Jestli to takhle vypadá ve vězení, pomyslela si Alexa Marcusová, tak bych klidně šla sedět. Třeba navěky.
Stála se svou nejlepší kamarádkou Taylor Armstrongovou v dlouhé frontě před nejvyhlášenějším barem v Bostonu. Bar se jmenoval Loch a nacházel se v budově bývalého vězení přestavěné na luxusní hotel. Pro navození dojmu vězeňského prostředí byly v oknech ponechány mříže a rozlehlou středovou halu obklopovaly kruhové ochozy.
Alexa přejela pohledem skupinku kluků za sebou. Působili jako banda tvrďáků z matfyzu, kteří se za každou cenu snaží vypadat cool: měli košile nezastrkané do kalhot, levné blejzry, příliš mnoho gelu ve vlasech a linuly se z nich toxické výpary tělového spreje Axe. Až se ve dvě ráno budou potácet domů, pravděpodobně budou remcat, že každá druhá holka v Lochu je coura, a následně pozvrací Matematický most.
„Moc se mi líbí ty kouřové stíny,“ řekla Taylor a studovala Alexin make-up. „Fakt ti to sluší.“
„Trvalo mi to snad hodinu,“ odpověděla Alexa. Umělé řasy, černé gelové oční linky a uhlové oční stíny – vypadala jako šlapka, která dostala nakládačku od vlastního pasáka.
„Já to mám hotové za půl minuty,“ řekl Taylor. „Podívej se na sebe – z puťky z předměstí je najednou sexy kočka.“
„Nejsem žádná puťka z předměstí,“ zaprotestovala Alexa. Po očku si prohlížela několik hubených vyfiknutých kluků s cigaretami a telefony v rukách. Nejsou k zahození, ale dost možná to jsou buzíci. „Táta bydlí v Manchesteru.“ Málem řekla „bydlím v Manchesteru“, ale od chvíle, kdy se její otec oženil s letuškou a zlatokopkou Belindou, už ten rozlehlý dům, ve kterém vyrostla, nepovažovala za svůj domov. Nežila tam už téměř čtyři roky, od doby, co odjela do Exeteru.
„Jasně že nejsi,“ řekla Taylor. Alexa si nemohla nevšimnout, jakým tónem to pronesla. Taylor neustále dávala všem najevo, že je městská holka. Její otec byl senátorem Spojených států a ona vyrostla v domě na náměstí Louisburg v luxusní čtvrti Beacon Hill. Byla přesvědčená, že je díky tomu zajímavější a také protřelá životem ve velkoměstě víc než kdokoliv jiný. A navíc strávila poslední tři roky na odvykačce na „terapeutické internátní škole“ Marston-Lee Academy, kam ji senátor poslal, aby se pomocí tamější metody „tvrdé lásky“ zbavila drogové závislosti.
Hodně štěstí.
Pokaždé, když se Taylor vrátila na prázdniny do Bostonu, přivezla si domů novou image královny mejdanů. Loni si ostříhala ofinu a obarvila vlasy na uhlově černou. Dnes na sobě měla přiléhavé černé legíny, průsvitné šedé tričko, černou krajkovou podprsenka a vysoké boty s cvočky. Méně odvážná Alexa si oblékla inkoustově modré džíny, tílko a světle hnědou koženou bundu značky Tory Burch. Fajn, možná neprožívá módní trendy tolik jako Taylor, ale to neznamená, že je nějaká puťka z předměstí.
„Bože můj,“ zamumlala Alexa, když se fronta posunula blíž k vyhazovačům.
„Hlavně klid, Lucio,“ řekla Taylor.
„Lucio…?“ vyhrkla Alexa, ale potom si vzpomněla, že „Lucia“ je jméno na její falešné občance. Ve skutečnosti to byla pravá občanka, jen nebyla její – jí bylo sedmnáct a Taylor nedávno oslavila osmnáctiny, jenže alkohol se smí podávat pouze starším jednadvaceti let, což považovala za pěknou blbost. Taylor koupila Alexe falešnou občanku od jedné starší dívky.
