„Viděla jsi to?“
Moje nejlepší kamarádka naklonila svůj telefon tak, abych viděla, o čem mluví. Měla tam černé vlákno s nadpisem „Jsem za kreténa“ na redditu. Zabíralo to celý displej.
Seděly jsme v nemocniční jídelně během pauzy na oběd.
„Co to je?“ vymačkávala jsem si kečup na hranolky.
„Přečti si to,“ odpověděla. „Pošlu ti odkaz.“
Párkrát ťukla palcem a odkaz mi dorazil.
Vzala jsem si do ruky ledový čaj a četla si příspěvek s brčkem mezi zuby. Když jsem se dostala ke druhému odstavci, vyvalila jsem oči. „Pane bože…,“ vydechla jsem.
„Viď? A to jsem si doteď myslela, že tu věc s přívěskem pro štěstí máš jen ty.“
„Je to dar,“ namítla jsem. „Ne pro mě, ale všichni mí bývalí kluci našli štěstí.“ Napila jsem se a četla dál. Když jsem dočetla, položila jsem telefon. „Není za kreténa.“
„Absolutní souhlas,“ řekla. „Viděla jsi ten billboard?“
„Ne.“
„Vygooglila jsem si ho. Podívej.“
Znovu mi nastavila svůj telefon a já se málem zakuckala smíchy. „Chudák.“
„Já bych ti takovou levárnu nikdy neprovedla,“ řekla Maddy.
„To doufám. Nemohla bych bez tebe žít.“
Usmála se a zakousla se do vegetariánské rolky.
Když polkla, pokračovala: „Je divné, že to oba máte stejně. Jak všichni vaši bývalí odjedou na bílém koni do západu slunce.“
„Ha. Zajímalo by mě, na kolika svatbách už musel být,“ pronesla jsem, vytáhla kyselé okurky ze svého kuřecího sendviče a položila je na její talíř.
Kývla k mému telefonu. „Měla by ses ho zeptat.“
Vyvalila jsem oči. „Prostě mu jen tak napsat?“
Pokrčila rameny. „Jo, proč ne? Chlapi milujou, když jim holky píšou soukromé zprávy.“ Zněla jako odbornice. „Ne, vážně. Zeptej se ho. Oběd je nuda. Aspoň se zabavíme.“
Povzdechla jsem si. „Tak jo. Jednu zprávu.“ Utřela jsem si prsty do ubrousku, vzala telefon a otevřela aplikaci reddit.
Měl přezdívku just_in_267. Říkala jsem si, jestli se jmenuje Justin. Moje přezdívka byla Emma16_dilemma. Od druháku na střední jsem si ji nezměnila. Asi bych měla.
Začala jsem psát.
EMMA: Mám stejný problém jako ty. Za poslední čtyři roky se mi to stalo už sedmkrát. Rozejdeme se a ten kluk se do půlroku ožení. Taky po tobě chtějí, abys jim chodil na svatbu? Už třikrát mě žádali, ať jdu za družičku
Klikla jsem na Odeslat. „A je to. Odeslala jsem to. Napsala jsem úplně cizímu chlapovi.“ Položila jsem telefon. „Připadá mi to jako něco, co by nejspíš udělala moje máma.“
Maddy zafuněla. „Amber by utratila všechny prachy ušetřené na nájem za nějaké médium, které kreslí portréty spřízněných duší a pak ti pošle ten samý, co posílá každému. To je něco, co by udělala Amber.“
Vůbec jsem se nesmála. Bylo to až příliš trefné, než aby to bylo vtipné.
Cinkl mi telefon. „Ten chlap odepsal,“ řekla jsem.
Maddy se zarazila s rolkou na půl cesty k puse. „Co píše?“
Otevřela jsem zprávu.
JUSTIN: Předem se omlouvám, ale nejsi náhodou reportérka, co se snaží zjistit mou totožnost, aby jí vydali další článek o zoufalci z redditu? Musíš se přiznat. Víš, jako když hraješ poldu v utajení a někdo se tě zeptá, jestli jsi polda v utajení, a ty nesmíš lhát.
Rozesmála jsem se.
„Co?“ naléhala Maddy.
„Myslí si, že jsem reportérka, co se snaží zjistit jeho totožnost.“
„Jako že s tím má problém?“
„Očividně.“
Začala jsem psát.
EMMA: Nejsem reportérka.
JUSTIN: Tak přesně tohle by reportérka napsala.
S úsměvem jsem potřásla hlavou.
EMMA: Jsem zdravotní sestra.
Poslal smajlíka s podezíravě přivřenýma očima.
Něco mě napadlo.
EMMA: Napiš, kolik mám zvednout prstů.
Uplynulo pár vteřin.
JUSTIN: Čtyři.
„Maddy, vyfoť mě.“
Spadla jí brada. „Ty tomu chlápkovi pošleš fotku?“
„Jo, proč ne?“
„Ehm, protože by to mohl být sériový vrah?“
„Sériový vrah se smyslem pro humor, psem z útulku, dlouholetými kamarády a zdravým vztahem s matkou?“ Podala jsem jí telefon. „Nijak se to neliší od toho, co by viděl na seznamce, kdyby mě označil, a navíc budeme za pár týdnů na Havaji. On je v Minnesotě. I kdyby přišel na to, kdo jsem, stejně mě nikdy nenajde.“
„Co když je to nějaký santusák, co si nečistí zuby, a tvoji fotku si založí do složky porno k honění?“
Zakoulela jsem očima. „Ježíši, mlč už.“
Naklonila jsem hlavu, nechala cop spadnout do strany a zvedla čtyři prsty. Maddy se netvářila šťastně, ale vyfotila mě a podala mi telefon zpátky.
Měla jsem uniformu a na kapse připnutý identifikační štítek. Otevřela jsem si fotku, smazala své údaje a jméno nemocnice a stiskla Odeslat.
EMMA: Jsem v práci. Nosí reportéři nemocniční uniformy? A vůbec, kolikrát už tě novináři zkoušeli takhle identifikovat?
JUSTIN: Tento týden? Nebo celkově?
Poslala jsem rozesmátého smajlíka.
JUSTIN: Takže, když jsme si ujasnili, že jsi, kdo píšeš, že jsi, odpovím na tvou otázku. Na svatbu, ke které došlo díky mému smolnému povahovému rysu, jsem byl pozvaný jen jednou. Ovšem šel jsem za svědka a svatba byla na téma Beetlejuice.
Se smíchem jsem zprávu přečetla Maddy.
„Fotky, jinak se to nestalo,“ řekla.
EMMA: Fotky, jinak se to nestalo.
Položila jsem telefon. „Víš co? Vážně mě to baví.“
„Mám samé dobré nápady,“ prohlásila.
Měla už jsem sendvič skoro snědený, když mi přišla další zpráva.
„Odpověděl,“ řekla jsem. „Je tam fotka.“
Maddy vyskočila a oběhla stůl, aby se podívala.
Když jsem fotku otevřela, rozesmála jsem se. Nevěsta a ženich byli v kostýmech Beetlejuice a Lydie v rudých svatebních šatech z filmu. Družička a svědek se převlékli za Maitlandovy, ale na obličejích měli strašidelné škrabošky, které si na začátku filmu nasazovali, aby vystrašili nové obyvatele. On měl dlouhý nos jako zobák a hmyzí oči. Poslala jsem mu celý řádek rozesmátých smajlíků.
„Měla jsi pravdu, vážně má smysl pro humor,“ uznala Maddy.
Naklonila jsem hlavu. „Škoda že mu není vidět obličej.“
„Pošli mi tu fotku.“
„Proč?“
„Zkusím ho najít přes zpětné vyhledávání obrázků.“
„Páni, tobě to myslí. Tak vydrž.“
Poslala jsem jí fotku. Ona se posadila a začala něco ťukat do displeje. Já se vrátila ke zbytku sendviče.
„Našla jsem ho,“ prohlásila Maddy o čtyřicet pět vteřin později.
Otevřela jsem pusu. „Tak rychle???“
„FBI by měla najímat víc žen. Jsme přirozené specialistky na pátrání. Tu fotku má na svém instagramu. A je to rozhodně on, vidím tu fotky toho billboardu. Pošlu ti odkaz.“
V telefonu mi cinkla příchozí zpráva, ale já váhala. „Počkej. Měly bychom si to prohlížet? Mám pocit, že mu narušujeme soukromí.“
Zvedla ke mně oči přes telefon. „Až chlapi přestanou napadat ženy, se kterými se seznámí na internetu, přestaneme je šmírovat, abychom se ujistily, že projdou testem správných vibrací. Ať tak nebo tak, kdyby stál o soukromí, měl by soukromý účet.“
Naklonila jsem hlavu. „To je fakt.“
Klikla jsem na odkaz a obě současně jsme se na svých telefonech vrhly na fotky na jeho zdi. Měl hnědé vlasy, hnědé oči, byl hladce oholený. Běloch, ďolíčky ve tvářích. Hezký úsměv, pěkná postava – a byl roztomilý. Hodně roztomilý.
„Vidíš to co já?“ ozvala se Maddy. „Tak tenhle chlap rozhodně používá zubní nit.“
„Pane bože, ten pes!“
Zalapala po dechu. „No teda. Je vážně ošklivý. Jako nějaký miniaturní chrlič na okapu.“
Zaměřila jsem se na psa. „Já nevím. Je tak hnusný, až je vlastně k sežrání.“ Malý hnědý pes byl huňatý se svěšenýma ušima, placatým čumákem a zamračeným výrazem. Měl vodnaté vypoulené oči. Justin ho na fotce držel v náručí a usmíval se jako malý kluk, který právě dostal něco, co si léta přál k Vánocům. V popisku stálo:
Psí kámoš Brad má tasemnici, ale s nájmem mě nevyšplouch.
„Brad?“ zvedla jsem oči. „Myslela jsem, že se ten jeho kamarád jmenuje Chad.“
„Asi změnil jména kvůli soukromí. Třída. Viděla jsi komentáře?“ zeptala se Maddy. „Podívej se.“
Klikla jsem na ikonu komentářů. Smajlíci, další smajlíci. Někdo jménem Faith psal:
Jako vážně, Justine? Neuvěřitelné.
A potom chlapík jménem Brad napsal:
Až příště přijdu, seberu ti tyčky od žaluzií.
Rozesmála jsem se nad telefonem.
„Podívej, jaký má ten pes výraz,“ řekla Maddy.
„A co s ním je?“
„Ten pes se s ním cítí moc dobře. Vždycky se na fotkách zaměřuju na zvířata, protože to hodně vypovídá o lidech kolem nich. Jako stoprocentně poznám, když si někdo vypůjčí psa jen na profilovku. Ten pes pokaždé úplně jasně vysílá signál: ‚Oukej, neznám tě, ale v poho.‘ Jeď dál dolů,“ pokračovala. „Vidíš? Podívej se na tu na gauči.“
Na jedné fotce byl Justin na gauči. Na jedné straně svíral v náručí malou holčičku, která spala s hlavičkou na jeho hrudníku. Pes podřimoval na druhé straně a hlavu měl položenou na jeho stehně. Bylo to roztomilé.
„Ten pes mu věří,“ prohlásila Maddy. „A je z útulku, takže to hodně znamená. Tihle psi bývají plaší a nervózní.“ Prohlížela si další fotky a zmlkla. „Jeď ještě níž,“ řekla potom. „Je tam ten billboard.“
Posunula jsem se o pár fotek níž a uviděla to. Ten slavný nápis. Justin nepřeháněl. Bylo to zlé. Z Maddyina vyhledávání už jsem věděla, jak to vypadá, ale vidět to přímo pohledem z jeho bytu, to bylo něco úplně jiného. Ten billboard zabíral celé okno. „No páni. Jo, Justin tedy rozhodně není za kreténa. Tohle je síla.“
Záběr byl z kuchyně, takže měl úplný výhled. Vzhledem k tomu, že byl jeho byt jen jednopokojový, byly tu jediné velké posuvné skleněné dveře a celý prostor vyplňoval rozesmátý muž ve středním věku s bradkou, oblečený jako král, stojící s gumovým zvonem nad ucpaným záchodem.
„Má u postele namontované čelo,“ upozornila Maddy.
„No a?“
„Je to jako zelená na semaforu. Čím blíž je postel k zemi, tím horší člověk na ní spí. Když chlap na rande předstírá, že si zapomněl peněženku, můžeš vsadit boty na to, že spí na karimatce nebo na matraci na zemi. Vždycky je donutím poslat mi fotku jejich postele, než s nimi vůbec někam vyrazím. A další body srážím za to, když mají místo peřiny spacák. I když náhodou mají čelo u postele.“
„Proč?“
„Protože spacáky mají energii podlahy?“
„A co když je to palanda?“
„To je jediná situace, kdy má teorie neobstojí, ale je to zároveň další důvod, proč chci vidět fotky jejich ložnice, než se s nimi potkám.“
„Jsi blázen.“
Přiblížila jsem si na fotce zbytek pokoje. Na posteli měl ustlanou béžovou peřinu. Vedle stál uklizený pracovní stůl se složitou počítačovou sestavou. Uprostřed byly tři velké monitory, klávesnice a bezdrátová myš. Vedle stolu byl malý psí pelíšek a v rohu stál květináč s pokojovou rostlinou. Na zdech měl umělecká díla. Byl to hezký byt – kromě toho výhledu. Justin byl očividně pořádkumilovný a měl dost dobrý vkus.
Pustila jsem se do prohlížení dalších fotek. Ani na jedné nebyl s žádnou dívkou. Některé lidi jsem tipovala jako jeho příbuzné – asi patnáctiletý kluk, který vypadal jako Justinova mladší kopie se stejnými ďolíčky ve tvářích. Nebo dívka, jíž mohlo být jedenáct nebo dvanáct. A pak ta malá holčička, co mu spala v náručí na gauči. Té nemohlo být víc než pět. Na fotkách označil ženu, kterou jsem považovala za jeho matku. Klikla jsem na její profil, ale byl soukromý.
„Našla jsem ho na linkedinu,“ vyrušila mě Maddy. „Celým jménem je to Justin Dahl. Je softwarový inženýr.“ Znovu na okamžik ztichla. „Před pár lety mu umřel táta. Právě jsem našla jeho nekrolog. Jo, je to on. Stejné děti jako na instagramu. Má tři sourozence. Alex, Chelsea a Sarah.“
„Na co ten jeho táta umřel?“
„Píše se tu pouze ‚nečekaně‘. Bylo mu jen pětačtyřicet. Tak to je naprd. Počkej, zkontroluju ještě rejstřík sexuálních násilníků.“ Chvíli něco ťukala do telefonu. „Je čistý.“ Položila mobil a vzala do ruky závitek. „Nevidím u něj žádné red flagy, tedy kromě toho, že jeho jméno začíná na J. Takoví chlapi jsou úplně nejhorší. Budu ze svého anonymního účtu dál sledovat jeho instagram, ať máme přehled. Můžeš pokračovat.“
Pobaveně jsem se na ni podívala. „Pokračovat v čem?“
„Nevím. Můžeš s ním dál mluvit. Zjistit, jestli je normální.“
„Zdá se být normální,“ vrátila jsem se k fotkám. „To my nejsme normální,“ zamumlala jsem.
Od chvíle, kdy poslal fotku s Beetlejuicem, uplynulo devět minut a my už jsme rozebraly celý jeho život. Viděla jsem, jak vypadá, jeho rodinu, jeho byt, nekrolog jeho táty, a věděla jsem i to, kde pracuje.
Potom jsem se podívala na hodinky. „Krucinál, musíme jít.“
Maddy udělala totéž. „Do prdele.“ Naposledy si ukousla a zvedla se. Uklidily jsme stůl a běžely na oddělení intenzivní péče. Justin už nic nenapsal a já se musela vrátit na směnu.
Večer po práci uvařila Maddy večeři. Grilované žampiony portobello a rýžový pilaf. Já umyla nádobí, uklidila kuchyň, potom jsem se osprchovala a vyfénovala si vlasy.
Převlékla jsem se do pyžama a vlezla si do postele a teprve potom jsem uviděla soukromou zprávu od Justina. Poslal ji hned po obědě, když jsem se vrátila do práce.
Poslal mi svou fotku. Nebyla z instagramu. Byl u sebe v obývacím pokoji a za ním byl vidět ten billboard. V náručí držel psa.
