Připravujeme

Hříchy Hollywoodu
Alessandra Torre

LÁSKA PODLE HOLLYWOODU V JIŽANSKÉM MALOMĚSTĚ... Více...





Pustá duše

Dan Simmons

MISTROVSKÝ ROMÁN OD AUTORA HYPERIONU, TERRORU A PÁTÉHO SRDCE...

Naše cena vč. DPH: 244 Kč

Běžná cena vč DPH: 349 Kč

Překlad: Alžběta Lexová

Datum vydání: 17. 04. 2019

ISBN: 978-80-7588-100-7

Počet stran: 304

Vazba: vázaná s přebalem

Skladem: Ne

  • Jeremy Bremen má tajemství. Celým životem ho provází schopnost číst lidem myšlenky. Zná všechny jejich skryté touhy i obavy a pouze díky své manželce Gail, která roky fungovala jako štít mezi ním a děsivou tíhou jeho nadání, ještě nepřišel o rozum. Jenže Gail umírá, její vědomí utichá a Jeremymu hrozí, že se z náhlého přívalu myšlenek zblázní.

    A proto se dává na útěk – před svou týranou myslí, minulostí i sám před sebou –, v naději, že mu samota a izolace přinesou kýžený klid. Osud mu však nepřeje a klade před něj jednu překážku za druhou.

    Jeremy se vydává na nebezpečnou cestu po Americe, při níž odhalí nejen ty nejtemnější a nejkrutější hlubiny lidské duše, ale také tajemství samotné podstaty smrtelnosti a vesmíru. Existuje jen jeden svět, nebo je jich víc? A mohli by se Gail s Jeremym v některém z nich znovu setkat?

  • Bremen nechal umírající manželku v nemocnici a zamířil na východ k moři. Provoz zhoustl, protože se celá Filadelfie rozhodla vzít nohy na ramena a strávit nezvykle teplý velikonoční víkend mimo město, a tak se Bremen musel soustředit na cestu a manželčiny mysli se dotýkal jen zlehka.

    Gail spala. Její sny byly vlivem tišících prostředků nesouvislé. Procházela v nich nekonečnou řadou propojených pokojů vybavených viktoriánským nábytkem a hledala matku. Obrazy z těchto snů se před Bremenovýma očima prolínaly s prodlužujícími se stíny soumraku nad Pine Barrens, kudy právě projížděl. Probudila se, zrovna když sjížděl z dálnice, a na několik vteřin, než ji znovu zachvátila bolest, s ní Bremen mohl sdílet jasnou záři slunečních paprsků dopadajících na modrou deku v nohách její postele, a pak s ní sdílel i náhlý příval zmatku, který se jí zmocnil v domnění, že se probouzí do rána na farmě.

    Bolest se vrátila, projela jí za levým okem jako tenounká, ale zato nekonečně ostrá jehla a Gail se k němu natáhla myšlenkami. Bremen se zašklebil a upustil minci, kterou podával výběrčímu mýtného.

    „Děje se něco, kámo?“

    Bremen zavrtěl hlavou, zašmátral po upadlém dolaru a slepě ho vrazil muži do ruky. Drobné odhodil do přeplněné přihrádky v palubní desce triumphu a celou mysl upnul na řízení malého autíčka, aby se co nejvíc ochránil před Gailinou bolestí. Agónie pomalu ustupovala, ale její zmatek se přes něj přeléval jako vlny nevolnosti.

    Rychle se vzpamatovala, navzdory třepotající se oponě strachu, která se začínala spouštět na její vědomí. V duchu na něj promluvila a pokusila se zúžit proud toho, co s ním sdílela, jen na myšlenku jejího hlasu.

    Ahoj, Jerry.

    Ahoj, prcku, odpověděl, právě když odbočil na sjezd k Long Beach Island. Sdílel s ní ten obraz – zářivě zelenou trávu, borovice zalité zlatým dubnovým světlem a stín sporťáku, plížící se podél břehu, zatímco se Bremen vymotával z víceúrovňové křižovatky. Zničehonic ho do nosu udeřila známá vůně soli a chaluh Atlantiku, a tak ji s Gail sdílel taky.

    Pěkné. Gailiny myšlenky obestíral šum způsobený bolestmi a sedativy. K obrazům, jež k ní vysílal, se upínala s téměř horečnatým soustředěním.

