Luna je takové místo, kde sice hodně záleží na majetku a postavení, ale taky na tom, co kdo ví a co kdo neví.
Takový Luigi Mantella, například. Je tu taky hezkých pár pátků a většinu z nich strávil coby policejní důstojník habitatu Arkádie. Někdy je v nemilosti, a to pak přicházel na kus řeči k nám do starožitnického krámku. Momentálně byl v hodnosti poručíka.
Zvláštní člověk, tenhle Mantella. Nepoznal jsem v životě mnoho policajtů tak dobře jako jeho. Dalo se o něm říct, že je v jádru dobrý, jak se to říká o lidech, kteří někoho podrazili. Nemůžu si na něho stěžovat. Měl tucty dobrých důvodů, proč mě zatknout, a dokonce to někdy musel udělat. Vždycky ale byla jeho tvář poznamenána výrazem upřímné lítosti a nikdy mě nečastoval obvyklými policajtskými žvásty. Chválabohu, že vyšetřování Bikramovy vraždy vedl on. Jako svědka mě vyslýchal pět hodin a vůbec se mě nesnažil do případu namočit. Někdo jiný by se o to jistě pokusil, už proto, aby měl případ z krku. Zařídil rekonstrukci činu. Podle situace, rozestavení nábytku i podle charakteru ran oběti se ukázalo, že vrahů bylo víc a pálili z bezprostřední blízkosti. Jenže já žádného neviděl. Nedávalo to smysl.
Řekl jsem mu všechno, co jsem věděl, nebo skoro všechno. Že mě profesor pozval na schůzku a že se zmínil o tom, že pracuje pro Aurelia Horáce. Mantella o Zakladateli samozřejmě věděl. V Arkádii je toho málo, o čem by nevěděl. Mantella se ptal, co po mně Bikram chtěl. Bylo to kvůli Kurzovi? Potřeboval snad od doktora konzultaci? To jsem po pravdě popřel. Doktor Kurz by se nikdy nesnížil ke spolupráci s obyčejným imortalistou. Mantella byl tak slušný, že tuhle linku nesledoval a Kurze k výslechu nepředvolal. Věděl, že tudy cesta nevede.
Jen jedno jsem mu zamlčel. Nezmínil jsem se o Elvisovi Presleym. Vždyť to byl nepodstatný nesmysl, jen zmínka, pouhé slůvko, profesor ho pronesl těsně předtím, než ho zabili.
Mantella vešel. Bylo na něm vidět, že je unavený. Držel se sice zpříma, to tenhle Talián umí dobře, ale jeho velké černé oči byly jako zamžené a měl pod nimi kruhy. Oblékl si krátký černý převlečník zapnutý až ke krku. Nohavice měly puky a podle lesklých bot by se člověk mohl holit, na to si on vždycky potrpěl.
„Puky potřebovaly přežehlit už předevčírem a na botách má vrstvu prachu osmnáct hodin starou,“ ozval se mi Dědek v komlinku, našem soukromém neodposlouchávatelném pojítku. Měl jsem ho od doktora Kurze voperovaný do lebky. Kde ho měl Dědek ve svém kybolabyrintu, to opravdu netuším.
„Máte vraha?“ oslovil jsem Mantellu.
„Zatím ne.“
„A co Aurelius Horác?“
„O Zakladateli nikdo neslyšel už pár desítek let. Zato začínáme tušit, co byl vražedný nástroj.“
„Samozřejmě že energetický výboj. Kdo ho ale vypálil?“
„Robotický nindža,“ řekl Mantella.
„Hu,“ pravil Dědek Čuchák.
