Když bylo po všem, ukázali mi záznam z bezpečnostní kamery ze dne, kdy se objevila na stanici. Měla na sobě zelený kabát a tmavé lodičky a vypadala drobně, protože se hrbila, jako by měla křivá záda nebo ji trápily bolesti. Kvalita záběru nestála za nic, a navíc byl obraz posazený nízko, což působilo matoucím dojmem – série trhaných pohybů na pozadí nehybného recepčního pultu stanice.
Ve dveřích se na okamžik zastavila a přidržela je. Na dlažbě se rozlil pruh světla, který jako by vybělil půlku její tváře. Nijak mi nepomáhaly ani vybledlé barevné tóny záznamu. Černá byla spíš šedivá, ostatní barvy pastelové. Žena dveře po několika vteřinách pustila, ale když se za ní zabouchly, neviděl jsem ji o nic zřetelněji. Oči připomínaly tmavé skvrny, plavé vlasy byly šedivé. Jemný poprašek pih, který se jí přes kořen nosu táhl od jedné tváře na druhou, nešlo rozeznat vůbec, stejně jako modrozelené jiskřičky v očích. Nekvalitní čočka kamery nezachytila nic výjimečného. Jako by žena byla jen další obyčejnou návštěvnicí stanice.
Cizinka, nic víc.
Pustila dveře a vyrazila rovnou k recepčnímu pultu. Podle časové stopy v rohu videa bylo těsně před osmou ráno. Policistka za pultem právě mluvila s někým jiným, chlapcem s monoklem a zakrvácenou tváří. Žena si stoupla za mladíka a trpělivě čekala, dokud ji policistka nevyzvala, aby se posadila. Neochotně se odšourala k řadě židlí, jako by ji nohy jen stěží poslouchaly. Celou dobu klopila zrak k podlaze.
Uplynulo deset minut. Kvůli úhlu kamery jsem na ni pořádně neviděl, hlavu měla pořád skloněnou a pozorovala ruce v klíně. A potom policistka konečně s mladíkem domluvila a mávnutím ruky ženu přivolala zpět k pultu. Byla ve službě i o několik hodin později, když jsem se na stanici objevil já. Měla krátké černé vlasy prokvetlé stříbrem a jizvu na levé tváři, na záznamu však ani jedno z toho nebylo pořádně vidět.
Žena se zastavila u pultu.
Policistka se mírně naklonila, aby měly hlavy ve stejné výšce, a přestože byl záznam zpomalený a nenahrával pohyby rtů v reálném čase, dokázal jsem rozeznat, co strážnice říká.
„Jste v pořádku, drahoušku?“
Žena namísto odpovědi začala šátrat v kapsách kabátu. Zpočátku pomalu, pak čím dál zběsileji, jak se jí nedařilo nahmatat, co hledala. Prošla jednu kapsu, pak druhou a teprve ve třetí měla úspěch.
Začala roztahovat kousek poskládaného papíru a konečně strážnici odpověděla. „Dobrý den.“
Její další slova jsem kvůli rychlosti záznamu nerozeznal. Nedokázal jsem v trhaných záběrech sledovat pohyby jejích úst. Ale trochu se posunula a díky pozici kamery, zavěšené asi půl metru nad ženinou hlavou, jsem uviděl víc, především to, že na papíru byl jediný řádek textu. Nyní bylo už zřejmé, že jsou její vlasy blonďaté, a ne šedivé. Měla je stažené do volného culíku, z něhož se jí uvolnilo několik pramenů. Splývaly jí na límeček a padaly jí i do očí a do tváře stažené napětím, což bylo zřetelné i na přeskakujícím záznamu.
Konečně ke strážnici zvedla hlavu, ukázala jí papír a spustila. Mladík stojící opodál s trhnutím vzhlédl od mobilního telefonu, jako by ho zaujalo, co žena říká. Sledoval jsem, jak se strážnice naklání dopředu, zvedá ruku a říká ženě, aby se uklidnila. Žena se zarazila, trochu se zakymácela a ramena jí poskočila nahoru a dolů. Potom znovu ukázala na kus papíru.
A tentokrát jsem jí ze rtů odezírat dokázal.
„Najděte ho.“
* * *
Zavolala mi osmadvacátého prosince.
Vánoce jsem strávil se svou dcerou Annabel v jejím domě v jižním Devonu. Bylo jí devětadvacet a bydlela spolu s třináctiletou sestrou Olivií na dohled od jezera na okraji Buckfastleighu. Obě jsem poznal teprve před pěti lety – předtím jsem neměl ani ponětí, že mám někde dceru –, a přestože Olivia nebyla moje, považoval jsem ji za vlastní, protože o rodiče přišla. Liv už dávno vyrostla z věku, kdy by ještě věřila na Ježíška, ale pořád byla dítě a s dětmi byly svátky vždycky zábavnější. Rozbalili jsme si dárky, koukali na staré filmy, hráli ještě starší deskovky, proháněli Annabelina psa po jinovatkou pokrytých blatech a po večerech jsme sedávali na pohovce. Po Londýnu se mi vůbec nestýskalo. Žil jsem tam, měl jsem tam svou práci i dům, jenže ten od Derryniny smrti před osmi lety působil prázdně a opuštěně.
To ráno, kdy mi zavolala, jsem vstal brzy a šel si zaběhat. Vyrazil jsem na západ, po pěšině, která v mírném úhlu stoupala až do srdce blat. Bylo chladno, stromy připomínaly holé kostry, živé ploty se krčily před zimou a polní cesty pokrývaly tenounké pláty ledu, třpytící se jako skleněné tabulky. Po šesti kilometrech jsem narazil na přehradu, jejíž břehy spojoval veliký most. Nedaleko se za plotem pásly krávy a v dálce jsem viděl farmáře se psem. V oknech traktoru se odrážely ostré paprsky ranního slunce. Běžel jsem ještě kousek dál, po úzké pěšince vyryté do svahu kopce, dokud jsem se neocitl nahoře. Tam jsem se zastavil a bez dechu si vychutnával výhled na dokonalou mozaiku zelených a hnědých polí.
V tu chvíli mi zazvonil mobil.
Měl jsem ho na paži a v aplikaci si zaznamenával trasu, takže chvíli trvalo, než se mi ho podařilo odpojit od sluchátek a vysoukat z pouzdra. Na displeji blikalo číslo s předvolbou centrálního Londýna a mě okamžitě napadlo, že mi volá potenciální klient, někdo, komu se ztratila milovaná osoba a potřebuje pomoc. Na zlomek vteřiny jsem si pohrával s myšlenkou, že bych to nezvedl a dál si užíval volna ve společnosti dcery, kterou jsem znal tak krátce a stále se s ní sbližoval. Jenže pak na mě dolehla skutečnost. Pohřešovaní byli můj život. Když zemřela Derryn, stali se mým záchranným lanem. Jen díky nim jsem dokázal jít dál. A tahle krátká dovolená musela beztak jednou skončit. Dříve či později bych se do Londýna a k práci, která mě držela nad vodou, stejně vrátil.
„David Raker.“
„Pane Rakere, tady detektiv seržant Catherine Fieldová.“
Na okamžik mě vykolejila a já jsem marně pátral v paměti, jestli jsme se už někdy setkali nebo se mi o ní někdo zmínil.
„Co pro vás můžu udělat?“
„Vlastně je to celé trochu divné,“ opáčila Fieldová a pak se na chvíli odmlčela. „Dneska ráno na naši stanici v Charing Crossu přišla žena. Působí dost zmateně.“ Další ticho. „Nebo možná vůbec zmatená není. Popravdě sama nevím.“
„Rozumím,“ řekl jsem, ačkoli jsem neměl ponětí, kam tím míří.
„Nic u sebe nemá – ani telefon, ani občanku. Přinesla si jen kousek papíru s vaším jménem.“
Zadíval jsem se do dálky. Svaly mi pomalu vychládaly a pot mě mrazil na kůži. Vybavil jsem si své webovky. Byla to jednoduchá stránka se základním přehledem a kontaktním formulářem, ale měl jsem tam i e-mailovou adresu a telefon.
„Nejspíš mě našla na internetu,“ usoudil jsem.
„Možná,“ opáčila Fieldová a pak si odkašlala, až to na lince zapraskalo.
„Takže chce moji pomoc?“
„Já vlastně nevím, co chce.“
„Jak to myslíte?“
„Tvrdí, že vás zná.“
„Odkud?“
Fieldová si podruhé odkašlala. „Prý je vaše manželka.“
Zamračil jsem se. „Moje manželka?“
„Tak to řekla.“
„Ne,“ vyhrkl jsem. „Ne, moje žena zemřela před osmi lety.“
„V roce 2009,“ odvětila Fieldová. „Já vím, právě jsem si o tom přečetla na internetu.“
Čekal jsem, že bude pokračovat, že něco dodá, poví mi, že jde o hloupý vtip, kanadský žertík na moji adresu. Ale ona namísto toho řekla něco mnohem horšího.
„Ta žena se nám představila jako Derryn Rakerová.“
„Cože?“
„Derryn Alexandra Rakerová.“
„Ne,“ zopakoval jsem. „To není možné. Lže.“
„Působí dost sebejistě.“
„Není to Derryn. Derryn je mrtvá.“
„Víte, to je další věc,“ odpověděla Fieldová vyrovnaně a nezaujatě. „Říkala, že ji velice mrzí, čím jste si kvůli ní prošel – ale prý vám chce všechno vysvětlit.“
* * *
Do Londýna jsem se vrátil až po půl páté, a než jsem se dostal do Charing Crossu, tonulo město v naprosté tmě a ulice pokrývala námraza. Jako ve snu jsem stoupal po schodech na stanici a snažil jsem se rozklíčovat, jak se vlastně cítím. Naštvaný? Zmatený? Ochromený? Telefonát od detektiva Fieldové ve mně zanechal obrovskou trhlinu, kterou jsem se následující čtyři hodiny během jízdy po dálnici marně pokoušel zacelit.
Není to Derryn.
Není to moje žena.
Tyhle dvě věty jsem si opakoval stále dokola. Derryn jsem pohřbil před osmi lety. Byl jsem s ní v nemocnici, když nám oznámili, že má rakovinu prsu. Seděl jsem vedle ní při chemoterapii. Byl jsem tam a držel ji za ruku, poprvé, podruhé i potřetí, kdy mi řekla, že už v léčbě nechce pokračovat, protože beztak nefunguje a ona je ze všech těch léků a návštěv nemocnice už úplně vyčerpaná. Plakala spolu se mnou na posteli v našem domě. To ona mě ponoukla, abych se začal věnovat pátrání po nezvěstných lidech. Seděli jsme tehdy v křesílkách na zadní verandě a ona řekla, že bych se na něco takového dokonale hodil. To ji vynesli na nosítkách z domu onoho rána, kdy se probudil jen jeden z nás.
Tahle žena nemůže být Derryn.
A přesto, zatímco jsem se neochotně ploužil po dlaždicích k recepčnímu pultu stanice, jsem se nedokázal zbavit střípku naděje. V hloubi duše jsem si vlastně přál, aby to byla pravda. Aby posledních osm let bylo z nějakého – jakkoli šíleného – důvodu jen nedorozumění, omyl, klam. Po Derrynině smrti jsem už žádnou ženu nemiloval tak jako ji, a ty, se kterými jsem chodil a které jsem se snažil milovat stejně, mě právě kvůli tomu nakonec opustily. Co když to je ona? Znamená to, že jsem se zbláznil? Přeskočilo mi?
„Ano, pane?“
Policistka za pultem se na mě tázavě zadívala.
„Jsem David Raker.“
V očích jí okamžitě prokmitlo poznání. Požádala mě, abych se posadil, a o několik minut později se zpoza bezpečnostních dveří za přepážkou vynořila detektiv seržant Catherine Fieldová a pokynula mi rukou. Vstal jsem a vyrazil k ní. Nohy jsem měl jako z rosolu a srdce mi bolestivě tlouklo do hrudního koše. Potřásli jsme si rukama a já si ji pozorně prohlédl. Byla to třicátnice s pískovými vlasy, které si stáhla z čela a nyní jí v jemných loknách dopadaly na ramena. Šedý kalhotový kostým se zapnutým sakem dokonale ladil s barvou jejích očí.
Ocitli jsme se v dlouhé chodbě, v níž se nesla ozvěna vyzvánějících telefonů a konverzace. Oknem v jedné ze zdí jsem viděl prostornou kancelář s velikou bílou tabulí popsanou zelenými a modrými fixy a mapu centrálního Londýna s fotkami a lepicími papírky.
Na konci jsme prošli dalšími bezpečnostními dveřmi. Teprve v tu chvíli Fieldová konečně promluvila. „Díky, že jste dorazil tak rychle. Vím, že je to…“
Očividně nevěděla co dodat.
Po telefonu jsem jí řekl, že ta žena nemůže být Derryn. V podstatě jsem jí pověděl všechno, co jsem v duchu opakoval i sám sobě, až na to, jak moc bych si přál, aby to Derryn byla, a na ten střípek pochybnosti, co ve mně začínal hlodat. Na vteřinku jsem zavřel oči a pokoušel se utřídit si myšlenky. Potřeboval jsem uvažovat jasně. Nesměl jsem se nechat zaslepit emocemi, až jí budu stát tváří v tvář a budu se snažit přijít na to, proč se vydává za moji ženu.
Fieldová se zastavila před další kanceláří, která byla – až na výslechovou místnost – stejná jako ta předchozí. Na stole v koutě stál malý vánoční stromek ozdobený do poslední umělohmotné větvičky cingrlátky a řetězy a kartotékové skříně vedle bílé tabule byly ověšené několika baňkami. Za tabulí se nacházely dveře do výslechové místnosti. Byly pootevřené.
Detektivové v kanceláři, všichni v civilu a s telefonem na uchu nebo očima upřenýma do obrazovky počítače, k nám zvedli hlavy. Slyšel jsem, jak nad námi hučí topení, a na tváři jsem cítil horký vzduch. Čím déle jsem tam stál, tím víc se mi mlžily oči, jako by se kolem mě vznášel jakýsi podivný opar, a nohy se mi chvěly. Zmocňoval se mě neklid. Nemohl za to však teplý vzduch ani zvědavé pohledy detektivů, mohla za to žena ve výslechové místnosti.
Viděl jsem jen kousek jejích zad a vlasů. Nohy měla zasunuté pod stolem, její tvář se ukrývala ve stínu dveří a její oblečení – červený svetr a šedivé tepláky – k sobě vůbec nepasovalo. Napadlo mě, že v tomhle se na stanici nejspíš neobjevila. Její vlastní svršky policisté pravděpodobně zabavili jako důkazní materiál a tohle jí poskytli. Neměla u sebe občanku, nepamatovala si, kde bydlí, a byla rozrušená, a tak k ní Fieldová od počátku přistupovala jako k místu činu. Stala se snad obětí únosu? Držel ji někdo v zajetí proti její vůli? Fieldová musela počítat s každou alternativou. A ženino oblečení, kůže i špína pod nehty mohly v takovém případě posloužit jako důkazní materiál. Nepochybně už ji nechali i vyšetřit, jestli nebyla sexuálně napadena nebo znásilněna. Projeli databázi na základě jejího popisu i jména, které jim dala, a hledali jakékoli předchozí záznamy nebo spojení s dalšími lidmi. A našli jen mě. Derryn nikdy nedostala ani pokutu za překročení rychlosti, zato já? Mě už v souvislosti s mými případy mnohokrát zatkli, vyslýchali a klepli přes prsty. Jestliže Fieldová pátrala po stopách, jedna se jí tady sama nabízela. A její výraz moji domněnku potvrzoval: při pročítání mých záznamů zbystřila. Nebyl jsem tu jen jako svědek.
Považovala mě za potenciálního podezřelého.
