Připravujeme

Věže Asperfellu
Jamie Thomas

KDYBY JANE AUSTENOVÁ NAPSALA HARRYHO POTTERA,... Více...





Tajná manželka

Steve Robinson

MRAZIVÝ THRILLER Z VIKTORIÁNSKÉ ANGLIE O ZRADĚ, VRAŽDĚ A SCHOPNOSTI PŘEŽÍT...

Překlad: Kateřina Niklová

Datum vydání: 2. 11. 2021

ISBN: 978-80-7588-315-5

Počet stran: 272

Vazba: vázaná s přebalem

Skladem: Ne

HLÍDAT VYDÁNÍ KNIHY
  • Rosen Trevelyanová údajně zahynula při požáru svého venkovského sídla Crows-an-Wra v odlehlé části západního Cornwallu. Jenže ona nezemřela. Rosen se probouzí v neznámém zamčeném pokoji a nechápe, proč jí manžel Richard něco takového udělal. A co jejich dcerka Sophie? Skutečně uhořela, jak jí ostatní tvrdí?

    S příjezdem tajemné cizinky na panství Rosen konečně pochopí, proč ji Richard uvěznil, a také jí dojde, že se jí manžel bude potřebovat co nejdřív zbavit. Ale mohla by tahle zvěstovatelka Roseniny smrti být současně její spásou?

    Rosen nezbývá než přetrpět kruté zacházení manžela i jeho nenávistné matky Mariah v naději, že se jednoho dne znovu shledá s dcerou. Jenže jí dochází čas.

    Dokáže neznámá žena odhalit pravdu dřív, než bude pro obě pozdě?

  • Ve snu moje tělo olizují plameny, nevnímám však žádnou bolest. Dívám se, jak hořím, jakoby očima někoho jiného, netečně sleduji svoji vlastní smrt.

    Netrpím, jen cítím podivný zápach. Štiplavý dým vyburcuje mé smysly a já se vzbudím a mé srdce tluče tak rychle, že skoro panikařím. Zápach cítím dál, je stejně skutečný jako pot na mém čele. Je to pach kouře a ohořelých věcí, zčernalých a nerozpoznatelných.

    Sophie!

    Moje první myšlenka patří mé dceři. Odhodím stranou těžké přikrývky a ve tmě se rozběhnu ke dveřím. Když je otevřu, tma zmizí. Vpravo je chodba v jednom ohni a já se zalknu. Tím směrem leží Sophiin pokoj, za hradbou plamenů, které se plazí po stěnách a lepí se na strop jako ohniví démoni.

    Nezaváhám ani na okamžik.

    „Sophie!” volám a beze strachu se k ní rozběhnu.

    Plíce mi naplní horký kouř a já se rozkašlu. Oči mě pálí a slzí, až skoro nevidím. Okolo mě prskají a syčí plameny a vládne dusivý žár.

    „Sophie!“

    Dostanu se k jejím dveřím, sáhnu po klice a spálím si dlaň. Vidím, jak barva na dveřích bobtná a loupe se. Zkusím to znovu a tentokrát si obalím ruku do záhybů noční košile. Rychlé otočení klikou a dveře se otevřou. Plameny se po mně natáhnou a já ucuknu.

    „Rosen!“ zavolá někdo. „Je příliš pozdě.“

    Zakroutím hlavou. „Ne! Nemůže být.“

    „Je pryč!“ naléhá hlas. „Sophia je mrtvá.“

    Rozpláču se, podle žáru plamenů v jejím pokoji však poznám, že to tak je. Ta představa mě přemůže a moje tělo mě konečně zradí. Podlomí se mi kolena. Cítím, jak padám, někdo mě ale chytí. Je to můj manžel, Richard. Vytáhne mě sípající a sotva při vědomí ven.

    „Naše dcera,“ zamumlám příliš slabě, než aby mě bylo přes zuřivost požáru slyšet.

