Zatracená svatozář

V kabelce jsem měla obří penis. Podařilo se mi z něho vymačkat trochu vzduchu a různě tu nafukovací věc zprohýbat, a stejně byl pořád vidět. Vláčela jsem ho s sebou už tři dny. Včera jsem potřebovala ze dna kabelky vyštrachat fialovou zákaznickou kartičku ze smoothie baru a abych se k ní dostala, musela jsem ten penis vytáhnout a položit na pult. Chlápek za mnou se uchechtl a prodavačka se zatvářila zděšeně, ale to bylo spíš kvůli dvěma dětem, které se tam znenadání vynořily společně s vyčerpanou maminou v závěsu.

Omluvila jsem se všem zúčastněným stranám a s velkými obtížemi jsem cpala penis ZPÁTKY do kabelky, což mi zabralo tolik času, že mě nakonec ze smoothie baru vykázali úplně. Vím, co si myslíte. Trošku extrémní, že? Jako… že mě VYKÁZALI? Bylo to metr a půl dlouhé nafukovací dildo. Kdybych měla fix, klidně bych z toho mohla udělat hada. Nebo fakt velkou houbu. Vždyť to ani nemělo koule, kruciprase!

S taškou enormních rozměrů jsem zabočila za roh a trošku přidala do kroku, ať mi Declan Moss nezmizí z dohledu. Byl zhruba deset metrů přede mnou. Proužkovaný oblek mu seděl, jako by si ho nechal ušít na zakázku. Nenechal. Viděla jsem, jak si ho před třemi týdny vybírá v obchoďáku.

Můj playlist narušila bolestně vlezlá písnička z devadesátek a mně málem uniklo, že odchází. Vypochodoval ze samoobslužné jídelny a namířil si to ke svojí dodávce rychleji než účastník závodu v nakupování v supermarketu.

Hlavou mi projela ostrá bolest, která se začala ozývat před dvěma hodinami a velmi rychle narůstala. Na okamžik mě paralyzovala. Bojovala jsem s ní a začínala panikařit, ale nakonec se mi podařilo ji přemoct a vyběhla jsem za Declanem. Podívala jsem se na hodinky. Touhle dobou už by normálně byl v kanceláři. Tam jsem se ještě nedostala: moje pokusy proniknout dovnitř neustále mařila hnědovlasá mrcha na recepci, která mě držela z dosahu jako ninja. Declan se přiblížil ke křižovatce na Madison Avenue a já vyšponovala krk doprava a potom doleva, abych zhodnotila situaci.

Zprava se ke křižovatce řítil náklaďák. Bolest mi zapulzovala hlavou a jen s potížemi jsem se soustředila na Declana, který právě sklonil zrak, protože jeho pozornost přivábil mobil. Podíval se doleva, pak zpátky na mobil a pokračoval v chůzi.

Rachotící náklaďák se blížil, burácel po výmolech ve vozovce. Silou vůle jsem Declana nabádala, aby vzhlédl, zastavil se, uvědomil si nebezpečí. Ale on prsty přejížděl po hladké obrazovce a šel dál.

Představila jsem si jeho potrhaný oblek, jeho končetiny škubající se v agónii, rozbité brýle, tělo ROZPLÁCLÉ. Spánky mi proťala další blesková bolest.

Shodila jsem tašku z ramene, zalovila v ní a penis vyskočil, jako když čertík vyletí z krabičky. Velký, naběhlý had pleťové barvy. Popadla jsem ho a zamávala jím ve vzduchu. „HEJ!“ ječela jsem. „MARS ÚTOČÍ!“ Mohla jsem na Declana zavolat jménem, ale snažila jsem se být nenápadná.

Lidé v mojí bezprostřední blízkosti ustoupili a raději si drželi odstup. Jedna holka v legínách a sportovní podprsence zvedla telefon a vyfotila si mě. Přidřepla jsem si, co nejníž mě úzké džíny pustily, a pak jsem se odrazila k obloze a vyhodila penis do vzduchu. Kradmo jsem se ohlédla po Declanovi. Přes rameno se díval mým směrem, ale už se otáčel zpátky. Vrtěl hlavou. Bolest pomalu ustupovala a já si s úlevou oddychla. Nebezpečí zažehnáno, náklaďák bez nehody projel a pod kola se mu žádný krásný architekt nepřimotal.

Přistoupil ke mně chlápek s ohrnutými nohavicemi a v tričku s nápisem STAŇ SE VEGANEM. „Potřebuješ pomoc.“

Odfrkla jsem si a penis se zatím snesl na chodník vedle nás. „Jsem v pohodě.“ Pohledem jsem znovu zapátrala po Declanovi, ale už byl pryč. Na druhé straně silnice ho spolkl obrovský mrakodrap.

Už podruhé jsem mu zachránila život a pořád se mi nedostalo ani špetky vděčnosti. Ale to nevadí.

Sebrala jsem penis ze země a vytáhla mu ventilek. Sledovala jsem, jak se nahý úd s hlasitým zvukovým efektem vyfukuje. Svůj účel splnil.

Povzdechla jsem si, pohlédla k budově a napadlo mě, kde teď Declan asi je.

Ale vlastně to bylo jedno. Věděla jsem, kde ho později najdu.

 

* * *

 

Declan se opřel o skleněnou stěnu kanceláře, oči upíral na ulici, kde se davem proplétala jeho stalkerka a pod paží si nesla jakési nafukovací lehátko či co. Narušovala plynulost pohybu na chodníku, lidi v oblecích ji obcházeli a díky svítivě růžovému svetru mezi nimi zářila. Zastavila se u odpadkového koše na rohu a pokoušela se tu zplihlou gumovou věc procpat dovnitř otáčivými dvířky. Nevešla se tam, takže ji zase vytáhla, zatřásla s ní a snažila se ji tam napěchovat podélně. Přimhouřil oči, aby rozeznal, co to je. Bože. Předtím to v davu, když vykřikovala nějaké nesmysly, zahlédl jenom letmo, proto si nebyl jistý, ale teď už to věděl: byl to doopravdy obrovský úd. Jeden muž stojící za ní se jí pokusil pomoct, natáhl se a koš otevřel. Veškeré naděje, že by se upnula raději na něho, rázem pohasly, když před sebe natáhla ruku a rázným gestem mu dala najevo: DRŽ SE ODE MĚ DÁL. Co má ta holka za problém?

„Decu?“

Otočil se od okna.

Nate držel otevřené dveře a zvedl na něho obočí. „Jdeš?“

„Jo.“ Následoval svého partnera do lobby a snažil se soustředit na nadcházející jednání. Klientka z New Yorku přijela zhodnotit jejich návrh rozlehlého obchodního komplexu. V soutěži o tuhle zakázku byli jednou ze tří firem a nutně potřebovali vyhrát. Velká recese obchodům příliš nesvědčila, zvlášť nové společnosti, která se ještě pořád snažila postavit na vlastní nohy a získat svůj podíl na trhu.

Mars útočí? Neříkala něco takového?

„Máš tu prezentaci?“ zeptal se Nate.

„Jasně.“ Nate otevřel dveře do zasedačky a Declan na okamžik zahlédl klientku. Benta Aldreteová. Třicetiletá technická ředitelka, která už si kvůli původnímu návrhu Natea slovně pěkně podala. Bylo to jejich druhé setkání a to, že se jim ozvala zpátky, jenom podnítilo jejich optimismus. Sáhl do kapsy a vytáhl flashku. Jejich návrhu věřil.

 

* * *

 

„Druhé poschodí jsme navrhli jako open space kanceláře, kde můžou vaši zaměstnanci pracovat, když jsou ve městě, ale taky si tam můžete sjednávat schůzky s klienty nebo malými pracovními týmy.“ Nate se otočil od obrazovky a zářivě se na Bentu usmál, ale byl to ztracený případ. Při každé příležitosti ji zahrnoval svým šarmem, s touhle exotickou kráskou se však nikam nedostal.

„Bude to v industriálním stylu,“ dodal Declan a přiblížil zmíněný prostor.

„Přesně,“ přikývl Nate. „Vyřeší to potřebu pracovního prostoru bez toho, že bychom museli překopat podlaží. A soukromé kanceláře tady,“ ukázal na okraj plánu, „a tady – vám poskytnou malé ostrůvky ticha či soukromí, jestliže…“

Declan marně přemítal, proč se mu vůbec v životě objevila stalkerka. Útočící Mars nebyl její první šílený kousek. Taky tu byl ten výlev v mexické restauraci a úlet v potravinách. A to byly ty hlavní události. Všiml si ale i toho sledování. Jak se při jeho softbalovém zápase schovávala za slunečními brýlemi v houfu přihlížejících manželek. Jak se na parkovišti před obchoďákem zanořila mezi auta. Recepční mu nahlásila, že se jistá blondýna opakovaně snažila dostat k němu do kanceláře.

„… struktury komplexu,“ dokončil Nate a pohlédl na Declana. Ten přikývl a snažil se honem zorientovat, kam jejich prezentace pokročila. Nate čekal, až se tak stane, a teprve potom pokračoval. Declan se na židli narovnal a v duchu slíbil, že už se bude soustředit.

Jak ta ženská platila účty? Zdálo se, že mu je v patách čtyřiadvacet hodin denně. Pracovala vůbec? Zatraceně, přísahal by, že ji viděl na letišti v Západní Virginii. Její platinově blond vlasy zahlédl těsně předtím, než si vyzvedl kufr z pojízdného pásu, pak mu zmizela z dohledu.

Nate přešel na další obrázek v prezentaci zobrazující nárys budovy. Komplex byl moderní a vzdušný, plný skla a barev – v projektu bylo všechno, co si klientka žádala. Měli dobrou šanci, že kontrakt získají, především díky ceně, jež byla hodně pod průměrem.

Odstrčil se od stolu a postavil se vedle Natea. Byli skoro stejně vysocí. Nateova poslední přítelkyně jim přezdívala dva archisexti – neoriginální přezdívka, která se ujala. Díkybohu to s tou holkou brzy skončil, ale přezdívka jim zůstala a vybavila se mu, kdykoli se k Nateovi přidal.

Declan pokynul k navrhovanému atriu uprostřed stavby ve tvaru U. „Chtěli jste pro zaměstnance prostor, kde by si mohli sníst oběd na čerstvém vzduchu nebo pracovat venku. Krása atria se skrývá v možnosti jeho zastínění. Do přečnívajících ploch jsou zabudovány stahovatelné markýzy pro případ, že se zhorší počasí, nebo naopak pálí až příliš ostré slunce.“ Hlavou pokynul Nateovi a obrazovka se změnila. Přehrálo se video, které ukázalo vylepšení v praxi. Benta se poprvé usmála a Declan ucítil, jak mu z hrudi spadla tíha.

S Natem tu zakázku dostanou.

A on přijde na to, jak setřást svoji stalkerku.

 

* * *

 

„Ale jinak jsi celkem normální.“ Ansley na mě pokukovala zpoza svojí kávy.

Odfrkla jsem si. „Já jsem úplně normální.“

„Bývala jsi,“ oponovala. „Co tohle všechno začalo, změnila ses na úplně abnormální. Až duševně chorou. Včera jsem mluvila s Rogerem…“

„O mně?“ přerušila jsem ji. „Proboha. Prosím tě, nech toho.“

„Nezapomínej, že můj manžel je profík.“ Moje sestra odložila hrnek s napěněným obsahem a vážně se na mě zadívala pohledem, který si jinak schovávala pro soustrastné rozhovory o přípravách na pohřeb nebo občanských nepokojích v Nikaragui. „Ze všech lidí, co znám, je Roger jediný, kdo by tě svinským krokem nehnal rovnou do blázince.“

„Doktor E. mě taky svinským krokem do blázince nehnal.“

„Čemuž se, docela upřímně, dost divím. Ke mně se choval jako naprostý idiot.“

Pohlédla jsem na cupcake na jejím talíři. „Budeš to jíst? Myslím, že ten, co dali mně, byl o dost menší.“

Přitáhla si načančanou dobrůtku blíž k sobě. „Roger je každopádně přesvědčený, že se takhle snažíš rozptýlit, abys nemyslela na to, že máma umřela.“

Stejný názor zastával i doktor Eaton, ale rozhodně jsem nechtěla nechat Rogera vyhrát. Dlouze jsem vydechla, názor žádného psychologa mě nezajímal. „Tohle není o mámě. A nečekám, že bys tomu porozuměla.“

Ansley se na mě dívala, jako bych ve volném čase pro zábavu mučila štěňátka.

„Nedělám nic špatného.“ Složila jsem ubrousek na polovinu, pak znovu na půlku. „Starám se o jeho bezpečí. Tak je to.“

„Najdi si jiný koníček,“ naléhala na mě. „Něco, kvůli čemu neskončíš ve vězení.“

Zapípaly mi hodinky, časovač dospěl k nule. Vypnula jsem je a postavila se. „Musím jít.“

Zůstala sedět a sledovala, jak sbírám naše odpadky. „Vážně? A kam jdeš?“

Ignorovala jsem její otázku a jedním hlasitým srknutím brčkem jsem dopila svoje mléko.

„Autumn,“ řekla důrazně. „Kam jdeš?“

Zmačkala jsem ubrousek do kuličky, hodila ho do koše a pospíchala pryč. Jestliže jsem se k Declanově kanceláři chtěla dostat dřív, než odejde z práce, musela jsem si pospíšit.

 

* * *

 

Doprava se mnou ovšem nespolupracovala. Ťukala jsem prsty do volantu a nutila se k jednotlivým krokům každodenní meditace, abych se soustředila na cokoli KROMĚ dopravní špičky, což by podle zákona přitažlivosti mělo magicky způsobit, že se situace na cestě pročistí, když na ni nemyslím. Jenomže vzhledem ke svým myšlenkovým pochodům jsem na ni zase hned začala myslet. Přísně jsem si nakázala vrátit se ke svojí mantře.

Najdu si „skutečnou“ práci.

Několikrát jsem si to zopakovala a představila si dokonalou práci – zalitou štěstím, s přátelskými kolegy, já dělám… něco… Zaváhala jsem nad posledním bodem – co přesně bych měla dělat? Vystudovala jsem dvě vysoké školy a zahltila si životopis pracemi na absolventských pozicích. Jenže nic mi úplně nesedlo.

Právě teď jsem své dny trávila tvořením fotoalb. Měla jsem jednu mimořádně šťastnou klientku, která mě platila lehce spálenými jablečnými koláči a informacemi. Na tenhle job jsem zcela jistě mrhala svým vzděláním, ale užívala jsem si to milionkrát víc, než kterékoli ze svých „skutečných zaměstnání“.

Mrkla jsem do pruhu po pravé straně a dala blinkr. Trošku jsem se tomu směru přiblížila v naději, že mě dodávka po pravici pustí před sebe. Nepustila. Povzdechla jsem si a vrátila se k výčtu myšlenek, na které se musím soustředit.

Jsem vděčná za to, kde teď v životě jsem.

Tady jsem se chvilku zastavila a vzdušně poslala vesmíru poděkování. Byla to nejjednodušší ze všech mých povzbuzovacích vět. Mohla jsem být vděčná za tolik věcí. Za peníze. Po osmadvaceti letech strávených vyškrabáváním drobáků zapadlých do polstrování pohovky a bojem s neustále narůstající dlužnou částkou na studentské půjčce jsem byla bohatá. Teda… budu bohatá. Jakmile dospěju ke stáří třiceti let, dostanu svůj svěřenecký fond. Za předpokladu, že si v očích doktora E. a soudu v Leon County zachovám svéprávnost. Mezitím jsem dostávala štědrou rentu, tudíž jsem si svoji závislost na cupcacích a tvorbě alb mohla dovolit.

Jsem vděčná, že jsem zdravá.

Čuníkšopa, jestli se ta auta NEPOHNOU, tak ho nestihnu. Neměla jsem si s Ansley ten oběd dávat. Hrála jsem si s ohněm, když jsem si myslela, že moje sestra bude schopná udržovat konverzaci, aniž mi dá přednášku. A Roger ničemu nepomáhal. Mělo mi to dojít, když si vzala psychologa. Kdyby si vzala toho fešáka z obchodu s domácími spotřebiči, měla bych novou pračku a mnohem méně „užitečných“ rad.

Zkontrolovala jsem navigaci a napadlo mě, že to střihnu přes Orange Avenue. Declan už se teď pravděpodobně balil. Roloval plány do ruliček a strkal si je do podpaží, ačkoli tohle očividně dělali jenom architekti ve filmech, a ne ti skuteční, protože jeho jsem viděla z kanceláře odnášet akorát obrovské tašky s jídlem.

Začal mi vyzvánět telefon, na obrazovce se rozsvítila Ansleyina tvář. Ťukla jsem na tlačítko „Ignorovat“ a užívala si chvilku klidu, než zavolá podruhé. Druhý hovor jsem s povzdechem přijala. „Co je?“

„Řekni mi, že nejedeš do jeho kanceláře.“

„Nejedu do jeho kanceláře.“

„Kecáš. Jsem za tebou. Jinak teď nemáš žádný důvod mířit tímhle směrem.“

Zaklela jsem a vyšponovala krk, abych se podívala do zpětného zrcátka. Minivan mojí sestry stál o šest aut za mnou. „Jak to, že ses dostala z restaurace tak rychle?“