Hlubokou nocí se rozezněl zvuk motoru. Žádná světla, jen motor a skřípání pneumatik na štěrkové cestě.
Pak auto několikrát škytlo a ztichlo. Klapnutí dveří.
Kroky ve tmě.
Záblesk zapalovače, dvě světýlka cigaret.
Dva mužské hlasy, kroky na cestě.
„Brána je zavřená.“
„Samozřejmě. Přece jsi nečekal, že na noc zůstane odemčená.“
„No jo, já vím, ale co s tím…“
„Mám klíč.“
„Kde jsi ho sebral?“
„Kde asi? Na Národním výboru. Jen ho musím do rána vrátit, než si toho všimnou.“
„A nepřijdou na to?“
„Jestli na to přijdou, v průseru jsem já, ne ty. Tak nemel a začni makat.“
„Vážně to tu nikdo nehlídá?“
„Všichni jsou v Křemži v kulturáku. Brigádníci to dostali befelem.“
„Akce B?“
„Přesně tak. Chtěl jsem to taky vidět, tak snad příště. A kurva pohni, nebo to neuvidíme ani jeden už nikdy!“
„Dobře, dobře, dobře. Kam ho dáme?“
„U východní zdi je výkop. Včera ho začali zahazovat, tak jim trochu pomůžeme. Nikdo si toho nevšimne. A ještě se pochlubíme tím, jak dokážeme plány nejenom splnit, ale i překonat.“
Klapnutí kufru. Funění.
Kroky.
Tma. Ticho.
Asi hodinu nato automobil odjel zpět k vesnici, opět s vypnutými světly. Na zemi zůstaly jen vajgly laciných cigaret.
* * *
Podzimní plískanice a jemný, avšak vytrvalý déšť, utvořily z cesty bažinu. Koně zapadali po spěnky do bahna a jen těžko se probíjeli jednou z mnoha stezek ve zdejším divokém kraji. Příkré svahy podél stezky se nořily do mlžného oparu.
Pak se z dálky ozval dusot kopyt a zanedlouho se z mlhy vynořil jezdec. Jeden ze zbrojnošů na unaveném plavákovi, plášť s erbem pětilisté růže zacákaný bahnem. Před nějakou dobou jej poslali napřed, aby na hradě rozžali ohně v krbu.
„Můj pane, cesta dál je nesjízdná,“ halekal. „Voda podmáčela stromy a během vichřice, co řádila minulý týden, nejspíš popadaly přes stezku. Musíme to vzít oklikou, jinak neprojedou vozy.“
Oldřich z Rožmberka se ještě víc schoulil v sedle. Ani kožešinový plášť ho neochránil od chladu, který mu pronikal až do morku kostí. Vlněný kabátec měl nasáklý a ztěžklý deštěm. V takovém počasí nepomohlo ani veškeré stříbro, kterým jeho rod vládl, aby se cítil lépe.
„Je tu nějaká hospoda nebo dům, kde se můžeme schovat, než se to přežene?“
„Asi míli tímhle směrem, můj pane. Zájezdní hostinec starého Švestky. Ale jeho kuchyně není moc vyhlášená, smím-li to tak říct. Spíš bych doporučil…“
„Pojedeme tam, jestli je to blízko,“ Oldřich jen mávl rukou. „Veď mě.“
Odkašlal si. Těch pár slovo ho unavilo. Cítil se starý. Pakostnice, která ho trápila během vlhkých dnů, se stávala nesnesitelnou. Klidně ať ten starý Švestka vaří pomeje, hlavně když bude uvnitř sucho a teplo.
Byl starý, unavený a poražený.
I proto odjížděl do vyhnanství.
Povětšinou si to odmítal připustit, ale v okamžicích, kdy se rozhodl být sám k sobě upřímný, jinou odpověď nenacházel.
Jeho čas skončil. Téhle nové době přestával rozumět.
Posledních několik set kroků měl pocit, že se ocitl v očistci. Když po nekonečně dlouhé době ucítil ve vzduchu kouř, značící, že konečně dojeli k lidským obydlím a nejspíš i hostinci, ulehčeně si oddechl. Nechtěl, aby jeho lidé viděli, jak je na tom zle, ale o mnoho déle by se přetvařovat nedovedl.
Krčma se nacházela přímo u křižovatky. Nevelký dvorec, obklopený z jedné strany hostinským domem a z druhých dvou stodolami a chlívky. Stálo tu několik kupeckých vozů, jejichž plachty byly zmáčené deštěm.
Ze stájí zněl opilecký zpěv podomků a sluhů a mnohem větší řev z hlavního sálu.
Zatímco Oldřich sesedal a tiše u toho sípal, protože se k jeho dně přidaly i žaludeční vředy, zbrojnoši vtrhli dovnitř, aby pro pána udělali místo.
„Pomohu ti, pane,“ přiskočil k němu mladý Petr z Vikáně, věrný panoš.
„Dobře, chlapče. Nezastírám, že se mi tvoje pomoc bude hodit,“ přikývl Rožmberk. „Nemoc sžírá moje tělo zevnitř. Platím za svoje hříchy.“ A musel si přiznat, že jich neměl málo.
„Jenom za sebou máme dlouhou cestu, pane. V tomhle počasí je div, že jsme dojeli tak daleko. I koně už padají.“
„Jsi na mě jenom moc hodný, Petře,“ zamručel Oldřich, zklamaný tím, jak slabou má výdrž. Dřív to bývávalo lepší. Dokázal při válečných taženích proti kališníkům strávit v sedle celé léto.
A teď ho skoro položí cesta z Třeboně na Dívčí kámen …
Petr z Vikáně byl chvílemi jako syn, kterého chtěl mít. A přitom jeho vlastní Jan, jeho nejmladší, jeho nástupce, se veřejně postavil proti otcově vůli.
Oldřich co nejrychleji vyšel tři schody a vstoupil do hlavního sálu. Tam už panovalo ticho a všichni se mu hluboce poklonili, jak náleželo vladaři Rožmberského domu, svrchovanému pánovi zdejšího kraje.
„Vítej, urozený pane,“ třískal čelem o podlahu krčmář. „Dovol, abych tě odvedl do zadního salonku, kde budeš mít klid a soukromí. Už jsme pořádně roztopili v krbu.“
Děvečky kvapně sklízely ze stolu zbytky jídla, které nestihli dojíst předchozí hosté, a přes špinavou dubovou desku přehodily bílé ubrusy. Oldřich se usadil co nejblíž k ohni, tiše vydechl a zavřel oči. Z pláště stoupala pára.
Všechno zařizování nechal na Petrovi z Vikáně, však on už bude vědět, čeho si starý pán žádá. Nesloužil mu první rok, znal tedy pánovy chutě i potřeby.
A pán se zatím cítil strašlivě unavený.
Ještě den cesty a bude doma. Na Dívčím kameni, na který měl tolik příjemných vzpomínek. A hlavně dost daleko od všeho ruchu a všech proher, kterých se v posledních letech dočkal.
Doma. V klidu a míru.
Jenže milosrdný Bůh s ním měl úplně jiné plány.
* * *
Hleděl jsem do prázdného očního důlku a přemýšlel, co mám dělat.
Jasně, nebyla to první lebka, kterou jsem viděl. Dotýkal jsem se jich v kostnicích, v depozitářích muzeí, a dokonce jsem držel v ruce i lebku knížete Bořivoje. Než přišli na to, že to není hlava jeho, ale nějaké ženské.
Sice to bylo v předchozím životě, ale právě tahle vzpomínka z něj mě dost vykolejila.
Věděl jsem i bez nápovědy, že z toho kouká průser. A ty jsem si nemohl dovolit.
Přemýšlel jsem, jestli kosti zahrabat a tvářit se, že jsem nic nenašel. Jenže to bych průšvih jen oddálil, brzy by tu do toho kopnul někdo další. A navíc by to nebylo správné.
Někdy mě to moje „správňáctví“ dost štvalo, ale pomoc jsem si nedokázal.
Stáhl jsem si promočené pracovní rukavice, hodil je na nejbližší hromadu dřeva a promnul si oči. Vaťák nacucaný vodou nepříjemně ztěžknul, a i když pořád hřál, už jsem se těšil do sucha. Do tepla.
A ke skleničce něčeho dobrého. Vlastně bych vzal zavděk klidně i lahví bez sklenice.
„Nečum a makej,“ křikl na mě Laco s křivým úsměvem plným křivých zubů. V ruce měl krumpáč a zarputile bušil do mokré země.
Kámen na rozpadlých hradních věžích se mokře leskl. Unavená tráva se skrývala pod nánosy podzimního listí. Občasný poryv větru zakvílel ve zdech a přinesl závan nadcházející zimy. K dokonalé atmosféře chyběl už jenom hradní duch.
Znovu jsem pohlédl na kus lebky, která se skrývala mezi kameny na svahu zarostlém přestárlými kopřivami.
Ne, duch tady rozhodně nechyběl.
Kost byla na první pohled dost křehká. A stará, odhadoval jsem. Hodně stará. Nejsem na kosti odborník, ale tipoval jsem to na pár staletí. Člověk tuhle starobu od zříceniny tak nějak čekal.
„Slyšíš, Profesore?“ křičel na mě Laco a myslel si, kdoví jak je vtipnej. „Proč nemakáš? To za tebe mají dělat všechno cigoši?“
„Něco jsem našel.“
„Poklad, vole?“
Kéž by.
„Tak co tam máš, Profesore?“
„Mrtvolu.“
„Si pyčo děláš prdel?“
To už se ke mně začali sbíhat i ostatní chlapi. Stál jsem tam a toužil být kdekoliv jinde. Nebylo by to poprvé – a ani tentokrát jsem osudu nemohl poručit a zmizet. Zbývalo jen nést následky.
Hlavou mi běžely myšlenky týkající se rituálního zazdívání lidí do základů staveb. Je to i případ téhle lebky? Je to votivní oběť, nebo obyčejná nehoda? Nebo snad něco horšího? Vondruška by o tom napsal další ze svých strašlivých detektivek, u kterých se mi otvírala kudla v kapse. Jako nám všem, kteří jsme za sebou měli studium historie, královny všech věd.
Potřebuju se napít, pomyslel jsem si a nahlas řekl: „Musím k telefonu. Tohle musí někdo prošetřit.“
„Jako fízlové?“
„Jo. A pak nejspíš archeologové.“
Nikdo nic nenamítal.
Půlka z nich možná ani nevěděla, co to archeologie je. To jenom já jsem byl Profesor a hledal jsem otázky tam, kde všichni měli své jednoduché odpovědi. Zvyk z dob, kdy jsem měl kancelář plnou starých tisků a s výhledem na Pražský hrad, kde v té době seděl prezident starý a vetchý možná jako ty moje středověké dokumenty. Tehdy tvořilo pokládání správných otázek náplň mé práce.
Jenže stačilo pár průserů a já skončil tady. Hezky v ústraní a ve stínu. To až ta zatracená lebka musela tenhle klid zkazit.
Sešel jsem po kamenité cestě z prvního nádvoří až dolů, k pokladně. Stará Šindelářka tam měla nejenom telefon, ale i ledničku a v ní pár vychlazených plechovek piva.
Jedno jsem si objednal a mezitím jí řekl, co se stalo. Zavolala policajty, a než domluvila, zmačkal jsem plechovku a hodil ji do koše. Hned jsem si objednal ještě jedno. Práce stejně dneska skončila a pivo mi pomáhalo najít ztracený klid.
Nebyl jsem alkáč, rozhodně ne. Pil jsem pro chuť, zapíjel smutek a otupoval vztek. Stačilo mít hladinku – tři piva jako základ, aby můj mozek fungoval jakž takž normálně a nepřepaloval se. Ať už hnusnými vzpomínkami, nebo i něčím horším.
A na policajty jsem potřeboval být v klidu. Takže mě čekalo ještě jedno.
„Profesore, mám jich tu jenom pět, tímhle tempem je vypijete dřív, než čerti přijedou.“
„Nebojte, paní Šindelářová, nejsem takový opilec. Budou mi stačit jenom tři.“
Lhal jsem, jako když tiskne. Než přijeli, stihl jsem vypít čtyři.
