Květen, před osmi lety
Jsem celá od krve. Mám ji mezi prsty u nohou, ve vlasech, na prsou a ke své hrůze cítím pár kapek i na rtech.
Rozlévá se po nablýskané kuchyňské podlaze. Takovou ztrátu krve nemůže přežít nikdo, dokonce ani zrůda u mých nohou.
V žilách mi proudí adrenalin. Třesu se po celém těle. Rozbitá lahev mi vyklouzne z ruky a sklo se roztříští o zem. Podlamují se mi nohy a já padám na kolena.
Do džínů se mi vsakuje krev.
Dívám se na muže, který mě tak dlouho mučil. Skelné oči hledí do prázdna a z kůže vyprchává barva. Kdybych byla statečnější, položila bych ucho na jeho hruď a přesvědčila se, že jeho chladné, prohnilé srdce přestalo bít. Jenže se ho nedokážu dotknout. Dokonce ani teď, když mi už nemůže ublížit.
Je mrtvý. Konečně je po něm.
Z hrdla se mi vydere roztřesený vzlyk. Mám pocit, jako bych se poprvé po dlouhé době nadechla. Znovu vzlyknu. Bože, je to tak úžasný pocit. Tentokrát následují i slzy.
Neměla bych cítit úlevu. Já vím. Vím, že smrt člověka není důvod k radosti. Ale nemůžu si pomoct. Nelituju ho. Možná jsem zlá. Vím jen to, že jsem se dnes postavila svému strachu a přežila.
Je mrtvý. Už mi nemůže ublížit. Je mrtvý.
Trvá ještě několik vteřin, než mi to skutečně dojde.
Panebože. On je mrtvý.
Začínají se mi třást ruce. Je tu tělo a krev, tolik krve. Jsem jí pokrytá od hlavy až k patě. Potřísnila i můj školní referát a jedna hutná kapka se vpíjí do Lincolnova obličeje na učebnici dějepisu.
Rozklepu se, jako by mnou projela elektřina.
Dívám se na ruce a připadám si jako lady Macbeth. Pryč, prokletá skvrno! Rozběhnu se ke kuchyňskému dřezu a cestou za sebou nechávám krvavé šlápoty. Proboha, musím se té krve okamžitě zbavit.
Zběsile si drhnu dlaně. Krev mi zasychá na kůžičce kolem nehtů i pod nimi. Nemůžu ji dostat pryč, ale na tom beztak nezáleží, protože mi pokrývá i celé paže. Začnu oplachovat celé ruce. Ale pak ji uvidím i na tričku a ve vlasech.
Panikařím. Je to marné. Nikdy se jí nezbavím.
Do hajzlu.
Nahnu se přes linku a sleduju růžové, vodnaté loužičky, rozlévající se po desce i kolem dřezu a stékající na zem.
Před tímhle neuteču.
Neochotně sklouznu očima k tělu. Sevře mě iracionální strach z toho, že se otčím zvedne a zaútočí na mě. Jenže se to pochopitelně nestane, a tak začnu znovu přemýšlet.
Co… budu dělat? Mám zavolat policii? Soudní systém děti chrání. Nic se mi nestane, jen mě předvolají k výslechu.
Ale opravdu mě ochrání? Nezabila jsem jen tak někoho. Zabila jsem jednoho z nejbohatších a nejvlivnějších mužů na světě. Co na tom, že v sebeobraně? Mužům, jako je on, procházejí kdejaká zvěrstva, dokonce i po smrti.
A navíc bych o tom musela mluvit… O všem.
Zvedne se mi žaludek.
Ale nemám na vybranou. Musím se udat. Ledaže…
Netvor krvácející na kuchyňské podlaze znal chlápka a ten znal dalšího chlápka. Někoho, kdo umí vyřešit každý problém. Musela bych jen zaprodat kousek duše.
Žádní poldové, žádné otázky, žádná pěstounská péče ani pasťák.
A víte co? Ať si klidně nechá všechno, co z mojí duše ještě zbylo. Chci jen, aby bylo po všem.
Skočím k šuplíku s všelijakým harampádím a papírky. Roztřesenou rukou ho málem ani neotevřu. Když se mi to konečně podaří, zašátrám po konkrétní vizitce s velmi specifickými kontaktními údaji. Je na ní napsaná jediná věta. Musím ji jen přečíst nahlas.
Sevře mě strach. Jakmile to udělám, nebude cesty zpět.