„Normálně se tomu vyhazovači dívej do očí a chovej se nenuceně,“ poradila jí Taylor. „Bude to naprosto v pohodě.“
* * *
Samozřejmě měla pravdu.
Vyhazovač se na jejich občanky ani nepodíval. Vešly do vestibulu hotelu a Alexa následovala Taylor k výtahu. Nad ním byl ukazatel se šipkou mířící na to poschodí, ve kterém se výtah zrovna nacházel. Dveře výtahu se otevřely a železné mříže se odsunuly do strany. Taylor nastoupila společně s několika dalšími lidmi. Alexa zaváhala, vklouzla dovnitř, otřásla se – jak jen nenávidí výtahy! – a než se mříž dovřela, vyběhla zpátky ven. „Půjdu po schodech.“
Sešly se na čtvrtém poschodí a podařilo se jim zabrat dvě velká pohodlná křesla. U servírky v tílku s odhalenými zády, které jí bylo tak krátké, že jí byla vidět vytetovaná květina na boku, si objednaly dvě vodky Ketel One se sodou.
„Sleduj ty holky na baru,“ křikla Taylor. Modelky v černých kožených šortkách a černých kožených vestičkách se promenádovaly po baru, jako by to bylo přehlídkové molo.
K dívkám se přiloudal jeden z matfyzáků a zkoušel je balit, ale Taylor ho odpálkovala: „Hele, já ti cinknu, jo… až budu potřebovat doučko z diferenciálů.“
Taylor přesunula pozornost na Alexu. „Kočko, děje se něco? Od chvíle, co jsme sem vešly, se tváříš jak uzlíček neštěstí.“
„Jsem v pohodě.“
„Nepotřebuješ jiné prášky nebo tak něco?“
Alexa zavrtěla hlavou. „To táta, je poslední dobou nějaký divný.“
„To není nic nového.“
„Jenže on je najednou strašně paranoidní. Nechal všude po domě nainstalovat bezpečnostní kamery.“
„Taky je to nejbohatší chlap v Bostonu. Nebo jeden z nejbohatších…“
„No jo, já vím,“ skočila jí do řeči Alexa, aby to nemusela poslouchat. Celý život se potýkala s tím, že je z bohaté rodiny, a snažila se nepřikládat penězům velký význam, aby jí kamarádi nezáviděli. „Jenomže teď už to není jen ta jeho přehnaná snaha mít všechno pod kontrolou, víš? Přijde mi, jako by se bál, že se něco stane.“
„Zkus žít pod jednou střechou s otcem, který je zároveň senátorem Spojených států.“
Taylor najednou začala vypadat, že není ve své kůži. Přezíravě pohodila hlavou a přejížděla očima po přeplněném baru. „Potřebuju další drink,“ oznámila. Přivolala servírku a objednala si dirty martini. „Co si dáš ty?“ zeptala se Alexy.
„Zatím nic.“ Ve skutečnosti nesnášela tvrdý alkohol, hlavně vodku. A ze všeho nejhorší byl gin. Jak to může někdo dobrovolně pít? Přišlo jí to jako lít do sebe terpentýn.
Alexin iPhone zavibroval. Vyndala ho a přečetla si zprávu. Kamarádka jí psala z nějaké párty v Allstonu, že to tam je pecka a že musí dorazit. Alexa jí odepsala, že bohužel nedorazí. Potom zničehonic vyhrkla: „Ježíši, ukazovala jsem ti tohle?“ Listovala aplikacemi na telefonu, dokud nenarazila na jednu nově staženou, spustila ji a přidržela si telefon u pusy. Mluvila do něj a z telefonu vycházela její slova zvláštním pisklavým hlasem. Zněla jako čipmank. „Hej, kočko, nechceš se stavit u mě, svlíknout se a dát si trochu algebry?“
Taylor vypískla. „Co to je?“ Chtěla jí telefon sebrat, ale Alexa ucukla, přejela prstem po displeji a začala mluvit děsivým hlasem Gluma z Pána prstenů. „Musíme dostat Miláššška!“
Taylor vyjekla a obě se smály, až jim vytryskly slzy. „No vidíš, už je ti líp, že jo?“ zeptala se Taylor.
„Můžu se k vám přidat?“ ozval se najednou mužský hlas.
Alexa zvedla pohled k muži, který stál u jejich stolu. Tenhle chlápek rozhodně nepatřil ke skupince matfyzáků. Ani náhodou. Měl tmavé vlasy a hnědé oči, jednodenní strniště a byl naprosto k sežrání. Černá košile s jemnými bílými proužky, úzký pas, široká ramena.
Alexa se usmála a nedokázala si pomoct, aby jí nezrůžověly tváře. Podívala se na Taylor.
„My se známe?“ zeptala se Taylor.
„Ještě ne,“ odpověděl muž a věnoval jim oslnivý úsměv. Mohlo mu být kolem třicítky. „Kamarádi se na mě vykašlali. Šli na nějakou party v South Endu, a mně se tam nechtělo.“ Měl náznak španělského přízvuku.
„Jsou tu jen dvě křesla,“ poznamenala Taylor.
Muž prohodil několik slov s párem vedle nich a přisunul si volné křeslo. Potřásl rukou nejprve Taylor a potom Alexe.
„Jmenuju se Lorenzo,“ představil se.
* * *
Na toaletách bylo značkové mýdlo Molton Brown Thai Vert a látkové ručníky, poskládané do dokonalých čtverců. Alexa si přejela rty leskem a Taylor si upravovala oční stíny.
„Jede po tobě jako blázen,“ oznámila Taylor.
„O čem to mluvíš?“
„Jako bys to nevěděla,“ řekla Taylor, zatímco si obtahovala oči černou tužkou.
„Kolik myslíš, že mu je?“
„Nevím, něco přes třicet?“
„Přes třicet? Myslela jsem, že víc jak třicet mu nebude. Myslíš, že ví, že je nám jen…“ V tu chvíli vešly do umývárny další dvě dívky, tak se odmlčela.
„Jdi do toho,“ řekla Taylor. „Je to naprosto v pohodě. Fakt.“
* * *
Když se konečně probojovaly zpátky ke svým místům, Black Eyed Peas vyřvávali tak nahlas, že Alexu bolely uši. Napůl čekala, že Lorenzo bude pryč, ale pořád seděl na svém místě. Hověl si v křesle a usrkával vodku. Alexa sáhla po svém drinku – na Lorenzovo doporučení si dala peartini – a překvapilo ji, že je sklenice poloprázdná. Ty brďo, pomyslela si, já jsem fakt namol.
Lorenzo se usmál tím úžasným úsměvem. Nemá tuctově hnědé oči, všimla si. Jsou světle hnědé. Tygří oči, pomyslela si. Měla náhrdelník s tygřími oky, který jí dala matka pár měsíců předtím, než zemřela. Nedokázala se přinutit ho nosit, ale moc ráda si kameny jen tak prohlížela.
„Děcka, omluvte mě,“ řekla Taylor, „ale fakt už musím jít.“
„Taylor!“ zaprotestovala Alexa.
„Proč?“ zeptal se Lorenzo. „Prosím, zůstaň ještě.“
„Nemůžu,“ řekla Taylor. „Táta je vzhůru, čeká na mě.“ Zamávala jim se spikleneckým zábleskem v očích a zmizela v davu.
Lorenzo se přesunul na prázdné místo vedle Alexy. „Nevadí. Pověz mi něco o sobě, Lucio. Jak to, že jsem tě tu nikdy dřív neviděl?“
Na okamžik zapomněla, kdo je Lucia.
* * *
Teď už byla opravdu opilá.