    Vzepřu se, jak nejvíc dovedu, snažím se osvobodit, abych se mohla vrátit zpátky a zachránit ji, k ničemu to však není. Stisk mého manžela zesílí, vláčí mě po hrubém běhounu v chodbě, dokud se vzduch nezačne pročišťovat a žár plamenů neustoupí chladu noci.

    Když se zastavíme, Richard na mě shlédne. Nevidím v jeho očích žal.

    Vidím soucit. „Je mi to líto,“ řekne, je to ovšem chladná omluva, ne sdílená ztráta. Lituje mě a omlouvá se za to, co následně udělá.

    Vidím úzký pruh látky a jutový pytel. Uchopí látku a kus mi jí nacpe do úst. Snažím se křičet, látka ale můj hlas ztlumí. Slabě se vzpírám, když roubík pevně utáhne a sváže mi ho vzadu na šíji, čímž mě dokonale umlčí. Potom s vytřeštěnýma očima sleduji, jak se k mému obličeji blíží jutový pytel. Vrtím hlavou a začnu kopat nohama, mých kotníků se však chopí čísi ruce a znehybní je.

    Je tu ještě někdo další.

    Ovládne mě zmatek.

    Co se to se mnou děje? Proč?

    Než můžu postavu u svých nohou zahlédnout a zjistit, kdo to je, všimnu si šátku v Richardově ruce. Pevně mi ho přitiskne k ústům a nosu a donutí mě vdechnout nasládlou vůni. Udělá se mi mdlo. Svět okolo mě se začne kroutit a rozplývat.

    Potom mě znovu obklopí tma.

     

    * * *

     

    Jenom hlupák bere svobodu jako samozřejmost, jsme ale někdy doopravdy svobodní? Vždycky jsem si myslela, že já svobodná jsem, jenže stejně jako dítě ovládají rodiče, podléhá vdaná žena manželově vůli. Aby člověk byl skutečně svobodný, musí žít bez nadvlády či omezení, jenže já nyní čelím obojímu. Za celých pětadvacet let svého života jsem se takovými věcmi nikdy nezabývala, na druhou stranu jsem doposud ani nemusela.

    A kde jsem teď?

    Vzbudila jsem se omámená. Dolehlo ke mně škrábání, které mohly vydávat jedině myši nebo krysy pobíhající pod prkny v podlaze. Vůbec jsem netušila, kde to jsem. Navršené přikrývky mě tížily na hrudi jako olovo. Sotva jsem otevřela oči, musela jsem je opět zavřít a zahnat tak mdlobu. Pokusila jsem se pohnout, bušení v hlavě mě ovšem varovalo, abych byla velmi opatrná. Zamrkala jsem do jasné záře, která pronikala dovnitř střešním oknem, které představovalo jediný zdroj světla v místnosti, a začala jsem se rozhlížet po okolí.

    Ležela jsem na kované posteli v rohu malé, spartánsky zařízené komnaty, která nenabízela žádnou nápovědu, abych pochopila, kde jsem se ocitla. Nic jsem tu nepoznávala. V koutě u nohou postele stál toaletní stolek s umyvadlem a na opačné straně pokoje, pod oknem se zavřenými okenicemi, starý ušák. Jeho zašlý zelený potah byl na několika místech skoro prodřený a na zemi vedle křesla byla navršená hromádka knih. Posadila jsem se a shodila ze sebe přikrývky a ihned jsem zalitovala, že v malém krbu po mé pravici není naskládané dříví na podpal a já nemám zápalku, kterou bych ho mohla zapálit. Vypadalo to, že já, Rosen Trevelyanová, paní sídla Crows-an-Wra, už na podobné vymoženosti nemám nárok.

    Ano, pamatovala jsem si, kdo jsem, jen málo dalších věcí jsem však věděla s jistotou. Probouzela jsem se a zase usínala možná několik dnů, možná však jen několik hodin. Sen přicházel a zase mizel, znovu a znovu, pořád mi však nedával žádný smysl. Hlava mě bolela tak silně a tak vytrvale mi v ní bušilo, že mě to rozptylovalo, a začala jsem pochybovat o tom, kolik z toho, co jsem si pamatovala, se doopravdy stalo. A přesto jsem byla tady. Aspoň to bylo jisté. Můj vlastní manžel mě omráčil a v bezvědomí mě dopravil na toto neznámé místo.