    Přímořská komunita návštěvníky nevítala zrovna nejvřeleji: zchátralé restaurace nabízející pokrmy s mořskými plody, předražené škvárobetonové motely, nekonečná přístaviště. Ale oni dva z toho známého pohledu čerpali útěchu a Bremen se soustředil, aby mu neunikl jediný detail. Nejintenzivnější bolesti pomalu ustupovaly a Gail se začínala uvolňovat. Na okamžik Bremenovi připadala její přítomnost natolik skutečná, že se málem otočil k sedadlu spolujezdce a promluvil na ni. Projela jím lítost a pocit zahanbení, a než se stačil zarazit, obojí mimoděk vyslal Gail.

    Na příjezdových cestách plážových domků parkovaly kombíky, z nichž rodinky vykládaly pozdní večeři a odnášely si ji na pláž. Večerní stíny už začínaly zvěstovat příchod jara, ale Bremen se cestou na sever, k Barnegatskému majáku, soustředil především na čerstvý vzduch a vlahý dotek nízkých slunečních paprsků. Napravo zahlédl půl tuctu rybářů postávajících v příboji. Jejich stíny se prolínaly s bílou pěnou lámajících se vln.

    Monet, pomyslela si Gail a Bremen přikývl, ačkoli sám myslel spíš na Euklida.

    Matematik tělem i duší. Gailin hlas zanikl v dalším návalu bolesti. Hlavou mu vířily napůl dokončené útržky vět, připomínající slanou spršku bouřícího příboje.

    Bremen zaparkoval triumph u majáku a vydal se nízkými dunami k pláži. Roztáhl si otrhanou deku, kterou si na tohle místo přinesli už tolikrát. Prohnala se kolem něj skupinka dětí a s hlasitým pištěním se blížila k příboji. Všechny na sobě měly plavky, přestože byla voda chladná a s nadcházejícím soumrakem se rychle ochlazoval i vzduch. Zhruba devítiletá dívenka, s dlouhýma bledýma nohama a v plavkách, které jí byly už trochu těsné, poskakovala na mokrém písku v komplikované a nevědomé choreografii souznící s pohyby moře.

    Světla mezi žaluziemi ubývalo. Do pokoje vstoupila sestra a přinesla s sebou pach cigaret a zásypu. Vyměnila Gail kapačku a změřila jí pulz. Interkom na chodbě štěkal hlasitá, důrazná oznámení, ale přes závoj bolesti bylo těžké rozlišit jednotlivá slova. V šest večer dorazil doktor Singh a tiše s ní promluvil, ale Gail ho nevnímala. Očima hypnotizovala dveře a vyhlížela příchod sestry s požehnanou jehlou. Bavlněný tamponek přilepený do ohbí jejího lokte sloužil jako rozkošná předehra k slibovanému ústupu bolesti. Gail věděla na vteřinu přesně, za jak dlouho začne morfium účinkovat. Doktor cosi říkal.

    „… váš manžel? Myslel jsem, že tu dnes s vámi přespí.“

    „Je přímo tady, doktore,“ opáčila Gail a poplácala deku a písek.

    Bremen si přitáhl k tělu nylonovou větrovku, aby se ochránil před chladem blížící se noci. Hvězdy zastírala vysoká oblačnost, skrz niž pronikaly jen drobné kousky oblohy. V dálce na moři se podél horizontu táhl prapodivně dlouhý ropný tanker. Z oken plážových domků za Bremenovými zády dopadaly na duny zlatavé obdélníky.

    Večerní vánek k němu donesl vůni grilovaného steaku. Bremen se snažil rozpomenout, jestli ten den jedl, nebo ne. Žaludek se mu kroutil v tlumené odezvě bolesti, s níž Gail stále zápolila, přestože léky již zabíraly. Bremen se už chtěl zvednout a skočit si do obchodu u majáku pro sendvič, když vtom si vzpomněl na arašídovou tyčinku z nemocničního automatu, kterou si koupil minulý týden. Stále spočívala v kapse jeho bundy, a tak zůstal sedět. Sledoval západ slunce a spokojeně chroupal arašídovou pochoutku, tvrdou jako kámen.

    V chodbě se ozývaly kroky. Znělo to jako armádní pochod. Dusot nohou, cinkání podnosů a tlumené tlachání sanitářů, kteří roznášeli večeři ostatním pacientům, Gail připomněly chvíle, kdy jako malá ležela v posteli, zatímco rodiče pořádali dole v přízemí jeden ze svých večírků. Vzpomínáš na ten večer, kdy jsme se seznámili? vyslal k ní Bremen.

    Mmmm. Gailina pozornost ochabovala. Po jejím vědomí se už opět sápaly černé prsty hrůzy, jak bolest postupně začínala převažovat účinky léků. Tenká jehla za jejím okem žhnula čím dál víc.