„Odkdy policie věří pohádkám?“
Zbraně jsou na Luně zakázané od roku 2035, a to je hodně dávno. Násilí ale nezmizelo a napětí mezi Zemí a Lunou už vůbec ne. Tajná organizace Enigma pracovala ve skrytu na zbraňových systémech naprosto závislých na zakázaných technologiích. V záloze byly i neformální týmy s nevyčerpatelným potenciálem vynalézavosti. Mezi lidmi se říkalo, že mají přichystané zbraně určené k individuálnímu teroru. Robotický nindža zabíjí cíleně, míří na vytipované oběti. Byla to informace ve stylu „jedna paní povídala“. Kdyby začala válka Luny se Zemí, robotičtí nindžové by se postarali o politické a vojenské velení. Jedno hejno nindžů by pak zvládlo celé vedení Bagdádského kalifátu.
„Nindžové jsou autonomní jednoúčelové organismy s posláním zabít konkrétní osobu,“ spustil Mantella, aniž by mé poznámce věnoval pozornost. „Jsou schopné infiltrovat informační sítě a čerpat z nich podklady pro rozhodovací procesy. Chybí jim sebezáchovné obvody. Kdyby se stalo, že některý z nich bude zničen, stačí své poslání přesunout na jiného robotického nindžu a ten ho přijme jako sekundární cíl. Takto je možné na jednoho nindžu vložit až pět set takových cílů. To je samozřejmě teorie, protože v praxi žádný nindža nevydrží tak dlouho, aby tolik cílů zlikvidoval.“
„Má to háček,“ nedal jsem pokoj. „Nikdo nikdy žádného nindžu neviděl.“
Chladně na mě pohlédl.
„Můžu vám jednoho takového nindžu ukázat, přátelé. Kazimire,“ obrátil se na mého společníka, „dáš mi heslo pro uplink?“
„Blbej polda,“ odpověděl bez zaváhání.
Dědek má opravdu zvláštní smysl pro humor a jeho uvažování se ubírá po klikatých, avšak vždycky strašlivě logických stezkách. On je samozřejmě admin našeho systému a může Luigimu přidělit jakékoli heslo a heslo bude fungovat. Vždycky do mě hučí, abych byl opatrný a jednal diplomaticky. A teď se najednou snaží Luigiho nasrat. Co to do něho vjelo?
„No tak, co to má být?“ ohradil se Luigi Mantella.
„Heslo uplinku. Řekni ‚blbej polda‘ a my se rádi podíváme, co jsi nám přinesl.“
On ho zkouší. Chce vědět, jak moc mu záleží… na čem?
„Blbej polda,“ pravil chytrý polda Luigi Mantella a měl ve tváři asi tolik emocí, jako natrháte kopretin na svahu kráteru Collins.
Přenos dat proběhl bleskově, ale i mě překvapilo, jak věrný obraz Dědek vygeneroval.
Kyborgovo zoomové oko zafungovalo jako projektor. Vyšlehl z něho svazek bílého světla, výboj komprimovaných dat zakuklených do podchlazených fotonů. Data rozkvetla do trojrozměrného obrazu.
Uviděli jsme robotického nindžu.
Jeho kulovité tělo o velikosti dvou pěstí volně plulo prostorem. Byl vybavený miniaturním gravimotorem, takže se pohyboval všemi třemi směry. Když se přiblížil ke stropu, z vrchlíku se vysunula článkovaná tykadla, jimiž se zachytil, a mohl tam setrvat delší dobu, a to v energeticky nenáročném režimu. Všiml jsem si, že i ve spodní části má záklopku, takže podobná tykadla jsou zřejmě k dispozici i pro pohyb na zemi.
Chvilku kolem nás kroužil. To byla první část projekce. Po ní pokračovalo cosi, co jsem později bral jako instruktážní video.
Z Dědkova zoomu vyšlehl další snop dat a rozbalil se do podoby člověka. Byla to velmi stylizovaná podoba. Postava se pohybovala přirozeně, měla ovšem jen hrubý tvar. Oživlý panák, nic víc.
Panák si „všiml“ nindži a dal se na útěk. Teď nindža předvedl, jak umí manévrovat v prostoru. Kroužil kolem muže, ten se snažil kličkovat, uhýbat, ovšem proti nindžovi byl neohrabaný a pomalý. Najednou muži z ruky vyrostlo cosi jako zbraň. Namířil a vystřelil, bylo vidět, jak mu zpětný ráz škubl rukou. Dokonce trefil, protože nindža odletěl stranou. I to byla součást prezentace – měla přihlížejícího přesvědčit, že nindža přežije i přímý zásah střelnou zbraní. Prezentace vrcholila.
Muž zvolna klesl na kolena, aby dal najevo, že se vzdává. Nindža se mu zastavil zhruba metr od hlavy.
Pak to červeně blesklo, rubínový výboj panákovi rozpoltil hlavu a ta rozkvetla jako velikánský vlčí mák. Rozevřela se a v příšerně zpomaleném podání teď začalo všechno realisticky věrně lítat ven, jako když někdo otevře kufr a vyhazuje spodky a košile a fusekle, protože si na dně zapomněl medvídka pro štěstí.
Srdce se ve mně zastavilo.
Přesně tak zahynul profesor Samir Bikram, dvorní imortalista Aurelia Horáce, někdejšího Zakladatele. Zároveň mi v mysli naskočilo jméno Elvis Presley. Možná že jsem zpěvákovo jméno neznal ani jako kluk. Jak souvisel neznámý zpěvák s Bikramovou vraždou?
Prezentace pokračovala. Nindža kroužil kolem oběti a pálil do ní jeden výboj za druhým. Děj byl zobrazený pro názornost zpomaleně. Lítaly šplíchance krve a mozek a oči, jen ten medvídek se ne a ne objevit.
Napadlo mě, že si dnes dám jen malý oběd.
Figura se rozpadla na hromadu vzorků pro patologa.
„Takže takhle ten nindža vypadá,“ shrnul představení Mantella. „Prezentace není večerníček pro malé nezbedy. Má za úkol názorně předvést, k čemu produkt slouží.“
Znovu mi došlo, že rozporcovaná figurína opravdu vypadá tak, jak skončil profesor Bikram.
Prezentace skončila. Uvolnili jsme se. I Dědek Čuchák. I když je to kyborg a tkání někdejšího Kazika Pruse v sobě moc nemá, na nedostatek emocí si stěžovat nemůže. Přestože na něho působí jinak než na mne. Jemu se žaludek zvednout nemůže – v žaludeční krajině má generátor studené fúze.
„Kde jste to získali?“
„Tobě to říct můžu. Ilegálním odposlechem osob, které podezíráme, že jsou na neformální tým napojeni. Mám prostředky, jak kontrolovat jejich komunikaci. Tak jsme dostali i tuhle nahrávku.“
„Napadá tě, proč nám to předvedl?“ oslovil jsem Dědka po komlinku.
„Nikdy se s dílčími výsledky vyšetřování nesvěřuje. Je v tom zase podraz. Chce nás do něčeho namočit.“
„Ve vraždě jsem už mimo hru.“
Komlink jen tiše šuměl, Dědek neodpovídal. Strnul jako vždycky, když veškerou výpočetní kapacitu věnuje na řešení problému. Pak už mu nezbude nic, aby pohnul třeba malíčkem levé ruky.
„Říkáš nám opravdu všechno. To bys neměl…,“ poznamenal jsem a usmál jsem se.
Mantella zůstal vážný.
„Podle analýzy naší rozvědky se Bagdádskému kalifátu podařilo lokalizovat centrum neformální skupiny. Ví, že je v Arkádii. Podle mého názoru je za vším Aurelius Horác.“
„To je silné kafe.“
„Zakladatel se pohyboval v prostředí neformálních týmů už v době, kdy pracovaly na Miagiho motoru. Ví se, že bez jeho podpory by gravitechnika nevznikla. Sice zmizel, ale pořád tady někde je. Cítím to.“
Díval se mi do očí.
„Tak počkej, Luigi. Na chytrost mám Dědka. Ale úplnej vůl taky nejsem. Přece nečekáš, že skočím na takovej špek? Že všechno nechám a půjdu s Dědkem hledat Horáce?“
„Nečekám, Kubo, naprosto ne. Nic od vás nechci. Naopak, já přišel poskytnout službu, tobě a Dědkovi. Podle té analýzy vás rozvědka Kalifátu totiž pokládá za součást neformálního týmu.“
„Sám říkáš, že ho vede Horác.“
„To je můj názor, rozvědka to vidí jinak. Podezírá vás dva.“
„Majitele starožitnického krámku?“
„Jste prvotřídní manipulátoři zakázanými technologiemi a robotický nindža je zakázaná technologie. Taková je situace. Podezírají vás a mají k tomu důvod. Nemusíte se ale ničeho bát. Riziko je minimální, nejspíš vůbec žádné. Na Luně žádný robotický nindža není. Je to jenom projekt. Proč by ho někdo vyráběl? Mezi Zemí a Lunou je úplně normální napětí jako vždycky. Jako starý kamarád jsem ale pokládal za nutné vám o tom říct.“
V tu chvíli se Dědek Čuchák probral.
„Řekl jsi nám o tom, aby se nám dobře spalo, viď, Luigi?“
„Snad ses nepolekal, Kazimire? To bys mě překvapil.“
„Vypadám vyděšeně?“
„Co je uvnitř, nevidím,“ řekl Mantella vlídně. „Víte teď všechno, co vím já. Naložte s tou informací, jak chcete. Radit vám nebudu. Kdybych se dozvěděl něco dalšího, ozvu se, jsme přece přátelé.“
Kývl nám oběma na pozdrav a už jsme viděli jeho policajtská záda. Procházel krámkem, samozřejmě se zastavil u velmi málo pravého exempláře parabiotického artefaktu z kráteru Archimedes a bylo vidět, jak se mu zachvěla ramena. Nejraději bych ho nakopl do zadku, ale pak už to nebylo aktuální, protože zmizel a spolu s ním i objekt, který by se dal nakopnout.
„Hu,“ řekl Dědek Čuchák.
Ušklíbl jsem se.
„Je to jasné, proč sem přišel. Abychom mu našli Aurelia Horáce a jeho neformální tým. A práskli ho policajtům. Divím se, že se tak namáhá. Ví přece, že mu na to neskočíme.“
Dědek zůstal zticha, zase strnul. Pohroužil se do svých kombinací a superkombinací, zapojil oba své mozky a zatížil informační síť půlky Arkádie, jak jsem to tak odhadoval.
„Na co jsi přišel?“ zeptal jsem se ho, když se konečně zase pohnul a dal najevo, že mě vnímá.
„Ta svině Mantella,“ zasyčel.
„Nebuď na něho naštvaný. Prostě to jenom zkusil a my se nenecháme vyvést z míry. Nebo ti snad vadí, že si z tebe udělal projektor?“
„Nalil do mě data a nejdou smazat.“
„Cože?“
„Prezentace ve mně zůstala.“
„Jedno video tě snad nezabije,“ snažil jsem se ho uklidnit.
„Zabírá tři pětiny mého operačního prostoru. Pokud se toho nezbavím, budu inteligentní jako myčka na nádobí.“
Hodně přeháněl a možná že i ty tři pětiny byly přestřelené. V každém případě to ale bylo od Mantelly sprosté, že do Dědka nalil data natrvalo.
„Zavolám mu. Musí přijít a odblokovat tě. Máme na něho páku. Vyžvanil nám, že policie dělá načerno odposlechy.“
„Ne,“ řekl Dědek Čuchák. „Je to vážnější. Prošel jsem všechny možnosti. Byl to nevratný proces. Tady pomůže jen doktor Kurz.“