Rozhlédnu se po kuchyni. Žádná cesta zpět už stejně není.
Zmáčknu vizitku mezi prsty. Zhluboka se nadechnu a uvedenou větu přečtu.
„Handlíři, chci s tebou uzavřít obchod.“
* * *
Současnost
Na stole přede mnou s plesknutím přistane složka. „Pošta, vole.“
Odložím hrnek s horkou kávou a zvednu zrak od počítače.
Před stolem stojí Temperance „Temper“ Darlingová – přísahám bohu, že se tak skutečně jmenuje – moje obchodní partnerka a nejlepší kámoška. Culí se od ucha k uchu.
S heknutím si sedá na židli.
Shodím nohy z desky a natáhnu se pro složku, kterou mi přinesla.
Temper na ni kývne bradou. „Snadný prachy, kotě.“
Všechny zakázky jsou pro mě hračka a ona to dobře ví.
Rozhlédne se po mém titěrném kamrlíku, stejném, jako má i ona.
„Kolik klient nabízí?“ ptám se a znovu zvednu nohy na stůl.
„Klientka. Dvacet táců za jedinou schůzku s cílem. A navíc ví, kdy a kde ho najdeš.“
Hvízdnu si. To jsou opravdu snadný prachy.
„Čas schůzky?“ zajímá mě.
„Dneska v osm večer, Flamencos, což je mimochodem dost hogofogo restaurace, takže…“ Přejede pohledem moje odřené glády. „Tohle si fakt neber.“
Zakoulím očima.
„Jo, a bude tam s kámošema.“
A to jsem doufala, že se dneska dostanu domů brzy.
„Víš, co klientka chce?“ ptám se.
„Domnívá se, že její strýc, náš cíl, zneužívá poručnictví nad svojí matkou, její babičkou. Chystá se ho kvůli tomu zažalovat. Ráda by ušetřila za právníky a šla k soudu rovnou s jeho přiznáním.“
Zaplavuje mě známé vzrušení a pokožka mi začíná zářit. Příležitost pomoct nebohé stařence a zároveň potrestat ten nejhorší typ zločince – ten, který ubližuje vlastní rodině.
Temper si mojí zářící pleti všimne a ohromeně ji sleduje. Bezděčně ke mně natáhne ruku. Dokonce ani ona není vůči mému kouzlu imunní.
Prudce zatřese hlavou. „Kotě, ty seš pěkně zvrácená potvora.“
Svatá pravda.
„Vrána k vráně sedá.“
Temper si odfrkne. „Jo, klidně mi říkej Ježibaba z perníkové chaloupky.“
Až na to, že Temper není žádná ježibaba. Je něco mnohem mocnějšího.
Podívá se na mobil. „Do prdele,“ vydechne. „Ráda bych ještě skecla, ale můj hajzlík bude za necelou hodinku v bistru U Luca a začíná polední špička… Jestli uvíznu v zácpě, budu muset tu kolonu rozrazit jako Mojžíš Rudý moře, a to by mohlo vypadat podezřele.“ Vstane a schová mobil do kapsy. „Kdy se vrací Eli?“
Eli, lovec zločinců, který občas pracuje pro nás a občas pro politii, nadpřirozenou policii. Eli, můj přítel.
„Promiň, Temper, ale příští týden,“ odpovím a neubráním se úlevě.
To je blbě, že? Asi bych neměla skákat radostí z toho, že je můj kluk v čudu a já mám čas sama pro sebe?
A taky asi není úplně nejšťastnější to, že mě jeho náklonnost dusí. Dělá mi to starosti, obzvlášť proto, že bychom spolu vůbec chodit neměli.
Pravidlo číslo jedna – nikdy nerandit s kolegy. Porušila jsem ho před šesti měsíci, po několika rundách panáků. A potom jsem ho porušila znovu a znovu a znovu a najednou jsem se ocitla ve vztahu, o němž doteď nejsem přesvědčená, že o něj stojím.
„Chjo,“ povzdechne si Temper a prudce zakloní hlavu, až se jí zhoupne divoké afro. „Vždycky, když je Eli pryč, začnou šmejdi vylézat z děr.“ Vykročí ke dveřím, naposledy na mě přes rameno mrkne a je pryč.
Chvíli se bez hnutí dívám na složku na stole a pak ji zvednu.