    Bremen se jí snažil posílat obrazy vzpomínek na večírek Chucka Gilpena, kde se před deseti lety seznámili, na tu první vteřinu, kdy se jejich mysli spojily a oni si uvědomili, že nejsou na světě sami. Spolu s tím se dostavilo i jiné uvědomění: Nejsem cvok. Právě tam, v přelidněném městském domě Chucka Gilpena, mezi vším tím napjatým tlacháním a ještě napjatějším neurohlaholem korzujících učitelů a studentů, se jejich životy navždy změnily.

    Bremen právě vstoupil do dveří – a už mu někdo do ruky strkal pití –, když vtom někde poblíž vycítil další mentální štít. Zlehka ho otestoval a Gailiny myšlenky se přes něj okamžitě přehnaly jako světlo baterky v temné místnosti.

    Oba zkoprněli šokem a automaticky posílili své štíty – schoulili se do klubíčka jako vyděšení ježci. Brzy však zjistili, že jsou vůči bezděčnému a téměř nedobrovolnému oťukávání toho druhého zcela bezbranní. Doposud nepotkali telepata, jehož schopnosti by přesahovaly jakousi základní, podvědomou úroveň. Oba se domnívali, že jsou hříčkou přírody – jedinečnou a vzácnou. A nyní stáli v prázdném prostoru, zcela odhalení zrakům toho druhého. Vteřinu nato si, téměř nechtěně, začali navzájem vysílat proud obrazů, polovzpomínek, tajemství, pocitů, preferencí, vjemů, věcí, za které se styděli, po nichž toužili anebo se jich báli. Nic před sebou netajili. Spolu se vzpomínkami na narozeninové oslavy, bývalé partnery, rodiče a bezvýznamné události, tomu druhému ukázali i každou krutost, jíž se dopustili, každý sexuální experiment i skryté předsudky. Takhle důkladně svého partnera většina lidí nepozná ani po padesáti letech manželství.

    O minutu později se poprvé uviděli.

    Každých dvacet čtyři vteřin Bremenovi přejela nad hlavou záře Barnegatského majáku. Na moři nyní blikalo více světýlek než podél temné linie pláže. Kolem půlnoci se zvedl vítr a Bremen se pevněji zabalil do deky. Při posledním kolečku zdravotní sestry Gail odmítla nabízenou jehlu, ale její mysl byla stále zakalená. Bremen jejich kontakt udržoval pouhou silou vůle.

    Gail se vždycky bála tmy. Za těch devět let jejich manželství se k ní mnohokrát v noci natáhl, ať už myslí nebo fyzicky, aby ji utěšil. Nyní z ní zase byla ta ustrašená holčička, opuštěná ve velkém starém domě na Burlingame Avenue. A ve tmě pod její postelí číhala strašidla.

    Bremen sáhl za oponu bolesti a zmatku a sdílel s Gail zvuk moře. Vyprávěl jí o skopičinách, které toho dne prováděla jejich kočka Gernisavien. Uložil se do důlku v písku a napodobil tak polohu jejího těla v nemocniční posteli. Postupně se uvolnila a poddala se jeho myšlenkám. Dokonce se jí podařilo párkrát usnout i bez pomoci morfia a jejími sny prostupovala hvězdná obloha a ostrá vůně Atlantiku.

    Bremen jí popisoval, co v uplynulém týdnu udělal na farmě – to málo, co stihl mezi návštěvami nemocnice –, a sdílel s ní jemnou krásu Fourierových rovnic na tabuli ve své pracovně a uspokojení, s jakým zasadil jednoho slunečného dne broskvoň na jejich předzahrádce. Vzpomínal s ní na jejich loňský lyžařský výlet do Aspenu a vyslal k ní i náhlý šok, když po pláži zničehonic přejela záře reflektoru z jakési vzdálené lodi na moři. Sdílel s ní střípky poezie, které se naučil zpaměti, ačkoli mu slova neustále unikala a nahrazovaly je obrazy a pocity.

    Čas ubíhal a Bremen manželce předával chladný jas blednoucí noci, spolu s vřelým nádechem své lásky. Sdílel s ní bezvýznamné myšlenky i naděje do budoucna. Natáhl se přes sto dvacet kilometrů dlouhou propast a dotkl se její ruky. Když ho na několik minut přemohl spánek, vyslal jí i své sny.

    Gail zemřela, ještě než oblohu prozářily první falešné paprsky svítání.

     

    Dva dny po Gailině pohřbu Bremena navštívil Frank Lowell, šéf katedry matematiky v Haverfordu, aby ho ujistil, že mu v následujících měsících podrží místo, děj se co děj.

    „Vážně, Jerry,“ říkal Frank, „nedělej si starosti. Vyřiď si, co potřebuješ, a až budeš chtít zpátky, stačí říct.“ Frank se blýskl svým nejlepším chlapeckým úsměvem a upravil si brýle bez obrouček. Kdesi pod houštinou jeho vousů Bremen tušil buclaté tvářičky a bradičku třináctiletého kluka. Frankovy modré oči byly upřímné a bezelstné. Uspokojení. Rival ze hry. Nikdy jsem Bremena neměl moc rád… příliš chytrý. A s tím Goldmannovým výzkumem byl jen o to nebezpečnější. Obrazy mladé blondýnky z MIT, kterou měl Frank loni v létě u pohovoru a celou zimu s ní spal.

    Už nemusím Nell lhát a vymýšlet si konference, abych jí nějak vysvětlil ty víkendové cesty. Sheri může zůstat ve městě, poblíž kampusu, a jestli se Bremen nezmátoží do příštích Vánoc, bude jeho místo její. Perfektní.

    „Opravdu, Jerry,“ pokračoval Frank, naklonil se a poplácal Bremena po koleni, „vezmi si, kolik času potřebuješ. Budeme to považovat za studijní volno a podržíme ti místo.“

    Bremen vzhlédl a přikývl. Tři dny nato zaslal univerzitě písemnou rezignaci.

    Tři dny po pohřbu Bremena navštívila Dorothy Parksová z katedry psychologie a trvala na tom, že mu uvaří večeři. Zdržela se dlouho do noci a vysvětlovala mu jednotlivá stadia zármutku. Seděli na verandě, dokud je tma a noční chlad nezahnaly dovnitř. Jako by se snad vracela zima.

    „Lidé, kteří právě zažili velkou ztrátu, se často dopouštějí jedné společné chyby – mění prostředí. Vezmou si příliš dlouhou dovolenou, rychle se přestěhují… Pochop, Jeremy, v ten moment se zdá, že něco takového pomůže, ale ve skutečnosti tím jen oddalují nevyhnutelnou konfrontaci se zármutkem.“

    Bremen přikyvoval a pozorně jí naslouchal.

    „Právě teď se nacházíš ve stadiu popírání,“ informovala ho Dorothy. „Stejně jako si jím musela projít Gail, když se dozvěděla o rakovině, tak si jím teď musíš projít ty… prožít si to a jít dál. Rozumíš mi, Jeremy?“ Bremen si promnul spodní ret kloubem prstu a pomalu přikývl.

    Dorothy Parksová byla čtyřicátnice, ale oblékala se mnohem mladistvěji. Té noci na sobě měla pánskou košili, rozepnutou poměrně hluboko a zastrčenou do dlouhé plisované sukně, a k tomu vysoké kozačky a náramky, které cinkaly, kdykoli pohnula rukou. Krátké červené vlasy s fialovými odlesky měla natužené do tvaru květáku.

    „Gail by si přála, aby ses s tímhle popíráním porval co nejrychleji a šel dál, Jeremy. Víš to, že ano?“

    Poslouchá. Dívá se na mě. Možná jsem si neměla rozepínat i ten čtvrtý knoflíček… dneska večer jsem měla být jen terapeutka… měla jsem si vzít ten šedý svetr. Ale k čertu s tím. Viděla jsem, jak na mě kouká. Darren byl vyšší… a silnější… ale to není tak důležité. Jaký je asi v posteli?

    Obrazy muže s pískovými vlasy… Darren… jak klouže tváří po jejím břiše a níž.

    V pohodě, však ho naučím, co se mi líbí. Kde má asi ložnici? Někde ve druhém patře. Ne, můj byt… ne, napoprvé radši nějakou neutrální půdu. Hodiny tikají. Biologické hodiny. Zatraceně, chlap, který tu frázi vymyslel, by zasloužil pověsit za koule do průvanu.

    „… důležité, aby ses se svými pocity svěřil přátelům nebo někomu blízkému,“ říkala. „Popíráním člověk tu bolest jen prodlužuje. Slib mi, že zavoláš, když si budeš chtít promluvit.“

    Bremen zvedl hlavu a přikývl. V tu chvíli se definitivně rozhodl, že farmu za žádnou cenu neprodá.



  • Knihu si můžete také zakoupit v elektronické verzi v následujících e-shopech: