„Ještě jednou, Dardaine,“ poručil někdo velitelsky.
Čtvery pevné ruce mi potopily hlavu pod hladinu a hodnou chvíli ji tam podržely. Slyšel jsem jen vodu v uších, a když už to plíce nedokázaly vydržet, začal jsem se malátně zmítat. Konečně mi bylo dovoleno nadechnout se.
„Prská jako kočka,“ zazvonil smíchem čísi dívčí hlas.
„A ještě se vyzvracel do koryta. Dobytek.“
„Jsem slepý,“ zanaříkal jsem, protože skrz střílny mezi víčky bylo vidět jen příležitostně pableskující černo. Nepropil jsem se do němoty, ale do slepoty! Věděl jsem, že to jednou musí přijít.
„Co říká?“
„Že je slepý.“
„Je noc,“ oznámil lakonicky velitel.
„Pánové, pánové!“ lamentoval úpěnlivě skřípavý hlas, který jsem i ve svém stavu rozpoznal jako sluhu Jauverta. „To nemůžete, topit nám hosty! Toto je dům pana Olbena, slovutného a zámožného kupce a mecenáše! Zavolám hlídku!“
„Volej raději svého pana kupce, nevolníku. Divím se, že ho ten virvál ještě neprobudil. Je vůbec doma?“
„Jsem svobodný muž, nechť se zlíbí,“ ohradil se studeně Jauvert. „Pán je… ehm… en dispositio.“
„Aha. Cokoli to je, zřejmě to má něco společného s vínem,“ odhadl velitel. „Tady stůj, člověče, hlídku nevolej. Kapitán LaLande, z pověření pana La Trémoille, hraběte Poitou. Vidíš? Nejsme žádní darebáci, ale prodloužená ruka nobility. Dardaine, podívej se na pána, možná už se rozkoukal.“
Dostal jsem facku, až mi zazvonilo v uších.
„Už ses probral? Jak se jmenuješ? Jmé-no,“ slabikoval netrpělivě Dardaine.
„Nic. Je úplně vylitý. To potrvá do rána,“ povzdechla si dívka.
„Tolik času nemáme, hrabě spěchá,“ připomněl Dardaine. „Ještě do vody?“
„Žádné násilí!“ vřískl Jauvert. „Uprostřed noci vtrhnete do cizího domu, hosty vyvlečete, na dvoře je tlučete… jste rytíři, nebo lupiči?“
„Kdyby byl schopen chůze, nemuseli bychom ho vléct, děkuju pěkně. Váží jak dva sudy s pivem,“ zavrčel podrážděně Dardaine.
„Nestav se nám do cesty, dobrý muži, musíme se ujistit, že jsme vyvlekli správného hosta.“ LaLande mírnil rozepři osobitým stylem.
„Vždyť jsem vám říkal, že je to pan Harald!“ zvolal Jauvert.
„Harald Nor?“
„Jiného Haralda můj pán nehostí.“
„Stejně bych to ještě rád slyšel od něj,“ rozhodl LaLande. „Dardaine?“
„Zavalitý jako medvěd, lebka skoro holá, plnovous. Popisu odpovídá. A hele, pohanské znamení.“
Cítil jsem, jak mi Dardaine rozhalil tuniku, pod kterou mi na krku visel zlatý mjöllnir.
„K čertu,“ ulevil si LaLande. „Nevidí, nestojí, mluví nesmysly, takhle je nám k ničemu. Ještě aby nám tady umřel… Gal, upaluj do ponthausu pro utrejch… víš, kde je. Tady máš klíč.“
LaLandův hlas přistoupil a chytil mě pod bradou.
„A ty, pijane. Pamatuješ si vůbec něco? Zatracené potíže s tebou!“
* * *
Pěvec Desiens se zamračil na svou loutnu, zjevně nespokojený s výsledkem rodících se veršů, a posílil múzu bohatým douškem vína. Zcela mu uniklo, že si při tom pocintal rozhalený aksamitový pláštík. Múzu přiživoval už od večerního klekání předešlého dne a inspirace zatím kladla odpor. Co mělo být pokračováním Le chanson de Arnulf de Reims, slavné umělcovy písně, nerodilo se právě snadno. Barda jsem znal teprve od počátku pitky, ale díky jeho vrozené žvanivosti jsem už věděl, že pokračování vzniká na panskou objednávku k příležitosti kvapem se blížících oslav.
„Pojmenuji baladu Enfances de Arnulf de Reims,“ mumlal Desiens, slabikoval si potichu verše a počítal na prstech. „A složím k tomu ještě pokračování… závěr… Fin d’Arnulf…“
Rozvaloval jsem se na masivní křížové židli v Olbenově vinném sklípku, jednou rukou si podpíral hlavu, v druhé opatroval podobnou číši jako trápící se šumař a pozvolna se propíjel do bezvědomí. Posledních několik dnů se neslo v podobném duchu. Vybíral jsem si zasloužené volno, kterému předcházela dlouhá a náročná výprava do burgundských hor, při níž šlo řádně o krk. Já jsem odešel po svých, spousta jiných takovou kliku neměla. Protože vzpomínky chutnaly hořce, raději jsem je zapil.
Můj starý známý kupec Olben věděl dobře, čím nás hostí. Momentálně jsem pil sklizeň saunoiru z Olbenových vinic v Montargis – ročník nástupu krále Karla na franský trůn. Ne mnoho lidí jsem v životě mohl nazývat přáteli, ale Olben do této hubené skupiny patřil. Kdysi mě vytáhl ze žumpy a já mu na oplátku zachránil živobytí. Od té doby jsme podobné flámy pořádali, kdykoli se naskytla příležitost.
Na rameno mi dopadla Olbenova ztěžklá ruka a až zpětně jsem si uvědomil, že se tělnatý kupec hodnou chvíli hlasitě hrabal v nějakém harampádí v zadní části rozlehlého sklepení. Někde za barikádou sudů, ze kterých jsme byli živi.
„Harla… Haralde!“ zvolal, jako by mě dnes viděl poprvé, jeho jazyk si sám podrazil nohy. „Podívej se na tohle!“
Spodkem prošívané tuniky, která by průměrného řemeslníka stála sezónní výdělek, setřel nános prachu z černé baňaté lahve s hrdlem zalitým žlutým voskem. Lahev byla vyrobena z popraskaného glazovaného jílu, což jí dodávalo punc ojedinělosti. Nastavil jsem prázdný pohár, strčil špičkou boty do klimbajícího trubadúra a počkal, až se Olben a jeho nůž domordují se zátkou.
„Vážení pánové, dostalo se vám cti okoštovat nápoj králů! Tento mok pochází ještě z dob našeho slovutného a zesnulého císaře Karla, zvaného Veliký, což, jak víte, nemělo nic společného s rozměry jeho…“
„Hanba! Takhle smýšlet a hovořit o největším panovníkovi od rozpadu Římské říše!“ Minstrel, ve kterém se probral historicko-pečovatelský zápal, vyloudil z loutny protestní tón.
„… s rozměry jeho štědrosti,“ dokončil lakonicky Olben. „Nicméně kromě výdajů na tažení, vzdělání a víru z něj občas vypadla i nějaká ta mince na bohulibější a užitečnější činnosti, jako je například pěstování vinné révy.“
Opatrně jsem si přičichl k tmavě rudému až černému moku. Ještě jsem nebyl tak nametený, abych důvěřoval něčemu, co zkvasilo před tolika lety.
„To se mi nezdá,“ zapochyboval jsem. „Chceš říct, že tohle víno je staré sto padesát nebo kolik let?“
Desiens zíral do číše stejně rozpačitě jako já. Zauvažoval jsem, zda nápoj králů konečně bude mít ten správný účinek na jeho tvorbu.
„To jsem si trošku přibarvil… víno ne. Vinice ano.“ Olben pokrčil rameny. „Nápoj samotný bude mít tak polovinu.“
„To není normální víno!“ zvolal pěvec, když opatrně ochutnal.
„Fortifikované a archivované až do mrtě. Děd byl génius.“
Olben se triumfálně usmál a dolil nám po koflíku hustého, nebesky vonícího vína. Tušil jsem, že zítra nevstanu z postele, ale vůbec mě nenapadlo, že právě začínají dny, na které budu vzpomínat jako na nejhektičtější ve svém životě.
* * *
„Pamatuju se,“ snažil jsem se slabikovat.
„Už jsem si myslel, že je po něm,“ zašeptal Dardaine.
„Kapitáne, tady.“ Udýchaná Galswinth konečně doběhla a LaLande mi něco nacpal mezi zuby.
„Otevřít! Nebo ti čelist vypáčím nožem… podržte mi ho…“
Nebyl jsem ve stavu, kdy bych se mohl bránit. Utrejch chutnající jako převařený žabinec okamžitě vyvolal dávicí reflex. Ohnul jsem se v pase. Chvíli to trvalo, ale za tu dobu se mi vrátila omezená schopnost koordinace, artikulace, a dokonce i trocha rozumu. Okolí se přestalo slévat do neuchopitelných, ač vizuálně zajímavých skvrn a ustálilo se na konturách dvou mužů, plavovlasé dívky a Jauverta. Všichni mě napjatě pozorovali, dívka s pobavením, Jauvert s obavami a Dardaine s LaLandem s výrazy slibujícími nakládačku, pokud se rychle nezmátořím. Vyšplíchl jsem si na obličej trochu vody, vypláchl si pusu a posadil se na okraj koryta pro koně, ve kterém mě před chvílí topili.
„Vaše probuzení mi byla Hel dlužná,“ zanadával jsem. „To jste nemohli počkat do zítřka?“
„Už je zítra,“ odhalil mi LaLande.
„Aha,“ podrbal jsem se na hlavě. „Tak co chcete?“
„Jsi schopný chůze, pane Haralde?“
„Princip jsem nezapomněl,“ odhadl jsem. „Kam mě chcete táhnout uprostřed noci?“
LaLande se otočil a ukázal nad střechy pařížských domů, kde ve svitu měsíce byly vidět vysoké zdi Conciergerie. Úzká okna královského hradu svítila z temného, stříbrem zalitého kamene jako světla bludiček z hlubokého močálu.
* * *
Pařížská noc byla příjemně vlahá a dříve muselo zapršet, protože pod nohama nám čvachtalo. Prudká letní přeháňka na chvíli vyčistila ulice, jejichž okraje sloužily jako jedna velká stoka. Pach velkoměst jsem obvykle dokázal vystát jen omezenou dobu.
Navzdory utrejchu, na jehož složení jsem se raději neptal, neposedné okolí stále poněkud tancovalo před mýma očima, a tak jsem se raději držel záchytných obrysů svých průvodců. Nedalo se nepovšimnout, že Dardaine, Galswinth a jejich kapitán jsou si ve své nenápadnosti podobni jako vejce vejci. Tak akorát těsné kalhoty a tuniky s dlouhým rukávem, na pevných opascích nože a běžné váčky na drobnosti. Saie, krátké franské pláště spojené na levém rameni obyčejnou bronzovou sponou kvůli přístupu k mečům, které nenesli, a zároveň dobře skrývající dlouhé dýky, upevněné vodorovně na bedrech. Všechno v obyčejných, tmavých, sepraných barvách, obnošené, ale ne za hranu slušnosti nebo použitelnosti.
Musel jsem se usmívat. Pohybovali se vojenským, úsporným stylem, kapitán těsně za mým pravým ramenem, Dardaine nalevo o pár kroků napřed, Galswinth o kus dál vepředu. Věděli, co dělají, měli výcvik a uměli spolupracovat. Nevyčnívali, prošli by bez povšimnutí jak v krajině, tak ve většině pařížských sousedství. V davu bych si jich všiml jen s obtížemi.
Prošli jsme centrem po dlážděné rue Saint-Jacques a vstoupili na Grand Pont, největší pařížský most. Jako na mnoha místech ve městě i tady se budovalo. Torza zdí, kladky, kameny a další stavební propriety dokazovaly serióznost probíhající výstavby. Mít dům na Grand Pont bylo v dnešní době něco, fantazíroval o tom i Olben. Od mostu ke královskému hradu na Île de la Cité to bylo, co by kamenem dohodil, a smetánka se ráda stahovala k centru dění.
Conciergerie byla ohyzdná, strohá, účelová pevnost z merovigniánských, dávno minulých dob. Přehlížel jsem škvíry ve střílnách, kruhové věže z černého granitu, masivní železné mříže, několik sáhů tlusté zdi a již tradiční pohoří splašků pod nimi. Nakrčil jsem nos. Měl jsem tohle zapotřebí? Mohl jsem spát jako děcko a s ničím si nedělat starosti.
„Co jsi říkal?“ otázal se LaLande.
Mávl jsem otráveně rukou. Ať už měl La Trémoille na srdci cokoli, mělo by to být proklatě důležité.
* * *
Přes četné hradní stráže jsme procházeli s heslem, které jsem od LaLanda nezaslechl, na to si dával dobrý pozor. Prokličkovali jsme spletí chodeb a nakonec se dali do čekání v komnatě s úchvatnou loveckou tapiserií, na které tři alaunti v poklidném lesním zátiší dávili jelena. Než jsem se začal nudit, vrzly nízké dubové dveře, jimiž vstoupil starý šlechtic drobné postavy. LaLande k němu přistoupil. Zaslechl jsem jen útržky, zejména zrychtovanej a kůň. Nedělalo mi potíže doplnit ve větách hluchá místa. Když kapitán odcházel, věnovali jsme si navzájem chladné pohledy.
„Hrabě La Trémoille,“ představil se stařec s upravenou bílou bradou. Byl vrásčitý, hubený jako lunt, s pleší od přilby a zjizvenými hřbety rukou. Na míru šitý oděv oplýval nenápadným přepychem a vyhýbal se obvyklé panské křiklavosti. Jediné ústupky marnivosti představoval masivní pečetní prsten a stříbrná brož s oranžovými karneoly. „Děkuji, že jste se dostavil i v tuto pozdní hodinu, pane Haralde. Jak zanedlouho zjistíte, má to své důvody.“
„Neměl jsem příliš na výběr. To jsou vaši lidé?“ kývl jsem bradou ke dveřím, jimiž odešel LaLande.
„Jsou,“ přisvědčil hrabě a taktně se zdržel komentáře stran nedostatku mé etikety, když jsem se neuklonil. „Proč vás to zajímá?“
„Jsem zvědavý. Určitě nepatří k vašim družiníkům… na to se málo honosí a vychloubají. Pokud to nejsou rytíři, tak co jsou zač? Průzkumníci?“
„Jsou vším, čím musejí být,“ prohlásil tajemně La Trémoille. „Máte pozorné oko. Co vám o nich řeklo?“
„Snažíte se mě zkoušet?“ zvedl jsem obočí.
„Ano. A zpětná vazba nikdy neuškodí.“
„Těžko říct, viděl jsem je jenom chvíli. Vyznají se a určitě se dovedou ohánět, soudím, že nejen zbraněmi. Jsou efektivní, nepochybně díky výcviku. Nic jiného jim tu souhru nemohlo poskytnout.“
„Děkuji vám za názor. Výcvik je jejich život,“ potvrdil hrabě. „Doslova. Líbí se vám?“
„Běhá mi z nich mráz po zádech,“ připustil jsem. „Vydržovat si družinu mordýřů a investovat do jejich vzdělání je nákladný koníček. Určitě jen nelelkují na dvoře a nepíchají ostrým koncem meče do figuríny.“
„Označení, které jste použil, raději v přítomnosti kapitána neopakujte,“ poradil mi Trémoille. „A teď se prosím převlékněte z těch… zašpiněných šatů.“
Bez protestů jsem od služebné převzal novou tuniku a nasoukal se do ní. Byla těsná, ale lepší než nic. Nemělo smysl dohadovat se, že zvratky na té staré už stihly zaschnout a vyčpět. Hrabě si mě přeměřil kritickým okem, kývl a položil ruku na kliku dveří.
„Pane Haralde… společnost, ve které se ocitnete, je z nejvýznačnějších v zemi. Požádám vás o dvě věci. Dle všeho jste bystrý, avšak také prostý muž. V zájmu hladké diskuze se prosím zdržte jakýchkoli narážek. Každý velmož není uvyklý prostému lidu jako já.”
„Rozumím. A ta druhá věc?“
„Všechno, co uslyšíte, si nechte bezvýhradně pro sebe.“ Hrabě zdůraznil svá slova specifickým způsobem. Takovým, který varoval před nuceným pobytem v hradním žaláři.
