Deník Niny
4. července, Den nezávislosti
Tento zápis má vzbudit pozornost v případě mé nenadálé smrti. Je těžké to připustit, dokonce i sama sobě, natož zbytku světa. Můj manžel má v plánu mě zabít. Z očividných důvodů. Je zamilovaný do někoho jiného. A chce mé peníze.
Zatímco píšu tato slova, sedím ve své pracovně ve věži na Windsweptu. Dívám se dolů na oceán. Vlny se tříští o pláž a z východu se valí temné mraky. Blíží se bouřka. Tento dům patřil mému prvnímu manželovi, Edwardovi. V den, kdy jsme se po tkali, mi bylo třiadvacet, pracovala jsem v umělecké galerii a měla jsem problém vyjít s výplatou. Edwardovi bylo padesát a byl jedním z nejbohatších mužů v New Yorku. Lidé říkali, že jsem zlatokopka. Pletli se. Možná že Edward nebyl dokonalý manžel, ale já ho milovala. Když onemocněl, pečovala jsem o něj. Když zemřel, truchlila jsem pro něj. O rok později jsem potkala někoho jiného a zamilovala se. A znovu jsem se vdala.
Jmenuje se Connor a je můj druhý manžel. Tu noc, kdy jsme se potkali, mu bylo třicet. Mně bylo padesát a byla jsem jednou z nejbohatších žen v New Yorku. Connor neměl ani vindru. Lidé to vnímali tak, že mu může jít jedině o mé peníze. Já jsem to tak neviděla. Lidé se spletli, když soudili mě. Myslela jsem, že se spletli i v jeho případě.
Jenže se nespletli.
Právě jsem se vrátila ze schůzky se soukromým detektivem, a ještě teď mě v očích pálí slzy. Na stole před sebou mám fotografii, nezpochybnitelný důkaz o tom, že jsou spolu – a že to trvá už velmi dlouhou dobu. Nevím, kdy to začalo nebo čeho jsou schopní, ale bojím se nejhoršího. Connor ví velmi dobře, že máme neprůstřelnou předmanželskou smlouvu. Podle ní nedostane vůbec nic, pokud mě podvede. Můžu se s ním rozvést a vyhodit ho na ulici. Všechno, co jsem mu dala – auta, oblečení, drahé hodinky, jachtu, kterou tolik miluje, letadlo –, to všechno si můžu vzít zpátky. A udělám to. On ví, že to udělám. Kam až bude schopen zajít, aby mi v tom zabránil? Doufám, že jen dělám zbytečný povyk, ale bojím se, že půjde do extrému.
Vyhodila bych ho hned teď, ale očekávám tři stovky hostů. Dnes večer pořádám tady na Windsweptu každoroční večírek k oslavě Čtvrtého července. Právě na této akci jsem před dvěma lety poznala Connora. Bláznivá láska na první pohled. Měla jsem se s ním vyspat a nechat to být, jenže jsem moc romantická. Nebo prostě hloupá. Dnes večer už ale hloupá nebudu. Budu velmi opatrná. Jakmile hosté odejdou, jakmile zmizí poslední světla ohňostrojů z oblohy nad oceánem, postavím se mu. Řeknu mu, že je po všem, a vykopnu ho ze svého domu. Nebudu tu sama. Přijmu potřebná opatření. Budu tu mít ochranku, protože mám strach, co Connor udělá, až se dozví, že o všechno přijde. Budu opatrná. Udělám to čistě, rychle. A tohle manželství bude minulost.
Bude to ale hrozně těžké. Pořád ho miluju. Miluju ho tak, že se musím přemáhat, abych mu nenabídla další šanci. Abych ho nepožádala, aby mi vysvětlil důkazy od detektiva. To nemůžu udělat. Byla by to hrozná chyba. Mohla bych ohrozit i svůj život. Nevěřím si, když je poblíž. Proto nechám tenhle deník na místě, kde ho určitě někdo najde. Jestli se něco pokazí, žádám pitvu. Pokud zemřu nečekaně, je to důsledek nezákonného jednání a stojí za tím Connor. Connor – a ona.
* * *
SOUTHAMPTON, New York, 5. července – Známá byznysmenka a filantropka Nina Levittová byla dnes časně ráno nalezena mrtvá. Bylo jí 52 let.
Levittovou našli bez známek života v bazénu v jejím sídle Windswept v Southamptonu, kde večer předtím pořádala okázalý večírek, kterého se zúčastnily stovky hostů. Záchranná služba ji převezla do nemocnice Stony Brook v Southamptonu, kde byla po přijetí prohlášena za mrtvou. Má se za to, že příčinou smrti je utonutí, což by měla potvrdit pitva, na jejíž výsledky se čeká.
Ninu Levittovou jsme znali jako vdovu po realitním magnátovi Edwardu M. Levittovi, zakladateli společnosti Levitt Global Enterprises, Inc., která má pobočky v New Yorku, Hong Kongu a Dubaji. Levittová pracovala ve společnosti Levitt Global na různých pozicích, naposledy jako předsedkyně představenstva.
Za života Edwarda Levitta patřil tento pár ke stálicím společenské scény v New Yorku i Southamptonu. Nina Levittová proslula svými luxusními večírky a smyslem pro módu a často jsme ji vídali na stránkách časopisů, jako je Vogue, Town and Country nebo Avenue. Její až nadpozemská krása – typická bledá pleť a ohnivě rudé vlasy – z ní činily oblíbený cíl hledáčků módních fotografů.
Úspěchy manželů Levittových na poli realitních developerů ve Spojených státech i v zahraničí, a také coby sběratelů a mecenášů současného umění z konce dvacátého století, často ovšem zastiňovaly skandály. Bulvár se pravidelně věnoval mimomanželským aférkám Edwarda Levitta. Po jeho smrti Nina Levittová hledala štěstí po boku svého druhého manžela, Connora Forda. Ten je momentálně jednatelem ve společnosti Levitt Global a nutno dodat, že po uzavření sňatku s Ninou Levittovou doznala jeho kariéra přímo raketového růstu.
Pan Ford nereagoval na opakované žádosti o komentář k této tragické události.
* * *
Tabitha
Konec května, víkend před Dnem obětí války
Tu noc, kdy se mi Connor Ford vrátil do života, jsem se jako servírka otáčela na place a měla co dělat, abych nějak vyšla do konce měsíce.
Stála jsem za barem v restauraci Baldwin Grill a chystala se vyřídit objednávky od svých stolů, když jsem se podívala z okna a uviděla sexy černý sporťák s newyorkskými značkami, jak zajíždí na parkoviště. Vzpomínám si, že mě napadlo Ten chlap se určitě ztratil. Nejsme podnik pro smetánku a z toho auta křičely prachy. Nechápejte mě špatně. Restaurace je na břehu jezera Baldwin, což je jedno z nejkrásnějších míst v New Hampshire. Kdysi to tu bývalo hodně luxusní. Ale ta doba už je pryč. V létě se sem sjíždějí partičky z Massachusetts, New Yorku a Jersey, lidi, co si nemůžou dovolit pobyt na pobřeží. Pořádají tu mejdany a hodně pijí. Lákají je sem místní minipivovary, jejichž jména jsou naškrábaná křídou na tabuli, a velkoplošné televize, kde běží fotbal. Nejsou ale ani bohatí, ani slavní, to rozhodně ne.
Dívala jsem se, jak z toho auta vystoupil muž. Vysoký, úchvatný muž. A byl to on. Podíval se na restauraci tak, že bylo jasné, že je tu správně, a vydal se ke vchodu. Nemohla jsem tomu věřit. Srdce mi splašeně bušilo. Začala jsem se potit.
Connor a já jsme spolu strávili jen jediné léto. Tenkrát mi bylo sedmnáct. Bylo to bouřlivé léto, pro nás oba. Padli jsme si do náruče a zůstali tak, tiskli jsme se k sobě, jako by šlo o holý život, a pak nás rozdělili. Dodnes už jsem k sobě nikoho nepustila tak blízko jako jeho. Vdala jsem se a rozvedla a prošla pěknou řádkou mizerných vztahů. Ale na něj jsem nikdy nezapomněla.
A teď byl tady, v tmavých džínách a běloskvoucí košili vypadal úžasně. A já tu stála, na prahu třicítky, s make-upem roztékajícím se mi na obličeji, v oblečení prosáklém pachem jídla, zatímco láska mého života prošla dveřmi jen tři metry ode mě. Co jsem udělala? Zpanikařila. Nacouvala jsem do jednoho zákazníka, kterému jsem vyrazila z ruky poloprázdnou sklenici s pivem, ta spadla na podlahu, odkutálela se pryč a pivo se rozstříklo na nohy dalších hostů.
„Bože můj, strašně moc se omlouvám. Hned to uklidím,“ koktala jsem.
V nastalém zmatku jsem letěla pro papírové utěrky, vytřela jsem podlahu a tomu chudákovi natočila nové pivo. Connor mi zmizel v davu. Byl pátek před Dnem obětí války a restaurace praskala ve švech. Nedalo se tu pomalu ani otočit, aniž byste vrazili do nějakého obtloustlého zarudlého chlapa, opilého namol. Logicky mě napadlo – co tu sakra Connor vůbec dělá? Jeho rodina prodala dům u jezera už před lety, když zemřela jeho babička. Od té doby to tady šlo z kopce, zatímco Connor stoupal strmě vzhůru. Oženil se s ženou, která byla bohatá a slavná, a jejich fotky neustále plnily bulvární plátky. Neměl by teď být někde na jachtě s Ninou Levittovou, namísto toho, aby se mačkal s obyčejnými lidmi v druhořadém sportbaru?
Ovšem…
Existovala možnost, že by tu hledal mě?
„Tabitho, právě jsem k tvému stolu usadila jednoho sexy týpka,“ zavolala na mě jiná servírka, když jsem kolem ní procházela s tácem plným sklenic.
A já věděla, že je to on.
Málem už jsem se otočila, abych jí řekla, ať ho posadí někam jinam, aby mě takhle neviděl. Co si budeme povídat, i kdybych nedělala servírku, už jsem nevypadala jako v sedmnácti. Kdo ano? Jenže jsme měli úplně plno a servírek bylo málo. Moje stoly za mě nikdo obsloužit nemohl. Budu za ním muset jít, ať se mi to líbí nebo ne.
Venku na terase se rozjel mejdan. Slunce ještě nezapadlo, ale všichni už měli pěkně naváto. Z reproduktorů řvala hudba. Po vodě se proháněly motorové čluny a z přístaviště někdo odpaloval rachejtle. Koutkem oka jsem zahlédla Connora. Seděl u stolu pod oknem, čelem do restaurace a zády k jezeru. Pohledem zkoumal dav, jako by někoho hledal. Svou ženu, nejspíš. Jeho slavná manželka se k němu určitě připojí a on jí přenechal místo s výhledem. Gentleman, jako vždycky. Bodlo mě u srdce.
Chvilku trvalo, než jsem se k němu dostala. Dva z mých stolů už čekaly na své nápoje, další tři si chtěly objednat, pro další dva stoly bylo v kuchyni připravené jídlo, které jsem musela nanosit, a poslední dva chtěly platit. Byla jsem za to prodlení vděčná, protože mi poskytlo čas dát se dohromady. Tak často jsem o tomhle okamžiku snila.
Někdy končil vřelým objetím. Jindy jsem mu řekla, ať zmizí, když dovolil, aby mezi nás vstoupila jeho rodina. Ani jednou se v mých představách neobjevila možnost, že se ho půjdu zeptat, co chce k pití.
Když už jsem to nemohla dál odkládat, vzala jsem džbán s vodou a vyrazila k jeho stolu. A najednou jsem se mu dívala přímo do očí. Do těch oříškově hnědých očí, které jsem tolik milovala to léto, kdy mi bylo sedmnáct.
* * *
Tabitha
Před třinácti lety
Connora Forda jsem uviděla poprvé, když stál u bazénu v Coun try klubu Baldwin Lake, v plavkách a značkových slunečních brýlích, obklopený davem děvčat. Pracovala jsem jako holka pro všechno kolem bazénu, připravovala lehátka, sbírala vlhké ručníky, nosila z restaurace hamburgery a koktejly. Maminky tu seděly, opalovaly se a popíjely, zatímco jejich děti ječely a cákaly ve vodě a házely kolem sebe jídlo, a tatínkové po mně vyjížděli. Já byla ale ráda venku na slunci a bavila mě ta uvolněná atmosféra, i když jsem nebyla její součástí.
Connorovi bylo devatenáct a byl úžasný. A mimo jiné byl také vnukem Nell Fordové. Paní Fordová byla primadona s dokonale opálenou pletí a snobským přízvukem, která nosila perly ke golfovému oblečení a vlastnila největší dům u jezera. Ani tenkrát už ale jezero Baldwin nebylo takové jako dřív. Ten pocit, že svět upadá, měl asi něco společného se snobským chováním Nell Fordové. Podle mé babičky brala sebemenší selhání obsluhy jako osobní újmu a nezastavila se, dokud za to nějaký ubohý podržtaška nezaplatil svým místem. Babička Jean, která v country klubu pracovala léta, mi tuhle brigádu u bazénu dohodila. Když jsem nastoupila, dala mi jedinou radu. Držet se dál od Nell Fordové a její rodiny. Což se ovšem snadněji řeklo, než udělalo. Fordovy děti byly všude, kam jsem se podívala. Byly rozmazlené a frackovité – dětičky ze soukromých škol v New Yorku a Connecticutu, které tu pobíhaly, hulákaly a dělaly nepořádek. Celé dny jsem jim nosila jídlo, uklízela po nich a cítila se od nich ponižovaná. Než přijel Connor a všechno se změnilo.
První týden jsem ho jen koutkem oka pozorovala při práci. Moc jsem se styděla, než abych ho oslovila. Jednoho horkého rána v červenci jsem si všimla, že i on pozoruje mě.
Nevím, kam zmizeli všichni ostatní. Connor byl sám, ležel na svém lehátku se slunečními brýlemi na očích, jeho pleť byla tak hladká a opálená a rozzářená, až se mi zdálo, že voní po kokosu.
„Tabby, ahoj, pojď ke mně,“ řekl, jako bychom byli staří kamarádi.
Sbírala jsem špinavé nádobí, které bylo horké od slunce. Musela jsem se otočit, abych se ujistila, že mluví na mě.
„No jo, ty,“ zubil se.
Nemělo mě to překvapit. Bylo mi čerstvě sedmnáct, mé tělo bylo pevné, opálené, vlasy vyšisované sluncem. Moje uniforma, to byly titěrné kraťasy, tenisky a triko s límečkem s logem klubu. Zírala na mě spousta mužů. Přesto jsem nějak nabyla dojmu, že Connor byl úplně jiná liga.
Šla jsem k němu a on si sundal brýle. Jeho oči byly oříškově hnědé, zelené a zlaté a šedé, všechno dohromady. Nic podobného jsem nikdy neviděla. A řasy měl dlouhé a černé.
„Nebyla jsem si jistá.“
„Jsi tu široko daleko jediná Tabby, nebo ne?“
Nosila jsem jmenovku, ale většina členů klubu se neobtěžovala si ji přečíst. Když mě chtěli zavolat, jen mávli rukou nebo houkli „Hej!“. Jeho babička, paní Fordová, dokonce luskala prsty – taková prostě byla. Proto mě překvapilo, že Connor zná mé jméno, a dokonce ho používá. Položila jsem podnos s nádobím a šla blíž.
„Jsem Tabitha. Nikdo mi neříká Tabby.“
„Já ano.“
Přikývla jsem a dělala, že jsem úplně v pohodě, ale vlastně jsem měla chuť zaječet a převrhnout vozík na nádobí, protože Connor Ford měl pro mě přezdívku.