    Jenže co to ostatní?

    A co Sophie?

    Do očí mi vyhrkly slzy. Došlo skutečně k požáru, nebo jsem si ho v deliriu jenom představovala? Z přemítání mě vytrhl studený vzduch v komnatě. Když jsem spustila nohy z postele, zachvěla jsem se a všimla si, jak přede mnou víří můj sražený dech. Sebrala jsem přikrývku, přehodila si ji přes ramena a zamířila k jezírku slunečního svitu uprostřed pokoje. Tam jsem se v noční košili a přikrývce posadila a upřela pohled na dveře. Měla být tato místnost mým vězením? Zavřel mě tady můj manžel jako nějakou kriminálnici? Vůbec jsem nepochybovala o tom, že dveře jsou zamčené a že i okenice jsou zajištěné. Později se o tom přesvědčím, ještě jsem však nebyla připravená na to, že se mi mé obavy potvrdí.

    Netuším, jak dlouho jsem tam seděla. Dost dlouho na to, aby mě bledé zimní sluneční světlo trochu zahřálo, takže jsem se opět začala cítit sama sebou, třebaže stíny, které slunce vrhalo na holá prkna podlahy, se pohnuly sotva o několik centimetrů. Podle úhlu slunečního svitu muselo být pozdní dopoledne nebo brzké odpoledne a já už teď věděla, jak moc mi bude světlo s příchodem noci chybět, jestli tady pořád budu.

    V myšlenkách jsem se neustále vracela zpátky ke svému snu, nebo ke své děsivé realitě, pokud to skutečně byla pravda. Pamatovala jsem si, že mě někdo držel za kotníky, zatímco mě můj manžel svazoval. Kdo to byl? Kdo tam ještě byl? Napadlo mě hned několik možností, jedna se mi však neustále vracela. Richardova matka, Mariah. Byla ona mojí žalářnicí? Věděla jsem, že Richard nemá na podobné věci žaludek, stejně jako jsem věděla, že Mariah by se v nich patrně vyžívala.

    Znovu jsem se zadívala na dveře a přemítala o tom, kdo přijde. Někdo přece musí přijít, dřív nebo později. V tu chvíli jsem si všimla, že ve dveřích jsou dva průzory: jeden uprostřed horní poloviny, druhý přímo u podlahy. Jejich účel byl jasný. Horní špehýrka dovolí osobě venku nahlédnout dovnitř, aniž by riskovala otevření dveří a můj útěk, zatímco spodní otvor poslouží k předávání jídla a vody a k odebírání nočníku. Znovu jsem uvažovala, co se to děje a kde vlastně jsem. Bylo jasné, že už nejsem v sídle Crows-an-Wra. Na to jsem svůj vlastní domov znala příliš dobře. Tak kde jsem se tedy ocitla? Nedokázala jsem najít odpověď na žádnou z otázek.

    Nakonec jsem vstala. Nohy mi zdřevěněly od toho, jak jsem s nimi skoro nehýbala. Zamířila jsem ke křeslu a sehnula se pro jednu z knih na hromádce. Byl to Starožitníkův krám od Charlese Dickense a pod ním Rob Roy od Waltera Scotta. Okamžitě jsem poznala, že se jedná o mé vlastní knihy. V jedné dokonce stálo moje jméno, kdybych potřebovala důkaz – dárek od Richarda. Milovala jsem knihy, vše od Fausta až po Frankensteina. Jak jsem kupku probírala, zjistila jsem, že jsem každou z knih četla aspoň dvakrát, někdy i skoro tucetkrát.

    Vrátila jsem je na místo a vyrovnala stoh. Potom jsem přistoupila k okenicím a pokusila se je otevřít. Jak jsem tušila, byly pevně zajištěné.

