Kancelář výkonného ředitele společnosti Stratton ve skutečnosti žádnou kanceláří nebyla. Kdekdo by ji mohl odbýt slovem kóje, avšak ve Strattonu – který tyto elegantní, stříbrošedé síťovinové panely, tvořící stěny kolem ředitelova stolu Stratton Ergon z kartáčované oceli, vyráběl – se slovo „kóje“ považovalo za sprosté. Nepracovali jste uvnitř kóje v nějaké kancelářské „králíkárně“, provozovali jste multitasking na svém „pracovním stanovišti“ v „open space“ kanceláři.
Nicholas Conover, výkonný ředitel společnosti Stratton, se zabořil do koženého opěradla křesla Stratton Symbiosis, nejluxusnějšího ve své produktové řadě, a pokusil se soustředit na proud čísel, který se řinul z úst finančního ředitele Scotta McNallyho. Scott byl malý, podivínský a sebekritický chlapík s úděsnou zálibou v matematických operacích. Byl obdařen značně sardonickým náhledem na svět a břitkou, nekompromisní inteligencí. Nick za svůj život nepotkal příliš mnoho lidí, kteří by se chytrostí mohli Scottovi vyrovnat. Jenže Nick tyhle úmorné rozpočtové schůze z duše nenáviděl.
„Nudím tě, Nicku?“
„To se musíš ještě ptát?“
Scott stál s elektronickým perem v ruce u obrovité plazmové obrazovky, na které zářila powerpointová prezentace. Se svými necelými sto pětapadesáti centimetry byl o téměř čtyřicet centimetrů menší než Nick. Trpěl častými nervovými tiky, nervózním poškubáváním ramen a okousával si nehty až do masa. Také začal dost brzy plešatět, přestože mu ještě nebylo ani čtyřicet, a holé temeno mu teď lemoval kroužek neupravených kudrnatých vlasů. Scott měl peněz na rozhazování, přesto se zdálo, že do práce chodí pořád v té samé modré košili s roztřepeným připínacím límečkem, kterou nosil ještě během svých studií na Whartonu. Očima, usazenýma v tmavých, fialových důlcích, během svého nekonečného řečnění neustále nervózně těkal po okolí.
Dál nezadržitelně brebentil o propouštění – kolik to bude stát tenhle rok oproti tomu, jaké úspory jim to přinese v tom následujícím – a přitom si volnou rukou nervózně pohrával se zbytky své rozcuchané kštice.
Nickův pracovní stůl byl jako vždy puntičkářsky uklizený, za což vděčil své úžasné asistentce, Marjorii Dykstraové. Stál na něm pouze počítač (s plochou obrazovkou, bezdrátovou klávesnicí a myší – žádné klubko protivných kabelů), model červeného kamionu s logem společnosti Stratton na boku a rámečky s fotografiemi dětí, ke kterým neustále sklouzával pohledem. Nick doufal, že si Scott pomyslí, že snad jen kouká do prázdna a dál poslouchá jeho nekonečnou prezentaci.
Proč mi prostě jen neřekneš, co to všechno znamená? chtělo se mu zařvat. Budou s tím v Bostonu spokojení, nebo ne?
Ale Scott dál mlel o úsporách, o nákladech na převedení zaměstnance na jinou pracovní pozici, o metrikách, zaměstnancích jakožto „jednotkách“, sloupcových grafech na powerpointových snímcích. „Aktuální průměrný věk zaměstnance dělá 47,789 let, se směrodatnou odchylkou 6,92,“ recitoval. Chystal se právě dotknout perem obrazovky, když zaznamenal Nickův nepřítomný pohled. Koutek úst mu nepatrně vyjel nahoru v náznaku úsměvu. „Ale věk je jen číslo, nic víc, nemám pravdu?“
„Vyplývá z toho všeho něco pozitivního?“
„No, že ve výsledku jde jen o prachy.“ Odmlčel se. „To byl vtip.“
Nick zíral na svou výstavku stříbrných rámečků. Od smrti Laury minulý rok mu záleželo jen na dvou věcech: na jeho práci a jeho dětech. Julii bylo deset a ze své školní fotografie mu posílala tisíciwattový úsměv. Tvář s obrovskýma, průzračně hnědýma očima orámovaná nepoddajnými kudrnatými kaštanovými vlasy. Velké zuby, lehounce křivé, jí zářily v tak sebejistém a okouzlujícím úsměvu, až se Nickovi zdálo, že její tvář z obrázku vystupuje. Lucasovi bylo šestnáct. Měl, stejně jako jeho sestřička, tmavé vlasy a znepokojivě hezkou tvář. Zdědil po matce její chrpově modré oči a ostře řezanou čelist – holky ze střední z něj musely být paf. Lucas k fotoaparátu vysílal svůj široký úsměv – úsměv, který, jak si Nick uvědomil, na jeho tváři od oné nehody neviděl.
Jen na jedné z fotografií byli všichni čtyři pohromadě. Seděli na verandě svého starého domu, Laura uprostřed, zbývající členové rodiny tisknoucí se okolo ní. Někdo měl ruku kolem jejích ramen, někdo kolem pasu. Střed rodiny. A teď… zející díra. Dívala se svýma veselýma, jiskrnýma modrýma očima přímo do fotoaparátu, v obličeji sebejistý výraz, z něhož bylo patrné, že ji právě pobavila jakási legrační myšlenka. A vepředu přede všemi ostatními samozřejmě dřepěl na svém těžkém zadku Barney, jejich obézní kříženec zlatého retrievera s labradorem, a cenil zuby v bezstarostném psím úsměvu. Barney byl na všech rodinných fotkách, i na té z posledních Vánoc, na které se Lucas mračil jako Charles Manson.
„Todd Muldaur se z toho podělá,“ konstatoval Nick a zadíval se Scottovi do očí. Muldaur byl společníkem v privátní investiční společnosti Fairfield Equity Partners z Bostonu, která Stratton v současnosti vlastnila. Todd byl, prostě a jednoduše, Nickův šéf.
„To by zhruba odpovídalo,“ souhlasil Scott. Najednou sklouzl pohledem kamsi do nitra společné kanceláře. O vteřinu později k oběma mužům ze směru, kterým se Scott díval, dolehly zvuky povyku.
„Co to k čertu…?“ zabručel Scott. Někde nedaleko zahromoval hluboký mužský hlas. Po něm se ozval vyšší, ženský – nejspíš Marge.
„Nemáte dohodnutou schůzku, pane!“ volala Marjorie vysokým, poplašeným tónem. V odpověď se ozval burácivý bas, jehož slovům Nick ze svého místa nerozuměl. „Tak jako tak tu teď není, a jestli ihned neodejdete, pane, budu muset přivolat ochranku.“
O jeden ze stříbřitých panelů ohraničující Nickovo pracovní stanoviště se opřela obrovitá postava a téměř ho porazila. Z výšky na něj poulil oči chlap jako hora kolem čtyřicítky, zarostlý, v rozevláté kostkované flanelce, částečně zakrývající bílé logo Harley-Davidson na černém tričku. Chlap se silnými pažemi a hrudníkem jak sud mu přišel lehce povědomý. Dělník z továrny? Někdo, koho v poslední době propustili?
V závěsu za nezvaným hostem poplašeně cupitala Marge a rozhazovala rukama. „Sem si nemůžete jen tak nakráčet!“ ječela. „Ihned odtud zmizte, nebo zavolám ochranku.“
Obr promluvil zvučným, dunivým hlasem: „Ale heleme se, koho tu máme. Šéfíka osobně. Řezník je doma.“
Nicka polil studený pot, když si uvědomil, že by rozpočtová schůze nakonec mohla být tím nejlepším, co ho dnes potkalo.
* * *
Chlap, nejspíš jeden z dělníků, kterého propustili během poslední vlny úsporných opatření, na něj nepřestával divoce poulit oči.
Nickovi hlavou proběhly novinové články, ve kterých se šílený bývalý zaměstnanec – pokaždé se mluvilo o „nespokojených pracovnících“ – následně objevil v práci a začal střílet do lidí.
„Teď jsem si vzpomněl, že mám videokonferenci,“ utrousil Scott McNally a protáhl se kolem nezvaného návštěvníka. „S dovolením.“
Nick se se svými sto pětaosmdesáti centimetry pomalu zvedl ze židle. Ten šílený vousáč se nad ním i tak tyčil ještě o pár čísel výš.
„Co pro vás mohu udělat?“ zeptal se Nick zdvořilým a klidným tónem. Asi takovým, jakým by se snažil uchlácholit agresivního dobrmana.
„Co pro mě můžete udělat? No, to mě sakra podrž. Pro mě, nebo spíš mně, už nic udělat nemůžete, blbečku.“
Marge přešlapující za jeho zády znovu vylétly ruce do vzduchu. „Nicku, jdu zavolat ochranku.“
Nick zvedl ruku, aby ji zadržel. „To určitě nebude třeba.“
Marge přivřela oči, aby mu dala najevo nesouhlas, nakonec však kývla a ostražitě poodstoupila.
Vousáč natáhl vzduch do masivního hrudníku a postoupil k Nickovi o krok blíž. Ten se ale ani nehnul. Odehrávalo se mezi nimi cosi primitivního: ten vetřelec hrál v podstatě roli paviána s obnaženými tesáky, snažícího se křikem a naparováním zastrašit nebezpečného predátora. Táhl z něj pot a cigaretový kouř.
Nick potlačil silnou touhu uzemnit toho chlapa dobře mířenou ranou do nosu. Včas si připomněl, že jako výkonný ředitel společnosti Stratton takové věci dělat nemůže. A navíc: jestli šlo o jednoho z těch pěti tisíc dělníků, které firma během posledních dvou let propustila, měl právo být naštvaný. Ne, tohohle chlápka musí zklidnit slovně, nechat ho vymluvit, pomalu upustit přebytečnou páru.
Nick ukázal na prázdné křeslo, ale vousáč odmítl. „Jak se jmenujete?“ zeptal se Nick o něco příjemnějším hlasem.
„Starej pán Devries, ten by se nikdy ptát nemusel,“ odsekl muž. „Ten znal jménem každýho z fabriky.“
Nick pokrčil rameny. Takhle se to koneckonců tradovalo. Otcovský a přátelský Milton Devries – Nickův předchůdce – šéfoval Strattonu bezmála čtyři dekády. Všichni ho milovali, ale aby si pamatoval deset tisíc jmen? To byl prostě nesmysl.
„Nemám takovou paměť na jména jako starý pán,“ řekl Nick. „Co kdybyste mi trochu pomohl?“
„Louis Goss.“
Nick napřáhl ruku, ale Goss ji ignoroval. Místo toho na něj namířil krátký, tlustý ukazovák. „Když ste seděl u toho svýho fajnovýho stolu s tím fajnovým kompjůtrem a rozhodoval se, že vyhodíte polovinu chlapů ve fabrice na křesla, napadlo vás kruci alespoň, kdo tyhle lidi vůbec jsou?“
„Častěji, než byste si myslel,“ odpověděl Nick. „Heleďte, to, že jste ztratil zaměstnání, mi je líto…“
„Nejsem tady, protože jsem přišel o flek – já práci ještě mám, víte? Jsem tady, abych vám řek, že si zasloužíte přijít o tu vaši. Vy si myslíte, že když se ve fabrice jednou za měsíc milostivě vokážete, že o těch lidech něco víte? Jsou to taky lidský bytosti, chápete? Čtyři sta padesát chlapů a ženskejch, který vstávaj ve čtyři a jdou do šichty, aby nakrmili svý rodiny a zaplatili nájem nebo hypotéku, nebo se postarali o nemocný děti nebo starý rodiče, jo? Je vám vůbec jasný, že kvůli vám některý z těch lidí přijdou o svý baráky?“
Nick na chvilku zavřel oči. „Louisi, budete tu na mě jen mluvit, nebo si taky poslechnete, co k tomu mám říct já?“
„Přišel jsem vám dát malou radu, Nicku. Zadarmo.“
„Předpokládám, že si ji zasloužím.“
Muž ho ignoroval. „Radši si vážně rozmyslete, jestli s tim propouštěním fakt chcete pokračovat. Protože jestli to do zítřka ráno neodvoláte, nepohne se tam dole jediná mašina.“
„Co tím chcete říct?“
„Mám na svý straně půlku, možná tři čtvrtě továrny. A zbytek se přidá hned, jak to začne. Zejtra se všichni hodíme marod, Nicku. A budeme doma, dokud mý kámoši nedostanou zpátky svoji práci.“ Goss spokojeně vycenil od tabáku zažloutlé zuby. „Když vy uděláte správnou věc, uděláme správnou věc i my. Všichni budou spokojený.“
Nick Gosse soustředěně pozoroval. Kolik z toho byl jen vzteklý výbuch, a kolik pravda? Divoká stávka by mohla firmu paralyzovat – zvlášť pokud by se rozšířila i do ostatních provozů.
„Co kdybyste si to nechal projí hlavou, až večer pojedete ve svým mercedesu domů do tý svojí hlídaný čtvrti?“ pokračoval Goss. „Zkuste popřemejšlet, jestli s sebou chcete stáhnout dolů i celou firmu.“
To není žádnej mercedes, ale chevy suburban, chtělo se Nickovi říct. Pak se ale zarazil nad frází, kterou právě zaslechl: „hlídaná čtvrť“. Jak tenhle Goss věděl, kde bydlí? V novinách o tom nikdy nepsali, i když lidi si mezi sebou ledacos poví… Šlo o skrytou výhrůžku?
Když Goss zaznamenal Nickův výraz, nasadil studený úsměv. „Jo, přesně tak. Vím, kde bydlíte.“
Nick cítil, jak v jeho nitru vzplanula zuřivost, jako když v kaluži benzínu přistane hořící zápalka. Vyskočil ze židle a vrhl se ke Gossovi, tak blízko, až mu téměř dýchal do tváře. „Co tím sakra chcete říct?“ Musel sebrat všechnu sílu, aby toho otrapu nechytil za límec flanelky a nestáhl mu ho těsně kolem toho jeho tlustého krku. Přitom si poněkud překvapeně všiml, že Gossovu mohutnou postavu tvoří samý špek a žádné svaly.
Goss sebou polekaně trhl. Zdálo se, jako by se o pár centimetrů scvrkl.
„Vy si myslíte, že nikdo neví, že bydlíte v zatraceně velkým baráku v oplocený čtvrti?“ zaprotestoval. „Myslíte si, že si někdo jinej ve firmě může dovolit žít takhle?“
Nickův vztek opadl stejně rychle, jako vzplál. Pocítil sklíčenou úlevu. Špatně to pochopil. Poznámka, kterou Louis před chvilkou vypustil z pusy, mu teď najednou přišla celkem nevinná. Nahnul se ke Gossovi ještě o několik centimetrů blíž a zabodl mu prst do hrudi, přímo do drobné bílé spojovací čárky mezi slovy „Harley“ a „Davidson“.
„A teď bych se rád já zeptal na něco vás, Louisi. Pamatujete si na to shromáždění před dvěma lety v továrně na křesla? Jak jsem vám říkal, že se na firmu sype hromada problémů a je pravděpodobný, že se bude propouštět, ale že bych tomu chtěl předejít? To jste asi zrovna nebyl marod, nebo ano?“
„Tam jsem byl,“ zabručel Goss.
„A pamatujete si, že jsem se vás ptal, jestli byste si byli ochotní zkrátit úvazek, aby mohli všichni zůstat v práci? Pamatujete si, co jste na to tenkrát říkali?“
Goss ztichl. Uhnul očima před Nickovým upřeným pohledem.
„Všichni jste na to řekli ‚ne‘. Nechtěli jste to udělat. O snížení mzdy nemohla být řeč.“
„Vám se to lehko…“
„A já se vás zeptal, jestli byste byli ochotní se uskromnit s pří spěvkem na zdravotní pojištění, se školkou a dalšími benefity. A kolik lidí tehdy zvedlo ruku? Kolik bylo ochotno se toho vzdát? Nevzpomínáte si náhodou?“
Goss pomalu, naštvaně zakroutil hlavou.
„Nula. Nezvedla se ani jedna zatracená ruka. Nikdo se nechtěl připravit ani o jednu pitomou hodinu práce; nikdo nechtěl pustit jediný benefit.“ Slyšel, jak mu v uších tepe krev. Pocítil příval rozhořčení a přestal Gossovi vykat. „Ty si myslíš, že jsem prostě škrtl pět tisíc pracovních pozic, kamaráde? Ve skutečnosti jsem jich pět tisíc zachránil. Protože chlápci v Bostonu, kterým tahle firma patří, tak aspoň přestali vyšilovat. Sledujou, jak naši největší konkurenti přestávaj ohýbat ocel, nevyráběj už nábytek v Michiganu. Všechno se teď dělá v Číně, Louisi. Proto si můžou dovolit podseknout cenu. Myslíš si, že mi tím hoši z Bostonu při každý vhodný příležitosti nemávaj před obličejem?“
„To nevim,“ zamumlal Louis Goss a přešlápl. Víc dohromady nedal.
„Takže s chutí do toho, Louisi. Klidně si stávkujte. A oni na mý místo posaděj jinýho ředitele, vedle kterýho vám najednou budu připadat jako hodnej strejda. Přivedou si sem někoho, kdo zavře všechny naše fabriky hned, jak vkročí do týhle budovy. Budeš si pak chtít udržet místo, Louisi? Tak ti radím, aby ses sakra začal učit čínsky.“
Louis na několik vteřin zmlkl. Když znovu promluvil, zněl jeho hlas přidušeně a zasmušile. „Vy mě vyhodíte, co?“
„Tebe?“ Nick si odfrkl. „Za to odstupné nám rozhodně nestojíš. A teď se sakra vrať k pásu, a hlavně vypadni z mýho… pracovního prostoru.“
Několik vteřin poté, co se Louis Goss odkolébal pryč, se znovu objevila Marge. „Musíte jet domů, Nicku,“ řekla. „Hned.“
„Domů?“
„Volala policie. Nějaký problém.“
