Připravujeme

Zmizím ve tmě
Michelle McNamara

BESTSELLER O PÁTRÁNÍ PO SÉRIOVÉM VRAHOVI... Více...





Smlouva na lásku

Alessandra Torre

ŽHAVÁ EROTICKÁ ROMANCE OD AUTORKY BESTSELLERŮ ČERNÉ LŽI A HŘÍCHY HOLLYWOODU...

Naše cena vč. DPH: 230 Kč

Běžná cena vč DPH: 329 Kč

Překlad: Hana Láryšová

Datum vydání: 8. 06. 2021

ISBN: 978-80-7588-279-0

Počet stran: 280

Vazba: vázaná s přebalem

Skladem: Ano

  • Nathana Dumonta zná v Nashvillu každý. Tak už to chodí, když s půlkou města obchodujete a s druhou spíte. Před čtyřmi lety navíc přišel o snoubenku, která beze stopy zmizela. Včera v noci požádal o ruku mě.

    Když vešel do striptýzového baru s bodyguardem v patách a hromadou bankovek v kapse, ani na chvíli jsem neváhala. A když na mě dalšího rána vyrukoval se smlouvou a příslibem bezstarostného života, okamžitě jsem se zeptala: „Kde to mám podepsat?“

    Kdo by taky nechtěl vyměnit tanec u tyče a hory nezaplacených účtů za luxusní sídlo, dny plné nicnedělání, kaviár a sexy chlapa, o kterém sní všechny ženy ve městě? Jenže se ukázalo, že můj nový manžel má kromě nezměrného bohatství také spoustu tajemství a že život po jeho boku nebude pohádka.

    Upsala jsem se mu, dokud nás smrt nerozdělí. Nenapadlo mě, že by na to mohlo skutečně dojít…

    ___

    Varování: Tato kniha obsahuje vzrušující erotické scény, voyerismus, dominantního alfa samce a příběh, od něhož se nedokážete odtrhnout!

  • Jakmile překročím laciný kovový práh, skopnu z nohou pleskající žabky. Na kulatý kuchyňský stůl hodím kabelku a otevřu ji, zalovím vevnitř a vytáhnu hotovost – složené páchnoucí dolarovky se zašlými okraji a ohmataným povrchem. Během počítání je vyrovnané skládám na hromádku a zaníceně se modlím, aby to stačilo. Potřebuju minimálně tři sta dolarů. Prsty se mi zastaví, když mi bankovky dojdou. Sto dvanáct dolarů. Povzdechnu si, odpočítám rovnou stovku a tu strčím do peněženky, tyhle peníze si uložím do banky.

    Za mnou se ozve říhnutí. Celá napjatá si strčím zbytek bankovek do kabelky. Popadnu bundu a ohlédnu se přes rameno. „Ahoj, Dibsi.“ Zářivě se usměju na muže s nadváhou stojícího ve dveřích. Předvádí mi chlupatý hrudník a velké břicho, z něhož mu sjely volné šedé kalhoty od pyžama. „Nemyslela jsem si, že budeš takhle pozdě vzhůru.“

    Neodpoví, pohledem zkoumá moje tepláky a tričko. V očích se mu mihne zvědavost. „Jenom mě překvapuje, že se teprve vracíš. Je skoro pět ráno. Hlídala jsi děti?“

    „Rodiče zůstali venku dlouho,“ říkám a obcházím ho. Musím přemoct touhu oklepat se. Line se z něho odporný odér cigaret a tělesného pachu.

    „Víš, že je čas zaplatit nájem.“

    „Dám ti to zítra. Ráno zajdu do banky.“ Odklidím se do svého pokoje, rychle za sebou zavřu a doufám, že nebude tlačit na pilu a bušit na tenké dveře. Cítím, jak pod jeho kroky vibruje podlaha, když svou váhu přesouvá k mému pokoji. Chvilku se nic neděje a pak naštěstí pokračuje dál chodbou. Uvolním se, tiše zamknu zámek a pustím kabelku na podlahu.

    Můj pokoj páchne Dibsem, jeho zatuchlý smrad kontrastuje se slunečnými vůněmi, kterými se snažím místnost zaplavovat. Určitě tady byl a dělal bůhvíco. Chci se osprchovat, potřebuju stát pod horkou vodou a smýt ze sebe pach klubu, cizích lidí, těžkého parfému a kouře. Ale pomyšlení na to, že bychom se mohli potkat na chodbě a od Dibse by mě dělil jenom ručník… rozhodnu se sprchu přeskočit a svléknu se, obleču si dlouhé triko na spaní a kalhoty od pyžama. Tiše si vlezu do postele, naslouchám zvukům domu a doufám, že uslyším troubení Dibsova chrápání. Doufám, že díky únavě rychle usnu.