    Několikrát jsem jimi frustrovaně zalomcovala, avšak držely pevně, proto jsem se od nich odvrátila a uvažovala, že si stoupnu ke dveřím a budu křičet, dokud se někdo neobjeví. Jak jsem se odvracela, ucítila jsem známou vůni. Byla to stejná vůně, která mě vzbudila ve snu. Poblíž něco hořelo nebo nedávno shořelo. Ve vzduchu stále visel štiplavý pach. Přitiskla jsem nos ke škvírkám v okenicích a zhluboka nasála vzduch. Tentokrát mě palčivý zápach rozkašlal a donutil mě odvrátit se. Nebyla to jenom moje představa.

    Muselo to být Crows-an-Wra.

    Pokud tomu tak ale bylo, pak jsem musela být mnohem blíž domovu, než jsem si původně myslela, byla jsem si ovšem jistá, že do této místnosti jsem nikdy nevstoupila. Zavrtěla jsem hlavou.

    „Nejsem v Crows-an-Wra,“ řekla jsem. Už jsem začínala mluvit sama se sebou. „Ale někde poblíž.“

    A pak mi to došlo, už jen proto, že žádné jiné vysvětlení nemohlo existovat. Byla jsem uvnitř malého domku, kde žil správce Jenken, vrátný u brány.

    „Jenkene!“ zavolala jsem a konečně zamířila ke dveřím.

    Sevřela jsem ruku v pěst a začala bušit do horního průzoru. Takže to byl Jenken, kdo mě držel za kotníky, zatímco mi můj manžel tiskl na tvář šátek, aby mě uspal? Taková drzost!

    „Jenkene!“ zakřičela jsem znovu a teď už s jistotou, že to byl on a ne Mariah, jak jsem si původně myslela.

    Bušila jsem a bušila a přitom uvažovala, jak se mohl Jenken, který ke mně vždycky býval tak laskavý, dopustit něčeho takového. Přestala jsem bušit a moje třesoucí se pěst zůstala viset ve vzduchu. Ano, Jenken byl ke mně vždy laskavý, ale hlavně měl rád Sophii.

    „Sophie…,“ zamumlala jsem a hlas se mi zlomil.

    Požár byl skutečný. Všechno to bylo skutečné. Smysly mi najednou zahltil opojný pach kouře a doutnajících zbytků života, který jsem dříve znala, a v duchu jsem se ocitla zpátky v Sophiině hořícím pokoji.

    Začala jsem křičet a plakala jsem tak usedavě, že mě to stálo všechnu sílu. Zhroutila jsem se na podlahu a znovu a znovu si opakovala, že to nemůže být pravda. Potom jsem uslyšela kroky, které stoupaly vzhůru po schodišti před dveřmi.

    Někdo přicházel.

     

    * * *

     

    Vrhla jsem se zpátky k posteli. Ať už se vzhůru po schodech blížil kdokoli, potřebovala jsem od něj získat spoustu odpovědí. Snad jsem měla sebrat odvahu a zůstat stát na místě, a až by můj žalářník otevřel průzor, postavit se mu, když jsem však slyšela na schodech venku před pokojem kroky, roztřásla jsem se jako vyděšená malá holka, která se bojí vlastního stínu. Rychle jsem si utřela oči, skočila do postele, přehodila přes sebe přikrývky a přitáhla si je k obličeji. Poté jsem poslouchala a čekala, až se průzor otevře.

    Ozvěna kroků na prkenné podlaze se blížila. Rychle mi došlo, že kroky nejsou těžké. Nemohl to být Jenken. Zastavily se přímo před dveřmi a já se v nastalém tichu dlouze, ostře nadech­ la a zatajila dech. Připadalo mi, že ticho trvá celou věčnost. Když se průzor konečně otevřel, roztřeseně jsem vydechla a schoulila se hlouběji do polštářů. Hubená, nepřikrášlená tvář, která se objevila, jakoby zarámovaná průzorem, patřila mojí tchyni Mariah. Potvrdilo se tak mé tušení.

    „Vidím, že jsi vzhůru,“ řekla a její hlas zněl na ženu nezvykle chraplavě, což jsem připisovala tomu, že strávila příliš mnoho ze svých dlouhých let štěkáním rozkazů na ostatní.

    Neodpověděla jsem jí, avšak postupně, jak jsem si zvykala na její známý obličej v průzoru, jsem pustila přikrývky a znovu se posadila. Na vině byla asi moje představivost, ovlivněná situací, ve které jsem se nečekaně ocitla, ale připadalo mi, že ostré rysy Mariah vypadají strašidelně. Ocelově šedé vlasy měla sčesané z obličeje dozadu, takže pod plátěným čepcem skoro nebyly vidět. Pevně utažený drdol jí zvedl úzké obočí výš a svýma tmavě hnědýma očima zírala do místnosti a prohlížela si mě jako jestřáb, který se vznáší nad kořistí. Krk jí zdobil bílý krajkový límec stočený vysoko pod bradou, která jí tak trčela autoritativně vpřed. Našpulila rty, což jí rázem dodalo záštiplný výraz.

    „Podívej se na svoje vlasy,“ řekla, zatímco si mě dál prohlížela. „Vypadá to, že ti budu muset přinést hřeben, nečekej ale, že ti je vykartáčuji.“

    Dotkla jsem se pramene vlasů. Byly špinavé a zacuchané, což mě vzhledem k okolnostem nepřekvapilo – vlasy tak dlouhé jako ty mé se snadno zašmodrchaly. Možná to ode mě v tak strašlivý okamžik života bylo domýšlivé, nedokázala jsem ale snést, že vypadají tak neupraveně. Moje komorná Charlotte mi je obvykle každé ráno a každý večer před spaním česala, někdy i celou hodinu, pokud jsem se byla předtím projet na koni. Kartáčovala je a kartáčovala, až byly hladké a lesklé jako kuchařčiny měděné pánve. V tento okamžik však už nic nebylo jako obyčejně.

    „Máš hlad?“ zeptala se Mariah úsečně. „Žízeň?“

    Předtím jsem o tom nepřemýšlela, ale měla jsem. Polkla jsem a cítila, jak mám vyprahlé hrdlo. Kývla jsem.

    „Přišla jsi o řeč, co?“

    Po chvíli jsem zvedla hlavu, sebrala tu trochu síly, kterou jsem v sobě dokázala najít, a pobouřeně jsem odpověděla: „Ne, nepřišla.“ Její úsečný tón jsem jí oplatila svým vlastním.

    „Škoda!“ vyštěkla Mariah. „Ušetřilo by mi to práci s hledáním způsobu, jak tě udržet zticha. Jestli tě ještě jednou uslyším křičet, týden nedostaneš najíst!“

    Nezajímalo mě to. Chtěla jsem hlavně odpovědi. „Proč to děláte?“ zeptala jsem se a očima naléhala, ať mi to vysvětlí.

    Mariah napřed neodpověděla. Pak se pro sebe zasmála. „Proč to dělám?“ zopakovala. „Má drahá, kdyby bylo po mém, byla bys už mrtvá. Myslíš si, že mě bude bavit dnem i nocí tě hlídat, nosit ti jídlo a vodu a vynášet tvůj špinavý, smradlavý nočník?“

    „Mrtvá?“ řekla jsem. Ve své nevíře jsem se právě k tomu slovu upnula. „Ale proč?“ zeptala jsem se. „Nepovíte mi to?“

    „Brzy se to dozvíš,“ odvětila Mariah. „Mezitím by ses možná měla ptát sama sebe, proč jsi nebyla mému synovi lepší manželkou.“

    Její poznámka mě jak překvapila, tak zmátla. „Posledních sedm let jsem byla Richardovi tou nejlepší ženou.“

    Mariah ohrnula nenávistně horní ret. „Nikdy jsi pro mého syna nebyla dost dobrá.“