Připravujeme

Zločin na stříbrném plátně
Vilém Křížek

DALŠÍ, TENTOKRÁTE PRVOREPUBLIKOVÝ PŘÍPAD ELIÁŠE... Více...





Zbytečná oběť

D. M. Pulley

TEMNÝ KRIMI THRILLER NAPSANÝ NA MOTIVY SKUTEČNÝCH UDÁLOSTÍ!

Naše cena vč. DPH: 279 Kč

Běžná cena vč DPH: 399 Kč

Překlad: Monika Pavlisová

Datum vydání: 22. 06. 2020

ISBN: 978-80-7588-191-5

Počet stran: 432

Vazba: vázaná s přebalem

Skladem: Ano

  • V roce 1938 se město Cleveland musí vypořádat nejen s vrcholící Velkou hospodářskou krizí, ale i s řáděním neznámého šílence, který si oběti vybírá v zapadlých uličkách mezi tuláky a bezdomovci. Prostitutka Ethel Hardingová hledá ochranu před brutálním vrahem v sídle náboženské misie – záhy však zjistí, že mravokárné tváře jejích členů skrývají ta nejtemnější tajemství.

    O šedesát let později nachází policie v lese rozřezané tělo Alfreda Wileyho. Ještě než jeho dcera Kris stihne identifikovat ostatky, začnou na povrch vyplouvat fakta, o nichž jí otec nikdy neřekl – záhadný soukromý detektiv, který ho sledoval; webová stránka věnovaná nevyřešeným „torzovým“ vraždám; chybějící záznamy v archivu; ukradené knihy a opuštěná továrna, v níž se sbíhají nitky všech zločinů. Čím více se Kris dozvídá o otcově posedlosti Torzovým vrahem, tím si je jistější, že s ním jeho smrt souvisí – a tím hlouběji proniká do děsivé minulosti Clevelandu.

    Ethel i Kris, každá ve své době, se snaží odhalit pravdu skrývající se v pozadí hrůzných činů zdejšího nejproslulejšího sériového vraha – a oběma přitom hrozí smrt.

    ______

    Strhující temný krimi thriller napsaný na motivy skutečných událostí.

  • To není on.

    Zírala na průsvitné plastové pytle položené na kovovém stole a vrtěla hlavou. V jednom pytli byla propínací džínová košile. V dalším složené džíny. Ve třetím byla ponožka. Na každém pytli visela etiketa s ručně psanými poznámkami. Případ č. 32-004-A, stálo na jedné. Na všech bylo datum 6. dubna 1999.

    Včera, pomyslela si.

    Látka byla potřísněná tmavým bahnem. Bílá ponožka vypadala, jako by ji vytáhli z louže. Z uzavřených pytlů unikal pach hnijících listů, špíny a zvířecí moči.

    „Poznáváte některé z těch věcí?“ zeptal se muž stojící naproti ní.

    Splétaný kožený pásek vedle džín vypadal děsivě povědomě, ale zavrtěla hlavou. To oblečení mohlo patřit komukoli.

    „Tohle jsme našli v jedné kapse.“ Otevřel koženou peněženku a položil ji před ni. Ze zažloutlé fólie kapsičky na doklady se na ni díval obličej jejího otce. Černé, prošedivělé vlasy měl střižené tak nakrátko, jako by ještě stále sloužil v armádě. Zarputile upíral pohled přímo do objektivu a jeho věčné strniště zastínilo ostře řezanou čelist a prohlubeň v bradě. Nesnášel fotky. Viděla to v jeho naštvaných očích, které si ji přeměřovaly, jako by s ní ztratil trpělivost, jako by udělala něco špatně.

    Zavrtěla hlavou a zašeptala: „Ne. Někdo mu ji musel ukrást.“

    „Tyto předměty jsme nalezli v těsné blízkosti...“ Muž na druhé straně stolu se zarazil. „V těsné blízkosti tělesných ostatků. Chápu, že je to těžké, ale důkazy jednoznačně svědčí o tom, že obětí byl Alfred Ray Wiley. Kdy jste s ním naposledy mluvila?“

    Tělesné ostatky? V pažích i nohou cítila mravenčení a vzrůstající otupělost. Vedle pytlů s důkazy ležela na stole i hnědá obálka. Vykukoval z ní okraj fotky s náznaky krve. Otec ji sledoval z fotografie schované za plastovou fólií a ona se snažila vzpomenout si, nebo vůbec myslet. Obětí byl Alfred Ray Wiley. „Ehm, pardon, na co jste se ptal?“

    „Kdy jste naposledy mluvila se svým otcem?“

    „Nevím. Možná o Vánocích?“ Znělo to příšerně, když to řekla nahlas. Byla hrozná dcera.

    „Zmínil se vám o něčem? O něčem, z čeho by měl strach? O něčem zvláštním?“

    Zavrtěla hlavou. „Ne. My jsme jen... pohádali jsme se.“

    „Kvůli čemu?“ Vytáhl otcův řidičský průkaz z kapsičky v peněžence a podal jí ho, jako by jí mohl pomoci vzpomenout si.

    Držela ho třesoucíma se rukama. Byl to divný pocit, držet něco, co patřilo jemu, něco, co nosíval v zadní kapse kalhot. „Kvůli škole... Chtěl... chtěl, abych se vrátila domů.“

    Otcovy oči z fotografie se do ní zavrtávaly. Celá ta věc s tou vysokou byla chyba. Krucinál! Je mi jedno, jaké máš známky. Moje dcera v tom městě rozhodně žít nebude. Ještě k tomu na hromádce s nějakým chlapem... Nelži mi. Tvůj domácí mi to řekl... Nezajímá mě, že je to jen kamarád. Může být klidně teplý jak Golfský proud, ale to pořád nic nemění na tom, že žiješ jak nějaká zatracená prostitutka... Poslouchej mě. Jestli si to místo nemůžeš dovolit, tak tam nepatříš.

    „A to je všechno? Nezmínil se o problémech v práci? Nebo o starostech s penězi?“

    „Ne... on jenom...“ Setřela zbloudilou slzu dřív, než s sebou stačila strhnout příval ostatních. Řidičský průkaz jí vyklouzl z prstů a dopadl na stůl s divným plesknutím. „Byl nepříčetný kvůli penězům. Škola je drahá a... podle něj jsem neměla dost dobré známky.“

    Nevykládala nic o tom, že si bez jeho souhlasu sehnala spolubydlícího, aby si dělili účty za nájem. Ani o tom, že jí vztekle praštil s telefonem a od té doby spolu nemluvili.

    Někdo ji chytil kolem ramen a stiskl ochablou paži. Měla pocit, že pod tou tíhou zkolabuje.

    Vyslýchající policista na ni dál tlačil. „Měl nějaké nepřátele? Byl někdo, kdo by mu mohl přát něco zlého?“

    Zavrtěla hlavou. „Ne. Já ne... Tohle je šílené. Nemůže to být on!“

    „Ukaž jí to tetování,“ zašeptal muž, který ji držel kolem ramen.

    Policista otevřel hnědou obálku a prolistoval několik velkých lesklých fotografií. Mezi prsty mu probleskovaly útržky růžové kůže, černých vlasů, sražené krve a bílých kostí. Nakonec vytáhl velkou zvětšeninu mužského ramene s vytetovanou tmavě šedou lebkou s křídly. Smrt z nebe, stálo tam. Její otec měl zrovna takové, z války. Vždycky ho míval schované pod rukávem košile. Inkoust byl rozmazaný v místě známé jizvy a tmavého mateřského znaménka.

    Tati?

    „To stačí,“ řekl ten, který stál vedle ní.

    „Budeme potřebovat podepsané prohlášení. Bez otisků a chrupu bude těžké provést pozitivní identifikaci jakýmkoli jiným způsobem. Máme DNA, ale získat shodu... Byl dárce krve?“

    Bez otisků a chrupu. Na fotografii s tetováním nebyl zachycen zbytek těla. Jeho ruce. Jeho ústa. Oči jí těkaly mezi osamocenou ponožkou a zavřenou složkou v rukou policisty.

    „Dáte nám minutu, prosím?“ Muž, který ji svíral kolem ramen, zvedl ruku. Byl to Ben, nejlepší přítel jejího otce.

    Kovová židle zaskřípala o podlahu, když se policista odstrčil od stolu a vstal. „Zůstaňte, jak dlouho potřebujete.“

    Odešel a složku s fotografiemi odnášel v podpaží.

    Kris Wileyová mrkala, aby se jí rozjasnil zrak, jako by se probouzela z transu. Seděla v kanceláři okresního šerifa v Auglaize. Tričko měla naruby.

    „Je mi to tak líto, Kritter. Vím, že by si nikdy nepřál, abys cokoli z toho musela vidět, ale nemohl jsem vůbec nic dělat.“ Ben pustil její ramena a chytil ji za ruce. Oči se mu zalily slzami. Obličej měl rudý. Znala Bena celý svůj život, ale nikdy dřív ho neviděla plakat, pokud to nebylo v záchvatu smíchu. Byl oblečený v uniformě zástupce šerifa. Když vyrůstala, věděla, že je Ben policajt, ale když k nim chodil sledovat s tátou fotbal, nikdy na sobě uniformu neměl. Měla pocit, že je Halloween. Stiskl jí dlaně. „Musíme získat potvrzení od někoho z rodiny. Kvůli oficiálním záznamům.“

    „Co ti mám na to říct?“ slyšela svůj vlastní, slabý hlas. Jako by ani nebyl její. Chtěla svým skutečným hlasem zařvat Dost!, aby mohla myslet, aby si to všechno mohla srovnat v hlavě. Aby moh­ la všem dokázat, že nic z toho se doopravdy neděje, že ať už našli cokoli, není to on. Jenže místo toho tam seděla a čas se kolem ní táhl jako cukrová vata. Všechno se to stalo tak rychle – telefonát z kanceláře okresního šerifa v Auglaize v 6:00 ráno, vzbuzení spolubydlícího, aby její nepřítomnost vysvětlil profesorům. Slova nouzová situace v rodině jí drnčela v hlavě celou cestu z Clevelandu zpátky domů.

    Sledovala pomalu se odvíjející příběh, jako by se děl někomu jinému. A nedokázala zastavit zlý hlas ve své hlavě, který našeptával: Znamená to, že můžu zůstat ve škole? Znamená to, že jsem volná? Zahnala tu myšlenku a chytila si ruce za zády. Za trest si zaryla nehty do dlaní. Jsem strašná dcera. Nevděčná. Hloupá. To já bych si zasloužila být nezvěstná.

    Ben zkřivil obličej, jako by mu někdo drtil prsty ve svěráku. „Potřebujeme, abys potvrdila, že je to on.“

    Fixovala očima hromádku oblečení. „Že co je on? Tohle oblečení? Peněženka? To mohl přece kdokoli ukrást, ne? Nic to nedokazuje.“

    „Našli ho, zlato. A ty nechceš vidět, co našli, víš?“

    Otevřela pusu, chtěla protestovat, ale žádný zvuk z ní nevyšel. Není mrtvý. Nikdy by nedopustil, aby byl mrtvý.

    „Vím, že je to těžké, Kris. Nikdo to nechápe líp než já. Tvůj táta byl pro mě jako bratr... Snažíme se ti to co nejvíc usnadnit.“

    „To tetování ještě neznamená, že je to on,“ protestovala. Pane bože. Nebo ano? A co bych pak jako měla dělat? „Co když to není on, Bene?“

    „Nikdo ho už čtyři dny neviděl, Kritter.“ Ben se trochu stáhl. „Celý týden se neukázal v depu.“

    „Možná... možná vyrazil na lov nebo...“ Hypnotizovala odporné linoleum s šedými skvrnami. Nikdy by mě tu takhle nenechal. Že ne? Otázka jí bobtnala v hrudníku.

    „Našli jeho auto.“

    „Cože?“ slyšela se vyhrknout. „Kde?“

    „U řeky Auglaize, kousek od pevnosti Amanda.“

    Dřív ji tam brával, když se ještě snažil naučit ji rybařit. Než udeřila puberta a on se k ní začal chovat, jako by byla mimozemšťan. Co má být ta růžová patlanina na tvém obličeji? Cítila, že padá z útesu. „Kdy jste ho našli?“

    „Včera v noci.“ Ben spojil ruce. „Sám jsem mluvil s chlapci z půjčovny kánoí. V sobotu odpoledne vyrazil nahoru proti proudu a od té doby ho nikdo neviděl. Kris, musíš mi věřit, že kdyby byla aspoň mizivá šance, že tam někde venku pořád je, já bych byl první, kdo by ho šel hledat.“

    Kris se dívala, jak si dlaněmi zatlačuje slzy zpátky do očí, a zatím padala stále hlouběji. „Musí to být nějaká chyba.“

    „Já vím. Ale našli ho a...“ Odkašlal si a zavrtěl hlavou.

    „Co?“ Do telefonu jí Ben řekl pouze: Došlo k nehodě, Kritter. Musíš přijet domů. Může tě někdo svézt? Řekla, že ne. Ve škole měla jediného kamaráda, a to byl její spolubydlící, který ale musel do práce. Tak jeď pomalu a opatrně, děvče. Dávej na sebe pozor. Všechno bude v pořádku. Lhal jí. Nic už nebude v pořádku. „Co našli?“

    Přerývaně vydechl a potřásl hlavou. „Rybáři vytáhli kus jeho těla z řeky. Bylo to jen pár kilometrů od místa, kde našli auto. Lovci objevili v lese oblečení. Je to on, Krit... Ještě pořád hledáme zbytek těla, ale bojím se, že fakta nelžou.“

    „Kus jeho těla?“ Při představě paže nebo nohy plovoucí ve vodě se jí obrátil žaludek.

    „Jo. Já vím... Mohl to být medvěd.“ Rukama si otřel obličej.

    „Ne. To nedává smysl. Medvěd? V Ohiu?“

    „Prozatím nemůžeme nic vyloučit.“ Ben ji něžně pohladil po koleni, jako by jí znovu bylo šest. Stiskl ho a potom zavřel oči a zamyslel se. Po chvíli oči znovu otevřel a řekl: „Nemusíme to dělat dnes, holčičko. Nechám je udělat testy DNA. Dáš nám vzorek, jen trochu slin na vatovou tyčinku, a my se budeme mít od čeho odrazit. Chvilku to potrvá. Týden, možná dva, ale uděláme všechno, co bude potřeba. Dobře?“

    Přikývla. Z tónu jeho hlasu pochopila, že je směšná, když odmítá provést identifikaci, ale ona si představovala svého otce, jak každou chvíli vrazí do místnosti, vzteklý, že to oba tak rychle vzdali. Jednoduše jste se nemohli dočkat, až se mě zbavíte, co? Vůbec jste se nenamáhali mě hledat?

    „Nemusíš o ničem rozhodovat hned.“ Ben jí stiskl rameno a šel si na chodbu promluvit s druhým policistou. Otevřenými dveřmi k ní doléhaly tlumené hlasy.

    „Myslím, že dnes tu identifikaci nezvládneme. Uděláme testy DNA.“

    „V porovnání s čím? Alfred Wiley v systému není.“

    „To ne, ale jeho dcera sedí tady vedle a je ochotná dát nám vzorek slin. To snad musí stačit, ne?“

    Druhý policista hned neodpověděl. „Když to vyjde pozitivní, fajn, ale víš stejně dobře jako já, že negativní výsledek neznamená... Opravdu bych měl získat potvrzení od někoho z rodiny. Až začneme s pitvou, bude identifikace ještě složitější.“

    „Krucinál,“ zasyčel Ben. „Je jí teprve devatenáct. Potřebuje čas, aby se s tím vyrovnala. Jestli se po tobě bude někdo vozit, beru všechno na sebe. Dobře?“

    „Nikdo jiný v té rodině není?“

    „Ne... Pokud nepočítáš mě.“

    Tiché hlasy obou mužů se odrážely od popraskaného linolea a zažloutlých stropních desek miniaturní zasedací místnosti. Kris znovu zvedla ze stolu otcův řidičský průkaz. Jeho sevřené rty a netrpělivé oči se do ní zabodly zpod laminované fólie. Zářivky na stropě vrhaly strašidelné světlo na pytle s důkazy. Při pohledu na krvavé tečky na přední straně propínací džínové košile zamrkala. Nic to nedokazovalo. Podle zápachu to oblečení leželo v lese celé týdny. Zírala na jeho neoblomnou tvář a slyšela ho, jak k ní mluví.

    Nebuď pitomá, Kritter! Zatraceně dobře víš, že pro to všechno musí existovat i jiné vysvětlení. Vážně si myslíš, že bych tě tady nechal úplně samotnou? Že bych prostě šel a umřel a nechal tě studovat nějakou hipísáckou uměleckou školu, pro Kristovy rány?

    Ne. Nemyslela si to.

    Vždycky budu tvůj táta.

    Přitiskla si jeho fotku na hruď a přinutila se dýchat.

    Za chvilku se vrátil Ben se zkumavkou a vatovým tamponem. Nechala ho, aby jí s ním setřel vnitřní strany tváří, a potom se dívala, jak vzorek zavírá do zkumavky a podává ho druhému policistovi. Obrátil se zpátky k ní a otíral si ruce do kalhot. „Máš hlad? Moc jsi toho asi nesnědla.“

    Zavrtěla hlavou.

    „Ale nenecháš starce jíst samotného, viď?“

    Ben ji vyvedl z kanceláře okresního šerifa v Auglaize na malé parkoviště. Byli už skoro u auta, když si všimla, že ještě pořád tiskne řidičský průkaz ke svému tričku. Očima se vrátila k výslechové místnosti a plastovým pytlům srovnaným do řady. Ne. Tam zpátky už nepůjdu. Nechala tenký kousek plastu sklouznout do kapsy, zatímco Ben otvíral dveře služebního auta. Když si řeknou, vrátím to. To oni mi to dali. Neukradla jsem to. Stejně ale měla špatný pocit.

    Když byla Kris ještě malá holka, hrozně ráda se vozila v autě s policistou Benem. Nechával ji zapnout houkačky. Když tam teď seděla, připadala si, jako by jí znovu bylo devět. Přitáhla si kolena k bradě a přála si, aby byla malá. Její prorezlý starý džíp nechali stát na parkovišti a vyrazili do města.

    V porovnání s ulicemi Clevelandu se centrum Wapakonety zdálo úplně prázdné. Mířili k dálnici Dixie a obchody lemující obě strany ulice vypadaly jako lepenkové kulisy do filmu – úsporná replika amerického maloměsta. Všechny domy se tak nějak srazily za těch sedm měsíců, co byla pryč.

    Za oknem se mihl bruslařský okruh a střední škola. Na fotbalovém hřišti měla trénink školní kapela. Do auta proniklo pár tónů neladící řvavé skladby.

    „Jak to jde ve škole?“ zeptal se Ben. Poznala mu na hlase, že se ze všech sil snaží o lehkou konverzaci.

    „Nevím,“ zašeptala a přitiskla si čelo na kolena. V temných myšlenkách viděla lidskou paži plovoucí na hladině. Rozmazané tetování omývané vodou.

    „Co jsem slyšel naposledy, přemýšlela jsi o přestupu na nějakou uměleckou školu?“

    Kris se mrkáním snažila zaplašit představy potrhaného masa a kostí a přála si, aby ty fotky bývala neviděla. „Hm. No jo. Asi jsem o tom přemýšlela. Táta si myslí, že to není moc dobrý nápad,“ slyšela svůj vlastní hlas.

    Ne nadarmo se říká hladový jako herec, Kris. Zasmál se a ona teď na chvilku jeho smích uslyšela. Stiskla opěrku sedadla a přinutila se nadechnout.

    „Jsem si jistý, že pro tebe chce jen to nejlepší.“ Ben jí znovu poklepal na koleno. „Jsi rozumná. Vždycky to říkal, vždyť víš.“

    Při použití minulého času Ben zamrkal. Ona taky. Nikdy to neřekl. Mně ne. Dvě sady semaforů projeli v tichosti. Jídelna Lil‘ Chef už byla za rohem, ale při představě jídla se jí udělalo zle. Měla pocit, že se jí do trička vpil hnusný zápach moči a hnijícího listí. Pořád ho ještě měla oblečené naruby.

    „Bene?“                                        

    Chabě se na ni usmál. „Copak pro tebe můžu udělat, dítě?“

    „Chci domů.“



  • Knihu si můžete také zakoupit v elektronické verzi v následujících e-shopech: