Smrtí to nekončí

Kostel svatého Mikuláše v Uphillu stál na kopci a nabízel tak skupince nepřekonatelný výhled na celé městečko Weston-super-Mare a blízké pobřeží. V dálce byl vidět výběžek Brean Down a o něco blíž silueta uphillského kostela a ústí řeky Axe. Pod příkrým ostrým útesem se nacházelo přístavní centrum, nebo, jak tomu přezdívali někteří místní, dvorek s mrtvými čluny.

Amy Carlisleová si těsněji přitáhla tenký kabát. Denní teplo se už v poslední hodině rozplynulo a malý ohýnek, který si rozdělali, ji nijak zvlášť nezahřál. Zprávu obdržela o půlnoci, poté co několik nocí probděla a čekala, až se jí Jay ozve.

Ze svého místa na uschlé hřbitovní trávě Amy hleděla na Jaye a snažila se působit nenápadně. Byl starší než všichni ostatní ze skupinky a rozhodně uvolněnější. Byl vysoký a působil nenuceně, s náznakem elegance tanečníka. Seděl na druhé straně ohně a objímal Claire. Což by samo o sobě neznamenalo, že bude dnes v noci vybrána právě ona, ale soudě podle náznaků v posledním měsíci se k tomu schylovalo. Ta myšlenka v ní vyvolala směsici žárlivosti a úlevy. Amyin čas nadejde, ovšem jak tu tak seděla s výhledem na městečko plné třpytících se světýlek a na moře vracející se s přílivem k pobřeží, začala o sobě pochybovat. Váhala však jen pár vteřin. Stačilo jenom představit si svoji garsonku – vždycky chladnou navzdory intenzivnímu žáru posledních několika dní – a důvody, proč tu byla, a její odhodlání se okamžitě vrátilo.

Amy dál hleděla na Jaye a přitom zachytila Meganin pohled. Megan se k jejich skupince připojila jako poslední a v záři ohně působila neuvěřitelně mladě. Amy se na ni usmála a Megan se přesunula vedle ní. „Jsem ráda, že tu jsi,“ špitla Megan.

Jay ji přivedl před šesti týdny. Na posledním setkání požádal Amy, aby si ji vzala pod křídla – tak jako v případě všech nových žen – a od té doby si spolu v soukromé online skupině pravidelně psaly. Megan bylo necelých třicet let a dřív žila v Bristolu na ulici. Prozradila Amy, že jí Jay našel střechu nad hlavou, jelikož se však nesměly vídat mimo skupinová shromáždění, neprozradila jí kde.

„Taky jsem ráda, že jsi přišla,“ přikývla Amy. Jakmile se k ní Megan přiblížila, ucítila závan potu a deodorantu.

„Doufám, že si vybere mě,“ přiznala Megan.

„Musíš být trpělivá.“

Megan si položila hlavu na Amyino rameno. Ve svém minulém životě by se Amy ten osobní kontakt nezamlouval, ovšem nyní ho vítala. Líbil se jí dotek Meganina těla, lehký jako vánek, když Jay vstal a začal členům skupinky rozdávat šálky s čajem, který uvařil nad ohněm.

Čaj se nazýval ayahuasca. Jay jí ho poprvé podal tu noc v Kewstoku, kdy spala na pláži. Tehdy si připadala bezstarostná, měla dojem, že nemá co ztratit. Dávka byla malá, ale pod Jayovým vedením zažila něco, co do té doby považovala za nemožné. Když přišla k sobě, domnívala se, že uběhly celé hodiny, ale ve skutečnosti uplynuly pouhé minuty.

„Vidíš?“ prohlásil tehdy Jay a v tu chvíli jí všechno připadalo o něco jasnější.

Jay si dřepl mezi Amy a Megan. „Rád vidím, že se vám oběma daří tak dobře,“ pronesl s úsměvem a podal jim čaj.

Amy mu toho chtěla tolik říct, ale mlčela a usrkávala teplou tekutinu. Na jeho slova zareagovala jen rozpačitým pousmáním.

Všichni upíjeli chladnoucí čaj podle Jayových instrukcí. Ayahuasca obsahovala halucinogen DMT, a přestože jim Jay podal jen malou dávku, Amy brzy ucítila účinky. Zaplavilo ji teplo a celé tělo jako by se jí rozvibrovalo. Zavřela oči, přítomná, avšak vzdálená, a před očima jí vířily různé tvary a obrazce. Plná dávka DMT by na ni zapůsobila jinak. Tohle bylo jen takové nakouknutí, a když se o pár minut později probrala, toužila ten zážitek prodloužit. Stejné touhy si všimla i u ostatních členů skupiny, Megan k ní vzhlížela, oříškově hnědé oči třeštila údivem.

Jay se narovnal a všichni ztichli. Amy tyhle chvíle milovala a nesnášela zároveň. Členové teď jeden po druhém museli vysvětlit důvody své přítomnosti. Svíralo se jí srdce, když poslouchala vyprávění ostatních, ale díky čaji jí to připadalo snesitelnější. Když přišla řada na ni, mluvila bez rozpaků, vděčná za to, že Megan sedí vedle ní.

„Aiden byl překrásné miminko. Někdy bývají ošklivá, víte? To zní nejspíš hrozně,“ zabručela Amy, když se skupinou nesl smích. „Ale je to pravda. Některá miminka prostě nevypadají moc hezky. Jsou celá pomačkaná a scvrklá, jako by se správně nevyvinula. Aiden ale takový nebyl. Od chvíle, co jsem ho poprvé sevřela v náruči, vypadal dokonale. Na hlavičce měl chomáč nádherných zrzavých vlásků, a když jsem ho k sobě přivinula, podíval se přímo na mě a já poznala, že ví, kdo jsem. Nedokážu to tak úplně vysvětlit, ačkoliv díky Jayovi už o tom mám lepší představu, ale v tu chvíli mi připadalo, jako by mě viděl úplně celou. Dává to smysl?“

Všichni povzbudivě pokyvovali hlavami a Megan k ní natáhla ruku.

„No, tak mi to aspoň připadalo. Viděl mě úplně celou a mně se to moc líbilo. Spojilo nás to poutem, které mi nikdo nemůže vzít. A přestože jsem věděla, že si na tu chvíli nebude pamatovat, měla být už navždycky jeho součástí. Trošku mě to tehdy uklidnilo. Později toho dne ho odnesli, na tom jsme byli dohodnutí. Byla jsem příliš mladá. Neměla jsem žádné peníze, rodinu ani domov, který bych mu nabídla. Byl to nádherný pár a já je neviním z toho, co se stalo. Nemohli mít vlastní děti a jejich srdce překypovala láskou. Neprozradila jsem jim, že jsem ho pojmenovala Aiden, a oni se neptali.

Plakala jsem, když mi ho vzali? Samozřejmě že ano. Věděla jsem ovšem, že jsme propojení. Viděl mě a já viděla jeho. Byla jsem jeho součástí, a to mi nikdo nemohl vzít.“

Jay ji objal a ona se o něho opřela. Věděl, co přijde, a Amy byla vděčná za útěchu. Když mluvila před skupinkou poprvé, pověděl jí, že nemusí pokračovat, ale zvládla to a teď to taky dokáže.

„Pak už jsem ho nikdy neviděla. Věděla jsem, kde žije, ale zničilo by mě, kdybych se s ním setkala. A nebylo by to fér vůči němu ani jeho novým rodičům.“ Amy se odmlčela, v ústech jí vyprahlo. Zhluboka se nadechla a pokračovala.

„Dozvěděla jsem se o tom jenom čirou náhodou. Věřili byste tomu?“ špitla. Na studených tvářích ucítila slzy. „Dočetla jsem se o tom v Mercury, v pamětní sekci. Kdybych se ten den nerozhodla zajít do knihovny, nejspíš bych to nikdy nezjistila. Myslela bych si, že stále žije.“

Megan se vedle ní zachvěla. „To je v pořádku, Megan,“ ujistila ji Amy. „Malý Aiden zemřel chvilku před svými čtvrtými narozeninami. Měl srdeční vadu, o které jsem nevěděla. Jeho rodiče pro něho udělali všechno, co šlo. Vím to.“

Amy ji vzala za ruku a Jay ji pevně stiskl. „Samozřejmě jsem z toho byla zničená. Nezáleželo na tom, že jsem ho od jeho narození neviděla. Byl to můj malý chlapeček a vždycky bude.

Jenže pak jsem udělala chybu, když jsem se pokusila promluvit s jeho rodiči. Obzvlášť matka to nechápala. Stravoval ji žal a já tomu teď rozumím, ale když mi řekla, že Finley – tak pojmenovali malého Aidena – nebyl můj syn, měla jsem pocit, jako by mě bodla do srdce.

Když jsem to zjistila, nebyla jsem na tom moc dobře. Už jsem pila a brala drogy. Vězela jsem po krk ve sračkách a zůstala v nich až do doby, než jsem potkala Jaye.“

Skupinkou se neslo další souhlasné mumlání a Jay ji sevřel ještě pevněji. „Předtím jsem uvažovala o sebevraždě, ale chyběla mi odvaha. Jedna moje část se domnívala, že bych tím zradila Aidena, ale to ze mě mluvila zbabělost.“

Amy se znovu odmlčela a pohlédla na Megan, které stékaly po tvářích slzy, přestože už ten příběh slyšela. „Taky musím přiznat, že jsem měla velké pochybnosti, když mi Jay nabídl DMT. V té době už jsem zkusila prakticky všechno a jeho tvrzením jsem nevěřila. Jak jen jsem se mýlila,“ prohlásila. Všichni se tomu zasmáli.

„Ráda bych Jayovi poděkovala za to, že mi ukázal, co na nás čeká, a že Aiden není ztracený. Na svých cestách tam jsem se s ním setkala a nemůžu se dočkat, až se zase shledáme. Víte, označkoval si moji duši v jediné vteřině, kdy na mě pohlédl, a já vím, prostě vím, že tam na mě čeká.“

Jay ji držel ještě pár vteřin, zatímco skupinka zpracovávala její slova. Potom se přesunul ke Claire.

Claire se usmála. „Jsem připravená,“ prohlásila a Jay ji objal.

Amy si s ní mnohokrát povídala. Bylo jí přes třicet a posledních deset let střídala různé hostely. Zplihlé černé vlasy jí spadaly přes ramena, a když se na Jaye usmála, bylo vidět, že jí chybí několik zubů.

„Rozhodnutí je na tobě,“ prohlásil Jay uklidňujícím hlasem. Ten zvuk se nesl i přes vzdálené dunění moře.

„Jsem připravená,“ potvrdila Claire. Amy v jejích očích a bezzubém úsměvu viděla, že říká pravdu.

 

* * *

 

Detektiv inspektorka Louise Blackwellová zaparkovala a rozběhla se do školy. Cestu jí na okamžik zablokovala pevná kovová brána. Emily na ni čekala v kanceláři, její tvářička vykukovala z okna jako z vězení. Učitelka se mračila, když Louisu přes bzučák pouštěla do budovy.

„Louise Blackwellová, Emilyina teta. Omlouvám se, že mi trvalo tak dlouho se sem dostat, jela jsem až z Westonu.“ Louise se zadívala na Emily, která seděla na židli v tureckém sedu se založenými pažemi. Neteř jí úsměv neoplatila. Tvářila se smutně a mrzutě a zdálo se, že nemá daleko k slzám.

„Zítra se vám určitě ozveme s dalšími informacemi,“ oznámila učitelka a podržela jí dveře. „Na shledanou, Emily, uvidíme se zítra,“ dodala, když se dívka šouravě vydala ven.

„Ahoj, zlatíčko,“ vydechla Louise. „Promiň, že jdu tak pozdě. Půjdeme se někam najíst?“

Emily zabodla pohled do svých botou a zhoupla se na místě. „Kde je táta?“

Louise si dřepla, aby si viděly do očí. Telefonát přijala na stanici. Před čtyřiceti minutami nevyzvedl Paul, její bratr, svou dceru ze školy. Zavolala rodičům, kteří žili nedaleko, ale ozval se záznamník, takže musela vyrazit po M5 z Westonu. Emily nebyla žádná citlivka, ale oči měla zarudlé a po levé tvářičce jí sklouzla jediná slza. Louise uvažovala, že by jí zalhala, ale dívka si zasloužila lepší jednání. „Určitě je v pořádku, jen to prostě nestihl.“

„Zase se opil?“

Louise si děvčátko pevně přivinula k sobě. Ta otázka ji zabolela, neteř v té chvíli působila na víc než svých pět let. „Určitě je v pohodě, zlatíčko.“ Dívka se jí chvěla v náruči a Louise si tak jako už častokrát přála, aby ji dokázala lépe ochránit před vším, co se jí stalo během jejího krátkého života.

Nebylo to poprvé, co se Paul takhle zachoval. Emilyina matka Dianne zemřela před třemi lety po krátkém boji s rakovinou. Rychlost nemoci každého zaskočila a Paula přirozeně zasáhla nejvíc. Loni se mu pití začalo vymykat z rukou, ale Louise měla dojem, že se v posledních šesti měsících zlepšil. Jenže před třemi týdny do toho sklouzl nanovo, na výročí Dianniny smrti.

Louise se obviňovala z toho, že to nechala zajít tak daleko, nicméně jejího bratra to zodpovědnosti nezbavovalo. Chtěla ho najít a pěkně od plic mu říct, co si o jeho chování myslí, ovšem s Emily v závěsu to udělat nemohla.

V autě znovu zavolala rodičům.

„Ahoj, Lou,“ pozdravila ji matka. „Promiň, s tátou jsme byli pryč a tvoji zprávu jsme si přečetli teprve před chvilkou.“

Louise se kousla do jazyka, chtěla se zeptat, proč si nezapnuli mobily. „Vyzvedla jsem Emily,“ oznámila. „Jdeme se najíst.“

„Ahoj, Emily.“

„Ahoj, babi.“

Louise zastavila u krajnice, aby mohla vzít telefon do ruky a vypnout reproduktor. Vystoupila z vozu a jemně zabouchla dveře. „Musíte zajít za Paulem.“

„Táta už je na cestě.“

„Takhle to nemůže jít dál, mami,“ pronesla Louise potichu a snažila se zahnat vlastní slzy.

„Já vím, drahoušku, já vím. Až se najíte, přivez Emily k nám. Mám tu nějaké její oblečení do školy, takže u nás může prozatím zůstat.“

Neustále se snažili najít nějaké dočasné řešení Paulových problémů. Odmítal veškeré nabídky pomoci a nechtěl si připustit, v jaké situaci se ocitl. S Dianne byl šťastný tak, jak ho Louise nikdy neviděla. Emily zbožňoval už od narození, a přestože se na jeho lásce k ní po manželčině smrti nic nezměnilo, jako by mu dceřina přítomnost neustále připomínala ženu, o niž přišel. Louise byla přesvědčená, že by Emily nikdy záměrně neublížil, jenže nechápal, jaké škody svým jednáním páchá.

Louise vzala neteř na pizzu. Nijak na ni netlačila a mlčky seděla, aby jí poskytla prostor. Otec jí poslal textovku, že Paula našel v jeho bytě. Byl mimo, ale už začínal reagovat a Louise ujistila Emily, že je její táta v pořádku. Detaily si ovšem nechala pro sebe. Dívenka se krátce usmála a z úst jí visely vlákna rozpuštěného sýru. Co jí mohla Louise říct? Navzdory její otázce, zda je Paul opilý, byla na upřímnou odpověď příliš malá. Nemohla jí vykládat, že její otec potřebuje pomoc, že se takhle chová jen kvůli tomu, co se stalo s její matkou. Už tak si vytrpěla dost. Louisu znovu přemohla touha přitisknout si děvčátko k sobě a odvést ji od toho všeho pryč.

Louise si dezert nedala a Emily se pustila do zmrzlinového poháru. „Dneska zůstaneš přes noc u babičky. Je to v pohodě?“

Emily přikývla. „Tátovi není dobře, viď?“ špitla.

Louise netušila, jestli dívka naráží na otcovu kocovinu, nebo jeho celkový psychický stav, nehodlala se v tom však rýpat. „Bude v pořádku, ale prozatím ti bude lépe u prarodičů. Je s nimi legrace, ne?“

„Zůstaneš se mnou?“ zeptala se Emily s pohledem plným naděje. Od chvíle, co ji Louise vyzvedla ze školy, vypadala poprvé opravdu šťastně.

 

* * *

 

Cestou do Westonu Louise myslela jen na Paula a Emily. Vzpomněla si na den, kdy jí bratr s manželkou oznámili, že má Dianne rakovinu. Okamžitě si všimla změny v postoji své švagrové i toho, jak se ztěžka pohybovala. Přesto Diannin rychle se zhoršující stav během následujících týdnů všechny šokoval. Když ji pak Louise viděla znovu, ležela v nemocniční posteli a ztrácela se jí před očima. Mluvily spolu o Emily, Dianne jí děkovala, že její dceři pomáhá. Louise jí slíbila, že se o ni postará. To bylo v den, kdy si Louise poprvé všimla té změny v Paulovi – tvrdosti v jeho očích, vzdoru a zoufalství, z nichž se už nikdy nevzpamatoval.

Ačkoliv to byla nepříjemná změna, nijak ji nepřekvapila. Louise už něco podobného zažila. Jako malý kluk byl Paul laskavý a starostlivý starší brácha a navzdory obvyklým sourozeneckým hádkám spolu vždycky dobře vycházeli. Nerada to přiznávala, ale Paul dokonce býval její nejlepší přítel. Vždycky posmutněla, když si vybavila, jak to přátelství mezi nimi postupně chřadlo. Jednalo se o přirozenou součást dospívání, přesto ji stále bolelo, jak se na ni Paul v pubertě vykašlal.

Když se ohlédla zpět, celé to začalo právě tehdy. Muselo mu být tak patnáct nebo šestnáct, když začal pít. Rodiče se zpočátku nijak zvlášť nestrachovali – nebyl jediný teenager popíjející v místním parku laciný cider –, ale Louise tu změnu v něm nesnášela. Působil mrzutě a odtažitě a potloukal se se spolužáky, kteří byli ve škole noví. Když už s ní promluvil, vypadal naštvaně a netrpělivě a malá Louise měla pocit, že za to může ona, jako by tu změnu v něm způsobila sama.

Teprve když to s Paulem začalo jít čím dál víc z kopce, začali rodiče sdílet její obavy. O jedněch neblaze proslulých prázdninách – posledních, které Paul strávil s nimi – se v rodině už nikdy nemluvilo. Odjeli tehdy do Cornwallu a Louisin otec našel v Paulových kapsách pervitin. Nikdy neviděla, že by otec tak vybuchl. Paul právě obdržel výsledky z maturitních testů, které nedopadly nejlépe, a všichni z toho pak byli tak špatní, že raději hned odjeli domů.

Za pár týdnů Paul odešel na univerzitu. Před odchodem objal Louisu na rozloučenou, ale jejich vztah už se nevyhnutelně změnil. Tři roky na vysoké škole pak v podstatě jen propařil, v čemž pokračoval i po ukončení studia, když si našel práci jako prodejce po telefonu.

Nebýt Dianne, nejspíš by tak žil dál. Po jejich seznámení se okamžitě změnil, pil méně a s drogami přestal úplně. Louise v něm zase viděla toho laskavého a starostlivého chlapce, jímž kdysi býval. Měla z bratra radost, a než se narodila Emily, už se o něho dávno přestala strachovat.

Louise doufala, že po Diannině smrti se bude Paul hlídat kvůli Emily, jenže možná podcenili vliv, který na něho Dianne měla. Věděla, že se snaží, ovšem bez Dianne neexistovalo nic, co by ho mohlo zastavit, aby se nevrátil ke starým zvykům.

Louise sjela z dálnice a projela kolem proudu aut mířících pryč z přímořského městečka. Turisté a výletníci si projednou užili slunečný den. Hovor ze školy přijala Simone, vedoucí kanceláře na policejní stanici, a bezpochyby teď rozebírala, proč musela Louise tak rychle odjet. Louise teď neměla chuť čelit tázavým pohledům a uštěpačným komentářům.

Přestože už ve Westonu žila dva roky, podařilo se jí udržet svůj soukromý život – tedy to málo, co z něj zbylo – před kolegy v tajnosti. Nebylo žádným tajemstvím, proč se do přímořského městečka přestěhovala. Předtím pracovala v týmu na oddělení vražd sídlícím v Portisheadu. Po vyšetřování incidentu, kdy zastřelila neozbrojeného muže – ačkoliv se jednalo o sériového vraha jménem Max Walton – dostala nabídku „ber, nebo zmiz“. Kvůli tomu, co se jí stalo, byla příšerně naštvaná, takže začlenění do kolektivu neproběhlo úplně nejlépe. V posledních sedmi měsících se sice po úspěšném vyšetřování vraždy situace zlepšila, ale Louise si v malé skupince westonských policistů stále připadala jako outsider.

Vrátila se do svého malého bungalovu ve Worlu na předměstí Westonu a navečeřela se u televize. Jak tak žvýkala maso neurčité chuti, pohlédla na stín zahalující polovinu její zdi v obýváku. Před osmi měsíci pokrývaly každý centimetr té krémové stěny fotografie. Přestože na ně nebyl moc hezký pohled – jednalo se především o snímky obětí brutálního zabijáka, jemuž reportéři přezdívali vrah důchodců –, Louise měla aspoň na co se soustředit. Od té doby byl na oddělení kriminální policie klid, stejně jako v celém městečku. Její nejnovější úspěch představovalo zatčení malé skupinky dealerů marihuany operující v oblasti Bournvillu, což byl případ, nad kterým by v mordpartě kdysi ohrnula nos.

Vložila talíř do myčky, kterou pouštěla nanejvýš jednou týdně, a vydala se do postele. Před spaním čistě ze zvyku zkontrolovala telefon, částečně očekávala nepříjemnou textovku od svého bývalého kolegy v Bristolu. Zkusila usnout, ale v myšlenkách se stále znovu a znovu vracela k bratrovi a neteři.

Paul se k pití nevrátil hned po Diannině smrti. Nějakou dobu fungoval normálně. Louise ho tehdy obdivovala, to, jak podporoval Emily, která jen napůl chápala, co se děje. Pak však jednou v neděli nedorazil na rodinný oběd. Louise zajela k němu domů a našla ho spát na pohovce, s prázdnou lahví vodky vedle sebe, zatímco Emily seděla v křesle a dívala se na televizi. Už tehdy s tím měli něco udělat, okamžitě mu sehnat pomoc, jenže ten problém nechali nabobtnat. Teď se Louise obávala, že už mu nedokážou pomoct.

V půl šesté ráno se s trhnutím probudila. Nemělo smysl pokoušet se znovu usnout. Než se osprchovala, postavila na kafe, a pak se jako v transu převlékla. Poté co se jí podařilo do sebe konečně dostat trochu kofeinu, cinknul jí mobil. „Dávej si pozor na to, co si přeješ,“ zamumlala, když si zprávu přečetla.