Srdcová královna byla dvoupodlažní hospoda na Seymour Place, jižně od stanice metra Marylebone. Interiér zdobily stejné glazované terakotové dlaždice, jaké pokrývaly stanice metra po celém městě, a tudíž tam bylo o fous chladněji než venku – ale opravdu jen o fous. Už několik týdnů panovalo téměř nesnesitelné vedro, v němž se tepny a žíly města – všechny budovy, chodníky i okenní tabule odrážející sluneční paprsky – bez oddechu škvařily, až se nakonec, na samém sklonku srpna, zdálo, že před horkem není úniku. Klimatizační jednotka v lokále jela na plný výkon a podél barového pultu stálo několik přídavných větráků, ale nic z toho nepomáhalo.
Číšník mě uvedl k prostřenému stolu pro dva v zadní části místnosti, s výhledem na udržovanou zahradu. Objednal jsem si pivo, vytáhl z tašky laptop a připojil se k místní wi-fi. Sotva jsem otevřel prohlížeč, rozvibroval se mi mobil. Předpokládal jsem, že mi volá ta, s níž jsem se tu měl setkat – Melanie Crawová. Když měla zpoždění – což se stávalo jen zřídka – a volala po smluveném čase, bylo to většinou proto, aby se omluvila, protože jí do toho něco přišlo a schůzku nestihne. Ale nebyla to Crawová. Ani žádný z mých uložených kontaktů. Ba co víc, dokonce se vůbec nejednalo o britské číslo.
Byl to telefonát ze Států.
Na webu jsem uváděl své kontaktní údaje a před třemi lety mě případ zavedl do Nevady. Tehdy jsem v okolí Las Vegas navázal několik kontaktů, byť jsem s nimi mluvil jen jednou za uherský rok. Jenže tohle číslo nemělo předvolbu 702, tudíž nebylo z Vegas, a když jsem v rychlosti volačku – 952 – zadal do vyhledávače, zjistil jsem, že patří jedné oblasti v Minnesotě, jihovýchodně od Minneapolis. Znám někoho v Minneapolis?
Zvědavě jsem stiskl Přijmout.
„David Raker.“
„Zdravím, pane Rakere.“ Ženský hlas. Zněla překvapeně, jako by nečekala, že hovor vezmu. „Jmenuji se Wendy Fisherová. Snad vás neruším.“
Wendy Fisherová. Převaloval jsem si to jméno v hlavě a snažil se ho zařadit. Byl jsem si jistý, že ho slyším prvně v životě. Neznal jsem ji, ani nikoho jiného, kdo by žil v téhle části USA.
„Omlouvám se, že vás přepadám takhle zčistajasna,“ pokračovala, „ale… ehm… chtěla jsem se zeptat, jestli byste mi nevěnoval pár minut.“ Jako by mi četla myšlenky – vzápětí dodala: „Nikdy jsme se nesetkali. Neznáme se.“
„Fajn. Co pro vás můžu udělat, Wendy?“
„Já… hm… potřebuju… Doufala jsem…“
Došlo mi, že její váhavost nemá nic společného s tím, že jsem ji přijmutím hovoru zaskočil. To, jak přerývaně mluvila a jak se jí slova zadrhávala v krku, nesouviselo s překvapením. Byla rozrušená, zoufalá. Stejné emoce jsem slyšel už nesčetněkrát, při každém případu, který jsem kdy vzal.
„Pohřešujete někoho?“
„Ano,“ řekla a na okamžik se zarazila. „Moje sestra Lynda zmizela loni v říjnu. Nevím co dělat… Netuším, co ještě můžu udělat.“
Jakmile zmínila sestřino jméno, hlas se jí rozechvěl. Chvilku jsem mlčel, aby se mohla dát trochu do kupy, a mezitím jsem studoval mapu Minnesoty.
„Vidím, že voláte ze Středozápadu.“
„Správně,“ potvrdila a využila té příležitosti k znovunalezení rovnováhy. „Jsem v Lakevillu, asi čtyřicet kilometrů jižně od Minneapolis.“
„Minneapolis je od Londýna dost daleko, Wendy.“
„Já vím,“ vyhrkla. „Já vím.“
„Pokud voláte, abyste mě požádala o pomoc, pak tohle situaci docela komplikuje.“
Dech se jí zadrhl a po chvilce ze sebe vysoukala jen: „Aha.“
„Bydlel jsem a pracoval na obou pobřežích, takže Státy trochu znám, a kdybyste žila v New Yorku, Washingtonu nebo Los Angeles, bylo by to o něčem jiném, ale Minneapolis? Tam jsem nikdy nebyl. Někdo místní by vám určitě pomohl víc.“
„Moje sestra žije v Anglii.“
Vstřebal jsem to. „Rozumím.“
„Lynda strávila v Evropě většinu života.“ Pomalu se jí vracela sebejistota a začala mluvit plynuleji. „Našla jsem vás na netu, vy googlila jsem si vaše jméno a přečetla si o případech, na kterých jste pracoval. O lidech, které jste našel. Viděla jsem reportáže na CNN a Fox News. Viděla jsem, co se vám stalo, když jste přijel do Vegas. Na něco dalšího jsem narazila na BBC – ohledně případu, na němž jste pracoval loni. Napadlo mě, že jestli někdo dokáže najít Lyn, pak jste to vy.“
Mlčel jsem.
„Pomůžete mi, pane Rakere?“
„Říkejte mi Davide.“
„Davide,“ opravila se tiše. „Mám pocit, že je to všechno mimo můj dosah. Nevím, co bych ještě mohla udělat. Policie se nikam nedostala. Pro ně je moje sestra možná jen číslo na složce, ale pro mě je vším. Od loňského října o ní nikdo neslyšel a já… Hrozně moc mi chybí.“ Následovala tíživá odmlka a popotáhnutí. „Mám něco našetřeno. Můžu vám zaplatit. Prosím, pomozte mi.“
Podíval jsem se z okna hospody, jímž dovnitř pronikaly sluneční paprsky. Tohle byla vždycky ta nejtěžší část: slyšet zoufalství v jejich hlase a to, jak se promítalo do otázky peněz. Zaplatím vám, co si řeknete. Dám vám všechno, co mám.
Jen je najděte.
Co však netušili, nebo se to možná vědomě rozhodli nevidět, bylo, že jsem to nedělal pro peníze. Jasně, musel jsem platit účty, asi jako každý, ale tuhle práci jsem potřeboval i z jiných, méně zřejmých důvodů. Když mi před šesti lety zemřela žena, práce mi pomohla se s její smrtí vyrovnat a truchlit po ní. Pohřešovaní se stali mým záchranným lanem.
Dnes už pro mě byli stejně nepostradatelní jako vzduch.
V případě Wendy Fisherové jsem ale váhal, protože jsem si uvědomoval možné problémy, které by s sebou tenhle závazek přinášel. Bydlela tisíce kilometrů daleko a pátrání po zmizelých z velké části stálo na tom sednout si s jejich blízkými a důkladně sledovat, jak reagují na určité otázky. Skype neměl šanci přenést drobné nuance výrazu pohnutí, zármutku a bolesti.
„Pane Rakere?“
Vrátil jsem se do přítomnosti. „Jo, jsem tady.“
„Pomůžete mi?“ zeptala se.
„Ještě nevím, Wendy.“
Odmlčela se. Moje odpověď ji evidentně rozhodila.
„Říkala jste, že se vaše sestra jmenuje Lynda?“
„Ano,“ přisvědčila tiše a stále trochu zraněně. „S tvrdým y.“
„A příjmení?“
„Korinová. Lynda Korinová.“
„A žila v Británii?“
„Ano. Přestěhovala se tam v osmdesátém čtvrtém. Předtím žila ve Španělsku. Odjela do Evropy na začátku sedmdesátých let – zamilovala si to tam, a tak se rozhodla zůstat.“
„A kolik jí je teď?“
„Šedesát dva – skoro šedesát tři. Za měsíc má narozeniny. Třináctého září.“
„Dobře. A kdy zmizela?“
„V úterý osmadvacátého října.“
Dneska bylo šestadvacátého srpna, takže byla nezvěstná skoro deset měsíců.
„Kde ji viděli naposledy?“ zeptal jsem se.
„Slyšel jste někdy o Stoke Pointu?“
„Ne.“
„Já tam nikdy nebyla, ale hodně jsem si o něm zjistila. Viděla jsem fotky. Je to takový vyhlídkový bod na jihozápadě Anglie. Tuším v Somersetu, na tamějším pobřeží, pár kilometrů severně od… ehm…“ Odmlčela se a já slyšel, jak listuje papíry. „Vydržte vteřinku. Ehm… Od Weston-super-Mare.“
„Fajn. Weston znám.“
„Tam policie našla Lyndino auto.“
„Opustila ho?“
„Vypadalo to tak. Auto bylo zamčené. Kabelku a mobil nechala v palubní přihrádce. Ale klíčky ležely v trávě kousek od toho místa.“
„Zahodila je?“
„Ano. Netuším proč.“
Nic jsem na to neřekl, protože jsem před ní nechtěl spekulovat – ale jeden důvod mě napadl hned: Korinová je nezahodila. Nebyla tam sama.
„Viděl ji toho dne někdo?“
„Ne,“ opáčila Wendy.
„Žádní svědci?“
„Ne.“
„A co záznamy z bezpečnostních kamer?“
„Nic.“
„Nebyly tam kamery?“
„Měli jednu kameru.“
„A ta ji nezabrala?“
Na okamžik se odmlčela. „To je právě to zvláštní.“
„Jak to myslíte?“
„Na to místo vede jediná cesta.“
„Jasně.“
„Bezpečnostní kamera ji zachytila u vstupní brány, když šla tam – ale už se nevrátila. Nikdy odtamtud neodešla. Ani po svých, ani autem, ani v autě někoho jiného. Zmizela beze stopy. Jako kdyby se ve chvíli, kdy prošla tou branou, úplně vypařila.“