    Ale spánek nepřichází. Zírám do zdi už déle než hodinu, snažím si zaměstnat mysl čímkoli jiným než čísly. Malým zůstatkem na účtu. Vyčerpanými vysokými limity na kreditních kartách. Mým tristním úvěrovým skóre. Alespoň že dneska byla dobrá noc. Neudělala jsem nic, kvůli čemu bych nad sebou musela zavřít oči studem nebo se stulit do klubíčka a plakat do polštáře. Tancovala jsem a flirtovala, nic víc, nic míň. Mám kvůli tomu lehčí peněženku, ale aspoň se můžu vyspat, aniž by mě pronásledoval pocit viny. Jenomže nespím. Ležím v posteli a sleduju, jak okraje mých závěsů šimrá úsvit. Stres mi brání v odpočinku.

    Špatné plánování. Jestli někdy napíšu knihu, bude se jmenovat právě takhle. Dětství bez obav se přehouplo v zářivé roky na střední škole, po níž následovala vysoká s filozofií „je mi jedno, jaké budu mít známky“, a všechno to vyústilo v neužitečnou promoci a zbytečný, byť hrdě zarámovaný diplom, co jsem ihned strčila do kartonové krabice a šoupla rodičům do garáže. Promoci jsem oslavila ve velkém stylu a do skutečného světa vstoupila s peněženkou plnou čerstvých kreditních karet a novým profilem na jobsu. Byla jsem připravená najít si práci a žít život dospěláka.

    O rok později jsem došla k závěru, že organizátorku oslav bez zkušeností, doporučení a s pochybným průměrem známek si nikdo najmout nechce a je úplně jedno, jak jí to v šatech od Betsey Johnsonové sluší nebo kolik toho ví o místní party scéně. Kreditky jsem měla vyčerpané, v placení nájmu jsem se zpozdila o tři týdny a byla jsem zoufalá. Několik týdnů jsem pracovala v obchodě s elektronikou. Tu práci mi laskavě nabídl kamarád, se kterým jsem chodila na drink, ale měsíční příjem se ani zdaleka nepřibližoval minimálním splátkám na kartách. Takže jsem jela dvacet minut za město a zastavila na parkovišti U Sammyho, striptýzového klubu blízko hranic a jediné příležitosti k povyražení pro místní muže a opilé turisty.

    To bylo před třemi lety a na tom parkovišti jsem seděla tři čtvrtě hodiny, než jsem našla odvahu vejít dovnitř. Když se na to dívám zpětně, přeju si, abych tehdy prostě odjela. Do háje s faktem, že jsem dostávala dvakrát tolik než v elektru. V elektru jsem nikdy nikomu nemusela kouřit ptáka, když se blížil termín splátky nájemného, ani jsem se tam nemusela potýkat s ženáči, co se mi snažili nacpat prsty pod tanga.

    Pro směr, jenž můj život nabral, nemám žádné skvělé výmluvy. Prostě jsem si to špatně naplánovala. Byla jsem líná. Užívala jsem si života díky pozornosti úvěrové společnosti a věřila jejím pitomým reklamám s Jennifer Garnerovou.

    Zavřu oči a někdy během rozbřesku konečně usnu.

     

    * * *

     

    Moje naděje na zaplacení nájmu vejde hlavními dveřmi klubu v devět večer. Pohybuju se mezi stoly, hodnotím svoje finanční vyhlídky, když vtom mě někdo pevně chytne za loket a do kůže se mi zaboří nehty nalakované zářivě růžovým lakem. „Trochu života do toho umírání, Candy. Shání se po tobě Rick.“

    Ohlédnu se a opatrně vyprostím ruku ze sevření pařátů Jezebel. „Rick ať mi políbí.“ Ano, ať mi políbí Rick i jeho svůdná nabídka dvojité směny. Zoufalství je na mně nejspíš vidět, co nejrychleji se musím dát do kupy. Jestli na světě existuje vůbec něco, co náš šéf miluje, pak je to zneužívání svého harému, když jsme v nouzi.

    „Candy.“ Rickův hlas přehluší dunění hudby. Protočím oči v sloup a obrátím se k němu.

    „Jo?“ protáhnu a usměju se na muže ve středních letech, který se ke mně blíží a pohledem hltá můj zlatým prachem poprášený výstřih.

    „Máme tady rozmařilce, co si tě žádá.“ Zatáhne mě za ruku, až klopýtnu. Nakonec to i na podpatcích ustojím, ale musím za Rickem doslova hopsat, abych mu stačila.

    „Co sakra blbneš? Zpomal!“ syknu na něho, když se jen taktak vyhnu ostrému rohu stolu, kolem kterého mě táhne.

    „Ten chlápek je ve VIP salonku. Čeká na tebe.“ Rick prakticky běží, jako by měl ten „rozmařilec“ každou chvíli zmizet. Bojuju s touhou se rozesmát. Ten chlápek pravděpodobně poprosil o perlivou vodu a Rick si hned myslí, že je to bůhvíkdo. Náš klub většinou navštěvují kamioňáci a taťkové v rodinných vozech, co jsou tady v okolí na výletě. Kdokoli se vkusem nebo penězi si raději zaletí do New Orleans nebo Atlanty za luxusnějšími děvčaty.

    „Říkám ti, že ten chlap je pracháč. Už si objednal lahev šampusu – víš o té lahvi Domu, co máme až vzadu? Navíc má soukromou ochranku a přijel v limuzíně.“ Rick se přímo chvěje vzrušením, je tak blízko, že cítím hamburger, co měl k večeři, a pořád mě vleče s sebou.

    Dovolím si lehce se navnadit. Tohle opravdu zní, jako že ten chlap je pracháč. Možná bude dnešní noc jiná. Možná skutečně potkám někoho, kdo bude stát za to. Někoho, kdo se nebude handrkovat o ceně tance na klíně nebo se nebude snažit sáhnout si zadarmo. Obejdeme roh a Rick odtáhne závěs uzavírající VIP salonek. Ustoupí stranou a já vejdu do tlumeně osvětleného prostoru.

    Je těžké vhodit diamant do smetí, ale náš VIP salonek mi ze všeho nejvíc připomíná odpadkový koš na čerpací stanici, ve kterém se třpytí tenhle chlap jako drahokam od Harryho Winstona. Pohledem přelétnu přes opuštěné hlavní jeviště, prázdné černé pohovky s roztrhaným a zprohýbaným polstrováním a zastavím se na něm.

    Dominuje středové pohovce, opírá se o kožený potah a sedí s roztaženými pažemi, jako má letadlo křídla, v pravé ruce drží zapálený doutník. Za pohovkou stojí dva muži s rysy skrytými ve stínech, nicméně jejich siluety budí impozantní dojem. Jeho ochranka. Z doutníku stoupá přes mužovu tvář kouř. Jak se k němu přibližuju, jeho samolibý úsměv se ještě rozšíří. Udělám poslední krok, a než se zastavím, podpatkem se zadrhnu o hrbolek na koberci. Takhle zblízka se mu můžu podívat do očí. Do zářivě modrých, pronikavých a tyrkysových jako vody Karibiku a neonová záře digitálního budíku na mém nočním stolku. Bude na mě dneska v noci hledět? Způsobí mi tenhle muž nespavost poháněnou vinou?

    Svoje obavy však skryju, postavím se pěkně rovně, vystrčím prsa a zatáhnu břicho a usměju se na něho. „Žádal jste si mě?“

    Přiloží si doutník ke rtům, pomalu z něho potáhne a zrakem se zvolna a bez náznaku omluvy pase na mém těle. Bojuju s touhou zkřížit ruce na hrudi. Očima šlehne po tyči a pak zpátky k mojí tváři.

    „Tanči.“

    Pitomec, který používá jednoslovné výrazy. Rozkazovačné typy, co jinak drží pusu, mám ale skoro nejraději. Rozhodně jsou lepší než romanopisci, co dolézají a zahltí člověka každičkým detailem ze svého života. Přikývnu, pohlédnu na Ricka, který ustoupí zpátky do chodby.

    „Zapnu systém a nahraju tvůj playlist.“ Rick se cizinci směšně ukloní, ten ho však ignoruje a nespouští oči z mojí tváře.

    Přenesu váhu a sepnu ruce za sebou, klouby se otřu o zadek, brazilská tanga téměř nic nezakrývají. Měla jsem si dneska večer vzít ten třpytivý komplet s korzetem. Je mnohem hezčí než tohle – na horním díle mi chybí polovina pajetek a bikiny jsou oprané. „Jak se dneska večer máte?“

    Pohne jenom prsty pravé ruky, pootočí doutník.

    Vydechnu a udělám krok vzad, otočím se k jevišti. Dobře. Do háje s nezávaznou konverzací. Na hudbu si můžu počkat i vzadu na jevišti. Nebude to trvat dýl než minutu, ne když se Rick může málem přetrhnout, aby tomuhle pitomci posloužil.

    „Proč tohle děláš?“

    Tři slova, jež mě zastaví, pronesená tónem, co mi nedovoluje vyhnout se reakci. Znovu se k němu otočím a rychle odpovím. „Studentské půjčky. Vyčerpané kreditní karty.“

    Kdysi jsem lidem lhala. Tuhle otázku mi klienti pokládají nejčastěji, hned za ní následuje dotaz na pravost mých prsou. Vykládala jsem jim dopodrobna vylíčenou srdceryvnou historku o nemocné matce a účtech za léky. Klienti mi to žrali i s navijákem a ze soucitu mi plnili tanga upocenými bankovkami. Pak máma umřela. Táta onemocněl. Karma se mi vysmála a já přestala lhát. Stejně byly moje výmysly jen těžko uvěřitelné. Nestačím splácet ani vlastní účty, natož abych přispívala tátovi na léčbu.

    Muž mi neodpoví, zvedne doutník k ústům, skryje tak část hezké tváře. V reproduktorech zapraská a pak se rozsvítí světla. Jejich záře protne místnost a prázdné jeviště zaplaví barvy. Otočím se a jsem vděčná za vyrušení. Rychle dojdu ke schodům, s každým krokem po dřevěných stupíncích stoupá i moje sebevědomí. Dlouhými kroky dokráčím na jeviště, a jakmile se chytím kovové tyče a zhoupnu se do vzduchu, ozvou se první tóny hudby rappera DMX.

    Letím. Díky stovkám hodin cvičení je můj pohyb plynulý, boty na podpatku krouží vzduchem, mám dokonalou rychlost, jednu nohu zaháknu o tyč, zrychlím ještě víc, když se otočím poprvé, podruhé, potřetí, zatnu svaly, kterými tyč obepínám, takže v perfektním rytmu s hudbou zpomaluju a v okamžiku, kdy přistanu, vydechnu poslední špetku vzduchu.

    U tyče jsem k nezastavení, pracuju rukama a vykopávám nohy způsobem, o kterém vím, že zasáhne cíl. Je to milenec, kterého nenávidím a tvrdě k němu přirážím, smyslně ho laskám a nenechávám nic představivosti. Hudba mnou prochází a já se ztrácím v její síle, pulzuji proti oceli, otáčím se pryč, jen abych se vzápětí vrátila, moje boty tvoří jenom blyštivou šmouhu a myšlenky ztrácím v pohybu.

    Všechno se točí ve víru zářivých světel, tmavé stěny na jevišti za mnou, leskle černé podlahy a chromové tyče. Na toho cizince nebo jeho modré oči nevidím, nevidím ani na muže, kteří ho chrání. Stejně tak nevidím záři doutníku či šikmý stín, co mu vrhá na čelist, na čisté tmavé linie jeho obleku.

    Velkému finále padne za oběť podprsenka. Jedním pohybem ji rychle rozepnu a osvobodím dmoucí se ňadra, zatímco se pomocí nohou držím hlavou dolů nad tvrdou podlahou a pomalu kloužu níž. Jeden rychlý pohyb rukou směrem od tyče a třpytivé černé flitry radostně letí vzduchem. Kalhotky si nechám, jejich tenká látka je to jediné, co mě dělí od tyče.

    Když dohrají poslední tóny, zády k tyči těžce oddechuju a po vystoupení se mi lehce třesou nohy. Světla se zablikáním zhasnou. Zrakem putuju přes prázdnou místnost až k cizinci. Oční kontakt mě vyděsí, doutník má v ústech a v očích plamenný pohled. Je to víc než obyčejné vzrušení. Hladově se na mě dívá, chce mě dostat. Jeho pohled působí jako bodnutí dýky svázané s nestydatou touhou, kterou se vůbec nesnaží skrýt, ukrajuje jím části mě samé a podmaňuje si mě.

    „Pojď sem,“ přikáže mi.

    Opatrně kráčím po schodech, při sestupu se mi mírně chvějí nohy v botách na brutálně vysokých podpatcích. A pak stojím před ním, sleduju, jak pohne rukou a poupraví si rozkrok. V kalhotách se mu zřetelně rýsuje ztvrdlý penis. Podívá se na něj, pak na mě. „Vykuř mi ho.“

    Zaváhám, pohled v jeho očích je opojný, pronikavě modrý, rozkazovačný. Na jazyku mě pálí otázky. Za kolik? Co tvoje ochranka? Polknu je společně s větami, kterými na podobné návrhy odpovídám. Nejsem prostitutka. Co takhle kdybych ti místo toho radši ještě zatancovala? Ale pro tohohle muže tančit nechci. Chci, víc než cokoliv, mu rozepnout poklopec a vzít ho do úst. Chci jeho vzrušení cítit, užít si, že jsem za ně zodpovědná právě já, vědět, že tenhle krásný bohatý chlap si myslí, že jsem sexy. Navzdory tomuhle zatracenému klubu nebo mým opraným bikinám. Klesnu na kolena, koberec mě škrábe na holé kůži, další připomínka toho, že co teď dělám, je špatné. Ať už ten koberec vybral kdokoli, udělal to záměrně, chtěl potrestat každou striptérku, která si na tomhle místě klekne a poruší posvátné pravidlo, jež všichni ve VIP salonku rádi ignorují.

    Rozepínám hladký kožený pásek, zip u kalhot. Šlehnu očima nahoru za cizince, kde tiše a nehnutě stojí dva bodyguardi a se sepjatýma rukama hledí dopředu. A zatímco mu rozevírám kalhoty, vrátím se pohledem k němu. Má na sobě boxerky, vklouznu do nich dlaní a když ho vezmu do ruky, unikne mu syknutí.

    „Máš studené ruce. Použij jenom pusu.“ Trochu se přitom zadrhne, lehce se zajíkne na samohlásce, a to mi dodá sebevědomí. Zavřu oči, nasměruju si tvrdý penis k sobě a skloním se k jeho špičce.

    V ústech je velký, rty přejíždím po tloušťce tvrdé jako kámen. Zasténá a já mu položím ruce na stehna a pohybuju pusou nahoru a dolů po celé délce, beru ho, jak nejhlouběji to jde, načež se zase stáhnu. V tichém salonku se hlasitě rozléhají zvuky orálního uspokojování.

    Zavrže kůže pohovky, jak se opře pohodlněji. Pod dlaněmi cítím, že zatíná svaly na stehnech. „Pokračuj.“ Dělám, co chce, rty obemykám jeho mohutný penis, a ten se mi vzpíná proti jazyku. Minuty ubíhají a pak na hlavě ucítím pevný dotyk jeho rukou, vklouzne mi ještě hlouběji do úst. Zavrčí a jeho pták sebou škubne, sperma mi plní pusu. Během vyvrcholení mi zakloní hlavu a dívá se mi do očí, intenzivním hlubokým modrým pohledem se vpíjí do mého. Pak ale oči zavře a hlava mu padne dozadu, zatímco mi do pusy vytryskne poslední kapka uvolnění.

    Pomalu se odtáhnu, na kolenou se posunu dozadu. Nekoordinovaně se pokouším vstát, zmrtvěla mi levá noha, vybrala si k tomu vážně ten nejnevhodnější okamžik. Jeden z bodyguardů přistoupí a pomůže mi postavit se, do dlaně mi diskrétně vtiskne balíček smotaných bankovek. Nevím, před kým ho skrývá. V místnosti jsme jenom my čtyři a všichni jsme viděli, co jsem tady právě prováděla.

    Podívám se na cizince, který si zapíná pásek do přezky. Kývl na druhou gorilu. „Jdeme.“

    Z toho mála, co dneska řekl, mě tohle zabolí nejvíc. Dokonce ještě víc než vykuř mi ho. Cítím se levná a zneužitá, tlustý balíček bankovek v dlani mě pálí, a kdybych byla silnější, peníze mu vrátím.

    Ale já už dávno silná nejsem. Jsem prostě blbka na mizině, co potřebuje peníze na nájem a na stejném místě už byla šestkrát. Ale většina z těch chlapů mi alespoň poděkovala. Většina chce obejmout nebo políbit nebo minimálně předstírá laskavost.

    Sleduju, jak odcházejí, a najednou jsem v místnosti sama. Rozevřu dlaň a pomalu spočítám bankovky. Tisíc dolarů. Za moji důstojnost se mi to nezdá dost.



  • Knihu si můžete také zakoupit v elektronické verzi v následujících e-shopech: