V hlubinách pod Národním parkem Yorkshire Dales se jeskyňáři prodírali temnými chodbami. Kromě strašidelné ozvěny jejich hlasů byla slyšet jen voda, která jim kapala na hlavu a zurčela v mělkých potůčcích. Z dálky se ozývalo hučení podzemní řeky. Tančící světýlka jejich čelovek ozařovala skalní stěny a vrhala do výšin obří stíny.
Procházeli tajuplným podzemním světem skal, bláta a slizu, kde po celý rok panoval stálý chlad a kde se složité systémy vzájemně propojených tunelů nořily desítky metrů pod zem. Tisícileté působení vody rozpouštějící vápenec vytvořilo útvary připomínající jeskynní umění nějaké zvláštní podzemní civilizace: ze stropů visely dlouhé prsty stalaktitů, proti nimž se ze země vzpínaly stalagmity.
Jeskyňáři byli stále teprve v polovině systému. Vstupovali do dlouhé a poměrně rovné chodby s hrubými stěnami o výšce asi šesti metrů a mělkým potůčkem na dně.
„Tady je lehčí úsek. Brzy si uděláme přestávku,“ zavolal za sebe vedoucí skupiny.
Zezadu k němu dolehla ozvěna odpovědí. Cachtal tunelem dál, a přitom počítal čas a vzdálenost. Dvě a půl hodiny sem, pak zastávka na jídlo a další dvě a půl hodiny cesty na konec systému. Vést nezkušenou skupinu turistů byla velká zodpovědnost. Mohla se stát spousta věcí. Lidé upadli, něco si zlomili a trvalo hodiny, než se k nim dostala speleologická záchranná služba. Lehkomyslní amatéři snadno zabloudili v labyrintu chodeb, v nichž pak mohli zemřít vyčerpáním a podchlazením.
Vtom o něco brnkl nohou a zakopl. V první chvíli se proklel za to, že se nechal tak hloupě rozptýlit a nedával pozor. To on si teď málem zlomil kotník a dostal ostatní do problémů. Ať už ovšem zavadil o cokoli, bylo to měkké a pohnulo se to. Shlédl k zemi, aby si na tu věc posvítil, a s úlekem zavrávoral. Jeho baterka ozářila lidskou hlavu. Napříč chodbou leželo mužské tělo. Zacuchané vlasy pokrývala krusta ztuhlé krve z rány, jež prorazila lebku. Jeskyňáře okamžitě napadly dvě věci.
Zaprvé: mrtvý na sobě neměl speleologickou výstroj.
Zadruhé: věděl, kdo to je.
* * *
Na svůj první den na policejním oddělení v Harrogate detektiv seržant Andrew Carter nikdy nezapomene. Po silných deštích konečně vysvitlo slunce a on dorazil na stanici časně ráno v elegantním italském obleku a v oblíbených polobotkách od Armaniho. Byl vysoký, měl pohlednou tvář, oslnivý úsměv, krátké blond vlasy a urostlou postavu s počínajícím sklonem k nadváze.
Před budovou Carter na chvíli zaváhal a narovnal si kravatu, než konečně vstoupil do dveří. Ve srovnání s ruchem na stanicích Metropolitní policie v Londýně tady panoval na první pohled klid. Přistoupil k recepci, kde ho s úsměvem přivítala policistka ve středních letech.
Když vyplňoval formulář pro vstupní průkaz, uslyšel, jak na něj někdo s ostrým severoanglickým přízvukem zavolal: „Á, ten mladej z velkoměsta!“
Carter se otočil a uviděl, že si to k němu chodbou rázuje jakýsi muž. Měl na sobě něco, co Carterovi připadalo jako stará otrhaná větrovka a pohorky. Zastavil se a sjel nováčka od hlavy k patě pohledem šedých očí, vřelým a pronikavým zároveň.
„Tak pojď, nemáme moc času, lejstra můžeš vyplnit potom. Půjdeme mizerným terénem, tak bacha, ať si nepomačkáš ten nóbl oblek.“ Pak vykročil ke dveřím, odkud ještě houkl: „A ty tvoje boty!“
Zasmál se a vyšel ven.
Carter zmateně pohlédl na recepční. I ona se zasmála.
„Měl byste jít za ním, to je vrchní inspektor Oldroyd. Tu máte.“ Podala mu dočasnou propustku. „Stačí dopsat jméno.“
Carter vykulil oči. Detektiv šéfinspektor Oldroyd byl jeho nový šéf. Chvatně odložil propisku, omluvil se, zastrčil si dočasný průkaz do kapsy a vyrazil ze dveří.
Oldroyd už startoval motor starého omšelého saabu. Jakmile Carter nastoupil, vyjeli z brány.
„Šéfinspektor Oldroyd, těší mě. Ruku si podáme pozdějc. A ty jsi teda Andrew Carter. Můžu ti tykat?“
„Ano, pane.“
„Dobře. No, Andy, tohle pro tebe bude moc zajímavej první případ. Právě mi volal inspektor Craven ze Skiptonu. Ve Zvonícím hrnci našli mrtvolu.“
„V hrnci, pane?“
„Jo, v hrnci.“
Carter se zatvářil zmateně.
Oldroyd zavrtěl hlavou. „No tak, mladej, namáhej makovici.“
„Co prosím, šéfinspektore?“
„Přijel jsi do kraje širejch lánů, tak vem rozum do hrsti a ukaž, že máš pod čepicej.“
Carter byl dokonale vykolejený: šálí ho sluch, nebo je jeho nový šéf blázen? Otevřel ústa a chtěl něco říct, vtom však Oldroyd vyprskl smíchy.
„Omlouvám se, to byla jen sranda, troška yorkshirského nářečí. Neboj se, lidi tady takhle už moc nemluví. Bohužel.“
Carter byl pořád zmatený. „Chápu, pane, ale, ehm, co jste tedy říkal?“
„Jen jsem žertoval. Zásadní je, že ve Zvonícím hrnci – to je obří jeskynní systém – objevili mrtvolu. To se tady nestává moc často, i když v okolí jsou jeskyní stovky. Něco mi říká, že máme mimořádnou událost.“
Cartera nikdy nenapadlo, že by se zrovna hrabství Yorkshire vyznačovalo četným výskytem jeskyní. Podíval se z okna. Malebná krajina kolem Harrogate, která mu připomínala některé části Surrey nebo Kentu, se po chvíli začala měnit. Živé ploty vystřídaly hrubé kamenné zídky křižující sytě zelená pole s pasoucími se stády krav a ovcí. Po polích byly rozeseté nízké kamenné domky.
Silnička mezi zdmi, jež ji z obou stran svíraly, se zúžila a Oldroyd zvolnil. Carter spatřil ceduli s nápisem „Národní park Yorkshire Dales“ a obrázkem hlavy berana.
„Tohle je údolí Wharfedale, Andy. Už jsme v národním parku – jéje, měl bych přibrzdit.“
Cestu jim zatarasilo stádo ovcí. Za nimi se ploužil farmář a kolem stáda pobíhali sem a tam dva černobílí psi. Carter si vzpomněl na londýnskou Streatham High Road neustále ucpanou kolonou aut.
„Je to někdy otrava, když člověk pospíchá, ale všichni tu máme ovce rádi. Díky nim vypadá krajina tak, jak vypadá.“
Ovce začaly mizet za brankou. Oldroyd mávl na farmáře a auto projelo kolem jedné z kolií ostražitě hlídkujících na vozovce, aby snad některou z ovcí nenapadlo utéct.
Silnice se vlnila po úbočí vzhůru a zase dolů.
„Tady zpomalím, aby ses mohl rozhlídnout.“
Před Carterem se rozprostřel velkolepý výhled na vesnici. Náves obklopovaly šedivé kamenné domky. U mostu stál starý kostel. Krajina v dálce působila ještě nespoutanějším dojmem. Řeka byla po nedávných lijácích stále rozvodněná a některá níže položená pole zůstávala zaplavená.
„To před námi je Burnthwaite a Upper Wharfedale.“
„Nevypadá to zle, pane.“
Oldroyd se zasmál.
„Bacha, mladej, aby ses nám tady do toho nezamiloval. Alf Wight se do okolní krajiny zabouchl hned, jak ji uviděl.“
„Alf Wight?“
„Pro tebe spíš James Herriot. Bydlel tamhle za kopečkama v Thirsku.“
„To byl ten, co psal knížky o práci veterináře?“
„Přesně tak.“
Carter na venkově dosud moc času nestrávil a měl o něm stereotypní představu: jen spousta polí páchnoucích kravským hnojem a „místní balíci“, co se nalévají jabčákem a krkají. Ale okolní krajina na něj působila jinak, bylo na ní něco rozmáchlého a velkolepého.
Projeli vesnicí a minuli dvě policejní auta: první známku toho, že se něco děje. Po necelých dvou kilometrech strmého stoupání Carter uviděl u zídky další policejní vozy a dodávku s nápisem „Speleologická záchranná služba Wharfedale“ na boku. Všiml si, že policie tady jezdí v range roverech, což byl model vhodný spíše do náročného terénu než na rychlé honičky po městě.
Oldroyd zastavil a vzápětí se k jejich vozu vydal policista.
„Tohle je zdejší inspektor Bob Craven. Děláme si srandu, že se tomu tady říká Cravenův okrsek.“ Oldroyd otevřel okénko a napodobil přízvuk anglické vyšší třídy. „Á, lord Craven z Cravenu. Donesly se mi zvěsti, že se ve vašem kraji dnes dějí strašlivé věci.“
Craven se ušklíbl. Měl velký červený obličej a vypadal spíš jako farmář ošlehaný větrem než představitel zákona.
„Ahoj, Jime, rád tě vidím. Máš recht a něco ti povím: vsadím se, že ani ty jsi něco takovýho ještě neviděl. Je to opravdová záhada.“
„Tak to bude nejlepší, když se na to půjdeme mrknout.“ Představil Cartera a pak všichni tři přelezli po dřevěných schůdcích na druhou stranu zídky a vykročili po polní cestě. Craven se trochu udiveně podíval na Carterův drahý oblek a boty.
„Tak mě zasvěť, Bobe,“ pobídl inspektora Oldroyd.
Craven se podíval do poznámek. „Obětí je muž, necelých čtyřicet. Našel ho vůdce party krtků, Geoffrey Whitaker.“
„Jaké party?“ vyhrkl Carter.
„Krtci jsou jeskyňáři. Kluk je z jihu, Bobe, ty za to nemůžeš. Pokračuj.“
„Tělo leželo napříč chodbou a kolem něj tekla voda.“
„Nemohla to být nehoda? Pád?“
„To je velmi nepravděpodobné, Jime. Mrtvý neměl jeskyňářskou výstroj. Podle zranění dostal zezadu do hlavy ránu něčím malým a tupým, jako je třeba kladivo. Takhle se člověk při pádu nezraní.“
„Takže ho někdo zavraždil a hodil do jeskyně?“
„Vypadá to tak, akorát že jeskyňáři našli tělo asi v polovině cesty. Z obou konců systému to tam trvá přes dvě hodiny. Proč by se někdo s mrtvolou vláčel tak daleko pod zem a pak ji nechal na takovém místě? Muselo být přece jasné, že až tudy půjde někdo další, zakopne o ni. To nedává smysl.“
Oldroyd se zamračil. Byl to opravdu nepravděpodobný scénář.
„Ale to není všechno, Jime. Poslechni si tohle. Dva z těch chlapů, co se vydali dolů pomoct vyzvednout tělo, přísahají, že stejným místem procházeli před třemi dny a nic neviděli.“
„Ale?“
„Ale až to tělo uvidíš, budeš asi souhlasit s tím, že bylo v jeskyni mnohem delší dobu.“
„Rozumím. No,“ Oldroyd si zamnul ruce, „takové případy mám rád: spousta námětů k přemýšlení. Co říkáš, Andy?“
Carter se rozhlížel po travnatých kopcích, které se kolem nich zvedaly. Na tváři cítil větřík, po obloze pluly bílé mraky. Půda byla tak pevná, až se nechtělo věřit, že se pod jejich nohama skrývá temné podsvětí. Horečně přemýšlel a snažil se první den udělat dobrý dojem.
„Vím, že to možná zní triviálně, pane, ale nemohl být zavražděn tam dole? Proč předpokládáme, že ho zabili někde jinde a tělo pak odvlekli do toho kastrolu?“
„Hrnce,“ opravil ho Oldroyd.
„To je krajně nepravděpodobné,“ řekl Craven a znovu nahlédl do svých poznámek. „Už jsme zjistili, že obětí byl David Atkins z Burnthwaite, zřejmě velmi zkušený speleolog, tudíž pravděpodobnost, že by se jeskynním systémem vydal tak daleko bez jakéhokoli vybavení, je podle mě nulová.“
„Takže to vylučuje, že by ho cestou dolů zavraždil někdo jiný?“
„Řekl bych, že ano.“
„Ale někdo ho k sestupu do jeskyně mohl donutit pomocí zbraně a pak ho teprve zabít,“ pokračoval Carter. „A po činu všechnu jeho výstroj odnesl.“
„To se nedá vyloučit,“ připustil Oldroyd, „ale je to opět velice nepravděpodobné. Násilím někoho postrkovat systémem úzkých chodeb by trvalo hrozně dlouho. A potom ho zabít, sebrat mu jeskyňářskou výstroj a všechno zase vynést ven… Proč se takhle namáhat?“
Vstoupili do stinného údolí obklopeného strmými stěnami.
Carter zavrtěl hlavou. „Souhlasím, nedává to smysl.“
Ostře zabočili a Carter náhle spatřil jejich cíl. Asi v polovině úbočí se rýsoval temný otvor jeskyně.
„Ta jeskyně je vchod do systému Zvonícího hrnce,“ řekl Oldroyd, „a já už vidím tělo. Pojďme.“
Před jeskyní se nacházela sbírka balvanů různých velikostí a hromady suti spadající k říčce protékající na dně údolí. Carter předpokládal, že za normálních okolností jde o osamělé místo, ale dnes se u ústí jeskyně shromáždil houf lidí. Někteří z nich měli nepromokavé oblečení a na hlavách přilby. Zdálo se, že pozornost se soustředí na nosítka ležící na zemi. Byla přikrytá igelitovou plachtou.
Vzhůru po úbočí se k jeskyni táhla úzká stezka a Oldroyd po ní vykročil překvapivou rychlostí, jako by se už nemohl dočkat, až uvidí důkazy na vlastní oči. Carterovi začalo docházet, proč má šéfinspektor na nohou pohorky. Cesta byla mokrá a blátivá. Sám už měl boty obalené bahnem a neustále se smekal.
U vstupu do jeskyně seděla v trávě a na kamenech skupina mužů v jeskyňářské výstroji. Vypadali vyčerpaně. Někteří si sundali helmy a jeden pil horký čaj z termosky.
„Po tomhle bych si dal něco silnějšího,“ prohodil k ostatním.
„To jo,“ zamumlalo souhlasně několik jeho kolegů. Tváře měli umazané od bláta, jejich výstroj byla mokrá a špinavá. Vypadali otřeseně.
U nosítek stáli dva strážníci. Craven k nim přistoupil.
„Vrchního inspektora Oldroyda už znáte a tohle je detektiv seržant Carter.“
Strážníci stroze kývli na pozdrav.
„Tak se na to podíváme,“ řekl Oldroyd. Navlékl si gumové rukavice, druhé podal i Carterovi a pak odhrnul plachtu.
Na nosítkách leželo tělo středně vysokého, ale urostlého muže s tmavými vlasy i vousy. Měl na sobě jen tričko potřísněné krví, džíny a tenisky. Zadní část jeho lebky byla rozdrcená, ve vlasech se mu leskla zčernalá krev. Nejnápadnější byla vlhkost. Tělo bylo mokré, a když se Oldroyd dotkl kůže, působila na omak nezvyklým dojmem. Nebyla ledová, ale lepkavá. V mnoha ohledech připomínala pokožku mrtvol vytažených z jezera, ale ne zcela. Pobytem ve vodě se neodmočila, ale byla špinavá a zablácená jako záchranáři, kteří muže vytáhli ven. Oldroyd tělo znovu zakryl a zamračil se.
