Připravujeme

Zatracená svatozář
Alessandra Torre

VTIPNÁ ROMANCE OD AUTORKY BESTSELLERŮ HŘÍCHY... Více...





Ztracené střípky

Tim Weaver

SAMOSTATNÝ KRIMI THRILLER OD AUTORA BESTSELLEROVÉ SÁGY S DAVIDEM RAKEREM...

Naše cena vč. DPH: 314 Kč

Běžná cena vč DPH: 449 Kč

Překlad: Alžběta Lexová

Datum vydání: 24. 05. 2021

ISBN: 978-80-7588-271-4

Počet stran: 544

Vazba: vázaná s přebalem

Skladem: Ano

  • Rebeka Murphyová je od rozchodu s manželem na všechno sama a náročná práce v nemocnici a výchova dvou malých dcer si na ní začíná vybírat svou daň. Proto se Rebeka rozhodne na jeden den všeho nechat a doprovodit bratra Johnnyho na pracovní výlet na odlehlý ostrůvek sto šedesát dva kilometrů od pevniny. Jenže jeden den se protáhne na pět měsíců.

    Rebeka s Johnnym se hodinu po příjezdu na ostrov stanou oběťmi útoku. Po bratrovi se slehne zem a Rebeku nechá útočník na místě v domnění, že je mrtvá. Než se jí podaří dostat zpět do přístavu, je už pozdě… Sezóna skončila, poslední trajekt odplul a ostrov zůstal opuštěný. Na pět měsíců.

    Rebeka si záhy uvědomí, že bratrovo zmizení je pouze jedním z jejích mnoha problémů. Nemá loď, telefon ani na koho se obrátit, a návratem do civilizace její noční můra ani zdaleka nekončí.

    Někdo tam na ni totiž čeká – a ten někdo si nepřeje, aby se vrátila domů živá…

    _____

    Samostatný krimi thriller od autora bestsellerové ságy s Davidem Rakerem.

  • Klopýtala mezi regály.

    V hutné tmě viděla stěží na krok a naslepo šátrala rukama. Byla na kost promočená, od hlavy až k patě, a vlhké oblečení se jí lepilo na kůži. V půlce cesty se zastavila a ohlédla. Jako by se ocitla v širém, temném oceánu.

    Okno, kterým vlezla dovnitř, se rýsovalo ve stínech jako obraz. Z jedné strany rámu stále trčely kusy skla, zbytek střepů ležel vysypaný na podlaze. Slyšela kapky deště bubnující o střechu – neutichající, strojový rytmus – a viděla blesky na obloze. Každý z nich vždycky na pár vteřin ozářil interiér a umožnil jí lépe se zorientovat. Potřebovala jídlo a suché oblečení. Mnohem naléhavěji však potřebovala zrcadlo a šitíčko, protože krev už jí nestékala jen do očí, valila se jí proudem po tváři.

    Vítr otřásl kostrou domu.

    Byla vyděšená. Zraněná. Ba co hůř, byla úplně osamocená. Prostě to vzdej. Sevřelo se jí hrdlo.

    Lehni si a vzdej to.

    Pevně stiskla víčka, zahnala ten hlas do pozadí a počkala na další blesk. Potom se rozběhla na druhou stranu místnosti. Šátrala ve tmě a shazovala jednu věc za druhou, ale nakonec nahmatala to, co hledala.

    Baterku.

    Zapnula ji.

    Rozlil se před ní kužel ostrého bílého světla a ona si uvědomila, že místnost není ani zdaleka tak velká, jak si myslela. Ve tmě jí připadala obrovská, avšak ve skutečnosti neměřila na délku víc než deset metrů.

    Sebrala tyčinku z nejbližší police, roztrhla obal a hladově se do ní zahryzla. Potom zaměřila pozornost na palčivější problém – zranění na hlavě, které stále krvácelo. Na opačné straně místnosti zahlédla krabice s náplastmi a rychle k nim zamířila. Teprve když stála přímo před nimi, všimla si, že na polici leží i lékárnička. Bylo v ní všechno, co potřebovala: nůžky, dezinfekce, sterilní obvazy i náplasťové stehy. Jen žádná jehla a nit.