Není to nijak neobvyklý případ. Nic obzvlášť krutého nebo náročného. Nic, kvůli čemu bych musela sáhnout po lahvi Johnnieho Walkera, kterou schovávám v šuplíku. Přesto mě svrbí ruka.
Na světě žije tolik zlých lidí. Až moc.
Zatěkám očima k onyxovým korálkům, co se mi ovíjejí kolem levého předloktí, a zaťukám prsty o desku stolu. Korálky jako by pohlcovaly světlo.
Tolik zlých lidí a tolik vzpomínek, které by člověk raději zapomněl.
* * *
Přesně v osm hodin procházím dveřmi nóbl restaurace zalité září svíček mihotajících se na stolcích pro dva. Flamencos je očividně podnik, kam chodí cukrovat boháči.
Následuju číšníka do soukromého salonku a moje podpatky cestou tiše cvakají o nablýskanou dřevěnou podlahu.
Dvacet táců. Solidní balík. Ale pro peníze to nedělám. Ve skutečnosti jsem gurmetka přes závislosti a tahle patří k mým nejoblíbenějším.
Číšník mi otevře dveře a já vejdu dovnitř.
Uvnitř sedí skupinka lidí u většího stolu a přátelsky tlachají. Jakmile za mnou cvaknou dveře, hovor utichne. Zůstanu stát na místě.
Očima vyhledám Mickyho Fuguea, plešatějícího čtyřicátníka a svůj cíl.
Rozzáří se mi pleť a siréna ve mně vyplave na povrch. „Všichni ven,“ prohodím melodickým, nadpozemským hlasem. Přesvědčivým.
Hosté vstanou jako jeden muž a s omámeným výrazem ve tvářích jeden po druhém odcházejí.
Tohle je moje úžasná, děsivá moc. Moc sirény. Dokážu lidi přesvědčit, aby se podvolili nebo uvěřili tomu, co chci já, ať už se jim to líbí nebo ne.
Okouzlení. Je to nelegální. Ne že by mě to nějak trápilo.
„Užili jste si skvělý večer,“ napovídám jim, zatímco kolem mě procházejí. „Musíte se zas někdy sejít. Jo, a nikdy jste mě neviděli.“
Když ke mně dojde Micky, chňapnu ho za paži. „Ty zůstaň.“
Zarazí se, polapený v síti mého hlasu, zatímco ostatní hosté odcházejí. Mezi zasněnýma očima mu na chvíli naskočí zmatená vráska, jak se jeho podvědomí snaží okouzlení vzepřít, ale vzápětí je to pryč.
„Co kdybychom se posadili?“ Postrčím ho zpátky k jeho židli a sednu si vedle něj. „Jen si chvilku promluvíme a pak můžeš jít.“
Pořád zářím a moje moc s každou vteřinou narůstá. Ruce se mi nepatrně třesou, jak se snažím potlačit další nutkání – sex a násilí. V podstatě jsem takový novodobý doktor Jekyll a pan Hyde. Většinu času jsem zkrátka Callie, soukromé očko. Jenže když potřebuju někoho okouzlit, vynoří se moje temnější stránka. Siréna je jako netvor v mém nitru. Chce jen brát, brát a brát. Vyvolávat chaos a hodovat na strachu a chtíči obětí.
Nahlas bych to nikdy nepřiznala, ale není snadné ji držet na uzdě.
Natáhnu se pro krajíček chleba v jedné z ošatek uprostřed stolu a přitáhnu si k sobě čistý dezertní talířek. Naliju si na něj trochu olivového oleje a balzamika, chleba do nich namočím a kousnu si.
Prohlížím si muže po svém boku. Pod oblekem na míru schovává rostoucí pupek. Na zápěstí se mu třpytí rolexky. Podle informací ve složce pracuje jako účetní. Vím, že vydělávají slušné peníze, obzvlášť tady v LA, ale takhle za vodou nejsou.
„Asi půjdeme rovnou k věci, co ty na to?“ nadhodím. Otevřu si na mobilu foťák, abych výslech natočila, a pro jistotu vytáhnu a zapnu i starý dobrý diktafon.
„Budu si to nahrávat. Prosím, řekni jasně a zřetelně ano, že s tímto rozhovorem souhlasíš.“
Micky znovu nakrčí čelo v marné snaze se vymanit z mého kouzla. „Ano,“ procedí nakonec skrz zuby. Není to blbec. Sice nechápe, co se to s ním děje, ale moc dobře si uvědomuje, že se s ním někdo chystá zamést. Že s ním už zametá.
Začnu s výslechem.
„Zpronevěřuješ peníze svojí matky?“ Senilní, smrtelně nemocné matky. Možná jsem si tu složku raději neměla číst. Není rozumné si k případům budovat osobní pouto, jenže si nemůžu pomoct. Vytáčí mě, když někdo ubližuje dětem nebo starým a bezmocným.
A dnešek není výjimkou.
Ukousnu si chleba a nespouštím z Mickyho zrak.
Otevře pusu…
„Od této chvíle až do konce našeho rozhovoru budeš mluvit pravdu,“ přikážu mu sladkým hlasem.
Micky se zarazí. Ať už se chystal plácnout cokoli, odumřelo mu to na rtech. Trpělivě čekám, ale on mlčí. Lhát nemůže. Dříve či později bude muset kápnout božskou.
Micky s okouzlením svádí předem prohranou bitvu. Začíná se potit.
Já v klidu jím, jako by se nechumelilo.
Do tváří mu stoupá barva. Konečně ze sebe vymáčkne: „Ano… Jak jsi kurva –“
„Ticho.“ Okamžitě zmlkne.
Sráč jeden. Okrádat umírající matku. Milou starou dámu, která se v životě dopustila jediné chyby – že porodila takového ubožáka.
„Jak dlouho už to trvá?“
V očích se mu zaleskne hněv. „Dva roky,“ procedí proti své vůli. Vztekle mě probodává očima.
Pomalu žvýkám poslední sousto.
„Proč?“ zeptám se nakonec.
„K ničemu jí nebyly a já je potřeboval. Vrátím je,“ dodá rychle.
„Vážně?“ Povytáhnu obočí. „A kolik sis takhle… půjčil?“
Uplyne několik vteřin. Mickyho tváře rudnou čím dál víc. „Nevím,“ vyplivne po chvíli.
Nakloním se blíž. „Zkus si tipnout.“
„Plus minus dvě stě dvacet tisíc.“
Jen to číslo mi znovu zvedne mandle. „A kdy ses to matce chystal splatit?“
„T-teď,“ vykoktá.
A já jsem královna ze Sáby.
„Kolik peněz v tuhle chvíli máš?“ zajímá mě.
Sáhne pro sklenici s vodou a zhluboka se napije. „R-rád investuju.“
„Kolik?“
„Něco přes dvanáct tisíc.“
Dvanáct tisíc dolarů. Vybílil matčin účet a žije si jako král. Pod fasádou velkého machra se ale ukrývá trapák, co má v kapse blbých dvanáct táců. A i ty nejspíš rychle zmizí. Chlapi jako on mají umaštěné ruce – všechno jim hned proklouzne mezi prsty.
Zklamaně si odfrknu. „To byla špatná odpověď.“ Siréna mě nabádá ke krutosti. „Kde ty peníze jsou?“
Zacuká mu horní ret a ve světle se zalesknou krůpěje potu, co mu nad ním vyrašily. „Pryč.“
Vypnu nahrávání na mobilu i diktafon. Klientka už přiznání dostala. Zato já jsem s Mickym ještě neskončila.
„Ne,“ zašeptám, „to nejsou.“ Ta hrstka lidí, co mě znají opravdu dobře, by si všimla, že se můj tón změnil.
Micky znovu nakrčí čelo.
Pohladím ho po klopě saka. „Tenhle oblek – jak ze žurnálu. A tvoje hodinky… Rolexky nejsou zrovna levná záležitost, co?“
Okouzlení ho přiměje zavrtět hlavou.
„Ne,“ přitakám. „Víš, chlapi jako ty peníze nerozházejí z plezíru. Používají je na… jak jsi to nazval?“ Zalovím po správném slovu a pak lusknu prsty. „Investice. Přeléváte je sem a tam.“ Nakloním se k němu blíž. „Tak je zas trochu přelejeme.“
Vytřeští oči. Konečně vidím pravého Mickyho. Ne loutku ovládanou magií, ale toho Mickyho, kterým byl, než jsem přišla. Slabocha. Už si uvědomuje, co se s ním děje.
„Co-co jsi zač?“ pípne. V očích se mu zračí strach a tomu siréna nedokáže odolat. Popleskám ho po tváři. „Já-já zavolám –“
„Budeš hezky sedět a poslouchat, Micky,“ řeknu, „a neuděláš vůbec nic, protože v tuhle chvíli jsi naprosto bezmocný.“