Přišlo jí, že se vznáší nad mraky, zpívala s Rihannou a usmívala se jako idiot, když jí Lorenzo něco vyprávěl. Místnost se s ní houpala. Stěží se jí dařilo rozlišit Lorenzův hlas od kakofonie tisíce rozhovorů, jejichž úryvky se navzájem překrývaly a vůbec jí nedávaly smysl. Měla sucho v puse. Natáhla se po své sklenici minerálky Pellegrino a převrhla ji. Rozpačitě se uchichtla. Zírala na rozlitou vodu s otevřenou pusou. Nešlo jí do hlavy, že se sklenice nerozbila. Přihlouple se na Lorenza usmála a on jí věnoval další ze svých nádherných úsměvů. Pohled jeho hnědých očí byl něžný a zároveň sexy. Natáhl se, aby otřel rozlitou vodu ubrouskem.
„Asi bych měla jít domů,“ řekla.
„Doprovodím tě,“ odpověděl.
Hodil na stůl několik dvacetidolarovek, stoupl si a vzal ji za ruku. Pokusila se postavit, ale podlomila se jí kolena. Znovu ji chytil za ruku, druhou rukou ji podepřel kolem pasu a pomohl jí na nohy.
„Jsem tu autem…“
„Neměla bys řídit,“ řekl. „Hodím tě domů. Zítra se můžeš pro auto vrátit.“
„Ale…“
„To je to nejmenší. Pojď, Lucio.“ Jeho silné ruce ji vedly davem. Lidé se za nimi otáčeli, smích se odrážel od stěn, světla se proměnila v barevnou třpytivou duhu. Všechno jí přišlo tak vzdálené, jako kdyby byla pod vodou a dívala se nahoru na nebe.
* * *
Po tváři ji hladil čerstvý příjemně vlahý vzduch pozdního večera.
Matně registrovala zvuk projíždějících aut a troubení klaksonů.
Ležela na zadní sedačce cizího auta s tváří přitisknutou k popraskanému koženému potahu. Sedačka byla studená a tvrdá a auto páchlo cigaretovým kouřem a pivem. Po podlaze se dokonce několik lahví od piva kutálelo sem a tam. Byla si celkem jistá, že je to jaguár. Starý, špinavý a olezlý jaguár. Rozhodně nečekala, že muž jako Lorenzo bude mít takové auto.
„Víš, kudy jet?“ pokusila se zeptat, ale nebylo jí rozumět.
Udělalo se jí špatně a zadoufala, že se nepozvrací na zadní sedačku Lorenzova auta. To by bylo strašné.
Přemýšlela, jak ví, kam jedou.
* * *
Slyšela, jak se dveře auta otevřely a zavřely. Motor zhasnul. Proč zastavil tak brzy?
Když otevřela oči, všimla si, že ji obklopuje tma. Žádné po uliční lampy. Žádný hluk dopravy. Její stagnující mozek vyslal slabý poplašný signál. Nechá ji tady? Kde jsou? Co dělá?
Někdo se blížil k autu. Ve tmě neviděla jeho tvář, jen nahrbenou statnou postavu.
Dveře se otevřely, dovnitř proniklo světlo a ozářilo mužův obličej. Oholená hlava, uhrančivé oči, ostrá čelist, neoholená tvář. Byl docela pohledný, dokud se neusmál a neodhalil zažloutlé krysí zuby. „Pojď se mnou, prosím,“ řekl muž.
* * *
Probudila se na zadní sedačce velkého nového SUV, které zevnitř vypadalo jako Cadillac Escalate nebo Lincoln Navigator.
V autě bylo velmi teplo, téměř vedro. Vonělo levným osvěžovačem vzduchu.
Podívala se na temeno řidiče. Měl holou hlavu a vzadu na krku mu zpod mikiny vykukovalo zvláštní tetování. Ty zlé oči. Je to pták? prolétlo jí hlavou.
„Co se stalo s Lorenzem?“ pokusila se vyslovit, ale nebyla si jistá, co jí ve skutečnosti vyšlo z úst.
„Pohodlně se natáhni a odpočiň si, Alexo,“ řekl muž. Také mluvil s cizím přízvukem, ale ten jeho byl tvrdší a spíše hrdelní.
Přišlo jí to jako dobrý nápad. Pomalu začínala klimbat, ale vzápětí se jí divoce rozbušilo srdce, jako kdyby si její tělo něco uvědomilo dřív než mozek.
Znal její skutečné jméno.