    Docházely jí síly, když vtom jí pohled sklouzl na nedalekou vitrínu.

    Rybářské vybavení.

    Pod sklem se ukrývala jehla na návnady a na pultu ležely vlasce. Popadla ten nejtenčí z nich, pak chňapla po zapalovači u pokladny a s obojím se vrátila k lékárničce.

    Kousek vedle stál stojan s brýlemi, na němž bylo i zrcátko. Po­ shazovala všechny brýle a stojan upravila tak, aby měla zrcátko v úrovni očí. Potom rozmotala vlasec, navlékla ho na jehlu a nůžkami z lékárničky ustřihla asi šestnáct centimetrů. Zhluboka se nadechla, přiblížila se k zrcátku a naklonila hlavu, aby lépe viděla na ránu u pravého oka. Zahlédla ji už v odrazu na čelním skle svého auta, tak před třemi, čtyřmi hodinami, možná to bylo i víc – neměla ponětí, kolik právě je –, ale špína na skle docela efektivně zamaskovala vážnost zranění.

    Znovu ji přepadlo rozčilení.

    „Proč se mi to děje?“ zamumlala tak tiše, že se přes déšť téměř ani neslyšela. Sterilizovala hrot jehly zapalovačem a snažila se vzchopit. Jenže pak se jí oči zalily směsicí slz a krve. Po tvářích jí kanuly růžové čůrky připomínající barevné stezky na mapě.

    Ošetřit ránu by zvládla i ve spánku, takže ji neochromoval strach z šití.

    Šlo o něco horšího.

    „Prosím, ať je tu ještě někdo,“ vzlykala nesrozumitelně a pak zvedla roztřesené ruce k obličeji. „Nechci tady být sama.“

     

    Předtím

     

    I mrtví mohou mluvit.

    Tohle jí otec ke konci bez ustání opakoval. Rebeka tomu tehdy nevěnovala pozornost. Během těch posledních měsíců, co proseděla u jeho lůžka, sledovala postupné chřadnutí těla i duše, jak se otec měnil ve starce, který trpěl halucinacemi a mluvil z cesty. Sílu a zdravou barvu nahradila voskovitá a průsvitná pokožka prokvetlá mapou bledě modrých žil. Stal se přízračným negativem člověka, který je tři vychoval.

    V takových chvílích se Rebeka upínala ke vzpomínkám na dobu před otcovou nemocí. Tehdy byl jejich ochráncem a strážcem, tmelem, který je držel pohromadě. Sem tam vyprávěl o svém zbrklém mládí, předtím než ho povolali do Vietnamu, ale Rebeka a její sourozenci si ho tak nedokázali představit. Henry Murphy nikdy neztrácel nervy a jediné neuváženosti, pokud se to tak dalo nazvat, se dopustil dlouho před jejich narozením – když se oženil se ženou, kterou znal teprve čtyři měsíce.

    V té době sloužil na americké letecké základně Lakenheath a při návštěvě čtyřicet kilometrů vzdáleného městečka Cambridge se seznámil s Fionou Camberwellovou. Bylo jí čtyřiadvacet, narodila se a vyrostla na venkově a nikdy v životě nevycestovala dál než do Peterboroughu, takže jí Američan z New Yorku naprosto učaroval.

    Rok po svatbě se narodil Rebečin bratr Johnny. O necelé dva roky později přišla na svět Rebeka a Henryho krátce nato propustili z armády – se všemi poctami – a on se stal policistou pro okrsek Cambridgeshire. Sice byl jen pochůzkář, ale svou práci miloval.

    Doma to však tak růžové nebylo.

    Rebečin otec do podrobností nikdy nezabíhal, ale v roce 1985, na Boží hod ráno – když se na stromku třpytil řetěz a v oknech blikala světýlka –, je Fiona opustila a zmizela jako šmouha rudých vlasů a bledé kůže. Johnnymu bylo tehdy pět let, Rebece tři a nejmladšímu Mikeovi teprve osmnáct měsíců.

    Matku už nikdy neviděli.

