchní inspektorka Melanie Crawová se zvedla z křesla v čele stolu – před ní ležel notebook a zavřená složka – a obešla ho, aby se se mnou přivítala. Potřásli jsme si rukama, ona potom přibouchla dveře a nasměrovala mne ke stolu. Posadil jsem se a sundal si bundu.
„Dáte si něco k pití?“ zeptala se.
„Jenom vodu, děkuji.“
Inspektorce Crawové bylo něco málo přes čtyřicet, byla štíhlá jako proutek, měla krátce střižené vlasy zformované do praktického účesu a studené, nečitelné oči. Neviděl jsem na ní žádné šperky, tedy až na snubní prsten. Byl to ten typ ženy, co si na sebe nikdy nevezme sukni a chodí pořád jenom v kalhotách, a ještě k tomu vždycky v těch samých tlumených barvách. Byla stoicky klidná a vyrovnaná – žena, kterou hned tak něco nezlomí, přesto nepůsobila bezcitně. Měla pro lidi porozumění, uměla vycítit, co je pohání dopředu. Nikdy mezi námi nebyl žádný pracovní vztah. Naše vzájemná existence se dala popsat jen jako řada jízlivých a často rozvášněných konfliktů. Navzdory tomu jsem ji však obdivoval, byť jsem nedovedl odhadnout, jestli je ten pocit vzájemný.
Když odešla k sekretáři ve vzdáleném rohu místnosti, na kterém stál džbán vychlazené vody a několik skleniček, rozhostilo se mezi námi krátké, nepříjemné ticho.
Možná že to nebylo až tak překvapivé. Živil jsem se hledáním ztracených lidí, a skrze svoji práci jsem se s inspektorkou Crawovou dostal do křížku v době, kdy pracovala jako hlavní vyšetřovatelka na případu, při němž jsem málem přišel o život. Tehdy mě jeden chlápek, kterého jsme se oba pokoušeli najít, bodl do hrudníku a nechal mne umírat v přítmí hřbitova. Buďto jsem měl štěstí nebo mi přál osud, nebo možná tak trochu obojí, ale našli mě a odvezli do nemocnice, kde jsem byl měsíc upoutaný na lůžko a další čtyři měsíce jsem se zotavoval ve starém domku, který mi zanechali rodiče v jižním Devonu.
Po tom, co se stalo, jsem si říkal, jestli se ještě vůbec chci někdy vrátit zpátky.
Nakonec jsem se však do Londýna vrátil. Nebylo to jen tím, že mě většina práce čekala právě tady ve městě, ale hlavně proto, že jakmile fyzická bolest polevila, musel jsem překonat vzpomínky na to, co se mi stalo – a všechny ty vzpomínky byly spojeny právě s tímto místem. Podala mi sklenici vody a mě napadlo, že – osmnáct měsíců od té nehody – bude Melanie Crawová taky jiná. Pro mě se toho změnilo hodně. Nechtělo se mi věřit, že by to pro ni nic neznamenalo.
„Díky, že jste přišel,“ prolomila ticho. „Vidím, že jste to bez problémů našel.“
„Z cesty to vypadá opuštěně.“
Usmála se a posadila se. „Myslím, že právě proto se to tu lidem tak líbí.“
„Vy jste tady členem?“
„Přes manžela. Takováhle místa… Řekla bych, že je to spíše mužská záležitost. Vážně tomu nerozumím, ale vždycky jej to činilo šťastným. A když si potřebuju s někým takhle smluvit schůzku, tak se to hodí.“
„Jak to myslíte?“
Pokývala hlavou. „Chtěla jsem vám nabídnout práci.“ Když uviděla můj překvapený výraz, znova přikývla, jako by mě o své nabídce chtěla opětovně ujistit, a posunula složku přes stůl ke mně.
Letmo jsem na papíry pohlédl a vzápětí jsem stočil oči zpátky k ní.
„Chci, abyste někoho našel.“
Tentokrát jsem se musel pousmát zase já. O tom, jak jsem si v minulosti udělal nepřátele mezi příslušníky londýnské Metropolitní policie, mezi něž patřila i inspektorka Crawová, bych mohl vypravovat dlouhé a barvité historky. Nedělal jsem to schválně, ani jsem se v tom nijak nevyžíval. Prostě to vyplynulo z toho, co jsem právě dělal. Nakonec jsem to přijal jako nevyhnutelné zlo. Tuhle práci jsem přece nedělal proto, abych si získal přátele. Mým cílem bylo navrátit domů ty, kteří se ztratili.
„Nedovedu si představit, že by k tomu Metropolitní policie dala souhlas,“ namítl jsem.
„To máte pravdu.“
„Tak proč jsem tady?“
„Vy ale nebudete dělat pro Metropolitní policii.“
Prohlížel jsem si ji, protože jsem měl okamžitě podezření, že má něco za lubem. Představa, že mě inspektorka Crawová žádá o pomoc – právě když čas otupil vzpomínku na naše poslední setkání –, mi připadala naprosto zvrácená. Byl to ten typ věci, kterou by odmítla udělat, i kdyby jí někdo držel pistoli u hlavy. Její tvář však zůstala naprosto nehybná. Žádný náznak toho, že by to nemyslela vážně.
A tak jsem složku otevřel.
Z fotky se na mě díval muž, kterému bylo něco málo přes šedesát. Jeho momentka byla připevněná sešívačkou k přední straně hlášení o pohřešované osobě. Seděl na okraji skály, někde na vřesovišti, a v dálce za ním se rozprostíralo široké zelené údolí. Vypadalo to, jako by obrázek někdo obstřihl. Podél jedné strany fotografie byl totiž obrys další postavy, a u spodního okraje jsem zase rozpoznal záhyb ruksaku. Ten muž se jmenoval Leonard Franks.
A nezvěstný byl od třetího března.