     

    * * *

     

    Rebeka sledovala, jak otcova rakev klesá do země. Byl to pochmurný den, téměř černobílý, a ve vzduchu byl cítit déšť. Párkrát měla pocit, že mezi mračny za East River na okamžik proniklo slunce, ale pokaždé zmizelo stejně rychle, jako se objevilo. Nenaplněný příslib, který je znovu zanechal opuštěné jen ve společnosti otevřeného hrobu.

    Rebeka se rozhlédla po ostatních truchlících. Podívala se na Johnnyho po svém boku a pak na kněze, který monotónně předčítal z bible. Konečně sklouzla pohledem k parkovišti. Ani stopa po džípu. Ani stopa po Garethovi.

    Kde ksakru vězí?

    Johnny se k ní přisunul blíž a vzal ji za ruku. Na chvilku ji to zaskočilo, protože na projevy náklonnosti nebyla u staršího bratra zvyklá, ale pak k němu zvedla hlavu a on na ni povzbudivě mrkl, jako by jí četl myšlenky. „On přijde, Bek,“ pošeptal jí.

    Rebeka stiskla bratrovu dlaň. Těžko říct, jestli svým slovům sám věřil, nebo se ji snažil jen chránit a utěšit, jako to dělal vždycky, už ode dne, kdy je opustila matka. V poslední době, poté co se dozvěděli, že je otcova nemoc nevyléčitelná, se o ni bratr staral o to víc, jako by podvědomě zaujal místo, které Henry opouštěl. Místo hlavy rodiny a opory.

    Johnny jí zmáčkl ruku o něco silněji a Rebeka se vrátila do přítomnosti, k šedivému ránu a knězovu předčítání. Vzápětí pochopila, proč to bratr udělal. Na parkoviště přijel jejich džíp.

    Rebeka vyhledala za sklem Garethův pohled a plná vzteku mu dala jasně najevo, co si o jeho pozdním příchodu myslí.

    Její manžel odvrátil zrak.

     

    Rebeka se s trhnutím probudila. Zpočátku nevěděla, kde je, ale postupně se okolí zaostřilo: regály po stranách i nepořádek u jejích rukou a nohou. Lékárnička. Jehla na návnadu a vlasec.

    Samoobsluha.

    Vyškrábala se na nohy a ohlédla se na roztříštěné okno, kterým do místnosti pronikal obdélník máslově zbarveného světla. Vedle okna visely na zdi hodiny. Naposledy se na ně podívala v pět ráno. Teď bylo skoro deset dopoledne.

    Spala necelých pět hodin.

    Bolest ve tváři se během noci zhoršila. V koutku oka jí tepalo a ucho, líčko i nos měla v jednom ohni. I s tenounkým vlascem bylo šití rány utrpení, o to větší, že ji musela sešít jehlou na návnady. Dezinfekci sice měla, ale nic, čím by otupila tu bolest.

    Bolest obličeje a muka z vědomí, že tady uvízla.

    Sama.

    Přešla k rozbitému oknu, vylezla na pult a vytáhla se nahoru. Proklouzla rámem a přitom si dávala dobrý pozor na střepy, které v něm stále vězely. Cítila, jak se jí zachytily o kalhoty, a vzápětí slyšela praskání látky, ale podařilo se jí prolézt ven, aniž se pořezala. Předchozí noci do okna vylezla přes popelnici, jenže tu vítr během bouřky srazil k zemi, a Rebeka teď marně šátrala nohama po něčem pevném.

    Pustila se a dopadla přímo na víko popelnice, od něhož se odrazila a skončila v mokrém listí. Rozhlédla se kolem. Vypadalo to tam jako po výbuchu. Všude ležely popadané větve a trosky z přístavu – střešní tašky, cedule a podobné věci. V promáčené půdě se vytvořila jezírka mořské vody.

    Rebeka stála na místě, pozorovala Atlantik a na chvíli si připadala maličká, dočista pohlcená obrovitostí toho všeho.

    Pořád je naživu. Pořád dýchá.

    Přežila.

    Jenže od nejbližší civilizace ji nyní dělilo sto šedesát dva kilometrů oceánu.

    Ta představa ji úplně ochromila, až se pod její tíhou zapotácela. A pak se o slovo přihlásila další myšlenka – naléhavější a zoufalejší.

    Johnny.

    A tehdy si všimla toho kola. Leželo na boku před obchodem, v podstatě tam, kde ho předchozí noci nechala. Jestli má Johnnyho najít, musí se vrátit do lesa. Tam ho viděla naposledy.

    A tam byl taky její džíp.

    Rebeka nasedla a začala šlapat. Námahou zatínala zuby a rána na hlavě bolela o to víc. Pálila ji celá pravá polovina obličeje. Brzy už to bylo tak zlé, že se jí začaly dělat mžitky před očima. Rebeka se je snažila ignorovat a za všech sil šlapala po cestě, která vedla z města a podél jižního okraje ostrova. S každým dalším metrem jí byla větší zima. Chlad sice zmírňoval bolest v obličeji, ale také jí z něj omrzaly prsty na nohou a postupně i každý kousek odhalené kůže. Dva kilometry, pak tři. Po pěti už se do ní mráz zařezával jako nůž a Rebeka si uvědomila, že se musí rychle obléknout.

    Nalevo se objevila benzinka.

    Rebeka věděla, že les už je blízko, protože tu pumpu a domy naproti, se zabedněnými okny a dveřmi zarostlými plevelem, si pamatovala z předešlé noci. Vrátila se pohledem k benzince. Vzadu se vršila hromada starých pneumatik obklopená pletivovým plotem. Předchozí noci si jí Rebeka nevšimla, ale na té hromadě by mohla být i pneumatika, která by seděla na její džíp.

    Později se sem vrátí.

    V tuhle chvíli byl nejdůležitější Johnny.

    Musela bratra najít.

     

    Předtím

     

    Po pohřbu – poté, co Rebeka Garetha na karu ignorovala tak okatě, až nakonec odešel – se s Johnnym rozhodli sednout do otcova Plymouthu Gran Fury a zajet se podívat na most Verrazzano. Chtěli si udělat výlet na Staten Island a zpátky, aby zavzpomínali na tátu a na věci, které měl rád, protože to auto zbožňoval. Ale když dorazili na Staten Island, rozhodli se jet dál.

    Vydali se po Parkway ke starému motelu nedaleko pobřeží, který se jmenoval jednoduše J. Byl pro ně důležitý, protože právě tam je otec brával každé léto, i když si to mohl jen stěží dovolit. Jenže když tam Rebeka s Johnnym konečně dorazili, zjistili, že je motel zavřený – trvale.

    A v tu chvíli se na sebe před zchátralou budovou zadívali a do očí jim vyhrkly slzy. Věděli proč: to místo bylo jako ozvěna otcova života, jako by zemřelo spolu s ním.

    „Táta ke konci pořád opakoval něco zvláštního,“ prozradila Rebeka bratrovi, když znovu nasedli do auta. Johnny se k ní otočil. „‚I mrtví mohou mluvit.‘“

    Bratr nakrčil čelo, jako by jí přeskočilo.

    „Tohle mi říkal,“ vysvětlila. „Prý ho to naučila práce u policie.“

    „Aha,“ odtušil Johnny, ačkoli očividně stále váhal. „Možná to použiju v další knížce.“

    „Mluvím vážně, Johnny.“

    Pokýval hlavou, jako by si uvědomil, že jeho poznámka nepadla na úrodnou půdu. „Táta byl už sotva při smyslech, Bek.“

    „No a?“

    „Víš, že byl mimo. Mluvil dost z cesty.“

    „Myslíš, že jsem se přeslechla? Že řekl něco jiného a já si to takhle jen vyložila? Proč bych to dělala?“

    Johnny neodpověděl, jen se na ni konejšivě usmál a Rebeka odpověď vyčetla z jeho výrazu. Protože jsme právě přišli o tátu. Protože truchlíme, jsme vyčerpaní a trápíme se.

    V ten moment, toho dne, jí Johnnyho reakce dávala smysl. Ale v následujících týdnech začala čím dál víc přemýšlet nad tím, co jí otec před smrtí opakoval, čemu věřil a čím se v životě řídil, a pak se Rebece vrátily vzpomínky na matku, tak jako vždycky. Popravdě řečeno na ni Rebeka nikdy myslet nepřestala.

    Matka byla stále s ní, cizinka a zrádkyně, žena, která se o své děti nikdy nestarala, nikdy o ně nebojovala, dokonce ani když otec celou rodinu přestěhoval do New Yorku – to bylo Johnnymu třináct, Rebece jedenáct a Mikeovi devět. Matka Rebeku nikdy nekontaktovala, přestože se Rebeka rozhodla s otcem a bratry nepřestěhovat a zůstala díky sportovnímu stipendiu na prestižní soukromé škole v Londýně. V týdnech před odjezdem otec sedával každý večer v kuchyni a usedavě plakal. Chápal však, že je to pro Rebeku jedinečná příležitost. Dokonce jí sliboval, že jí na konci každého školního roku zaplatí letenku do Států, ačkoli neměl ani ponětí, kde na to vezme.

    Rebečina matka se ale neozvala.

    Předtím než se Henry Murphy s Johnnym a Mikem přestěhovali za oceán a Rebeka na internát v severním Londýně, bydleli všichni čtyři společně v domě, který Fiona opustila, takže se nemohla vymlouvat na to, že by nevěděla, kde je má hledat. Měli stejné telefonní číslo. Henry pracoval na stejné policejní stanici. Kdyby se Fiona během těch osmi let vrátila, snadno by je našla.

    „Nevolala dneska máma, tati?“

    Touhle otázkou Rebeka otce dlouho mučila. Vždycky trval na tom, že budou večeřet pohromadě, takže se Rebeka obvykle zeptala přímo u stolu, a bratři pokaždé strnuli s vidličkami na půl cesty k ústům a se zatajeným dechem čekali na otcovu odpověď.

    Jenže otec řekl vždycky totéž. „Ne, zlato. Nevolala.“

    „Proč ne?“

    Henry se natáhl a vzal Rebeku za ruku a druhou položil na rameno synovi, který zrovna seděl po jeho levici. „Kdyby s vámi máma chtěla mluvit, už by zavolala. Ale to není vaše vina. Nic z toho není vaše vina, jasné? Lepší děti by si žádný rodič nemohl přát.“

    „Je mrtvá?“ zeptal se Mike.

    Tuhle otázku pokládal zásadně Mike, čímž pokaždé rozmetal něžnost otcových slov. Byl nejmladší, takže měl pro nedostatek taktu dobrou omluvu, ale také si na rozdíl od sourozenců na Fionu vůbec nepamatoval. Byl ještě malý, když je opustila, takže pro něj byla matka jen záblesk světla ve tmě.

    „Nevím, Mikey,“ odpovídal otec.

    „Kdyby byla naživu, tak by nás chtěla vidět, ne?“ ujišťovala se Rebeka.

    Jenže na to otec nikdy nic neřekl.

     

    * * *

     

    Po šesti letech na internátu, kdy se s otcem a bratry viděla pouze o prázdninách, a to ještě jen tehdy, když si to otec mohl dovolit, měla Rebeka života bez rodiny dost a přihlásila se na americké univerzity. V osmnácti odmaturovala a koupila si jednosměrnou letenku do New Yorku.

    Matka se jí ani jednou neozvala.

    Tou dobou už Rebeka přesvědčila sama sebe, že je jí to jedno. Otec a bratři na ni čekali na letišti, a sotva je spatřila, věděla, že se rozhodla správně, byť jí byla Amerika úplně cizí. Domov totiž není místo.

    Domov je tam, kde máte rodinu.

    A tak si Rebeka toho prvního dne řekla, že konečně našla klid. Namlouvala si to celou cestu autem do Brooklynu, zatímco si Mike dělal legraci z jejího britského přízvuku a Johnny jí zapáleně vyprávěl o románu, který chce napsat.

    Jenže stejně jako všechny lži, i tahle se nakonec rozpadla na kusy.



  • Knihu si můžete také zakoupit v elektronické verzi v následujících e-shopech: